DOVOLENÁ 2010

 

BULHARSKO  -  ČERNÉ MOŘE

 

 

 

Účast:  Medák, Pukavec, Tráwa, Soptík, Strejda, Maja, Ondra, Mlaďas

 

 

Co předcházelo:

 

   Vlastně už to je taková klasika. V zimě na výroční schůzi klubu se „naplánovala“ (- naplánovat - v řeči domorodců znamená stanovit cíl) dovolená. Pojedeme k Černému moři – tam jsme ještě nebyli. Zvláštní je – že když se o tom bavíme, tak jedou skoro fšichni, ale když přijde na lámání chlebaL… a to stanovujeme i přibližnou délku trasy a  množství finančních prostředků – to proto, že se většinou živíme rukama a na dovolenou tudíž musíme šetřit. Zároveň jsme vyhlásili, že se nebudeme nikde příliš flákat, páč je to daleko a dovča je krátká. Natáhneme denní tripy.

    V průběhu jarních příprav a posilování odvahy se vyjasňovali různé nejasnosti a detaily. Tráva s Medákem se zdrží pouze část cesty, páč budou spěchat domů k rodinám. Vohry nepojede vůbec, páč se mu (stejně jako Medákovi) narodilo v květnu dítě – kluk. A Luďa se letos také nezúčastní, páč v půli května přišel o noty. Kešák se také letos hodlal věnovat rodince a Králík bude na brífinku nebo brainstormingu( nebo na team buildingu?).

   Navíc se dovolená pojede ne na deset, nýbrž na 16 dní…. Urá… já – jako že Soptík mám prvně z Chlífáků radost.

 

 

DEN PRVNÍ 13.7. 2010

 

   Srazík ve středu v poledne na našem místě u bufáčku v Košíně u Tábora. Skoro všichni přijeli včas – tedy až na Sopťu, který měl cca minutové zpoždění a tím pádem od něho budeme vyžadovat kompenzace za čekání v podobě lahve Tulamorky - „ Péťo, voe“!!! – Tulamorky…. Ale to až později. Bylo 33 stupňů ve stínu a my vyjeli na dovolenou směrem Chýnov, Kamenice n./ Lipou, Strmilov,  Kunžak, Dačice – restaurace u Koníčka, Znojmo, Popice.

   Letos jsme toho spolu moc nenajezdili a tak se touto nám známou cestou postupně „sjíždíme“ -zvykáme si na sebe. Už tady je vidět kdo podcenil jarní přípravu a flákal to. A to s námi ještě nejede Strejček, páč ještě dnes honí někde po dálnicích nekalý pašíře. Jako financ to má v popisu práce. No, každopádně to bude zajímavé.

   Kávička u Koníčka je na fotkách – tentokrát tam nebyla ta prsatá čísnice – chtěl jsem napsat kráska, ale ona krásná není – má prostě „jen“ velký kozy. Tak.

   No a potom jsme dojeli k Pepovi Čermákovi do Znojma. Co říci – nebyly meruňky – což nás zaskočilo. Zejména Medák se zdál být na okamžik mírně rozladěn. Sopťa si na Pepovi vysomroval destičku pod stojánek – zapomněl jí doma jak chvátal a to stejně přijel pozdě – a to zrovna nerezovou. Pepa se klasicky drbal na hlavě a prohlašoval cosi o tom že: „ Kurva kluci, hned bych jel s Váma! No jo – ale to je každý rok. Tak snad přijede alespoň do Chlífu…Snad.

   Bylo ještě brzy na to abychom začali chlastat u Pavla, a tak Tráwa prohlásil, že kousek od Popic je jakýsi bunkr – pozůstatek opevnění první republiky a že bychom se tam mohli podívat… Hmm fajn dobrý, ale cestou jsme se nějak poztráceli nebo co. Majovi totiž uletěl z báglu hrnek a Mlaďas s Ondrou mu ho našli v kopřivách u silnice. Maja to má za Tulamorku, páč kluci za ním byly málem trefený. A po kámoších se hrnky neházej!!!  Každopádně jsme se nakonec zase našli u bunkru v Šatově–ale už zavírali a tak se prohlídka nekonala.

   Pavel v Popicích už čekal. Však jsme byli také objednaní několik dní dopředu. Soudek Hostana naražený – limonáda zn. Zon vychlazená a Věrka i s Markétou dobře naladěné na bandičku týpků. Hned jsme začali nasávat, páč jsme cestou pěkně vyprahli.  O něco později jsme vyrazili ke kapli na step… Vlastně jsme tak trochu čekali na Strejčka, abychom tam byli všichni, ale i když jsme ho slyšeli, že jako přijel – tak se nedostavil. Dali jsme kolovat brčko a dali si dokola kámen pravdy. Hmm? Jsou to příjemné rituály. Stárneme a jsme čím dál více rigidnější. Abych nezapomněl Adam je čím dál větší a taky se na nás těšil. Letos se netetovalo. Letos nám předvedl, jak to válí na čtyřkolce. No jo.. Večer se dostavil na pokec Vokurka…Ještě než jsme se stačili vykalit, hecli jsme se, že to zítra dáme až do Rumunska. A tím skončila zábava. Na kutě jsme šli brzy – abychom to zítra přežili. Tak…

 

 

DEN DRUHÝ 14. 7. 2010

 

   Ráno jsme byli čiloušové…Hygiena, nealko nápitky, něco jsme zobli a osedlali mašiny. Co nejkratší cestou na Břeclav a na Slovensko. Domluvili jsme si, že se zastavíme na baštu v motorestu u dálnice kousek za Břeclaví. Valili jsme na Drnholec, Mikulov, Valtice a Břeclav. Cestou jsme dali jedinou zastávku na benzínce. Cigáro a pohonné hmoty…No dobrá – taky zmzlinku a pití. Bylo totiž zase 33 ve stínu. V motorestu bašta jak se patří. Najíme se totiž asi až v Maďarsku u benzínky a bude to tak akorát bageta. Soptík si tam u chlapíků co makali na parkingu půjčil klíče a napnul si řetěz. Uvnitř v hospodě zatím Pukavec při placení zjistil, že nemá peněženku. Naštěstí v ní měl jen část peněz – cca 4000. Musela zůstat na té benzínce. No to nám to pěkně začíná.

   Letíme po D 2 na Slovač – projíždíme Bratislavu a pokračujeme na Rajku.Na první benzínce kupujeme dálniční známku – Matrica minima…za pár euro. Pokračujeme na Gyor a Budapešť. Na obchvatu Budapesti se dostáváme do zácpy a Sopťovi začala vařit motorka. Museli jsme zastavit. V tom vedru to bylo něco hrozného. Žhavý asfalt, rozžhavené motory popojíždějících aut a uvařená motorka. Zjistili jsme, že Sopťovi nejde ventilátor u chladiče a to z toho důvodu, že je ohnutý rámeček. Na místě neodstranitelná závada. Počkali jsme tedy až malinko vystydne motor, dolili drobet vody co jsme měli a vyrazili. Hmm – pakárna byla, když jsme zjistili, že Sopťa uvařil cca 100 metrů od sjezdu na Szeged. Kdyby to jen těch 100 metrů ustál, už by to uchladil. No jo, ale zase neopravil – jak to učinil později. Je už moc po poledni a my se řítíme 140 -150 km/h po dálnici M5 na Szeged a Kéczkemét. Cca v 18. hodin překračujeme rumunskou hranici pod Makó u Kiszomboru a pouštíme se po 6 na Temešvár. Máme za sebou 500 kilometrů cesty a je čas na baštu. Zastavujeme u restaurace v Sannicolau Mare a poklidně večeříme. Předpokládáme, že se někde v okolí do 30 kiláčků utáboříme na noc. Jídlo bylo vydatné a my dáváme na radu místní číšnice a sjíždíme z hlavní silnice  na 692 směrem na Saravale, Sanpetru Mare , Periam a Gelu do Baia Calacea –čti Baja Kalače…už to umímJ Tady někde by měl být kemp. Cesta se ale protahuje a tma houstne. Cestou zastavíme auto s několika Rumuny- jsou mezi nimi i dredaři, kteří nás vedou do další vesnice a posílají dál. Moc si nerozumíme, ale necháváme jim za ochotu na brko… Kolem jedenácté jsme dorazili do onoho místa, kam nás posílala ta číšnice. Zjistili jsme, že kemp je otevřený pouze do 22 hodin a už se tam nedostaneme. V jakési restauraci – baru naproti kempu jsme zburcovali chlápka a poprosili jsme ho, zda by nás nechal na louce za domem. Ondra se pustil do konverzace v anglickém jazyce, ale stejně to nepomohlo. Prý to nejde. Jsou tu velké nádrže na ropu, nebo mazut a ochranné pásmo… Divný. Každopádně sedáme na mašiny a pokračujeme přes Sanandrei na hlavní silnici a končíme v Temešváru. He… No prostě jsme si zajeli moc kiláků po hnusnejch silnicích, abychom skončili ve městě, kde bychom byli normální luxusní  cestou za půl hoďky. Byla půlnoc. Dáváme si na benzince silnou kávu a kujeme pikle. Kolem se prohánějí rumunský maséři na lehačkách v kraťasech a my jsme po celodenním tripu vařený. Domluvili jsme to tak, že pojedeme ven z města a na první normální odbočce sjedeme do pole a přespíme. Už jsme urvali i takovou tu únavu a začínáme znova fungovat.  Vyrážíme z Temešváru dál po 6 na Lugoj. A jako naschvál – nic. Trochu zoufalí zastavujeme u další benzínky a spekulujeme jestli se tu bude dát někde spát. Obsluha nás ale varuje, že to tady není bezpečné. Odjíždíme a v další vesnici – městečku si prohlížíme zahradu u místní školy na kterou by se dalo nenápadně zajet. Potmě se fakt blbě hledá spaní. Nakonec zase jedeme a někde mezi dvěma vesnicemi jsme to poslali na polňačku a konečně rozbalujeme spaní u plotu jakési ovocné školky –sadu, nebo snad rumunské JZD?(pro mladší ročníky – Jednotné zemědělské družstvo – vrchol komunistického rozkulačování). Je půl druhé v noci a my uléháme ke spánku. Hustej den.

 

 

DEN TŘETÍ 15. 7. 2010

 

   Ráno nás probouzí slunce. Ani vyspat se po tom hrozném tripu nemůžeme. Umýt se není kde. Taky jsme si konečně pohlédli místo, kde jsme spali. Propocené věci rozvěšené po plotě, mašiny vyřádkované a mezi nimi pelechy Chlífáků. Srát chodíme postupně do pole, kam je asi nejméně vidět i když na něm roste pouze vyšší tráva. Oblékáme se a hned jsme zase zpocení. Hygienu odkládáme na první slušnou benzínku.

   Valíme dál po 6 s tím, že si dáme koupel v Baile Herculane a budeme pokračovat dál do českých vesnic v Banátu. Cestou zastavujeme v rumunské samoobslužné restauraci. Týpci jsou spokojení. Nemusíš umět řeč. Stačí, když jim zdravou rukou ukážeš, na co máš zrovna chuť. Akorát z polévkou je problém. Čorbu mají, ale jaká je ta pravá? Většina se rozhodla pro hovězí vývar a tak si u obsluhy objednávají – čorbu BÚ a přitom mávají oběma rukama nad hlavou napodobujíce rohy. Žereme si všichni jako páni a zapíjíme pivem, jako by se nechumelilo. A to už za necelou hodinu zase sedíme na mašinách a pokračujeme do Baile Herculane.

   Na místě sjíždíme z hlavní silnice do tohoto turisticky – lázeňského střediska. Před námi se otevírá nádherné údolí s příkrými skalami bílé barvy. Celé údolí mělo v mých romantických očích jedinou – a to výraznou vadu – bolševik do něho zasadil několik monstrózních hotelů o cca 12 patrech. Hnus. Beton. Zastavujeme na centrálním parkovišti a rozhlížíme se kudy dál. Na mapě jsme objevili veřejné koupaliště a popojíždíme k němu cca 1 kilometr. Cestou jsme zakoupili melouna a trochu se osvěžujeme. Nakonec parkujeme u koupaliště a za mírný poplatek 4 lei se tu můžeme koupat do zblbnutí. Naše atletické postavy se mezi lokálními vychrtlíky docela vyjímají – teda až na Mlaďase, který docela zapadl. J Kupodivu tady není ani mnoho Cikánů. Zůstáváme asi hodinu, hodinu a půl. Sotva jsme se začali oblékat zase jsme se vykoupali v potu.

   Vyrážíme zpátky na trip. Po 6-ce na Orsovu. Cesta se vine horskými údolími a najednou vidíme Dunaj. Tady v Rumunsku už je to fakt obr – umocněný tím, že je kousek pod námi přehrada Železná vrata. Odbočujeme ze silnice 6 na 57 a jedeme přes Orsovu, kde tankujeme a nakupujeme proviant v místním Penny marketu a pak podél Dunaje do hor – do Banátu. Cesta se zhoršila a my kličkujeme po nerovnostech. Projíždíme Dubove , silnice je čím dál horší a příroda krásnější. Přes Dunaj můžeme zahlédnout provoz na srbské straně řeky. Po dalších cca 20-ti kilometrech zůstává Soptík osamocen v čele ekipy. Ostatní stávkují. Dál se nejede, protože si nechtějí ničit mašiny na silnici, která místy ani není silnicí.

   Rozjíždíme debatu, kde složíme hlavu. Sopťa je rozladěný, že se nejede dál. Nakonec uzavíráme společnou dohodu, že přespíme v údolí, které jsme před okamžikem minuli. Vypadalo celkem v pohodě, ale nevíme, jak se dostaneme dolů. Vracíme se a sjíždíme ze silnice do údolíčka. Musíme to vzít přes jakýsi průmyslový areál, kde se snad před lety drtil kamen. Z výšky nás pozoruje Rumun. Jedeme po cestičce, brodíme potok a za ním se rozbíjíme tábor na paloučku u lesa. Rozbíháme se pro otop a Onderman s Medákek vyráží do vsi pro pivo. Za okamžik už plápolá oheň a ze skály nad námi na nás huláká Rumun, že máme přijít na baštu – asi – protože mlel něco o mandžáre a to je rumunsky jídlo. Onderman s Medákem  se vrátil s několika petkami pivka – koluje kořalka, brko a mezitím opékáme na ohni nákup ze supermarketu. Nad hlavami nám zakroužila volavka a usedla kousek od nás u rybníčku. Idylku nám nic nekazí – dokonce jsme se opláchli v potoce a postupně usínáme opojením a únavou.

 

 

DEN ČTVRTÝ 16.7. 2010

 

  Ráno se probouzí jako první Sopťa bude tomu ostatně tak po celou dovolenou. On taky většinou jako první usínal….he. Naštěstí sem nesvítí příliš slunce a tak se můžeme povalovat. Kluci po budíčku a ranní kávě začali hecovat Sopťu, aby si dal do cajku ten ventilátor. Strejček mu zapůjčil cajky a postupně probíhá demontáž, zkoušení a narovnávání rámečku kolem vrtulky ventilátoru. Ostatní si pobalují věci – chodí srát do křoví kolem atd. Cca za 45 minut můžeme zase nasednout na bajky a popojet zpět na trasu – zpět do Orsove a odsud podél řeky na Drobetu Turnu Severin – k Železným vratům. Silnice se tady částečně zařezávala do skály a my projíždíme krátkými tunely. Je zase přes 30 stupňů. Silnice se na mnoha místech rekonstruuje a tak projíždíme kyvadlově. Nakonec jsme se prokousali do Drobety a zastavujeme na pivko v bufáčku u přehrady. Po hrázi vede přechod do Srbska. Pozorujeme cvrkot a někdy docela zíráme – v čem jsou schopní Rumuni jezdit. Spousta uvařenejch Dacií – Cikáni co tlačili auta od semaforu k semaforu..Hmm? Jedeme dál – Craiova, Alexandria – tady odbočujeme na Giurgiu, kde přejedeme Dunaj do bulharského Ruse.  Blbý je, že v celém Giurgiu není jediný ukazatel na hranice s Bulharskem.Už je docela pozdní hodina a my se snažíme vyzvědět na místní OMW kudy tudy. Nic…Rumuni uměj tak leda italsky. Popojížděli jsme městem – i policajtů jsme se ptali, ale ti nás poslali do jakéhosi cikánského gheta.

    Nakonec jsme se dostali na most a přejeli do Ruse. Dojeli jsme na benzínku tankovat a potom do města nakoupit a vyměnit prachy. A tak zatímco kluci čekali před Penny marketem. Soptík s Ondrou jeli čenžovat prachy.  Na parkingu před marketem jsme ukecali dva chlapi, aby nás dovedli ke směnárně. Cestou je sice skoro sežrala smečka místních psů, ale prachy vyměnili a dovezli. Kurz výhodný – 200 Leva za 100 Euro. !!! Zase se už stmívalo. Vyměnili jsme, nakoupili a telefonicky objednali penzion, který měl být tak 35 km za Ruse. Vyrazili jsme na cestu směrem na Razgrad. Jenže penzion nikde. U silnice jsme našli motorest, kde nás ale neubytovali, protože měli plno. U bazénu na zahradě motorestu probíhala svatba a tak jsme si poslechli i místní melodie. Chlapík z recepce nás poslal zpět – že před Ruse bude odbočka doleva a tudy se máme dát. Odbočili jsme jak říkal, a byli jsme ztraceni. Bloudili jsme takhle další půlhodinu, když jsme dojeli k dalšímu penzionu. Obsazeno. Jedeme dál. Už to asi nenajdeme – jak jsem již zmiňoval – potmě se hledá blbě. Nakonec jsme zastavil u restaurace, před kterou stála motorka. Stará Yamaha YZF??? Objevil se u ní mladej Bulhar a my jsme ho požádali, zda bychom mohli u něj na louce vedle restaurace přespat. Zavolal na nás svého otce a nakonec jsme se domluvili. Bylo tak 11 hodin večer a oni nás posadili na zahrádku k bazénu a uvařili nám všem luxusní žrádlo.. Chlastali jsme pivko a taky si k nám přisedl ten týpek. Jmenoval se Javor. Poprvé jsme si mohli všimnout, že ty bláznivý Bulhaři kroutě hlavou úplně navopak. Drsný. Javor s námi pokecal a přinesl nám i místní rakiji. Drsný pití. Nakonec jsme zaplatili – domluvili si snídani – jako že pravou Bulharskou a šli si lehnout. Ráno bude krušný, protože spíme na louce – žádný stín. Dobrou.

 

 

 

DEN PÁTÝ 17. 7. 2010

 

   Ráno bylo krušné. Žádný stín. Lezeme ze spacáků a vrháme se do bazénu. Můžeme. Později jsme si všimli, že nám tu koupačku započítali do snídaně. Prostě ten bazén byl pro veřejnost za poplatek 4 leva. 50 Kč. No nic. Snídaně byla bulharská. Jakési zapečené těstoviny s vejcem a listovým těstem….tak nějak to vypadalo. Chuť to mělo mdlou. Káva, příp. čaj nebo pivo – kdo se na co cítil.

    Po snídani vyrážíme. Razgrad, Šumen a po dálnici do Varny. Čeká nás necelých 200 kilometrů po silnici č. 2 a také kousek po dálnici. Zase je teplo. Silnice obstojná a tak si pomalu – 140 km/h upalujeme na Varnu. Večer budeme u moře. Cestou zastavujeme na odpočívadle na nějakou baštu. V podstatě jen tak zobneme do jídla, protože kdo by se v tom vedru cpal, že? Sedíme u bufáčku na kterém se rozhodli bivakovat místní ptáci. To, že nám hnízdí nad hlavami nevadí tolik, jako to jaký je kolem bordel. Balkán.  Bez problémů najíždíme na dálnici do Varny. Provoz je spíše sporadický – sem tam nějaké auto – nic zajímavého. Najednou se kolem nás prohnal Onderman a mává ať stojíme. Píchli jsme to ke straně a koukáme, co se jako děje. Pukavec dorazil celý skropený brzdovou kapalinou. Uklepala se mu cestou vytuněná nádobka. Jenže Puk si ví rady. Během okamžiku nasazuje na místo nádobky silnější hadičku, dolejvá, špuntuje a jedeme dál. Nesmím zapomenout, že se taky chvilku hroutil, že bude muset dát nový lak.

   Na první benzínce ve Varně zastavujeme a rozmýšlíme, kam to tady jako pošleme. Na sever? Na jih? Medák se nabízí jako znalec – byl tady někdy za totáče. Nad Varnou jsou Zlaté písky a nad nimi pár kilometrů po pobřeží leží Albena – za bolševika letovisko mnoha Čechů. Tím směrem bychom měli hledat. Pouštíme se opět na trip. Soptík nás dovedl na Zlaté písky, ale jak jsme tak pozorovali – to nebude destinace pro nás. Hotely vypadali luxusněji, než jsme čekali a lidí přelidněno. Tak se tady alespoň najíme. Parkujeme na stinném parkovišti a vstupujeme do poměrně slušně vypadající restaurace. Obsluha příjemná – teda byl to chlap, ale usmíval se – a jídlo ve finále taky ušlo. Chlapík v tom měl sice trochu bordel – ale ustáli jsme to. Pivo značky Zagorka v nás jen syčelo a hlavu z místních polišů si nikdo očividně nedělal. Akorát Mlaďase rozhodilo to, když si do hlavního jídla zvrhnul celou dózičku pepře.

   Sedáme zase na motorky a jedeme zpátky na hlavní. Po silnici č. 9 na Balčik. Tady po pobřeží už je provoz hustější a tak nespěcháme. Navíc máme plný pupky. Projíždíme Kranevo a vjíždíme do Albeny. Rekreační středisko, kde by měl být i nějaký kemp je fakt mega. Navíc se do oblasti vjíždí přes závoru na kartu, nebo za poplatek. Sekuriťák na nás mává, ať závoru objedeme. Děláme to a projíždíme mezi hotely a lunaparky k moři. Bohužel se k němu ani nedostaneme, protože podél pobřeží stojí hotely jeden vedle druhého. Zajeli jsme skoro až na konec toho cirkusu a zastavili na parkovišti, že se jako poptáme co a jak. Po chvilce zevlování k nám přistoupil nějakej starší týpek – a že jako odkud jsme? Češi? Jo tak on jako že Čechy rád, a že taky rád pomůže. Vysvětlili jsme mu naší představu – spaní na pláži – nejlíp zadarmo – blízko osvěžovna a velkovýkrmna. Týpek se zamyslel a pak naznačil, že by o něčem takovém věděl. Naložil nás do svého taxíku a popojel ještě asi tak 300 metrů. Zaparkoval před posledním hotelem a pak nás vedl stezkami lesní zvěře, kolem hotelu a přes řeku ústící do moře na pláž, kde nikdo nebyl. Jen dřevěná bouda, která sloužila jako bar a u ní karavan. Za boudou parkovali asi 3 mercedesy a za barem stál menší plešatej týpek – boss. Líbilo se nám tu – jen jak se sem dostaneme? Kolem hotelu to nešlo a navíc bychom nepřebrodili tu řeku. Taxikář na místě domluvil náš kloš a dovezl zpět za klukama. Máme se vrátit do Kraneva a odbočit první doleva. Děkujeme a jedeme. To nás ještě upozornil, že tam je nudipláž.

   Sjíždíme Kranevem k pláži a na dunách porostlých křovinami se vynořují naháči – jenže jen jedna buchtička – jinak samá voháňka. Parkujeme a seznamujeme se s bossem – Giurgiu /čti Ďurďu/. Ďurďu točí pivko za pivkem a hlavně – NEMA PROBLEMA – a kroutí hlavou uplně navopak. Bulhar – asi. Dáváme koupačku v móři, pivka, brka a kebabče - místní čevapčiči na grilu-je to cítit oreganem. Najíždíme na pohodu. Bar je NON STOP – páč nejde zavřít… Pukavec si večer odskočil na privátní brčko a hodil si to jinam… Dnes spíme na pláži u Černého moře. Cíl dosažen!!!!!!!

 

 

DEN ŠESTÝ 18. 7. 2010

 

    Dneska odpočíváme. Korzujeme po pláži, srkáme pivko, kecáme s barmanem, zkoušíme rakiji, nakupujeme ve městě cetky a baštíme kebabče….Odpoledne jsme se hecli a hrajeme plážový volejbal. 4 na 4, teda zadek versus předek/ Spousta srandy, páč jsme to nikdy nehráli. Samozřejmě, že plaveme v moři. Večer ještě posedíme a uleháme ke spánku. Ďurďu stále -  nema problema!!!

 

 

DEN SEDMÝ 19. 7. 2010

 

   Ráno nás probouzí rány kladivem. Ďurďovi pohůnci zatloukají kolem baru rohože z rákosu. Zmizely ledničky i stoly, židle a slunečníky. Dokonce zahrabali přívod pitné vody, která sem byla dotažená. Ďurďu – MÁ PROBLEMA!!! Přijede kontrola a bar je zřejmě provozován načerno. Ještě nám vaří kafe a už usedá do křesla a předstírá rekreanta.

   My se pomalu balíme. Dnes se vydáme po silnici č. 9 na Balčik, Kavarna a přes hranice do rumunské Constanzy. Ještě ranní koupačka v moři. Potom Maja vyválí mašinu, která mu spadla ze stojánku. Ometáme nafoukaný písek a startujeme. Pukavec si stěžuje, že to na tom plážovom písku vůbec nejede. Bodejť by jelo – píchnul. He…Knotujeme, dofoukáváme kompresorem, který má Ďurďu ve výbavě Mercedesu a jedeme do Kraneva k vulkanizátorovi. Díra je mooooc velká. Dědeček vulkanizátor se fakt snažil – řekl si o 10 leva, ale guma stále ucházela. Kupodivu vrátil prachy a řekl, že nám nedokáže pomoci. V Bálčiku snad???? V Bálčiku musíme pořádně zalepit. Jedeme přes Obročišče na Bálčik…

   V serpentině za Obročiščem ztrácíme zadní voj a tak Soptík zpomaluje. Za chvilku nás dohání Maja se zprávou, že Onderman má poruchu na stroji a kluci s ním zůstávají na benzínce v městečku. Soptík, Pukavec, Mlaďas  a Maja zatím valí do Balčiku lepit gumu. Najít v přímořském letovisku vulkanizátora není vůbec jednoduché a tak Soptík požádal místního taxikáře. Ten se nabídl, že nás na místo dovede a projíždí před námi městem. Nakonec nás dovedl – a řekl si o 10 leva. Šikovnej kluk…. Mlaďas  se rychle domlouvá s mechanikem anglicky a Pukavec se hrne na pomoc -polovinu práce si dělá sám/vyndal si kolo/ – a radí tomu Balkánci, jak na to - Bulhar ho ale vyfáknul, že to je jeho práce. Soptík zatím objevuje market a nakupuje snídani. A tak zatímco se lepí, my sedíme kolem stolu v servisu – na který nám snaživý Bulhaři rozložili noviny kvůli kultuře stolování, a debužírujeme – chléb, paštika a nějaký salámek a sýr. Rychlá bašta při které nám hlavou letí, co se asi mohlo přihodit Ondrovi. Dolepeno jest…Zpátky do Obročišče…

   Přijíždíme na benzínku, kde stojí otevřené vykrvácené Terko – Onderman v podřepu u stroje a netváří se nic moc. Rychlý pokec s Pukavcem, jako že hlavním doktorem přes stroje – diagnóza nejistá – prognóza Na píču!!! Ve stroji to klepe, jako když se tam nekontrolovaně pohybuje kus kovu. Onderman se mračí jako bubák a zároveň je smutnej. Co teď????? Spousta variant – ale ani jedna nespočívá v tom, že by Ondra sedl na mašinu a pokračoval s námi v pojezdu.

   A tak asi po 2 hodinách na benzínce zajíždíme o 200 metrů výše k restauraci, kde rozbýjíme náš hlavní stan do vyřízení problému. Popíjíme piváky – obědváme a ke všemu ještě zjišťujeme, že Majovi někdo šlohnul Chlífácký triko…On teda tvrdil, že šlohnul – na tý benzince, ale my si myslíme, že ho prostě ztratil. Dá Tulamorku…tak… Ondra zatím jedná. Zavolal si domů na českou spedici, na kterou sehnal číslo od Medáka, který ho měl od kámoše na kámošeJ a odtud dostal číslo na bulharskou spedici. Tady se domluvil s nějakou holkou Desi, zda by našla kamion do Česka. Nakonec se povedlo. Zítra kolem desáté hodiny ho vyzvedne kamion na parkingu před restaurací a to všechno za cenu 430 euro. 100 éček pro manažera a 330 pro řidiče. Dlužno podotknout, že to bylo v pohodě hlavně díky tomu, že se Onderman domluví anglicky.

    Hmmm. Stejně je to hustý, když ve finále zjistíš, že asistenční služba je ti úplně na hovno. A to si můžeš platit pojistku do zblbnutí. Potom ti na asistenci řeknou, že ti zajistí odtah za 16 Kč na kilometr. To by se těch 1550 km Ondrovi pěkně prodražilo. Nakonec si v penzionu nad restaurací zajišťujeme ubytování a jdeme spát..Tady bych měl ještě zmínit, že si Soptík skoro po celou dobu sezení v restauraci dával Tetris na jeho novém telefonu:!!! Magor…

 

 

DEN OSMÝ   20. 7. 2010

 

   Probouzíme se do nového dne s vědomím, že nás dnes opustí jeden z nás. Nic moc představa – ale ve finále i tohle patří k dovoleným. Na desátou jsme po snídani a nastartovaní na uploading Vétéerka. Jenže kamión nikde…Zato manager si pro svojí 100 přijel včas.  Už teď máme dost nabouraný itinerář, protože jsme měli být někde u Constanzy. Ondra má telefon na řidiče a ten dává vědět, že už je na cestě z Dobriče. Jenže mu to nějak trvá. Ondra navíc znervózněl, když zjistil, že chlapík nemluví anglicky. Prý že rusky by to bylo v pohodě. A tak další telefonáty vyřizoval Soptík. Na okamžik nám proběhlo hlavou, že jsme tady za kavky. Už nás škubli o 100 éček a auťák nepřijede. O půl jedné konečně přifrčelo Volvo (Onderman si ho tajně přál) a za volantem seděl – RAMZI.   

   Prošedivělej, bezzubej Bulhar v pantoflích vylezl z kabiny a jal se odplachtovávat zadní čelo. Sopťa hned naběhl a rozjel to na něj - po russkomu. Vzadu na korbě byly naložené modré sudy s medem. Ramzi se omlouval, že jede pozdě, ale prej to nakládali ručně.  Zajímavé. Nicméně spěcháme. Soptík odtáhl Ramziho do restaurace na limču a kafíčko a kluci se s tím nějak popasují. Využíváme toho, že vedle parkuje chlapík s náklaďákem s plošinou a zvedáme motorku nahoru. Ramzi nemá kurty a tak v restauraci somrujeme lano, na kterém byla určitě ještě nedávno uvázaná kravka. Během 20 minut je přikurtováno a Ondra s Ramzim vyrážejí na trip. Ramzi s medem do Norimberku a Onderman – prostě někam do Čech.

   My ostatní zamáčkneme slzu a jedeme také. Jenže jsme změnili trasu. Už ne na Constanzu, nýbrž na Dobrič a Silistru. Jsme najedení, napití a tak nemusíme nikde stavět. Těch 125 kilometrů zvládáme za cca 1,5 hodiny. Jenom nevíme jak dál. Na benzínce v Silistře tankujeme a kupujeme si mapu Rumunska. Lepší a podrobnější než máme s sebou. Rozložili jsme jí na stůl a žasneme – ze Silistry do Calarasi není most přes Dunaj. Ale vždyť ve městě jsou normálně značky do Rumunska??? Utrácíme poslední leva a jedeme po značkách. Projeli jsme bulharskou i rumunskou celnicí a přijeli na vybetonovanou plochu na břehu Dunaje. Kolem se poflakovalo několik Rumunů a na ploše postávali auta i kamiony. Přes řeku na druhou stranu zatím upaloval ponton tlačený remorkérem. Hmm?! Překvápko. Takto jsme se ještě nepřepravovali – teda když nepočítám přívoz ve Frymburku, ale na ten se nevešli 3 tiráky.

   Kolem přívozu postávali lidé a pozorovali místního rybáře, kterak vrhačkou chytá něco…za dobu co jsme tam byli vytáhl snad dvě mikrorybky. V boudičce na parkovišti posedávala paní a tak jsme šli k ní koupit lupeny. Paní mávla rukou, jako že nic nechce a že je to v pohodě. A tak jsme se po příjezdu pontonu nalodili. A k nám ještě  kamion a asi pět osobáků. Když jsme odrazili od břehu, přišel k nám „průvodčí“ a chtěl lístky. Vysvětili jsme, že jsme zaplatili na břehu a lístky jsme nedostali. Vzal teda telefon a někam volal. Za okamžik byl zpět a že lžeme a zaplatíme. Bylo nám to jasný a navíc jsme byli rukojmí uprostřed Dunaje. Nakonec jsme zaplatili, co jiného – 50 lei. Peníze do kapsy místo za lístky. Klasika – Balkán.

   Na druhé straně řeky se vyloďujeme a uháníme do Calarasi. Potřebujeme rychle vyměnit prachy a popojet někam k horám. To jsme netušili, že je před námi ještě 265 kilometrů. Ve měste jsme našli Erste bank s bankomatem na výměnu peněz. To jsme ještě neviděli a tak jsme se chvilku dohadovali, kdo tam strčí první eurovky, kdyby to jako náhodou nefungovalo. Nakonec to dopadlo dobře. Nakapsovaní rumunskými lei vyrážíme do vnitrozemí – k dálnici mezi Constanzou a Bucurestí. Silnice č.21vede nudnou rovnou – placatou krajinou mezi lány kukuřice. Nuda…ta nuda trvá asi 23 a půl kilometru než před městečkem Draina Noua najíždíme na dálnici A2. Další nuda – tentokrát však -  94 kilometrů. Na absolutně rovné dálnici je snad jen jedna drobná zatáčečka. Zdání? Realita.? Když už jsme u té nudy – snad jediné co nás překvapilo byla dálniční stráž –to jsme ještě neviděli. Rumuni v nadupaných SUV – snad Tuaregách? Nebo Landcruiserech? S nápisem Strade Securitate….se proháněli nebo postávali po dálnici. Každopádně jí valíme co to dá a v kolem sedmé hodiny navečer sjíždíme na okruh kolem Bucuresti. Cestou je už z dálky vidět mrak nad městem.

   Na okruhu jsme natankovali a Tráva nám vysvětlil, že ten mrak je smog, páč sou Rumuni prasata. Asi po dvou kilometrech začalo z toho „smogového“ mraku pršet. Sice ne moc, zato vytrvale. Stav trvá celých 25 kilometrů po bukurešťském okruhu (i balkánská Bukurešť má svůj okruh – na rozdíl od Prahy) a přestává až když vyjíždíme na silnici č. 1(E60) u Otopeni a valíme svižně na Ploesti. Stmívá se a nám se svírá prdel. Tohle jsme už zažili – minulý týden. Hledání spaní v noci…Néééé…

   Na okraji Ploesti po 55 kilometrech je už tma. U silnice jsme našli dobře zásobený obchod a nakupujeme tedy proviant na večeři. Trochu pojíme a zároveň se domlouváme, že popojedeme ještě kousek - do Sinaye na úpatí hor. Dnes vezmeme za vděk spaní v kempu. Ten kousek je ještě 60 kilometrů, ale nakonec po deváté hodině večer zajíždíme do kempu a rozbalujeme ležení na husté trávě. Někteří ještě něco pojí a jdou spát, jiní jako Soptík, Medák, Tráva, Strejček a Mlaďas  vyráží na pivko do blízkého kiosku. Tuborgový dýchánek se rozjel na plné obrátky – zavzpomínali jsme na Ondermana, který nakonec spal ještě v Bulharsku na jakési tirácké základně-(bývalý servis LIAZ) a pomocí SMS nám sděloval, že mu Ramzi slibuje MADAM SEX za 10 euro. L Ale až v Rumunsku.

   Motáme se do pelechu a zjišťujeme, že nám smečka psů sežrala zásoby. Zejména Sopťa pláče, protože měl krásný uzený žebírka. Dobrou.          

 

 

DEN DEVÁTÝ  21. 7. 2010

 

   Probíračka. Medák marodí – standardní Moribundus romaniae (trochu sračka, něco málo blití, silné pocení a celková slabost organismu)– asi somatizuje, protože dnes se s Trávou trhnou a pojedou si po svých. Musí domů. Každopádně ráno je krásné a mezi horami obzvlášť. Sprchujeme se a kecáme s Poláky, kteří mají v kempu zaparkovaný přívěs a také s dalšími dvěma, kteří tam jsou na motorkách. Diskutujeme s nimi o cestě přes Fagaraš a dozvídáme se, že jim celou cestu pršelo. Hmm.. Nic moc. Vaříme kávu a snídáme zbytky po psech.

   Sedáme na mašiny a vesele po silnici č.1 k Predellu, kde odbočujeme na 73A a přes Rasnov na 73 a do Branu. Pouhých 50 kiláčků. Jsme tam po poledni. Parkujeme vedle pizzerie a jdeme omrknout hrad. Ehm. Spíš bych tomu řekl rumunský „Karlštejn“. Spousta atrakcí, stánků a fastfoodů. Ani do parku kolem hradu nás nepustili. A jelikož nemohli zaručit ani prohlídku v řeči, které bychom rozuměli balíme to. Škoda. Nakupujeme pár cetek –posíláme pohledy a jdeme se najíst do pizzerie k jakémusi přistěhovalému Talošovi, který o sobě tvrdí, že má the best pizzu na Balkáně. Baštíme, pijeme, sereme a jedeme. Tedy loučíme se ještě s Trávou a Medákem. Je nám ouzko, ale nedá se dělat. Chlápci to vezmou na Brašov po 73 a my ostatní na druhou stranu. Dnes chceme spát pod pevností POENARI. Jen a pouze 125 kiláčků cesty.

   Startujeme. 73 směrem na Campulung je poměrně slušná silnice a hlavně – samá zatáčka. Totální úlet začíná hned za Branem. Myslíme na kluky a je nám líto, že si tu exkluzivní silnici nemohou dát s námi. Postupně se to horší, ale stále se to dá. Vždy po náročných pasážích zastavujeme na cigárko a jedeme dál. Údolími přes Dragoslavele a zastavujeme u Monumentul de la Mateas. Pod námi se rozkládá obrovský lom a za ním Campulung. Městem jsme projeli po jakési objížďce, protože v centru byla nějaká sláva – trhy nebo tak něco. Za městem tankujeme a chystáme se odbočit na 73 C na Curtea de Arges. Uff. Žlutě značená silnice na rumunské mapě nikdy nevěstí nic dobrého. Ani tato nezklamala. Takový trochu peklo – betonový peklo. A ještě k tomu začalo poprchávat. Zase ne moc, ale vytrvale. 40 km.

   V Curtea de Arges nebylo žádné značení na Poenari, ani na Lacul Vidraru a tak se Soptík, který opět vedl ekipu skočil zeptat taxikáře. Ovšem zrovna ve chvíli, kdy si týpek nastřeloval drogu do žíly. Přesto nás navedl na správnou cestu a my pokračovali k horám. Už jen cca 20km.

   Přijeli jsme ke krásné říčce kolem které volně kempovali lidé a pomalu jsme se rozhlíželi, kam lehneme. Nakonec jsme se ještě vrátili do 2 kiláčky vzdáleného obchodu a nakoupili nějaké jídlo a vodu. Když jsme si všechno vázali na mašiny objevil se Rumun na mašině (MV Agusta) a prosil nás o pomoc – kámoš píchnul. Jeli jsme tedy s ním k Hydroelektrárně Vidraru, kde na něho čekal další borec. Dávali si Fagaraš a měli namířeno do Predealu, kde se měl konat velký motosraz.

Nepomohli jsme jim. Ta díra byla jako vrata. Chlapík tedy zatlačil mašinu za hotel, který je u elektrárny a odjel na tandemu s tím druhým. My jsme se vydali najít místo na nocleh. Nakonec jsme sjeli k řece a zakotvili přímo pod pevností na kterou jsme ale neviděli, protože nad námi vedla silnice k přehradě Vidraru. Rozběhli jsme se pro dříví na oheň – kličkujíce mezi odpadky, lejny a jiným kentusem, který jsou domorodci schopni pohodit i v té nejpanenštější přírodě. Ono už najít čistý plácek bylo umění. Kempujeme, baštíme, pálíme oheň, vypalujeme se a Maja psychuje, že jsme pod Drákulovým hradem – bez dávky česneku. Nakonec uléháme ke spánku.

 

 

DEN DESÁTÝ 22.7. 2010

 

   Ráno jenom trochu přikrmujeme ohýnek a můžeme posnídat nejlepší zbytkyJ) Soptík vaří kávu a čaj, hygienujeme se v říčce a zkoumáme, zda nejsme pokousaní od upírů. Zase je krásně a nás čeká výstup na zříceninu pevnosti Poenari.

   Jedeme tedy na parkoviště u silnice, kde necháváme mašiny a v bufáčku i helmy, kupujeme si pití a rozdýcháváme se na cestu do kopce po 1580 schodech. Teda všude to píšou jinak, ale tam myslím bylo tolik, my to nepočítali, sorry. Pukavec se do toho vrhnul jako dravec a nahnal nějaký náskok – jenže mu to nebylo moc platné. Cca po 300 schodech dostává záchvat kuřáckého smíchu a je na chcípnutí. Jeho 60 cigaret denně není na takovéto špacíry dobrá příprava. My ostatní ho v klidu docházíme a nakonec ze solidarity zvolňujeme. Potíme se jak dveře od chlífa a bereme zavděk občasnými zastávkami u naučných tabulí s příběhem o pevnosti. Je to rafinovaný…Nakonec přicházíme k pokladně u pevnosti, kde od nás požadují poplatek asi 10 lei. Pukavce málem ranila mrtvice. Vykřikuje na lesy:“ že by mu za to, že sem vylez měli ty zkurvený Rumuni platit a ne po něm ještě chtít vstupný.“ Ale když už jsme to vylezli… No Poenari nic moc – standardní zřícenina s výhledem do okolí. Proběhlo nějaké to focení, odpočinek a cesta dolů, která byla- pravda -  o něco příjemnější. Na parkovišti to ještě dodýcháváme a jedeme. Na Transfagarašskou magistrálu – cca 130 km horami. Silnice se vine na betonových pilotech po strmých úbočích hor a cestou je vidět i obrovská roura ze skály do skály, která zásobuje vodou z přehrady Vidraru stejnojmennou hydroelektrárnu kolem které jsme projeli.

   Zastavujeme na hrázi přehrady – ostatně jako mnoho dalších lidí. Je to dílo hromský. Tak vysokou hráz jsme ještě nikdo neviděli. Až se nám z toho pohledu do údolí dělalo šoufl. Technický vchod pro údržbu z té výšky vypadal jako myší díra. Chvilku jsme se tam ochomítali a potom vyjeli do hor. 80 kilometrů stála cesta za vyliš…Místy jsme museli přejíždět do protisměru, abychom se úplně nevyklepali. Ale ten závěr – stál za to. Postupně jsme se blížili k hřebenu Fagaraše a serpentýny se začaly podobat těm v Alpách. Dokonce i silnice byla lepší a tak jsme si to mohli dát. Zpomalit nás dokázala snad jen lokální absence svodidel – to jsme se ani nemohli podívat dolů. Krásně bylo i to, že za tohoto počasí všude možně kempovali rumunské rodinky a auta měly zaparkovaná na místech – kam se dostaly jen nějakým Coperfieldským rifem. Soptík na chvíli ujel ostatním a potom na okamžik zastavil na místě, ze kterého byl relativně luxusní výhled na tu krásu. Kochali jsme se. Cígo a zase na trasu. To už nám zbývalo jen pár kilometrů k vrcholu cca 2400 m.n.m., kde se druhou stranu hor projíždí tunelem. Hustý bylo, že v tom tunelu nebylo osvětlení a tak jsme vjeli do absolutní tmy a byli nuceni radikálně zpomalit.

   Na druhé straně – pouť. Jako snad u každého přejezdu – průsmyku i tady bylo spousta stánků, parkoviště, fastfoody a lidi. Nezastavovali jsme a stále jeli – zase serpoškama, ale dolů. Museli jsme na okamžik zastavit, protože se Mlaďasovi začali vařit brzdy na R1. I to se může stát, když jedete s kopce.

   Za chvilku máme hory za zády a vjíždíme do městečka Cartisoara. Pomalu bychom se měli zajímat o to, kde budeme spinkat. Necháváme tomu volný průběh s tím, že by to mělo být někde kolem Kluže což je asi 240 km. Najíždíme tedy na  silnici č. 1 a valíme na Avrig a Sibiu. V Avrigu si dáváme výbornou baštu v úplně novém motelu u silnice. Chutnalo nám tolik, že tam Soptík zapomněl i mapu, kterou mu na poslední chvíli přinesla servírka a valíme dál. Vjíždíme do Sibiu zrovna v době odpolední špičky cca v 17 hodin. A jedeme jako šneci zatímco nad námi se zatahuje obloha. Těsně pře výjezdem z města exploduje obloha a naráz padá celé nebe na zem. Rychle jsme se prodrali z křižovatky do protisměru, kde byla pumpa OMV. Tady se schováváme. Vypadá to beznadějně. Na silnicích se tvoří laguny vody a vítr by nejraději odfoukl všechno, co mu stojí v cestě. Pukavec se začal nervově hroutit. Požadoval okamžitě po Soptíkovi, aby mu řekl jméno tohohle města, jak řekl:“Abych věděl, čemu se mám příště vyhnout“, a okamžitě celé Sibiu proklel!!! Snažíme se ho uklidnit, ale moc platné to není. Nicméně asi po hodince přestává pršet a my zase sedáme na bajky a pokračujeme za docela slušného počasí na Sébes, Alba Iulia, Turda a Cluj. Někde kolem Turdy zastavujeme na odpočinek – krátký a potom už zase na trasu. Jedeme po úplně nové dálnici na Kluž. Je to pohoda, až na to, že když už vidíme Kluž napravo od nás neexistuje tím směrem sjezd. Teda oni tam jako že byli i cedule a Soptík se pokusil i odbočit, jenže sjezd byl zatarasený betonovými zábranami a za nimi silnice nebyla. Posléze nám Sopťa říkal, že byl pěkně posranej, protože do toho betonu skoro vlítnul a hlavně chvilku netušil, kam vlastně jedeme. Ta silnice prostě nebyla na mapě – byla nová!!! Nakonec jsme sjeli na obrovské křižovatce u Gilau, což bylo asi 20 km od Kluže. Projeli jsme průmyslovou zónou i městem a zastavili natankovat u benzínky. Tady jsme udělali radu – kde budeme spát??? Bylo sedm večer a bylo načase. Někde u hlavní silnice jsme viděli kemp a tak se Strejček dojel podívat. Hodnocení nevyznělo kladně a tak jsme se nakonec rozhodli pro Lacul Gilau – jezero kousek za městem po silnici 107P. Museli jsme se kousek vrátit a jezero našli v pohodě. Akorát tu cestu k němu jsme příliš nevychytali. Na zabití strmá polňačka s hlubokými rýhami od vody. Sjeli jsme dolů k vodě a rozbyli ležení. Soptíkovi se to místo nějak nezdálo a tak se jal hledat něco příjemnějšího. Asi 10 metů vedle našel plácek, kam bychom se všichni pohodlně vešli, jenže Pukoun se zase nechtěl stěhovat. Vznikla z toho hádka – nepříjemné, ale nakonec jsme dali Sopťovi za pravdu a hnuli se. Dobrej flek. Dříví na oheň, koupačka(někteří) vyháněčka vlčáků z prdelí, cesta pro proviant (Pukavec a Strejda) a pohodička u vohýnku. Uff. Celkový dojem nám kazila pouze obrovská trubka, kterou zřejmě tekla pitná voda do města a my ji měli hned za zády. Dobrou

 

 

DEN JEDENÁCTÝ 23. 7. 2010

 

    Probouzíme se zase do krásného dne. Hygiena , snídaně,operace Mlaďasovi nohy s trnem zapíchlím pod kůži, sraní – peristaltika v pohodě a dohadování kudy tudy. Soptík má zase problém a rád by se zastavil někde v servisu napnout řetěz. Klíč nemáme. Řeč je o tom, zda se ještě zdržíme v Rumunsku, nebo už pojedeme pryč. Maďarsko? Ukrajina? A kudy odtud? Přes Oradeu, nebo přes Satu Mare? Nakonec se rozhodujeme pro Satu Mare a pokud možno, Slovensko dnes večer. Vyjíždíme od jezera a vracíme se kousek ke Kluži na tu velkou křižovatku, odkud jsme včera přijeli. Soptík se kouká po servisech a žádné ve městě nenachází. Až za městem v té průmyslové zóně je nějak rušno. Zjišťujeme, že se tady koná burza na ojetý auta. Parkoviště jsou narvaná ojetinami všeho druhu u toho jsou stánky s náhradními díly a doplňky. Zastavujeme na benzínce a Soptík jde rekognoskovat terén. Třeba si někde půjčí klíč od prodavače, nebo přímo z auta. Nikde nic. Nakonec mu radí místní týpek, že kousek odtud – 100 metrů je dílna na tiráky a tam by to mohlo být. Soptík tam zajíždí a v nových garážích objevuje borce s motorkou, který mu rád klíč půjčil a pomohl dotáhnout řetěz. Pohoda.

   Vyrážíme na trip. Nejdříve na křižovatku a po silnici 1F na Zalau. Tady jsou pěkný kopce a hlavně víme, že tam jsou prima široké serpošky. Cestou se zastavujeme u benzínk pro pití a nakonec se shodujeme na tom, že je to pumpa na které jsme byli před lety, když jsme byli poprvé v Rumunsku. Akorát jsme na ní přijeli po hlavní a tenkrát jsme si to dali po šílený cestě z Hedinu. Zatahuje se obloha a nevypadá to nic moc. Pokračujeme dál, ale za chvilku začíná slejvák. Zastavili jsme proto u pěkného nového motorestu a dáváme si v klidu jídlo. Však ono přestane. Nakonec ustává ten největší lijavec a my se opět vydáváme na cestu.  Zatáčky před Zalau jsme si ale moc neužili, protože byla mokrá silnice. No nic. Valíme dál na Satu Mare a v Soptíkovi stále žije ten nápad – vzít to přes Berehovo na Ukrajinu a navštívit aspoň na den Sašu. Chlápci to ale zamítají s tím, že bychom byli vystaveni obstrukcím na hranicích mimo Šengen. Srabi. V Satu Mare jsme zabloudili, ale nakonec jsme nějak na Peléu odbočili a přejeli do Magyarországu.

   Nudné silnice. Rovina a potom ve vsi jediná zatáčka  navíc ještě esíčko které se nedá skoro vybrat.. Ehm.. Neměli jsme mapu a tak jsme se od Matészalky orientovali po paměti, nebo stavěli na pumpách. Všechno v pohodě až do Tokaje.

   V Tokaji začalo pršet !! „A pršelo 40 dní“: jak řekl Forrest Gump ve stejnojmenném filmu. „ Pršelo ze shora, zespodu i z boku“ A nikde žádný přístřešek až na prastarou zastávku autobusu a napůl urvanou střechou. Stáli jsme namačkáni uprostřed přístřešku, aby na nás zůstala alespoň nit suchá a čekali. Průtrž to byla… Soptík si položil helmu na zem na suchý beton, ale lilo tak, že se mu přes ní za okamžik přelila vlna. Přes silnici tekly potoky vody a přinášeli s sebou z okolních kopců balvany jako kráva. A Pukavec se nervově zhroutil. Hulákal tam pod tím přístřeškem, že je to zkurvená dovolená, že furt chčije a že se na to může vysrat. Nakonec jsme ho museli okřiknout – páč evidentně neměl pravdu. Setmělo se už v šest hodin. Když to Soptík uviděl začal jednat. Do Sečovců to máme už „jen“ 80 kilometrů a tam žije Laco – Sopťův spolubojovník z armády, který nám už jednou zachránil prdel cestou z Ukrajiny. Napsal mu esemesku, že je nás jen 5 a jestli můžeme na návštěvu. Prej jo, páč je doma sám jen s dcerou. Budeme tam za hodinu…O.k. Jenže nepřestávalo pršet. Nakonec jsme sedli na mašiny, že to jako přežijeme. Chlápci se ještě hecovali, že se nebudou oblékat do nemoků. Hmm?

   Co říci závěrem? Po 300 kilometrech jízdy nám chybělo jen 80. Ale jakých 80? Jeli jsme to v dešti 1,5 hodiny. Liják a zima, to je všechno, co si pamatuji a myslím, že to tak mají i ostatní. Soptík se kousek za Tokají skoro rozmlátil, když vjel ve 100km/h do potoka bahna a šutrů, který tekl přes silnici. Kluci za ním to nějak vydejchali, ale každý si asi šlápnul – teda musel dát nohu na zem – aby zjistil, že tam té vody je nad kotníky. Pukoun dokonce musel zastavit a couvnout, protože najel na kámen, který se nedal přejet. Za chvíli jsme neviděli přes plexi a Soptík se později přiznal, že netušil kam jede. Prostě se v té tmě chytil auta se slovenskou SPZ a doufal, že jede na Slovensko. Nakonec jsme přejeli hranici a na první pumpě natankovali. Ani jsme si nesundávali rukavice – nešlo to.

   Laco na nás v Sečovcích čekal na náměstí a dovedl nás k sobě domů. Maja si ještě při zajíždění do dvora vočesal spodní plast o obrubník. Tak rádi jsme Laca ještě nikdy neměli. Svléknout jsme se museli už před domem a potom opatrně do patra. Laci nám přichystal pokoj své dcery, který se chystal malovat a tak v něm byly skříně obalené igelity. Chvíli jsme ho podezírali, že to udělal kvůli nám, že tušil v jakém přijedeme stavu. Naštěstí byl u toho pokoje ještě obrovský balkón se sušákama a zábradlím a lehátkama. Luxus. Dali jsme si sušit věci – převlékli se do dalších mokrých věcí a Laci zatím roztopil na terase gril. Vypili jsme vodku, navařili si čajíček a nabaštili teplou krmí. Chvilku jsme pokecali a šli spát. Někteří na letiště do pohodlí – Soptík se Strejčkem, někteří na zem Maja a Mlaďas a Pukavec ven na balkón na lehátko. V noci se Soptík probudil a marně hledal Strejčka – ten utekl na balkón, protože nesnesl to chrápání – citlivka. Ještě proběhl pokec s Majou, který prosil ze spaní Sopťu – ať ho nikam neposílá. Ten ho uklidnil a pak už se nic nedělo.

 

 

DEN DVANÁCTÝ 24. 7. 2010

 

    Ráno jsme se probudili do hnusného dne. Prší…Co budeme dělat??  Soptík domluvil přespání jako nouzi největší, ale že bychom se zdrželi déle…Hmm? Zatím nás nikdo nevyhazuje a Soptík se nabídl Lachovi, že uvaří oběd. Posbíral z báglů nejlepší zbytky – klobásy, slaninu a poprosil Laciho o kysané zelí a brambory. Bude zelňačka. A byla… Ta bylaJ) I zasedli jsme ke společnému obědu a nenápadně sondovali, co by Laco řekl na to, že bychom ještě zůstali přes noc. Nějak to nedopadlo. Kluci byli nahoře zalezlí v pokoji a Soptík dole konverzoval s Lacem, jeho dcerou a jejím týpkem. Pukavec nemluvil – a nemluvil snad celý den – nervy v kýblu? Moribundus?.. Maja přišel dolů a naznačoval Sopťovi, zda by se to přeci nějak nedalo, když furt prší.

   Tak jo!!! Laco nakonec kývl a nám spadl kámen ze srdce. Později odpoledne jsme se vydali s Lacem do místního bikebaru – očíhli majitelovu sbírku veteránů a sedli si k pivku. Docela jsme se zdunili a v ráži dělali do barmanky. Byla ale jalová.  A v tom nejlepším se u Strejčka projevil Moribundus – skoro jako u Medáka, ale slovenská varianta-zvracel a sral. Když už jsme u toho Moribundusu, jehož různými verzemi už byl napadený za ta léta, co spolu jezdíme ven, skoro celý gang– je zajímavé, že se to ještě nikdy neprojevilo u Soptíka. Snad je to skutečně tím, jak říká Pukavec, cituji „ Sopťa to nemá nikdy, protože ho kdysi v armádě jako lampasáka vočkovali proti smrti“ – konec citátu.    

   Kolem desáté jsme se vydali k domovu a Soptík ještě uvařil k večeři špagety, které nikdo nejedl, protože všichni skočili do pelechů – Pukavec, který s námi do baru nešel už mluvil a vyprávěl, kterak se o něho krásně starala Lacova sedmnáctiletá dcera. Pustila mu filmeček na obrovské LCD obrazovce, nandala na talíř obrovský kus dortu a uvařila kotýlek čajíčku. A to všechno proto, aby mohla na hodinku zmizet v pokojíku v patře se svým týpkem. A taky Pukoun zabral Sopťovi fleka na posteli a to mu zvedlo náladu. A tak Soptík  musel na lehátko ven. Mimochodem – spalo se tam lépe než na té posteli – svěží větřík a nemusel alespoň poslouchat chrápání těch ostatních opilců.

 

 

 

 

 

 

DEN TŘINÁCTÝ 25. 7. 2010

 

     Ráno snídáme společně a zase se rozhodujeme kam jedeme. Nakonec dostávají „Černého Petra“J  Vinco s Tonkou, když  Pukavec  předtím zavolal Red Devilsum do Bratislavy, kteří se nám nemohli věnovat. Vinca s Tonkou máme rádi a oni nás také rádi uvidí – snad. Voláme jim a domlouváme návštěvu. Fajn. Už je docela hezky a tak mohutně děkujeme Lacovi – loučíme se a padáme. Doufám, že po nás ten barák nemusel dezinfikovat.

   Jedeme na Košice a Rožňavu, kde tankujeme a potom  pokračujeme do Rimavské Soboty, kde obědváme v jakési sklepní restauraci hladové menu. Z Rima Szombát uhýbáme na Hnůšťu a přes Tisovec míříme do Čierneho Balogu. Cesta bez komplikací a tak jsme na místě včas. Domlouváme se tedy na výletě miniželeznicí do skanzenu. Touhle železničkou jsme nikdy nejeli, i když jsme už kolem jeli snad 100 krát. A asi už nikdy nepojedeme – 4 kilometry za 5 euro nevykompenzuje ani krásná pokladní a ještě krásnější průvodčí. A navíc koleje vedly kolem silnice po které jsme si do toho skanzenu mohli dojet také. No nic…Soptík se Strejčkem se šli projít do skanzenu – za 1 euro a ostatní zůstali u bufáčku na klobásu – dojíst ten hladový oběd. Po návratu na zastávku sedáme na bajky a jedeme těch několik kilometrů k Vincovi.

   Vítá nás s otevřenou náručí a my se pouštíme do pivka a pokecu. A taky do kořalky. Je nám u něho dobře. později si ještě děláme krátkou procházku do nového podniku jeho syna Petra – Western bar je nově opravený a kluk má vlastní kšeft – ať se stará. Nakonec jsme vytuhli.

 

 

DEN ČTRNÁCTÝ 26. 7. 2010

 

    Ráno je zase hezky a my víme, že dnes pojedeme domů – do Čech. Čeká nás asi 380 kilometrů s tím, že přespíme někde kolem Blanska. Tam je také krásně.

   Loučíme se v Balogu a jedeme na Banskou Bystricu, Žiar nad Hronom a Nováky.  Cestou pouze tankujeme, kouříme, osvěžujeme se a padáme – teda Mlaďas padá a Maja mu v tom pomáhá. Asi to bylo tím, že se letos na dovolený Mlaďas ještě neválel a tak mu k tomu musel Maja pomoci loktem. Přitom Maja pouze využil situace, kdy Soptík předjížděl kolonu, Pukavec to stihl, ale Maja a Mlaďas se Strejdou ne...tak se Sopťa rozhodl počkat v zatáčce u odbočky...jenže -jak Maja s Mlaďasem předjížděli kolonu (cca 60km/h) Maja ho natlačil  na muldu z asfaltu a ten to složil. Ještě že jsme skoro stáli (v zácpě) a nespadl z toho srázu, který byl pod ním. Škoda byla minimální, leč nepříjemná. Zmáčknutý bovden spojkového lanka a naprasklé lanko. Ono to pojede a do Čech kousek.

   Dáváme si oběd – zase s příjemnou obsluhou a valíme na Valaskou Belou, Iĺavu a Púchov. Ještě před hranicí vidí Maja u silnice bratránka ze Slovenska, ale nezastavuje – jede z gangem dál. Přejíždíme hraniční hory a zasekáváme se mezi Zlínem a Otrokovicemi v zácpě. Prostě doma. Uff.  Nicméně pokračujeme přes Vyškov do Blanska. V Nerovnici zastavujeme u benzínky a kecáme se dvěma místníma bajkerama, kde tady jako asi složit hlavu. Evidentně to mají hozený jinak, protože nás posílaj do kempů a tak. Jedeme raději do toho Blanska. Už při příjezdu se pokukujeme po spaní. Líbilo by se nám někde kolem řeky Svitavy. Zastavujeme se v Bille a nakupujeme papání a bumbání. Dnes to bude poslední noc na dovče. U obchodu se Soptík pouští do řeči s domorodci a sonduje, kde by se dalo lehnout. Nakonec zjišťuje, že je tady přímo ve městě lom. Stačí přejet na druhou stranu řeky a podél trati tam dojedeme. A prý se nemusíme bát, protože tam lidi běžně jezdí auty. Hmm. Jedeme. Sice jsme cestou někomu trefili na zahradu, ale nakonec jsme lom našli. Parkujeme bydlíme, ohýnek plápolá až do rána a až na ty feťáky, co se tam motali docela pohoda. Mimochodem i u nás jsou lidi prasata. Tak…

 

 

DEN PATNÁCTÝ 27. 7. 2010

 

   DOMŮ.

   Ráno se probouzíme do prima rána. Koupačka v lomu je více než osvěžující. Akorát nás vyhlásila nějaká starší dáma, skalní milovnice ranního plavání, která na nás hulákala z vody, že se tam nesmí pálit oheň a že si bude stěžovat. Soptík to s ní nějak urovnal, jako že slušný klucí se přijeli podívat na Moravu a oni jsou tu na nás takový. Dáma nakonec pohoda.

   Startujeme na trasu – jako vždy jsme všechen bordel odvezli s sebou. Jsme přece Chlífáci a ne Prasáci!!! Jedeme do Chlífu. Ženeme se jako honící psi, když chytnou stopu. Soptík sice ještě navrhuje zastávku spojenou s kulturní vložkou a to na hradě Pernštejně, ale nesetkal se s příznivým ohlasem. Zastavujeme pouze na benzínkách a to nejen natankovat, ale také se schovat před drobnými přeháňkami. Cesta přes Bystřici nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě, Žďár na d Sázavou, Havl. Brod a Humpolec utíká skvěle. Na oběd se zastavujeme v Želivu a potom už je to kousek přes Sudoměřice u Tábora, Borotín a do Chlífu…Těch 210 kilometrů byla už dloubačka v nose. Jsme doma. V baru nachystáno na papáníčko a tak rychle do trouby s tím a otevřít láhve, odpálit brka a… KONEC.

 

FOTO ZDE