DOVOLENÁ 2006

Tuhle dovolenou jsme se rozhodli nepodcenit. Začali jsme plánovat už na konci roku 2005, kdy jsme se dohodli na cíli – Ukrajině a Rumunsku. Na Ukrajině jsme chtěli navštívit naše přátele Roads Angels a zařídit pohoštění, protože nás před dvěma lety pozvali a pohostili téměř královsky. V Rumunsku jsme chtěli projet pohořím Maramuréš na severu země a přes Baia Mare, Satu Mare a Maďarsko se vrátit zpět na Slovensko. Takové tedy byly naše plány. Start byl stanoven na čtvrtek 20.7.2006.

Den 0.

   19.7.2006 – jako předvoj vyrazili na cestu Tráva, Pukavec a Soptík. Sraz v Chlífu a poslední tuning před cestou – a pak jsme vylítli. Vzali jsme to přes Tábor, Košice a  Novou Včelnici na Kunžak. Tam jsme si dali tu výbornou silnici mezi Kunžakem a Markvarcem. Potom jsme odbočili na Český Rudolec a Slavonie. Ve Slavonicích na náměstí proběhla káva a nealko pivko a poté závěrečná fáze cesty na Vranovskou přehradu, kde jsme hodlali nocovat. Vybrali jsme klidnou zátoku mimo kemp a zaparkovali před penzionem Lucka. Zasedli jsme ke stolu, zvrhli do sebe několik Staropramenů a objednali si nějakou baštu. Po velmi horkém dni a cca 200 km cestě jsme se oddávali podvečerní pohodě a očekávali příjezd Vohryho a Mlaďase, když se objevil FIN. Chlapík cca 40ti letý s hárem  a plnovousem spleteným do dlouhého copu. Nejdřív jen pozdravil, odešel do penzionu a pak si přisedl k vedlejšímu stolu i se svojí holkou a psem. Poptal se odkud jsme a kam jedeme. Vedli jsme nezávaznou konverzaci o  stavu služeb na Vranově – nechtěli ho ubytovat se psem. Potom se hovor stočil na mašiny – stavby Halleyů. Z Fina vypadlo, že žil deset let ve Státech a tak vyprávěl o tom, jak se tam staví mašiny a jak je jednoduchý život. Rozhovor se stočil na barvy – MC a Fin prohlásil, že má klub. OUTLAWS Chicago – 1%. Za penzionem měl zaparkovaného policejního Harika na kterém vozil svojí holku i psa. Prima pokec, prima večer a ještě přijeli Vohry a Mlaďas.

1.den.

   Vstávali jsme kolem 8.00. Opět bylo vedro. Lehce jsme posnídali a pozdravili se s Finem. Zabalili jsme se  a vyjeli na hráz Vranovské přehrady. Pukavec básnil o skvělé práci inženýrů a o nádherné kamenné přehradě – jenže jí nějak „opravili“ – betonem. No nic- našli jsme si fleka na zahrádce jedné restaurace a nabaštili se. Na závěr polední seance proběhla zmrzlina a potom jsme osedlali mašiny, dotankovali ve Vranově a pádili do Znojma na návštěvu k Pepovi. Pepa se vůbec nezměnil – furt stejný týpek. Pokecali jsme, dotunili mašiny a ještě Sopťovi dohodil svou dvorní zubařku, protože Sopťa už druhý den trpěl jako pes. S tím zubem by asi dovču nedojel. Rozloučili jsme se a vyrazili do Popic k Pavlovi do jeho klubu B-2. Pavel se nejdříve divil, že nás přijelo tak málo. Uklidnili jsme ho, že jsme teprve předvoj. Švihli jsme tam první piváky, ale drželi jsme se při zdi. Pamatovali jsme si totiž, jak to dopadlo loni. Kolem 19 hodin dorazili ostatní – Lůďa, Strejda, Onderman, Klokan, Mirďa a Medák.Ti jely cestou co jezdíme každý rok.Měly sraz v Košíně ,tam je hned začal otravovat fízl zvanej kovboj-to protože měl bouchačku sakra nízko.Potom proběhlo občerstvení v Dačicích u Koníčka a směr Znojmo a Popice. Hned bylo veseleji – všichni připraveni na nová dobrodružství. Večer proběhl v družné zábavě. Pil se znojemský Hostan, polykala Pavlova vínovice(drsný) a zakusovalo trampské cigáro a zeleninka ze zahrádky. Kalilo se do pozdních hodin. Stali jsme se členy klubu B-2.

2.den

   Ráno probíhačka z opice. Pukavec to zase nějak špatně vydejchával. Pavlova Věrka nám uvařila výbornou probírací polévku. Strejčka trápila mašina – občas mu přestala jet. Závada byla odstraněna až po úmorném roztlačování díky Mlaďasovi, který si při demontáži nádrže všiml, že je skříplá hadička přívodu paliva. Strýček prostě v zápalu tuningu obrátil kohout a vyrobil si závadu. Odstraněno.Ještě poslední společný foto .Poté se s námi rozloučil Vohry kterej jel domů.  Čekala nás cesta na chalupu. Tuhle cestu máme už tak najetou, že nepotřebujeme mapu. Chtěli jsme se ještě vykoupat a tak jsme u Dolních Věstonic zajeli k Novomlýnské nádrži. Koupali se jen někteří, protože jsme zvolili špatný přístup k vodě – šutry jako kráva. Vedro, vedro, vedro. Po koupačce jsme pokračovali v cestě. Pohodu narušoval pouze Klokan, kterému na jeho Teleti systematicky odcházeli pojistky. Každé drcnutí pojistka… Furt se čekalo a navíc Klokan neznal cestu. Další zastávka Hodonín. Na benzínce Eurooil už to známe. Loni jsme tam čekali na Strejčka než mu v místní nemocnici píchli protijed, když ho uštkla vosaJ. Letos se Lůďa rozhodl, že zakoupí pro jistotu tekutej hliník – dobrá volba. Chlapík od benzínky byl tak ochotný, že Lůďu naložil do auta a za chvíli byli zpět. Na hranicích proběhla výměna peněz (u těch,c o to nešéfovali doma) a hurá na Slovač. Nádhera – krása. Volné silnice samá zatáčka. Sopťa zavolal Rudovi – majiteli restaurace pod Hradem, že jsme na cestě a objednal devět grilovaných kolen. Cesta proběhla bez problémů – tedy až na toho Klokana. Toho jsme ostatně hned za hranicema stylově přejmenovali na Kenguru.Foto u komína jako vždy a už jen super cesta do Žarnovice. V restauraci nás čekalo vlídné přijetí a také závažná informace – Ruda má zase narozeniny. Vzpomněli jsme si na to, jak to dopadlo minule. Zatímco se připravovalo jídlo, vykoupali jsme se v Hronu kde nám strejda předvedl nový model plavek a Lůďa zajel na chalupu. Přijel s radostnou zprávou – kolem chalupy je luxusně posekáno a čisto. Začal mejdan – Hromy lítali vzduchem.Pak začaly nosit na stoly kusy prasat. Kolena byla větší než obvykle.Taky nám dali více práce. Pohodový večer – až nato že Ruda pozval nějaký hudlaře, kteří se marně snažili na varhanech a kytaře vyprodukovat kvalitu. Zabalili to kolem desáté večerní a byl klid. Hladina alkoholu v krvi stoupala a Ruda, který zůstal s námi sám nějak nestíhal. Vázla obsluha  a tak jsme se obsloužili občas sami. Přišlo vyúčtování – dělalo to 6 300 Sk. Ruda se ve své blahosklonnosti rozhodl, že nám udělá cenu. Plácli jsme si na 6000 a Ruda nás ještě zanesl pivky a minerálkou na noc a ráno. Cesta na chalupu bez problémů a noc prima.

3.den

   V noci se určitě někdo poblil – jen už nevím kdo. Ráno jsme našli Ondermana chrápat bez spacáku v tom největším kentusu, jaký kolem chalupy byl. Ani nevěděl, jak se tam ocitl. Probíhačka v restauraci byla zase v pohodě. Jenom Sopťa ráno nenastartoval. Večer posvítil Medovi a ráno ani ťuk. Pustil to s kopce s tím, že se to snad dobije.Opustil nás Klokan a po odstranění závady na teleti jel domů.A před námi cesta do Užgorodu. Zvažovali jsme kudy pojedeme a nakonec zvolili kombinaci rychlosti a zábavy. První část cesty jsme si dali po vedlejší, krásně klikaté silnici Slovenským Rudohořím. Zastavili se na Vyhlídce a potom najeli na hlavní a valili na Rožňavu.Cestou začalo trochu krápat a tak citlivější z nás si nasadily pršihadry.Asi na deset km.Dále na  Košice, Dargovský průsmyk – přestávka na melouna – Michalovce a  Vyšné Nemecké. Na hranicích Sopťa zavolal Sašovi do Užgorodu, že jsme na místě. Bylo půl šesté a před námi kolona jako prase. Předjeli jsme je a bez problémů projeli slovenskou celnicí. Na Ukrajinské straně začal obvyklý Klondaik. Soldát co rozdával bumašky vnášel do všeho chaos. Cikáni  na něj pokřikovali, že jsou Italové a nás ignoroval.  Najednou se objevili naši spasitelé – Saša s Rodionem. Začali to tam šéfovat a během ¾ hodiny jsme byli odbaveni.Šlo by to i rychleji jenže jsme mněly jen jednu tužku a tak se bumažka vypisovala po jednom. Tentokrát jsme byli lepší – předloni to trvalo 3 hodiny. O.K. Projeli jsme celním prostorem a odevzdali bumašky a…zase bylo všechno jinak. Jsme přeci na Ukrajině. Ačkoliv jsme celou dobu přesvědčovali Sašu, že tentokrát chceme pohostit my jeho a kluky, Saša řekl, že slavit nepujdou, protože se jim ten den v poledne rozbil kámoš. Vlítnul se supersportem do autobusu. Bez helmy…i se svojí holkou a vypadá to s nimi špatně. Vedli nás tedy k Sašovi do nového motobaru. Také jsme si všimli, že Saša má na zádech úplně jiné barvy- PADONKY Ukrajina MFC. Přátelé něco tak luxusního jsme ještě neviděli – snad jen u Jirky Rudolfa v Benešově.. Zejména propracování detailů byl mazec. Před barem byla udělaná historická benzínka u které stálo auto – veterán a krásná Jawa se sajdou. Uvnitř baru bylo všechno v červené kůži, spousta motorek po stěnách i na stropě. A hlavně tam měl klimatizaci. Hned jsme na stůl dostali orosená pivka a rundu kořalek – Na vstréču. Čekal nás tam také Saša z parku. Něco jsme vypili, obdivovali interiér a kecali o cestě a o dalším programu. A taky jsme si odskočili na záchodkyJ Také byly nové – jaké však bylo Ondermanovo překvapení, když zjistil, že v kabince je „luxusní porcelánová“ díra do země. Šlapky…ale pozor…splachovací. Měli jste ho vidět – s vyděšeným a ustaraným výrazem se ptal Sopti, jakže se to používá. Sopťa mu předal svoje „know how“ a ponechal ho osudu. No –dopili jsme – rozloučili se s tím, že se uvidíme zítra. Sedli na mašiny a popojeli do městského parku. Jaké překvapení – v parku přibyly další dva podniky. Byly to pouze stany, ale solidně vybavené. Saša také naříkal, že přichází o kšeft. Přivítala nás Nataša  a začala to valit na stůl. Teď už nikam nepojedeme a tak jsme se do toho opřeli. Vodka střídala vodku – samozřejmě celé lahve, pivko syčelo jedno za druhým. Na stole postupně přistávala polévka – Bograš, chléb, šašliky a opečené brambory. Muzika hrála a my odpadávali. Přeci jen 320km v sedle, vedro a stres na hranicích udělali své. Sopťa se ještě zmohl na tanečky s místní krasavicí, ale měl už takovou dávku,že by se stejně na nic jiného nezmohl. Lidé z parku postupně zmizeli, podniky pozavírali a my si celou dobu brousili zuby na nedaleko stojící bazén na kterém provozovali nafukovací autíčka pro děti. Saša nás sice varoval, že by mohli zavolat poldy, ale vysvětlujte to devíti nalitejm bajkerům. V bazénu nakonec skončili Lůďa, Mirďa, Mlaďas, Soptík a další. Hlídač sice pokřikoval cosi o milici, ale nám to bylo jedno. Koupel skončila a hurá do hajan.

4.den

   Vstávali jsme do krásného dne. Některým nebylo dobře.Posnídali kávu a bograš a koumali, co bude. Počítali jsme s tím, že zakalíme se Sašou, Rodionem a dalšími místními bajkery. Saša nám navrhl, že bychom dopoledne mohli strávit v místním, nám známém lomu a odpoledne vyjedeme s klukama k jezeru asi 80 km od Užgorodu. Přikývli jsme a vyrazili. Čtyři jsme si sedli k Sašovi do Pajera a zbytek jel na mašinách. Cestou jsme se stavili na benzíně dotankovat a vyměnit prachy.  Kurs 6,20 hřivny za 1 euro. Mirďu hned natáhl pumpař o 320 hřiven, ale přišlo se na to včas. Chlapík se omlouval a klaněl se až k zemi. Na lomu se nic nezměnilo – nějak vázla stavební činnost. Pivko ale točili a tak jsme jich tam pár poslali. Vykoupali jsme se, statečnější si i zaplavaly.Mirďa neodolal a zaskákal si ze skály. Dopoledne plynulo v družném hovoru a očekávání věcí příštích. Kolem poledne už Saša znervozněl a prohlásil, že Saša bajkr už volal, že na nás čekají. Dojeli jsme tedy do parku, sbalili si věci a rozloučili se s osazenstvem baru. Projeli jsme Užhorodem a na benzínce ,kde jsme i dotankovaly  se připojili k Sašovi a Rodionovi. Zapomněl jsem se zmínit o tom, že vyměnili i motorky. Saša si koupil Valkyrie a Rodion Goldwinga. Seřadili jsme se a vyjeli směr Mukačevo. Nestačili jsme se divit. Rodion jel na Goldwingu po dělící čáře, měl puštěné stroboskopy, kterými měl motorku vybavenou a pohybem ruky posílal auta z protisměru do pangejtu. Měli jsme pro sebe pohodlnou polovinu silnice. Neuvěřitelné. Začali jsme si připadat jako kingové. Dojeli jsme do Mukačeva a zastavili na benzínce, kde čekal další Sašův parťák na Wildstaru. Měl s sebou malýho kluka, kterého vozil na nádrži. A ještě u toho stačil,jak jsme později viděli, jednou rukou telefonovat. Z Mukačeva jsme jeli směrem na Berehovo, což je město u maďarských hranic. Krajina se měnila z podhůří Karpat na nížinu alá Maďarsko. Nadšení jsme nebyli, ale byli jsme hosté. V Berehovu jsme odbočili na Didovo – vesnici cca 3 km vzdálenou a tam potom na polňačku, na které bylo docela živo. Přivedla nás k závoře za níž se rozkládalo veliké parkoviště plné aut. Byla neděle a Ukrajinci se rekreovali. U závory krátká debata se strážnými a už jsme zdarma vjeli do areálu. Zaparkovali jsme u komplexu nových srubových budov odkud už bylo vidět na jezero. Bylo opravdu veliké a kolem spousta lidí a nádherných buchtiček- ošklivý holky na Ukrajině snad ani nesmí na ulici. V tom šíleném vedru jsme se rychle převlékli do plavek a vyrazili na koupačku. Prima osvěžení, ale jakmile jste vylezli z vody, zase bylo vedro. Vrátili jsme se k motorkám a zasedli pod slunečníky u místní restaurace. Tady mezi tím stačili srazit stoly a udělat místo pro 13 bajkerů. A opět začal kolotoč vodky a pivka. Podával se také salát ze spousty zeleniny, hustá polévka na způsob boršče a ve finále hromada vynikajících grilovaných klobás. Povídali jsme si se Sašou o jeho novém klubu – dozvěděli jsme se že Roads Angels opustil, protože se nějak nedohodl s těmi kluky. A tak si založil svůj klub Padonky – Padouši. Zkratka MFC znamená Moto fucking club. Vysvětlovali jsme Sašovi, jak fungujeme my a také že bychom je – Padonky – velice rádi pozvali do našeho klubu na poslední míli. Netvářil se nato, ale nakonec byl v takovém stavu, že souhlasil. Odpoledne ubíhalo a Saša už chtěl zase jet zpátky do Užhorodu. Prý nás vezme do nějakého prima podniku. Než jsme se vzpamatovali, tak už za nás zase zaplatil celou útratu. Domluvili jsme se, že u jezera zůstaneme a druhý den vyrazíme do Rumunska. Bylo to kousek – 50 km. Rozloučili jsme se a Saša s klukama odjel. Ještě nám stačil zařídit, aby nás nechali přespat v areálu – zavolal šéfovi a bylo…Osiřeli jsme, ale pitka i zábava pokračovali. Na jezeře se proháněl nafukovací banán tažený člunem a to nás lákalo. Udělali jsme tedy team určili fotografa – Pukavce – zaplatili jízdné 10 Hřiven za osobu a pustili se do toho dobrodružství. Prima svezení. Snažili jsme se,aby nás nevyklopili, ale moc nám to nešloJ Vrátili jsme se ke stolu a seděli do pozdních hodin. Dali jsme si ještě šašlik a šli spát.

5.den

   Ráno jsme se probudili a zjistili, že na té louce je spousta mravenců. Někteří jedinci byli pěkně poštípaní. Medákovi se zabydleli v helmě a Mlaďas měl mraveniště na celtě. Došli jsme si na snídani a řešili Sopťovu baterku. Nestartoval – dobíjení bylo v pohodě a tak to bylo určitě tou baterkou. Sopťa s Ondermanem tedy dojeli do Berehova s tím, že snad něco seženou. Sopťa zastavil u místního prodejce skútrů, vysvětlil mu problém. Chlapík ho ochotně naložil do svojí káry a objel s ním celé město – a nic nesehnali. Hodil mu tedy alespoň baterku na nabíječku, aby jí oživil. Sopťa si hodinu počkal, nastartoval a vrátil se k jezeru. Kluci si zatím stačili poslat dávku do žil. Každopádně se všichni sbalili a jelo se na velký nákup. Supermarket v Berehovu byl náš cíl. Regály narvané vodkou a cigaretami – klobásy a salámy udělané z masa. Nakoupili jsme co jsme mohli uvézt a hurá na Rumunsko. Silnice byla v pohodě a tak jsme zastavili pouze na tankování levného benzínu. Narvali si nádrže a popojeli k hranici. Na ukrajinské straně to bylo docela v poho. Nebyl tady ani takový nával jako v Užhorodu. Ovšem na rumunské… musel nastoupit Onderman, protože Sopťova ruština nestačila. Anglicky to šlo – Rumuni byli pěkně drzí. Frajer se vyptával – čuměl a ještě si nechal nastartovat několik motorek, poslouchal a Lůďovi ještě několikrát zatáhl za plyn. Lůďa byl pěkně nasranej. Ještě jeden zážitek se váže k rumunským hranicím. Mirďovi nebylo dobře a potřeboval zapít tabletu. Soptík se vypravil s hrnkem pro vodu do celnice a když jí přinesl a Mirďa se chtěl napít, Rumuni začali volat, ať to nepije a nabídli mu minerálku z lahve. Jenže Soptík se toho už napil cestou – no nic –třeba přežije. Vjezd na rumunské silnice byl krutý – betonka. Betonky všude kolem nás… Byli jsme rozčarovaní – navíc bylo docela pozdě a bylo zřejmé, že nevyměníme peníze. Jeli jsme směrem na Negresti Oas vzdálené cca 80 km od hranic. Pruda… V Negresti jsme zastavili na benzíně. Opět nastoupil Onderman a jeho angličtina – poměrně slušná. Zjistil, že směnárna nikde není, ale mužeme na benzíně zaplatit kartou. Soptík se teda uvolil, že nakoupí pro všechny vodu a džusy k vodce – 30 lei(v Rumunsku proškrtali nuly a mají teď tvrdou měnu). Kousek od benzínky bylo otevřené pekařství, kde jsme dostali za 5 euro 5 ještě teplých chlebů. Koukli jsme do mapy a vybrali jako cíl jezero cca 5 km od města. Začal horor – odbočili jsme z hlavní silnice a pohybovali se na jedničku a ještě přes spojku. Projížděli jsme vesnicemi, kde cikáni posedávali před domy a měli z nás pěkný kino. Dojeli jsme k jezeru – a nebylo to vůbec k tomu. Jezero bylo upuštěné a špinavé jako stoka. Vybrali jsme tedy místo u potoka přes který jsme přejížděli. Jenže dole u něj to nešlo – místní si tam udělali skládku a na koupačku jsme neposbírali odvahu, protože potok tekl z vesnice, kterou jsme projížděli. Mlaďas při sjezdu pod most vyseknul parádičku v podobě pádu do louže a bahna – škoda, že u toho neměl moc diváků – určitě by sklidil i potlesk – podle toho, jak mašina R1 vypadala. Vyjeli jsme tedy nad potok na takový kopec a rozložili tábor. Nanosili dříví, rozdělali oheň a opili se vodkou. Domluvili jsme se také na tom, že zítra jedeme pryč. Nebudeme si kurvit mašiny na takových polňačkách. Díky vodce to byl docela pohodový večer.

6.den

   Probudili jsme se v RumunskuJ Nikam jsme se moc nehnali a tak Soptík vytáhl poprvé svou výbavičku a uvařil ranní kávu. Popíjeli jsme, dojídali poslední chleby a salámky a pozorovali cvrkot na blízké silnici. Rumuni tam postávali, protože tam byla křižovatka a kolemjedoucí auta je postupně nabírala a kamsi vozila. Pomalu jsme si zabalili, stříkli řetězy a vyjeli na cestu. Vzali jsme to na druhou stranu, než odkud jsme přijeli. Zpočátku silnice vypadala nadějně, ale nakonec jsme byli rádi, že nezabloudíme na nějaké polňačce. Trefili jsme na hlavní a začal úprk z Rumunska. Rychle do Satu Mare a k hranicím. Přejezd hranic byl bez problémů a už jsme si to dávali po nádherných maďarských silnicích. Jenom nás sralo, že to byla samá rovina. Teda až na vesnice a města. Někde před Nyiregyházou jsme natankovali na Soptíkovu kartu a pokračovali na Miszkolc a Slovensko. Až na to, že byl hrozný pařák a asi jsme byli i pěkně dehydrovaní to proběhlo v pořádku. Na slovenské straně jsme vypili celou benzínku – myslím nealko a pivko- ne benzín. Malinko si oddychli a posledních cca 50 kiláčků dojeli na Teplý vrch. V kempu tam šéfuje Soptíkův bývalý třídní u kterého jsme už jednou zapařili. Ten nám vošéfnul jednu chatku pro čtyři lidi a celou dobu nám připomínal, že nesmíme dělat bordel. Zaplatili jsme poplatky za vzduch a mašiny a šest stovek za chatku nám nechal, že to máme ze známosti. Hmm- prima známost – tak jsme těch 600 propili. Vykoupali jsme se – už jsme byli na vodu uplně nadržený – převlékli se do čistého – prostě akce“ Kokot šanel“. Dobrá hláška – nevím kdo to vymyslel, ale muže za to Soptík, protože mu vytekla voňavka v báglu a bylo to hrozný. Vyvoňánkovaný jsme zasedli v jednom z mnoha stánků a nebaštili se. Byl by to prima večer, ale před desátou najednou vypadla elektřina. To znamenalo, že přestalo téct pivko – žádná muzička a holky co to tam šéfovali neviděli na práci. Zaplatili jsme a vypadli – dotunili jsme se před chatkou. Ondra propálil Sopťovi vajglem jeho zánovní spacák a Soptík rozšlápl Mlaďasovi brejle. Ani jsme si nestačili říct dobrou noc. Vytuhli jsme.

7.den

   Brzy ráno jsme si dali sprchu, posnídali a projednali další postup. Rozhodnutí bylo jasný – jedeme do Tále na Kolibu. Cestou dáme  kulturu a navštívíme nějakou jeskyni. Páni – jaký nádherný svezení po tom zážitku z Rumunska a Maďarska. Zatáčky, žádnej provoz a v pohodě silnice. Tentokrát jel v čele Lůďa. Projeli jsme nějakými zkratkami na oblíbenou trasu a za Hnúšťou uhnuli na Čierny Balog, Detvu a Brezno. V Brezně jsme si dali oběd v místním hotelu a vyměnili si peníze, protože došli. Pokračovali jsme na Bystrú, kde jsme chtěli navštívit jeskyni. Jenže v Bystré jsme zjistili, že máme málo benzínu na to, abychom se ještě toulali po Nízkých Tatrách. Problém, který už známe a zase jsme to nezvládli. Vyjeli jsme do Valaské, kde je nejbližší benzínka a Ondermanovi došel. 100 metrů před pumpou. Dotlačil to. Natankovali jsme a vrátili se do Bystré a dali si tu jeskyni. Hmm – líbila se a průvodkyně takéJ) Opět jsme vyjeli – směr Čertovince. Ty zatáčky známe. Vylítli jsme nahoru k motorestu dali si pivko, poseděli a pokochaly pohledem.Pok jsme se  vrátili  do Bystré, kde jsme odbočili na Tále. Koliba u hotelu Partyzán byl náš cíl. Jenže člověk míní a lidé mění. Po kolibě ani památky. Stálo tam nové monstrum z kamene a dřeva. Po staré poctivé kolibě ani památky – prý vyhořela a tak postavili novou. Na tom staveništi se spát nedalo a romantika toho místa byla tatam. Začli jsme přemýšlet, kam se vrtnem, když se objevili tři týpci na mašinách. Předtím jsme je potkali v serpentinách na Čertovici. Byli místní a poradili. Prý kdesi v horách cca 5 km je jezero a u něho občerstvení-Krpáčovo se to jmenuje. Spát se tam dá. Vydali jsme se do hor. Hledali a našli – krásné horské údolí s jezerem, jedním novým a jedním vybydleným bolševickým hotelem. Zaparkovali jsme u dřevěnice s občerstvením. Došli jsme se vykoupat a domluvili se na tom, že u stánku přespíme. K jídlu měli bohužel pouze párky, ale pivo bylo dobré a navíc nám nalévali výbornou borovičku s příměsí jakéhosi likéru z horského hořce. Výborná kořalka. Utvořili jsme z motorek vozovou hradbu, vylili se a šli spát.

8.den

   Ráno jsme se všichni posrali v okolním lese.Vykoupali jsme se, posnídali a stanovili další trasu. Opět jsme vsadily na kulturu a vyrazily na nedaleký CHOPOK.Pod Chopok jsme dojely lanovkou ale až na horu by jsme musely dojít pěšky.To ale bylo nad naše síly.Pár schopnejch jedinců se dostalo až k ukazatelům ale dále si netroufaly.Po příjezdu dolů jsme si daly v místním bufáči polévku a řešily co dál.Soptík už nás sral, protože mu to furt nestartovalo a tak jsme vyjeli do Banské Bystrice, kde si hodlal koupit baterii. Počkali jsme na benzíně a Sopťa to vošéfnul. Ani mu to moc dlouho netrvalo. Koupil Yuasu za 1250 Sk. Pohoda cena. Pokračovali jsme na Turčianské Teplice a Nitranské Pravno do Strážcovských vrchů. V Pravnu jsme na poslední chvíli nakoupili bufet a pití. Kousek za obcí Čičová, kde je skanzen slovenské vesnice, jsme uhnuli do lesa a na krásném místě to zaklošli. První problém nastal v okamžiku, kdy Lůďa ztratil klíče od mašiny. Způsobil tak davovou psychozu a všichni začali hledat – nakonec je samozřejmě našel v kapsičce na pásku, kam je údajně nikdy nedává. Rozdělali jsme oheň a zakalili. Lůďa byl tak šťastný, že ty klíče našel, že se rozsekal na kaši. Když se postavil na nohy, tak zavrávoral a upadl na Sopťoveho Elevna. Ještě že ho nepovalil, protože by asi udělal domino i s Mlaďasovi mašiny. Každopádně shodil Soptíkovu helmu, která se kutálela 10 metrů do louky. Ještě nějakou dobu potom vykřikoval, ať si Soptík jde hodit s jeho novou Craftkou. Postupně jsme vytuhli a tak jsme ani neviděli, když se Lůďa ztratil. Teda pak nás zase našel, ale šel se vychcat a jak byl pod dávkou, tak netrefil zpět.

9.den

   Ráno probíračka a káva.Ještě jsme udělaly nějaké foto,společné a jeli jsme na hranice – Hrozenkov. Cestou měl incident Strejda a nějak to špatně vydejchával celý den. Hned jak jsme vyjeli byla naštěrkovaná silnice. No a Strejdu to v jedný zatáčce vyneslo tak, že skoro sundal dědka se dvěma vnoučaty. Ještě, že byl dědek čipera a uhnul – každopádně se nemá motat kolem silnice. Přejeli jsme hranice a zastavili v Buchlovicích na oběd. Nadlábli jsme se, natankovali a rozloučili se z Medákem. Ten ve Vyškově najel na dálnici a valil domů. My jsme pokračovali na Macochu. Podívali jsme se tam. Bohužel projížďky punkevními jeskyněmi byly na objednávku. Vypadli jsme a našli klidné místo u rybníka, kde jsme dali koupačku a chrupku. Ještě předtím jsme si zakoupili ČMN a našli malý srazík u Rosic – Pukavec tam zavolal a domluvil, že přijedeme. Když nebyl takový pařák, tak jsme vyjeli. Byli jsme nešťastní z toho provozu. Samej kamion a zacpaný silnice – fakt pakárna. Po Slovensku určitě. Dojeli jsme do Rosic a zasedli ke stolům u benzínky. Dali kávu a pití – prostě voraz. A potom přišla sms od Markéty – Medák boural a leží v Pejru na Jipu. Mazec… Dneska večer budeme držet tryznu. Zavolali jsme pro podrobnější info a potom pokračovali do Újezdu u Rosic na místo konání srazu. Nebudu se tady rozepisovat o tom, jaké to tam bylo – sem vložíme ten článek, co Soptík napsal do novin. Večer jsme poseděli v místní hospůdce, kde nás obsluhovala paní Lída. Bumbali jsme výborné nepasterované pivko z Dalešic, pojedli klobásku a nakonec přespali u místního obecního rybníka.

10.den

   Ráno jsme vyjeli po kávě a spěchali do Pelhřimova za Medem. Vzali jsme to do Bíteše a potom po dálnici do Humpolce a Pejru. Mašiny jsme nechali u nemocnice a šli se poptat na fízlárnu, jak to vlastně bylo a kde je mašina a tak. Dostali jsme číslo na odtahovou a začali jednat. Brnkli jsme Vohrymu, aby sehnal káru a vozejk a přitom jsme se stihli nabaštit ve Střepině. Výborné jídlo, rychlá obsluha příjemné ceny. Nakoupili jsme Medákovi nějaké pamlsky z Plzně a šli na návštěvu. Medák nevypadal zle. Proběhlo focení  a jednání o převozu mašiny. Po chvíli jsme vypadli a popojeli do nedalekého Ondřejova, kde bylo parkoviště odtahovou. Počkali jsme na káru, naložili Medova Blacka a hurá do Chlífu. Cestou jsme se ještě číhli na místo nehody. Pukavec s Ondermanem se trhli v Táboře a jeli nakoupit bufet. V Chlífku proběhla dýmka zapomění. Pukavec udělal výborný žraso – zapečenou krkovičku se sýrem a smetanou. Nacpali jsme si báchory a polkli pivka – pokecali jsme o dovolený a šli spát.

11.den

   Po kávě jsme se rozjeli domů. Konec dovolený.