DOVOLENÁ ITÁLIE 2003

   Jet na tuto dovolenou jsme se rozhodli po loňské zkušenosti s Rumunskem. Navíc někteří kluci z naší party ještě nebyli u moře – pádný důvod k tomu, abychom vyrazili do Chorvatska. Tu Itálii jsme si nechávali v záloze – podle času a potenciálních problémů.

   A tak jsme dne 20.7.2003 vyrazili na cestu. Sraz byl na obvyklém místě – bufet v Košíně. Postupně jsme se sjížděli – Soptík- Bandit 600, Pukavec- Bandit 1200, Medák – Shadow1100, Tráva- Fároš 900, Lůďa – Shadow 600, Ondra – CBR 1000RR, Mirďa –Fároš900, Strejda – VFR 750, Jenčus- TL1000 a Mlaďas- Shadow 1100. Po kávě, pivku a brku, za horkého letního odpoledne, vyjeli jsme směrem Znojmo a Popice. Cesta ubíhala docela v pohodě – tenhle úsek jezdíme především proto, abychom vychytali problémy s mašinami. A jako by jsme to tušili, začalo se to srát – Mlaďasovi přestal jet Šaďák.  Snažili jsme se to vyřešit, ale nebylo nám jasný, proč ta závada vzniká. Prostě se mašina ohřála a zdechla. Plížili jsme se ke Znojmu po 50-ti kilometrech. Následovala zastávka u Pepy ve Znojmě a u Pavla v Popicích, kde jsme opět natankovali výbornou popickou Whisky. Po krátkém odpočinku a pokecu u kávy jsme opět osedlali mašiny a pokračovali na Pohořelice a Brod nad Dyjí. Mlaďasovi se závada bohužel opakovala a všichni značně znervózněli. Bylo vedro a na té rovné silnici na Pohořelice se nebylo kde schovat do stínu. Polehávali jsme u kukuřičného pole a ujídali nezralou kukuřici. Vopruz. Nakonec jsme přeci dojeli. V Brodské hospodě jsme si švihli pivní kůru, proložili to panákama, najedli se a jak je dobrým zvykem- poválely mašiny na polňačce vedoucí k našemu ležení. Zároveň jsme se shodli na tom, že Mlaďas mašinu nechá vyladit v břeclavské Hondě. Zapálili jsme oheň – poseděli a šli spát.

2.den.- Ráno koupačka v Novomlýnské nádrži nás krásně osvěžila. Ti, kterých se to týkalo omrkli zranění svých motorek a vyrazilo se na Břeclav. V Břeclavi na náměstí proběhlo poslední pojištění a výměna peněz a Mlaďas mezi tím dojel do Hondy. Kluci tam jsou hrozně ochotní. Jenže rozborka a sborka Šaďáka trvala asi 3 hodiny a tak si alespoň Soptík nechal přezout přední kolo u Bandita, protože cesto zjistil, že vzorek fakt rychle mizí a na slicku se mu jet nechtělo. Ostatní zatím polehávali , kouřili a osvěžovali se. Bylo vedro. Operace byla u konce – vyjeli jsme na dálnici směr Slovensko – a Mlaďasovi to zase zdechlo. Shock.!!!Prostě jsme se domluvili na tom, že takhle jet fakt nemůže. Pomohli jsme ho odtlačit na druhou stranu dálnice a rozloučili se. Nikdy bychom nechtěli být v jeho kůži – parta jede na dovču  a on musí domů. Pakárna – musel si prožít peklo na zemi. Nám to bylo taky moc líto – Mlaďas je prima typ. No nic- pokračovali jsme na slovenské hranice a směrem na chalupu v Revišťském podzámčí. Soptík cestou z benzínky zavolal Rudovi – majiteli restaurace – a objednal nám vepřová kolena. Měli jsme menší zpoždění – museli jsme častěji odpočívat díky panujícímu vedru. Přesto jsme na místo dorazili a začali hodovat. Dlužno podotknout, že Ruda byl naší návštěvou velice potěšen. Tentokrát jsme si s ním snad i potykaly. Poseděli jsme, něco vypili a jeli na chalupu spát. Kolem chalupy to bylo neupravený,ale dalo se v pohodě utábořit.

3.den – Vzbudili jsme se do podmračeného dne a vypadalo to, že začne každou chvíli pořádně chcát.Zajeli jsme posnídat do restaurace  a když jsme konečně vyrazili – začalo pršet. Směřovali jsme k maďarským hranicím. Dnešní cíl – Balaton. Cesta v dešti nás moc nebavila a navíc jsme po tom mejdanu nebyli vůbec ready. Naštěstí asi po 50-ti kilometrech přestalo. Zastavili jsme ještě v nějakém městě na melounech – nadlábli se a hurá na hranice. Sotva jsme přejeli v Komárně dlouhý most přes Dunaj a vjeli do prvního maďarského města –Trávovi zdechnul Fároš. Nucené přestávky jsme využili k výměně peněz. Tráva měl na mašině tak hloupou závadu, že se o ní nebudu ani zmiňovat. Trochu jsme se obávali silnic – po loňské zkušenosti z cesty do Rumunska, ale ukázalo se že ta evropštější část Maďarska má  silnice v pohodě. V hrozném vedru jsme pokračovali v jízdě na Balaton. Stavěli jsme pouze na cígo a osvěžení. V prvním velkém městě u  Balatonu – Balatonfuredu- jsme zastavili  na benzínce s tím, že dáme kávu a rozhodneme, kde přespíme. Musel to být zajímavý pohled – parta bikerů svlečených do půl těla a vyzutých z bot – mimochodem, byl to děsnej smrad a to jsme byli venku. Sopťa šel na benzínku šéfovat kafe – a jak řekl Pukoun- „žádnou tu jejich malou sračku-tý se nenapiju“- a tak si s sebou nesl pytel mletého standardu od Douwe Egberts.   U baru si vošéfoval už jen vodu a hrnky. Barmanka se smála a byla v pohodě. Byli jsme tak utahaní, že jsme si i zdřímli. A také jsme dojídali poslední zbytky proviantu. Nakonec nám nezbylo než  zase usednout na mašiny a jet o kus dál – najít si spaní. Nebylo to nic jednoduchého – pro klošáky jako jsme my. Balaton je obklíčený kempy a chatkami. Tak jsme asi po dalších 50-ti km zastavili u bufíku u silnice na občerstvení a poslali hlídky na průzkum. Bylo to u Balatongyoroku. Strejček tady vysekl parádičku pro přihlížející a poslal mašinu do pangejtu. Nakonec jsme našli příjemnou hospodu- posezení venku, muzika a hlavně prázdná loučka před ní a k vodě asi 150 metrů. Je pravda, že kolem vedla železnice, ale jezdili po ní jen malé motoráčky. Proběhla očista ve špinavém a velmi teplém Balatonu a pak jsme zasedli ke společné večeři.  Pilo se vínko, poslouchala muzika a také tu bylo spoustu hmyzu. Pobíječka praskala jako kulometná palba a nakonec shořela.Hmm. Domluvili jsme si spaní za 50 forintů a zalehli vedle motorek. Večer přišel déšť.

4.den  Ráno jsme se vzbudili a nenašli Lůďu. Nakonec se dostavil a žaloval na Ondru, že ho nepustil k sobě pod celtu a tak se před deštěm utekl do zastávky u trati – a že ta noc stála za hovno. Ostatně Tráva taky spal bez celty a byl uplně durch..Zasedli jsme nad mapou a stanovili další cestu a cíl – pojedeme na dálnici a přes Nagykaniszu na hraniční přechod Letenyie do Hrvatski. Opět bylo vedro. Cesta ubíhala bez problémů jenom jsme čekali , kdy z toho vedra vznikne nějaké zlo. Projeli jsme kolem Zagrebu a otevřel se nám pohled na hory nad Karlovacem. Mraky nad nimi nevěstily nic dobrého. Pokračovali jsme v cestě a byla to sázka do loterie – chytneme plnou forsáž, nebo nás to jenom lízne. Těsně před Karlovacem začal foukat vítr tak, že jsme museli zpomalit – házelo to s námi jako na horské dráze. Bylo jasné, že pořádné spršce neunikneme. S prvními kapkami jsme sjeli z dálnice k benzínce. Poryvy větru byly tak silné, že byl problém vůbec odbočit. Najednou se ozvaly rány. Z nebe začaly padat kroupy jako pingpongové míčky. Pár kluků to schytalo do helmy a do nádrží, ale už jsme byli pod střechou benzínky. Byla přecpaná – plechovkáři si chtěli schovat svoje miláčky, zatímco my zachraňovali holé životy. Bombardování ledem mělo rychlý konec. Orazili jsme si, dali cigáro a pokračovali dál. Odbočili jsme  na E 71 směr Plitvička jezera. Cestou v nějakém městě musel Ondra potunit svoje přímáky od Heingericku, protože se začali rozpadat. Kolem páté hodiny jsme dojeli na Plitvičky. Zastavili se na parkingu mezi dalšími motorkami různých SPZ a šli omrknout situaci. Prohlídku už nestihneme a tak jsem se najedli u jednoho z mnoha bufetů a rozhodujeme se , že najdeme místo na přespání někde blízko a ráno se vrátíme.Potom jsme se najedli u jednoho z mnoha bufetů a rozhodujeme se , že najdeme místo na přespání někde blízko a ráno se vrátíme. Ještě proběhlo seznámení se dvěma Italkami – obdivovali mašiny a nakonec jsme od nich dostali CD s nějakým italským rockem. Sedáme na máši a jedeme dál po E71. asi po 5-ti km jsme objevili bývalý lom. Vjezd byl zatarasený velkými balvany, které se nám povedlo odvalit akorát na mašinu. Krásné místo – 100 metrů od silnice a klid, dříví na oheň a travička. Našli jsme si každý místečko a poučeni z noci u Balatonu – rozbalili celty a postavili spaní. Potom jsme rozdělali oheň  a zasedli –zalehli kolem. Vodka kolovala – nálada výborná. Postupně jsme tuhli. Někteří i v ohni…Ondra se zasekl na vyřezávání trojzubce – jako totemu – dodnes ho máme v baru. Byly to hrozné stavy, ale prima večer.

5.den  Pomalu jsme se probouzeli do nového dne. Soptík uvařil kávu a ostatní pomalu balili. Vrátili jsme se k Plitvičkám – došlo k dohadům, zda zaplatit celkem vysoké vstupné, nebo si to necháme ujít. Nakonec jsme se domluvili, že kdo chce, ať jde a ostatní počkají. A tak se Medák, Soptík, Mirďa,Strejda a Jenčus vydali na prohlídku – projeli se vláčkem, na lodi  - prošli celé Plitvičky. Záležitost na 3 hodiny.1.2.3.4.5.6.7.8. Nakonec se setkali s ostatními, kteří využili toho, že areál není oplocený a zkoukli alespoň část jezer. Osvěžení u parkoviště přišlo vhod a už jsme sedali na mašiny. Dnes uvidíme moře. Por efekt jsme vybrali cestu na Lički Osik, Gospič a Oštarijska Vrata do Karlobagu. Cesta chorvatským vnitrozemím byla poněkud skličující. Vypálené statky, rozstřílené dony ve městech a neobdělávaná pole. Pozůstatky občanské války na každém kilometru.. V Baške Oštarijske jsme natankovali plné nádrže a už se těšili na poslední úsek k moři – 21 km plný zatáček a padání k moři. Asi 2 km od Baški jsem projeli kamenným tunelem a za ním se nám otevřel výhled na Jadran. Krása, nádhera. Zastavili jsme na odpočívadle za branou – proběhlo focení, cigárko a studování serpentin. Vyrazili jsme  - v zápětí nás předjelo auto – sporťák s místní SPZ. Byla to výzva?! Dali jsme si s ním stíhací jízdu. Dlouho se ho drželi Pukavec, Tráva  a Soptík…Ještě, že mají Chorvati dobře označené zatáčky – brzy jsme zjistili, že na 20km/h se dá jet 40km/h – 60/80 atd. Mazec. V jedné zatáčce nás překvapil balvan na silnici, ale bez následků. V Karlobagu jsme zastavili – zhodnotili stíhací jízdu, pokouřili a zvažovali další cestu. Do Dubrovníku daleko a navíc pátý den na cestě. Jedeme tedy po Jadranské magistrále E65 nahoru na Senj a Rijeku. Někde bychom se rádi vykoupali a přespali. Jenže – znáte Chorvatsko- samá skála, žádná pláž. Soptík neustále povídá cosi o Novim Vinodolskim, kde před časem klošil, když byl v Chorvatsku stopem. Všem se to zdálo daleko a tak jsme hledali – marně. Buď bychom museli spát hned u silnice, anebo v podivných kempech –NIKDY!!!! Po 90-ti kilometrech podél moře jsme dojeli do Nového Vinodolkeho. Zatímco ostatní zasedli k večeři v centru města – Soptík, znalý místních  poměrů , vydal se s Mirďou hledat fleka na kloš. Projeli po pěší zóně před místními hotely a priváty a na jejím konci – místo pro nás…! Tam, kde končila zámková dlažba dvěma sloupky proti průjezdu aut- tam projela motorka a za sloupy – několik desítek metrů země nikoho. Pár stromů vrhalo příjemný stín na trávník pod nimi, keře chránily před větrem od moře, které bylo cca 5 metrů od nás. A jako bonus – malá kamenitá pláž 30 kroků od toho místa. Kluci se vrátili do města s dobrou zprávou a zasedli k večeři.. Zasyčelo několik piváků a potom hromadný odjezd na místo. Je těžké nebudit pozornost, když se po pěší zóně pohybuje 9 mašin s otevřenými výfuky a ještě rychlostí vyšší než je povolených 20km/h. Místo se všem líbilo – každý si našel svého fleka – dali jsme koupačku a vyrazili na pivko do nejbližší restaurace. Na střídačku, protože se museli hlídat mašiny. Dali jsme si pohodový večer na břehu moře. Jsme u cíle…

6.den – Den jsme začali koupačkou v moři. Byl krásný den a my jsme nikam nespěchali. Zasedli jsme k poradě – rozhodli jsme, že zůstaneme jeden den. Odpočineme si a potom – vyrazíme do Itálie. Některým klukům totiž chyběl výhled na otevřené moře. 1.2.3.4.5.6.7.8.9.Navíc jsme se museli rozloučit s Medákem a Jenčusem, kterým končila dovolená a museli se do neděle dostat domů. Docela nám to bylo líto. No a tak jsme se celý den cákali v moři. Pukavec si dokonce dojel koupil potápěčské brýle, aby mohl pozorovat mořskou faunu. Ondra si zase vyrobil primitivní pytlačku a snažil se něco ulovit J))Na pláži se časem shromáždili docela pěkné kousky a tak jsme se pomocí dalekohledu věnovali i voayerství. Kolem našeho ležení vedl chodník do centra, po kterém celý den korzovali lidé hotelů ležících na druhé straně zóny nikoho. Sice to nebylo ideální, ale stejně tam chodili převážně Češi – a byli z nás pěkně vyndaný. Dokonce jsme tam potkali tchána našeho kámoše Skina ze Znojma. Svět je malej. Kolem poledne jsme zaslechli zvuk motorek – u zábran zastavili 2 chlápci na chopperech. Ukázalo se, že jsou to Plzeňáci. Večer slyšeli náš příjezdJ a jeli se podívat po tak hlučné partičce.  Pokecali jsme a domluvili se na večer – zakalíme v našem „táboře“. Jeden z typů tahal za svojí Vejražkou Páva a tak nám nabídl, že nás zaveze pivkem ze supermarketu – bylo levnější než v hospodě.  Plácli jsme si a těšili se na večer. Taky jsme si trochu zatokali  se dvěma děvčaty z Olomouce. Slíbili jsme jim projížďku – jenže – jak se později ukázalo, děvčata nebyla vůbec předvídavá a dostavila se, když už jsme byli pod dávkou. Ale to předcházím událostem. Kolem šesté odpolední Soptík vybral peníze, sedl na mašinu a vyrazil do města na nákup. Nejdřív za Pavlem – týpkem z Plzně a potom do marketu. Dlužno podotknout, že budili náležitou pozornost, když se dostavili ke kase s vozíkem plným lahváčů a nějakou vodkou a v zápětí před obchodem přemístili obsah vozíku do přívěsu za motorkou. 30 piv, 2 vodky, nějaký bufet a meloun. No nic – popojeli do ležení a začalo se kalit. Večer jsme strávili v družném popíjení a – holky přišly pozdě.

7.den – Probrali jsme se z kómatu, osvěžili se ve vodě a začali balit. Naplánovaná byla cesta přes Rijeku na slovinský přechod Rupa. 35 km jízda přes Slovinsko na hranici z Itálií a potom Terst, Montfalcone, Latisano do Cáorle na druhém břehu Jadranu. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Byl pátek a blbější den jsme si nemohli vybrat. U moře končili pobyty a 50km do Rijeky bylo utrpení. Kolony aut na Jadranské magistrále se nedali prakticky předjet a v Rijece to bylo ještě horší. Jen si představte – že se na mašině posouváte 20-ti km rychlostí, zatímco na slunci je cca 40-45°C, mezi nohama máte 100°C motor a pod koly rozžhavenou asfaltku. InfernoL Jedeme bez helem, pouze v tričku a někteří dokonce v sandálech. Zastavili jsme až u hranic v jakési restauraci – dali si gulášek. Nechce se nám ani žít, natož absolvovat dalších 150 km. Přesto nasedáme a pokračujeme. Slovinské hranice překračujeme v pohodě a těch 35 km spolkneme jako nic. Mezi slovinskou a italskou celnicí nakupujeme v klimatizovaném freeshopu nějakou vodku. Vůbec se nám z toho krámu nechce. Italští celníci nás prohlídnou a odstavují stranou – trochu se nám sevře kaďák , ale ukázalo se, že se jim nelíbí Ondrova značka připevněná na batohu. Ondra akčně nachází kus hliníkového plechu a montuje značku na motorku. Je to tak provizorní, že hned po průjezdu hranic vrací značku na batoh. Sjíždíme serpentiny do Terstu. Italové jsou gumy –jedeme volnou, abychom se neztratili a ti cikáni si nás dávají na skútrech ze všech stran. Už abychom byli pryč. Jenže za Terstem je to taky průda. Všude jsou nějaká omezení – furt 50-tka. Z pokuty v Itálii bychom se nemuseli vzpamatovat . Navíc je všude zavřeno – máme žízeň a v báglech jenom vodku. Blíží se večer a tak místo do Cáorle míříme k Bilione. Cestou si vyhlížíme spaní. Dojeli jsme do města a u prvního supermarketu nakupujeme pití a hltavě hasíme žízeň. Popojíždíme na pláž – zastavili jsme a hned u parkoviště ze sebe sházeli věci. Ještě že už je šero a na pláži skoro nikdo. Smrad, který se linul z našich propocených svršků byl k neuvěření. Rychlá koupel v hnusném moři nás zase trochu vzpružila. Už víme, kam nikdy na dovolenou nepojedeme. Vyhlídka, že se máme znova navléci do smradlavých věcí nás příliš nelákala, ale museli jsme najít tábor. Ještě jsme nakoupili jídlo a pití a vyjeli z Bilione – kam už se nikdy nevrátíme. Zamířili jsme k jednomu z opuštěných statků před městem. Za usedlostí jsme zaparkovali a utábořili se. Téměř ihned na nás zaútočila hejna komárů. Soptík navrhoval oheň, ale zamítli jsme to kvůli fízlům. Nechali jsme kolovat vařicí  vodku a zapíjeli ledovým džusem. A komáři stupňovali útoky. Vystříkali jsme repetenty a někoho napadlo, že by pomohla vodka. Začali jsme se potírat vodkou – směšné, ale tonoucí se stébla chytá! Padli jsme do spacáků,zabalili se a usnuli.

8. den – Ráno se někteří z nás vzbudili s obří hlavou. Komáři se dostali všude. Proběhla káva a bez snídaně jsme se dali na útěk z Itálie. Přes Rakousko jsme nechtěli kvůli otevřeným výfukům – spíš fízlům – a tak jsme namířili do Slovinska. Směr Latisana, Údine a kolem dálnice na Tarvisio. V horách se konečně ochladilo, i když bylo stále krásně slunečno. Silnice byla luxusní a začalo se nám líbit Jak jsme se blížili k hranicím nervozita opadala a my jsme dostávali hlad. Zastavíme se ještě před hranicemi na pravou italskou pizzu. Jenže – to by nesměla být neděle. Italové nemakali… A tak jsme zvolili alespoň koupačku v horském jezeře. Lago di Fusilio – na příjezdové cestě byl postavený stolek a u něho dva italští důchodci vybírali poplatek 1 euro za příjezd k jezeru. Dobrá- zaplatili jsme a vyjeli nahoru. Ukázalo se, že jezero je jakousi rekreační oblastí pro místní. Na loukách kolem se hrál volejbal, čutalo se do mičudy – rodinky i s cikáňatama si dávali piknik. Jenom ve vodě nikdo nebyl. Divný, ale my se jdeme vykoupat. Hned při prvním kroku do vody nám bylo jasná proč je jezero prázdné. Voda byla tak ledová, že by nám hned upadla noha. Mirďa nám byl vzorem a šel do toho prsama a my ho následovali. Ven jsme lezli jako buchtičkyJ. Než jsme se oblékli opět z nás lil pot. No nic…Vykoupaní a hurá do Slovinska. Hned za hranicí jsme vychytali prima hospodu ve které luxusně vařili. Nacpali jsme si pupky a – venku jsme vytuhli vedle motorek. Dali jsme si cca 1,5hodinky šlofíka a popojeli do slovinského vnitrozemí. Neměli jsme jasný cíl. A tak jsme to vzali přes Kranjsku Goru kolem Ljubljaně do Kamniku. Tady se už začalo stmívat a také se nám tady líbilo a začali jsme hledat spaní. Nakonec jsme asi 5 km za městem našli místečko u potoka. Tady komáři nejsou a my spokojeně usínáme. moc nemáme a tak musíme ten den dojet až na Slovensko. Věděli jsme,že jsou ve Slovinsku placené dálnice, přesto jsme se rozhodli je využít a přiblížit se k maďarské hranici co nejrychleji. Vyjeli jsme na Šmartno a u Vranska najeli na dálnici – hned nás skasírovali. Letěli jsme několik kilometrů na Maribor s rozhodnutím, že sjedeme dřív, než nás stáhnou znova o prachy. Jenže ouha – u Slovinské Bystrice na sjezdu – další mýto. Horko – těžko jsme posbírali nějaké drobné. Stažení o poslední baky jsme jeli na Ptuj. Z hor jsme zase mířili do nížiny ala Maďarsko. Silničky byly fakt hrozný a Maďarsko se zdálo v nedohlednu. Nakonec jsme přejeli přes přechod Rédics a po slušné silnici vyrazili na Kormend, Szombathely a Csornu. Fakt jsme spěchali – v nádržích poslední benzín za poskládané forinty a hurá na Slovač. V Csorne jsme to vzali na Gyor a hraniční přechod Medveďov. Cestou se nás pokusili zastavit maďarští Rengerszég. Jeli jsme ale tak rychle, že si jich všiml jen Pukavec – úsměvná historka – kdy se rukama nohama domlouval s dvojicí policajtů – a dodnes neví, co mu vlastně chtěli. Kolem 18 hodin jsme přijeli do Velkého Mederu. Kemp u místního koupaliště jsme obsadili a pustili se do jídla a pití. Soptík ještě dojel do města pro dvě lahve vodky, protože ta co nalévali se nedala pít. Původně jsme chtěli přespat u motorek v parku před koupalištěm, ale zvýšená koncentrace černých spoluobčanů nás donutila přejet za plot kempu. Za 50 Sk na osobu jsme se vyspali.

10.den  Probuzení do krásného dne. Ranní káva a už domů. Nebylo co plánovat –obsah našich peněženek nás poslal nejkratší cestou do Čech. Ještě jsme si stačili dát lahůdku v podobě Baby – kde se jezdí závody do vrchu. Takže Dun. Streda, Senec, Pezinok, Baba, Malacky a po D1 domů. Malinko stereotyp, ale večer jsme zapařili doma v Chlífbaru.

Cesta Medáka a Jenčuse :

Ráno jsme vyrazili kolem desátý.Natankovali jsme si plnou nádrž a uháněly nejkratší cestou do Maďarska.Jenže naše zásoby kun byly spočítané akorát na zpáteční cestu na zaplacení mýtného no a nás cesta zavedla na novou dálnici a tak se stalo ,že u posledního mýta jsme měly jen na jeden průjezd.Chvíli jsme tem přešlapovaly a pak se šel medák zeptat co máme dělat.Pokladní nás mile překvapila a řekla že můžeme zaplatit jakoukoliv evropskou měnou.Okamžitě jsme jí nacpaly tisíce maďarskejch forintů a mazaly dál na  Varaždin,Mursko Središce,Slovinské hranice,Lendava,Maďarské hranice a dál na Szombathely.V jedné vesnici se nám stala nehoda.Při výjezdu z vesnice před námi jely dvě auta no a to první odbočilo do leva zrovna když jsme tomu naložily a začaly předjíždět.Medák stihl zpomalit, ale jenčus to do něj ze zadu napálil.Auto neblikalo a taky okamžitě zmizelo.To druhé taky takže jsme tam zůstaly sami.Škoda byla docela velká.Plasty,blinkly,nádrž,stupačka ale taky řadička a to byl problém.Pomalu se začalo stmívat a tak jsme se musely dát do práce.Pomohla americká páska,drát z plotu od baráku a šroubek.Nakonec jsme to zprovoznily a vyrazily co nejrychleji na slovensko.Prachy jsme měly jen slovenský.Přejezd Hranic byl na dálnici v pohodě a tak jsme asi v jedenáct zastavili u motorestu u tří vrtulí a pořádně se nažraly a napily.Potom jsme popojely ještě kousek ,a u sjezdu na Malacky jsme to zapíchly v trnkovém sadě.Ráno jsme posnídaly u benzínky a jela po dálnici až do Mirošovic a rovnou přes Benešov domů.