Dovolená 2005 – Slovensko

Tak tahle dovolená byla už od počátku ohrožená tak, že jsme vůbec nevěděli, zda se vůbec někam pojede. Naplánovali jsme už někdy v zimě cestu k Černému moři. Maďarsko, Rumunsko až do Bulharské Varny. V dubnu měl však Tráva úraz a byl na tom fakt zle. Nastalo období čekání a nejistoty. Bez něho by jsme nikam nejeli.

Nakonec jsme v termínu vyrazili na Slovensko. Zohlednili jsme především to, že byl Tráva měsíc po operaci hlavy. A stejně byl statečný a vyjel. Bylo nás dost Tráva, Medák, Pukavec, Ondra, Luďa, Vohry, Mlaďas, Brožík, Strejda a Soptík.

Start od Košínského bufáče byl už klasický. Dostatečně zkafováni a zkouřeni (na mašině si fakt cígo nezapálíš) jsme vyjeli na Soběslav, J. Hradec, Kunžak a Dačice. Nejvíce se vždy těšíme na tu pasáž z Kunžaku do Dačic – zasvěcení vědí. V Dačicích obvyklá zastávka na kávu u Koníčka. A potom dál na Znojmo k Pavlovi do Popic. Tam jsme se těšili, protože letos tam byla konečná. Pavel si z garage a dílny udělal vesnickou „klubovnu“ a my ji jeli pokřtít. Po standardním přivítání nás Pavel uvedl a narazil bečku a začali jsme zodpovědně chlastat. Byli jsme tak žízniví, že to do nás padalo jak Němci do krytu. Navíc nám točila Pavlova krásná dcera Markéta a svobodní kluci ( všichni) ji žrali. Nástup byl mocný a smrt rychlá!

Ráno bylo krušný. Nějak jsme se dali dohromady a vyrazili na Hrad – nebo na chalupu chcete-li. Cesta probíhala bez závažnějších problémů. Letos jsme vynechali Břeclav a natáhli to kolem dálnice na Hodonín. Cestou dostal Strejda žihadlo a hrozně otekl. Museli jsme v Hodoníně najít nemocnici, aby mu píchli protijed. Stejně vypadal jako Sloní muž. Na hranicích menší problém s výměnou peněz, ale to už tak bývá. Brožík se ještě vracel přes hranice měnit. Potom už klasika Piešťany, Partizánské a na Hrad. Soptík cestou objednal telefonicky šest kolen k večeři, aby po dojezdu nedošlo k prodlevě. Pařba v reštaurácii pod Hradom a koupačka v Hronu byli podle všech regulí – viz. Účtenka. Lili jsme vodky, bujačinu a Tatranský hrom – ten došel. Noční cesta na chalupu bez potíží. Opět neposekáno.

Ráno bylo veseleji než v Popicích. Posnídali jsme v restauraci a rozloučili se s Brožíkem. Ten se vracel domů – škoda. Před polednem jsme vyjeli směr východ – Hliník nad Hronom. Tam si Ondra natrénoval tlačení motorky. Bez benzínu to nejede. Potom se stanovil cíl – Dobšiná. Byli jsme tam už jednou nebo snad i víckrát, ale nikdy jsme nenavštívili tamní ledovou jeskyni. Nějak se trefujeme, když je zavřeno. Vzali jsme to přes Štiavnické vrchy, Bánskou Belou, Zvolen, B. Bystricu, Detvu, Hriňovou do Telgártu (za komoušů se to jmenovalo po nějakém soudruhovi) a Dobšiné. Nevím zda jsme přijeli pozdě, ale zase jsme tam nešli. Asi proto, že to bylo daleko od silnice a museli bychom jít pěšky. Dali jsme si žeraso v místní předražené restauraci a vyjeli hledat spaní. Kosek za Dobšinou jsme uhnuli do lesa a tam našli prima flek. Terén mírně svažitý, kousek od cesty, mašiny tam mohly, dost dříví na otop – rozjeli jsme kloš mejdan. Kolovala vodka atd. táborák plápolal bylo nám blaze.

Ráno nás probudilo odfukování Vejtřasky, která se šplhala do kopce evidentně naším směrem. A skutečně – ventra s korbou a na ní parta poctivých romských spoluobčanů. Po předchozích zkušenostech v nás hrklo. Cikorky si jedou pro naše mašiny. Ale jeli jen na dříví. Každopádně nás jejich přítomnost zmobilizovala a brzy jsme byli všichni na nohou a balili. Trasa byla stanovena na Poprad, Smokovec a po starý tatranský do Liptovského Hrádku. Cestou jsme se stavili pouze ve Smokovci. Byli jsme všichni fascinováni tím obrovským polomem po větrné smršti, která se přehnala přes Tatry. Obraz zkázy a zmaru. Ve Smokovci navíc začal ten polom hořet. Ve vzduchu vrtulníky monitorující situaci a silnice plná hasičské techniky. To jsme nechali za sebou a ponořili se do nitra Tater. Stará tatranská je prima silnice, ale postrádali jsme nějaké větší odpočívadlo. V Lipt. Hrádku jsme odbočili k termálním pramenům pod vidinou koupáníčka. Pakárna to byla. Hafo lidí, vedro a hlad. Koupání se nekonalo. Jeli jsme tedy dále na L. Mikuláš a namířili si to přes Tvrdošín a Nižnou na Oravu. Tam jsme ještě nebyli. V Nižné jsme se zdrželi – Medák našel v pneu šroub – problém. Vyřešili jsme to zaknotováním a drželo to. V zápětí Mlaďasovi ruplo spojkové lanko u R1. Po téhle zastávce jsme už dojeli na Oravskou přehradu. Jako vždy jsme si vybrali jeden z přístupů k vodě a rekognoskovali terén pro přenocování. Opět tam bylo moc lidí, ale v kempu by to snad šlo. Domluvili jsme u správce 50 Sk za kus bez stanů. Našli jsme prima flek a rozdělali oheň. Dojeli jsme do Námestova koupit kořalu a pití. Kluci si zašli do restaurace na večeři a Soptík Vohry a Mlaďas se vytunili u mašin. Jediný prudivý okamžik nastal, když si k nám přišel pokecat jeden Pšonek. Vyfuckovali jsme ho.

Na tento den jsme plánovali cestu do Žiliny a spaní ve vojenském prostoru nad ní.(spali jsme tam už před šesti lety. Cestou jsme si to rozmysleli. Vzali jsme to přes Dolný Kubín a Žilinu rovnou na Makov. Když jsme přejeli hranice začalo pršet a to nás zastavilo ve Frýdlantu nad Ostravicí. Po loňské zkušenosti jsme ihned zvolili kemp. Už když jsme k němu přijížděli setkali jsme se s nevolí místních. Křičeli něco o chuligánech a hrozili holemi. V kempu jsme se nejdřív domluvili na malých chatkách, ale tam bychom se nevešli a tak jsme si vzali dvě velké. Ubytovali jsme se a vyrazili do místní osvěžovány. Děda, kterej to tam šéfoval byl na takovou návštěvu hrubě nepřipravený. Nabídl nám pouze ohřívanou klobásu a i ta byla zkažená. Ti odvážnější jí snědli. Dali jsme pivko a kecali o tom, jak bude. Časem si k nám přisedli dvě docela hezký buchtičky a vypadalo to tak, že by mohlo k něčemu dojít. Jenže Pukavec to nacpal (nebo ubalil?) a obě holky zabil. Utekly nejen od stolu, ale druhý den ráno i z kempu.

Šestý den – furt chčije. Jsme nasraný a kopeme se do řiti. Akorát Soptík ráno odjíždí za nějakou buchtou do Frýdku – Místku. Všichni mu závidíme. Von má lidi všude. V poledne to balí Medák – musí domů. Soptík přijíždí odpoledne – nažranej a odpočatej. Ještě nakoupil něco na vaření a pití. Hned se pustili s Láďou a Ondrou do vaření. Chilli con carne. Spousta cibule, fazole, klobása a rýže. Bylo toho pro všechny dost. A výborný. Po tý zkažený klobáse jsme si docela štrejchli. Potom nějaká vodka dokola jako šláftruňk a do hajan.

Ráno se nějak vyčasilo. Bylo sice furt zataženo, ale dalo se jet. Nechtěli jsme chvátat domů – měli jsme ještě den času. Rozhodlyjsme se že pojedeme na sever – podívat se na bývalá hraniční opevnění- na Haničku. Pukavec měl už od ráno trebly. Nijak mu škodila ta zkažená klobása nebo co – moribundus. Vyrazili jsme do Kopřivnice. Muzeum Tatry. Prohlídka muzea a taky jsme došli do klenotnictví prodat zlatý prstýnek, co našel Strejda v kempu na Oravě. Nevím kolik jsme za něj dostali(800?), ale každopádně jsme to prochlastali. Pokračovali jsme na Olomouc, Šumperk, Červenou Vodu, Králíky a podél hranic na Rokytnici v Orl. Horách. Silnice podél hranice byla ve stavbě. Byly tam jak úplně nové úseky, tak i štěrk. Na Haničku jsme dojeli před 17.00 a v 17 začínala poslední prohlídka. Byli jsme nasraný a navíc Mlaďasovi začalo blbnout dobíjení. Rozhodli jsme se že přespíme. Ale kde. Šli jsme okouknout okolí. Kousek od parkoviště jsme objevili zrekonstruovanou pevnost obývanou partou nadšenců. Zeptali jsme se na spaní a oni nás pozvali ať přespíme u nich na bunkru. Smrky a krásná travička lákali a my nepohrdli. Ti týpci se ukázali jako fajn lidi. Nejen že nás nechali přespat, ale ještě Mlaďasovi hodili baterii na nabíječku a pomohli mu opravit regulátor dobíjení. My jsme si mezi tím udělali výlet po rozpadlých zbytcích pevností. Naši předkové to měli hustě vymyšlený, ale ještě větší blázni jsou ti, kteří dnes ty pevnosti jako hobby opravují. Večer klasická kloš akce – kořalka a tak. Pukavec umíral – pil čaj a polykal tablety. V noci začalo chcát.

Ráno jsme jeli ke vchodu do pevnosti. Cestou jsme hned promokli. Absolvovali jsme prohlídku – vypili ranní kávu a vyjeli k domovu. Rychnov nad Kněžnou, Holice, Chrudim, Zruč n/Sáz. Vlašim, Louňovice, Votice a rovnou na akci Klondaik klubu ve Křenovkách (Křenovy Dvory). Cestou se střídalo počasí. Prolili jsme a hned zase oschli. Do Křenovek přijel i Medák. Mělo to být jako ukončení dovči. Nakonec jsme se všichni rozjeli domů. Pouze Soptík s Mlaďasem si ještě dali zábavku v Příčovech – Brutus a Soptík tak vošukal nějakou hroznou prsatku.

End.