Dovolená 2012

Cíl cesty – Monte Negro – moře, b onus Albánie

Účast: Pukavec (Suzuki GSX-R 1000), Tráwa (Honda CBR 1000RR), Sopťa (Honda X11), Medák (Honda CBR1100xx), Vohry (Suzuki GSX 1400), Lůďa (Honda Hornet 600), Maja (Yamaha R1), Kozel (Suzuki GSX-R 1000), Strejda (Yamaha FZ6N) a pozdější příjezd ten samý den Kešák (Suzuki GSX-R 750).

Po delší době jsme byli skoro všichni …10…škoda Ondry, který letos vysadil. Všem nám to bylo líto, jelikož všichni víme, že rok bez chlifácký dovolený, je rokem ztraceným…

První den: začnu známou větou, a to, že sraz byl ve středu ve 13 hod. v Košíně. První byl na místě Sopťa, pak se přiřítili Pukavec, Maja a Kozel. Trošku nás zarazila slova místních povalečů, že každou středu mají zavřeno už kolik let…pokaždé za posledních cca 11 let vyjíždíme středu a vždy bylo otevřeno. Nicméně jsme byli obslouženi a všichni byli spokojeni až do kontroly zelených karet, kdy Maja zjistil, že veze kartu starou, což se rozhodl neriskovat a zaletět do Tábora pro jinou. Poslední přijel Lůďa, ve 12:59…škoda. Přijel i Maja s novinkou od “čertů”, že je potřeba vozit obě zelené karty, že v případě nehody si jednu berou, a tudíž dotyčný potřebuje druhou….měl jí tedy jen Maja a Tráwa, který se to taky náhodou dozvěděl…

Cesta jako obvykle vedla přes Kunžak do Dačic, což si nemůžeme odpustit, bo jsou tady úplně úžasný zatáčky a my si aspoň můžeme vyzkoušet, jak nám sedí formace a “dovolenkovej” styl jízdy…. U koníčka jsme dali po kafeti, pivku, kofolu, Medák s Pukavcem si udělali druhou zelenou kartuJ a jeli jsme dál s tím, že dáme kultůru, a to Muzeum motorismu http://www.muzeum-motorismu.cz/ ve Znojmě a až pak na návštěvu k Pepovi. Muzeum je dost super, taky to Kozel hned napsal do knihy přání a stížností.

No a pak už hurá k Pepovi! Se zastávkou na benzíně a pak objížďkou přes pole a zahrádkařskou kolonii, jsme konečně dorazili. Pokec, občerstvení a Pukavcovo zalepení heftu, kterej se mu protáčel a Soptíkovo dolití chladicí kapaliny proběhlo v mírové náladě. Trošku nás mrzelo, že nebyla ani jedna meruňka, prej letos všechny pomrzly... ale tak kvůli tomu tam nejezdíme, jde přeci o návštěvu kámoše. A pak už vyrážíme k Pavlovi do Popic, kde na nás zase čekali s otevřenou náručí…až se tomu občas divíme, jak nás mají rádiJ.Tentokráte pro nás byla připravena pečená kolena, která bodla, bo jsme už začali zmírat hladem. Poslali jsme tam nějaký pivko Hostan a radili jsme se, jestli čekat na výstup ke kameni na Kešáka, anebo zahájit schůzi bez něj. Bylo nás 9 členů, čili jsme šli bez Venci, bo ho známe. Jako už několikrát nás doprovázel malej Adam. Teda malej, každej rok je větší a větší a také chápavější a tak jsme si tentokrát raději nechali odhlasovat, zda s námi vlastně může. Mohl!!!

Nahoře jsme probrali pár důležitejch věcí, každej řekl svoje na kameni pravdy a Kozel byl zvolenej pokladníkem dovolený, jakožto spolehlivej typ…

Posilněni, ale žízniví jsme se odebrali dolu do baru, kde jsme vypili nějakej ten půllitr a snědli nějaký to uzený cigárko. Čas od času jsme zavolali Vencovi, ale ten to nebral, tak jsme doufali, že jede za náma a nic se mu nestalo. Část chlífáků, už se umrtvilo, ale 3-4 ještě žili, když se kolem 2. hodiny ranní přiřítil Kešák…to bysme se načekali…

Den druhý: ráno byl naplánovanej odjezd na 10. hodinu, kvůli tomu, že jsme chtěli najet nějaký kilometry, abysme když tak měli fóra na odpočinek u moře. Balení bylo jednoduchý, bo se většina ani nerozbalovala a polehalo se, kam se dalo. Někdo u motorek, jinej na zahradě a jinej ještě využil postel s peřinou. Proběhlo rozloučení, nějaká ta fotka a jelo se. Konečně všech 10 zúčastněných chlífáků.

Zastavilo se na oběd u Břeclavi v motorestu, kde jako vždycky dobře vařej. A jak to tak bývá, bavili jsme se o tom, kdo si co zapoměl vzít s sebou. Lůďa se Strejčkem jeli bez pantoflí – páč nejsou pantofláci – ale shodli se na tom, že být celou dofču v bagančích není ideální. No a protože Sopťa netrpí obžerstvím vyzbyla mu chvilka na cestu do Hrušek (to je vesnice vedle Motorestu u Hulána), kde oběma zakoupil levné pantofle v místním krámku. Jeden pár super plážovek za 150 – a pani měla takovou radost z kšeftu, že se div nepřetrhla, aby našla potřebné velikosti. Pak koupil kafe na cestu a valil z5. A jelo se dál.

Někde v tuhle chvíli Pukavce štípla vosa (nebo to byla vosa znojemská?) do ruky a ta mu, né sice kosmickou rychlostí, zato spolehlivě natejkala (viz. fotky). Slovensko jsme přelítli jak velká voda. Hlavně se vyhnout Blavě, tý si užijeme na cestě zpátky. V Maďarsku jsme se nechtěli moc zdržovat, jelikož jsme neměli forinty a taky “nem tudom maďároš”…Kousek jsme napálili po dálnici, a abysme ušetřili trochu času, nekupovali jsme si lístek…všechno v pohodě. Asi bych měl připomenout, že od výjezdu bylo kolem 35 stupňů.  Čili jsme museli dodržovat pitnej režim a stavět buď na pumpě, nebo aspoň v nějaký osadě. V jedný takový šel Kozel s Medákem shánět pití. Samozřejmě bez forintů. S vědomím, že eura berou už skoro všude, velká chyba, nás v jednom krámě poslala prodavačka do hajzlu, eura nechtěla a dokonce ani český kačkyJ. V druhým naštěstí týpek slyšel na tvrdou měnu a koupili jsme za 2éčka 4litry vody jak křen. Pukavcovi stále natejká pracka do obřích rozměrů, takže jí začal říkat důvěrně „ TYSONOVKA“. Na další zastávce už jsme, myslím, uspěli i s éčkama a koupili si pití, co hrdlo ráčí. Luďa nás překvapil dvoudenním řízkem, v tu chvíli nikdo kousnout nechtěl, ale vědět, jakej bude k večeru hlad, tak Luďa nemá nic. Obkroužili jsme Balaton a zjistili, že tenhle den Maďarsko nepřelítneme bo se kurevsky připozdívalo, tak jsme zastavili ve větším městě Nagyatád u Tesca a nakoupili na kartu nebo eura na večerní kloš.bo se kurevsky připozdívalo, jsme zastavili ve větším městě Nagyatád u Tesca a nakoupili na kartu nebo eura na večerní kloš. Medák zaperlil výběrem luxusního melounu, kterej jsme sežrali jak divá zvěř hned před supermarketem. Pak už se jelo pryč z města, s tím, že hned nějak za městem se budeme poohlížet po kloši, jak jsme zvyklí. No jo, jenže najdi v placce jako je Maďarsko hezký místo v lese, dál od lidí, kde se dá udělat oheň a čtyřhvězdičkovým luxusem by byla voda... Začalo se pomalu šeřit. Z minulejch dovolenejch víme, že hledat ležení ve tmě není to pravý, tak jsme se rozdělili a hledali vždycky 3 - 4 lidi společně.  Jenže ouha, nějak špatně jsme se spočítali, a když byl Medák pryč, tak jsme jeli hledat dál, než bylo zdrávo a milého Medáka nechali asi 5km za sebou. Dojeli jsme na kraj lesa, kam vedla lesní cesta a Tráwa jel na průzkum. V tenhle moment jsme zjistili, že nás je o jednoho míň! Sopťa se pro něho vracel, ale když přijel k hlavní silnici, nevěděl jestli Med už projel, nebo ne. Pokusil se zeptat místního bezzubýho, ve stylu : Szia. Egy fiu et egy moto. Here or here? – a přitom ukazoval na oba směry. Jenže týpek byl Maďar a ještě bezzubák. Tak ho vobral aspoň o cígo – Van cígit?  - pokouřil a Medák se přiřítil z opačného směru. My jsme jeli za Tráwou, bo se dlouho nevracel a tušili jsme, že našel konečně kloš k obrazu našemu. Taky, že jo! Tráwa byl sjetej s Fárošem z meze (bezmála dvoumetrové) mezi trávu, stromy a kopřivy, kde po průzkumu může parkovat 10 bajků a ještě se může rozdělat oheň na opečení večeře! Dobře Tráwa..... To už si to za brumlání přihasil i Medák, že se takhle kámoši napospas v Maďarsku nenechávají a my všichni „seskákali“ s bajkama z meze... za asistence ostatních, jelikož přejezd byl přes bludnej kořen, a to některé tuningové klíny nepobíraly.

Po postavení vozový hradby z motorek, jsme si připili na šťastnej dojezd v podstatě prvního dne pohromadě a začali jsme vybalovat. Dříví tady bylo dost, protože v tomhle na první pohled bordelu nikdo nikdy neklošil. Dali jsme tomu řád a uprostřed rozdělali oheň. Během jídla a za stálého kolování výborných Kalinky a Kaisera (místní vodka, co koupil pokladník Kozel a jeho pomocník Medák) jsme zjistili, že zřejmě začíná hodina komára... Opět po několika leté praxi jsme všichni měli nějakej ten prostředek, jak se jich zbavit. Ale jelikož maďarští komáři jsou asi odolní proti českýmu biolitu, tak to moc nepomáhalo. No nic, zabalit do spacáku a doufat, že se na nás nedostanou.

Den třetí: ráno zas ranní vstávačka něco okolo osmý, snídaně a ranní káva, který se už několik let ujímá Sopťa. Luďa nevychytal hrnek, tak si uříznul petku jako za starých časů. Ovšem ouha... v čem udělali maďarští soudruzi chybu, dodnes nikdo neví. S Luďou se o hrnek rozdělil Kozel a mohlo po zbalení dojít na výjezd oné meze na lesní cestu. Přes pomluvu, že některé „preťěkové bajky“ tuhle mez nezvládnou, jsme všichni vyjeli úplně v klidu a dokonce Luďa chtěl vykroužit dvojitýho bejkflipa, což jsme mu už večer rozmluviliJ.

Jelikož už jsme byli kousek od maďarsko-chorvatskejch hranic, tak domluva byla to zas trošku natáhnout, což u nás není zas až takovej problém....Opět se muselo stavit na občerstvení, bo bylo vedro jaxviň. Na hranicích v Barcsu cajk a dokonce jsme dostali i razítka do pasů. Vopruz je to sundavání helem a vyndavání pasů, ale co už...když nepruděj víc, tak je to pohoda.

Konečně kopce a trochu těch zatáček. Po maďarských rovných pustách plných kukuřice konečně něco jiného. Jen vedro bylo furt stejný. Jedeme po E661 přes Viroviticu na Daruvar, kde žije početná česká menšina. Sopťa furt agituje, abychom navštívili zdejší Muzeum týkající se českého osídlení. Ovšem bez valné odezvy. Když jsme projížděli Končanicou narazili jsme na velký barák s nápisem Český dům.  Česká vesnice na chorvatském území? Zastavili jsme a pozdravili jsme se s některejma Čechama a přijali nějaké jejich rady ohledně pokut a čertů v Bosně a Hercegovině. Pukavcova ruka – Tysonka - stále roste. Jedeme přes  Daruvar, Pakrac a pak už hurá pryč a nájezd do Bosny a Hercegoviny v Gradishce. Hranice zas ok.

V Bosanske Gradišce zajíždíme do centara a hledáme banku. Měníme eura na konvertibilní marky, Maja odpromoval na místní Cambridge University (viz.foto)...a po poradě s místním borcem, kudy že to bude nej… na Banja Luku valíme dál... Po průjezdu přes B. Luku jsme na jejím konci vysíleni vedrem a hladem zastavili u motelu Orthodox, že se najíme – my jsme se tam nažrali - a vykoupeme v krásně čistý řece Vrbasu, když teda nepočítám plovoucí petky.

 Jídlo bylo luxus. Objednali jsme si nějakej mixgrill, což bylo asi necelý kilo masa, vždycky pro dva chlífáka. Luxus! I Pukavec chrochtal blahem(částečně možná proto, že mu začíná splaskávat rukaJ)... Koupačka taky luxus, proud trošku větší než v Hronu, celkem studená voda, ale nikoho to neodneslo a nezabilo, spíš naopak a ke všemu jsme vyhnali vlky. A pak už orgasmus, kterej jsme měli při jízdě krásnejma zatáčkama, kaňonama a prázdnejma širokejma silnicema! Za tuhle dovolenou projíždíme kolem 300 tunelů a v podstatě tady nám ta tunelová šichta začíná...

Už se nám zas připozdívá, tak nakupujeme ve městě Jajce, kde Kozel zjišťuje, že mu nejde sahara. Špatnej flešbek z loňský dovolený, kde mu nešla ani na R1. Všichni ho ujišťujou, že to večer u ohně vyřešíme. OK, nakupuje se zas bufet a pití k ohni a jede se podle rady nějakejch bajkerů k Plivskému jezeru.

http://itouchmap.com/?c=bk&UF=106542&UN=131027&DG=LK

Nejdřív narážíme na kaskádu vodopádů s krásně modru vodou a chvilku si připadáme jako na Plitvičkách. Kolem samé parky a turisti.

Nemůžeme zas nic najít, ale pak se rozjede Luďa na průzkum a přijede s tím, že našel fleka, ale že se nám to asi nebude líbit. No nic jedeme tam, sice jsou tam nějaký rybáři, ale jsme asi 30m od nich, což nám nevadí. Hodíme zas mašiny do vozový hradby a cajk. Načneme vodku, aby se povedla oprava Kozlova větráku a jde se na to! Zkušeným okem znalců se zjišťuje, že zřejmě ještě po minulém majiteli je sahara přimáčklá na chladiči, odpálila pojistku, a tudíž nejde. Větrák se vypodložil, aby nedřel, vyměnila se pojistka a sahara šlapala jak nová. Kozel si aspoň vyzkoušel sborku a rozborku plastů, na který nebyl na R1 zvyklej...

Mezi tím probíhá hygiena v krásném jezeře. Soptík tam zase skočil naostro. Pukoun s Tráwou se pod průhlednou záminkou, že jdou srát – vypařili do nedalekého hotelu a srkli tak nějaký bosenský kusy.

Tenhle večer se dělal oheň jen v blízké zkruži, kde si Vohry opekl klobásu jako správnej černoch v ghetu a ostatní se sesedli do kruhu a že pokecáme. Jenže ouha! Normální žáby, který z nás kdo, kdy slyšel, dělají „KVÁ, KVÁ“ ,ale ne v Bosně....tady prostě dělají “BREKEKEKEKE” a ještě jak přes dost výkonnej zesilovač!!! Takhle jsme se dlouho nezasmáli a kdo nás zná, tak může říct, že se tlemíme dost častoJ...a to ještě proběhlo něco z naší zahrádky. Pukavec prohlásil, že to je vodník Dvořák a všechny nás v noci utopí... Strejda, když šel spát, hulákal na něj jak na lesy, aby už držel hubu, že nejde usnout.

Den čtvrtý: ráno kafe, otužilejší z nás hodili koupačku v jezeře s vodníkem a řešíme kudy jet. Máme na výběr, tak se radíme. Valíme směrem zpátky na Jajce a dál na Bugojno a Jablanicu.

Ale ještě jednou se vrátím k tunelům. Je jich tady taková spousta, že už je berem jako součást dovolený... ale pak jeden úsek v horách (serpentiny jaxvin a krásná příroda) staví Maja, s tím, že má asi měkký zadní kolo. Houby, jen mu to klouzlo, tak to musel na něco svést… Tím roztrhá v podstatě celou grupu a každej se snaží dojet toho, koho má mít před sebou, ale daří se to jen někomu. To ještě když navíc stavitel tunelů nám do cesty postavil tunel do pravýho úhle! Kdo neviděl, neuvěří, ale je to tak. Pak, když Sopťa zastavil a my jsme se všichni dojeli, tak jsme se shodli, že ta značka 20tka tam nebyla jen náhodou a že při průjezdu byla protilehlá stěna tunelu setsakra blízko!!! No teď už to budeme vědět. Taky už dáváme větší bacha na značku „POZOR KRÁVY“. To od té doby co vyletíme ze zatáčky a za ní si to producírujou dvě „skalní“krávy. První dva, tři se jí dokážou vyhnout celkem slušně, Medák už Kozla rukou upozorňuje, že není něco ok, ale stejně se musí hodit myška okolo ní bo kráva je nasraná, že jí ruší z pohodový pastvy 10 řvoucích bajků na jejím území a skotačí „kráva“ po celý šířce pravýho pruhu... Všechno dobře dopadlo a když zastavíme na benzíně a dáváme melouna a jiný pochutiny (jako vodu a cígo), tak se někdo ptá Vohryho jak, že to zvládnul... Vohry suše odvětil, že jí asi podjel, jinak, že to není možnýJ.

Blížíme se do Mostaru, kam se jedeme podívat na most, který je symbolem bosenského válečného konfliktu. http://cs.wikipedia.org/wiki/Star%C3%BD_most_(Mostar)

Je vedro, potíme se jako kráva a kličkujeme mezi lidma, bo tohle je jako dost slušná turistická atrakce. Přijedeme k nějakým výběrčím a po domluvě nás posílají dál. Připadáme si jako na Karlově mostě, tolik je tady lidí a taky tolik místa. Přijíždíme na malé náměstíčko, kde asi máme parkovat. Odsvlíkáváme se a Kozel domluví s místníma krasavicema, které sedí na židli na náměstí a nahánějí lidi do restaurací, že nám všechno pohlídají. Jdeme trhovou uličkou, kde nás nahánějí na všechny možný i nemožný dobroty. My, ale máme hlad, a tak je v plánu zkouknout most a jít se někam pořádně najíst. Most je fakt pěknej, rarita a stojí za to se tam podívat. Uděláme pár fotek, zkoukneme detaily stavby a koukáme na křišťálově modrou vodu pod náma. Jak tak koukáme, vidíme naproti ve skále docela pěkně vypadající hospodu a je tam celkem volno. Zkusíme to najít. Jdeme zpět k motorkám a odchytí nás holčina, co nám hlídá bajky a jestli jako chceme jíst a už nás táhne do tý „naší“ hospody... Super výhled, pohoda na balkoně nad vodou a studený pivko. Vohry s pár lidma vybírá telecí steak s hranolkama a ostatní kebabče s bramborama. Jelikož nám nikdo nic neřekl, tak nám přinesou kebab v housce a máme brambory navíc. Telecí steak je jak slonní ucho, takže Vohry dostává od prezidenta pochvalu... Přežíráme se a dáváme ještě jedno. V BiH je povoleno řídit s 0,5promilemaJ.

Po chvilce odpočinku jdeme k motorkám, děkujeme holkám za hlídání, Vohry stropí na náměstí „menší“ scénu, že mu někdo ukradl bundu (a přitom si jí jen odložil na Luďovu mašinu)... Medák, Sopťa a Maja, že prej si jen odskočí pro pohledy, jenže už nikdo neřekne, že pohled musejí donést na poštu, kde je známka – ovšem přátelé na poštu, kde si pošťák klidně sedí za přepážkou s cigárem v ruce a usrkává kafíčko a ta pošta je asi na druhý straně města, anebo v úplně jiný zemi bo my se potíme u motorek asi 20 minut, pereme se o stín a proklínáme Hujery co chtějí poslat domů čumkartu. Pukavec nás upozorňuje, že musíme vyjet, aby zatloukl hovno....

Když dorazej, tak upečený vyrážíme. Jedeme směrem k černohorskejm hranicím neskutečnou pustinou plnou kamení a občas nějakou tou krávou. Mašiny přestávají dejchat tím vedrem a nadmořskou výškou, když tu na největší výhni a ani ne moc na rovině, Pukavec všechny předjíždí a zastavuje...řka, že to nezatlouk a pádí do křoví. Tak dáváme cigáro a debatujeme, že za chvilku bude čas zas hledat místo na kloš. Potom se řítíme serpentinami do nížiny u Trebinje a kolem nás jsou všude pole s tabákem. Zastavujeme u Delvity – tady se to jmenuje MAXI - v Trebinje a Sopťa jako správnej jednatel, vyzvídá od nějakého místního týpka, kde by to jako šlo přespat bez lidí a s ohněm. Týpek radí místo před tunelem doleva kousek od hranic s Monte Negrem. Trefíme tam úplně luxusně, akorát jsou tam nějaké dvě či tři místní rodinky, který, ale když nás viděj, tak vypadají, že brzo odjedou. Ještě s náma hoděj řeč, dají pár rad do budoucna a kýbl naštípanýho dříví, s tím, že až to spálíme tak máme hodit kýbl do řeky. To pochopíme záhy, když vidíme, jakej je všude bordel. Jdeme se opláchnout, ale po namočení jednoho palce zjišťujeme, že voda má slabých 5 °C... našli jsme si flek kousek pod přehradou. Než  stačíme skočit do klidně tekoucí vody změní se řeka v docela dravý proud – přehrada upouští.

No nic, jsme tvrďáci a tak někteří z nás skáčou do vody. Takovouhle paralýzu jsme ještě nezažili, Ale je známo, že všeho moc škodí, a tak načínáme vodku na zahřátí, rozbalujeme ležení, jíme, debatujeme a rozděláváme oheň. V tom se na nás přijdou podívat dvě krávy s teletem, tak si jich nevšímáme a oni o nás ztratí brzo zájem. Kecáme o všech možných kravinách a postupně upadáme do delíria. Když jde upadnout Sopťa, tak si řekne Pukavcovi o posvícení, aby trefil celtu ve tmě a zakecanej Pukavec mu posvítí na „malej“ sráz u řeky a Sopťa slepě věřící tam opravdu míří. Nebýt zásahu nejstřízlivějších, tak přijdeme možná o jednatele...

Den pátý: ráno obvyklý. Někdo koupačka, někdo kafe, snídani, prostě pohoda a do 10 vyrazit.

Dnes to máme jen nějakých 200km k moři takže žádnej spěch. Hodíme ještě společnou fotku proti skalám, možná na Péefko...

A razíme! Hranice opět „nezáživný“, jen se prostě potíme chvíli na místě, musíme sundat helmu, ukázat kxicht a vyndat pas, toť většinou vše. Potom, co nás všichni strašili, že budeme muset vyndavat na všech hranicích skoro i motor z bajku, procházka zeleným sadem. Jen nás zaujal příjezd (serpentíny) a poloha (vysoko jaxvin v horách).  Takže Monte Negro... Hned za hranicema nás zarazí na benzíně docela drahej benzín (cca 38kaček), Tráwa pro jistotu omylem natočí ještě dražší 98. Kozel kupuje na košt pro změnu celkem levný cigarety (cca 25kaček). Popíjíme, bo je pořád pařák jaxviň, když v tom si to k nám přihopsá toulavej vlčák po třech nohách. Jelikož jsme všichni „psí“, tak mu nalejváme do uřízlý petky vodu a Luďa mu dává napít, chceme už odjet, ale ještě se nám ho zželelo a Luďa přemlouvá Medáka, který vytahuje vysočinu ještě z Čech a hostíme psíhoumlesa českým produktem. Snad z toho neměl velkej šok.

Sjíždíme opět nádhernejma serpantinama a tunelama ke Kotorskýmu zálivu, stavíme nahoře nad ním a kocháme se prvním pohledem na moře, lodě a děláme zas společnou fotku... na hromadě plný hoven ,asi budeme mít dilema jakou vybrat na Péefku...

Domluvíme se, že zkusíme jet přes Kotor trajektem, bo je to dobrodružnější a navíc to ušetří čas, protože kolem zálivu nemůžeme letět a navíc tam asi bude hodně aut, lidí a čertů.

Přijíždíme k naloďovacímu místu na trajekt, kterej jezdí každejch 5minut. Jezděj vždycky dva tam a dva zpátky. Je tady menší fronta, což se nám ve finále docela hodí, bo z Majovi mašiny se začalo kouřit a chcát voda, čili je potřeba válečná porada. Dohadujem, že zastavíme po vylodění z trajektu na plácku u silnice a obhlídneme, co se vlastně děje, že z R1čky jde pára. Kozel dojde zatím koupit z chlífáckýho banku lupeny na trajekt, docela to jde, 2éčka/osoba a bajk. Po chvíli jsme na lodi, s dalšíma asi 20ti autama a několika dodávkama. 10minutová cesta proběhla v klidu, kouříme i když jsou všude na lodi nápisy nekouřit, a parkujeme na plácku před trajektama, Maja se ujme rozplastování svojí R1čky, když v tom přijde sekuriťák od trajektů, že tady stát nesmíme, že se tady naloďujou auta. V tu chvíli tam nestálo ani jedno! Zkoušíme s ním anglicky dohodnout, že máme poruchu a potřebujeme nějakej čas na opravu, ale on je megadůležitej, že ani vyhrůžky v češtině nepomáhajíJ... Ptáme se, kde je nejbližší servis, nebo místo na opravu, tak nás posílá 4 km dál po naší trase. Sopťa se vydá shánět servis a my se vydáme oním směrem, kam nás poslal sekuriťák, ale máme pocit, že nás poslal spíš do hajzlu, aby se nás zbavil... Odjeme asi kilák dál a tam je místo na parkování jaxvin a je to štěstí, bo Maja by stejně dál nedojel. Super je, že se u toho místa dá krásně koupat v moři, je tady pěknej přístup a skoro žádný lidi. Vyndáme chladič a vidíme ,v čem je zakopanej pes. Skoro stejná závada jak u Kozla. Větrák byl narvanej na chladič, ale na rozdíl od Kozla, se nepřepálila pojistka, ale sahara probrousila chladič. Hlavy dohromady vymyslely, že žebrování se vybere kleštěma, dovnitř se narve dvousložkový lepidlo, uřízne se plechovka od redbullu, nacvakne se to na to a ještě jednou zalepí. Tááák hotovka, a teď máme dvě hodiny čas. Dohodlo se, že se rozdělíme na dvě grupy a dojdeme se najíst. Vyráží Pukavec, Medák, Kozel, Luďa a Maja. Dojdou skoro na konec vesnice a po poptání v plažový hospě zjišťujou, že nejbližší hospoda s jídlem je až po 5 km. Divný, asi tady lidi nejedí. Tak dáme aspoň jedno orošený (asi za 7 pětek) a jdeme vystřídat druhou partu. Upozorníme je na to, že jídlo neseženou a ať si dají jen piváka a oni zas nás, že pod našima bajkama se opaluje fešná čtyřicátnice nahoře bez. Navzájem si poděkujeme a jdeme okouknout, jestli lepidlo schne...

Ještě hodíme pár koupaček a zkontrolujeme pár objektů, jako třeba pěkný plachetnice a po dvou hoďkách dáváme R1čku dokupy se zjištěním, že to zatím drží a my můžeme valit dál. Okolo pobřeží je docela v poho silnička, ale na náš vkus nějak moc aut a tak se nějak roztrháme, ještě když zjistíme, že nám zmizel po pár kilometrech Kešák. No nic, nakonec jsme zase všichni a stavíme nahoře na vyhlídce u restaurace, která vypadá docela nóbl, ale my už máme takovej hlad, asi i tak vypadáme, že nás pustěj dovnitř a starají se o nás docela hezky. Vybrali jsme Natura snitzel s fritama a pochvala pro toho, kdo to vybral, na sebe nenechala dlouho čekat! Donesli nám ještě větší sloní ucho, než jsme měli v Mostaru... tady si žijou teda královsky, podotknul Pukavec-specialista přes jídlo. Náladu nám nemohl zkazit ani vrtulník, který přiletěl a chvíli kroužil nad našima bajkama...

No nic, opět vyrážíme, dneska nás čeká najít kloš přímo u moře, a to je úkol víc než těžkej... Jedeme podél pobřeží, čili se můžeme celou cestu poohlížet po dobrým místě, ale nic. Projíždíme přes Budva, Petrovac a město s hezkým názvem BAR až dojíždíme do města Ulcinj, kde, jak se od týpka na ulici dozvídáme, je 14ti kilometrová pláž. Tušíme něco nečistýho a máme pravdu., To zjistíme, když vjíždíme do přelidněný, autama zacpaný, pouťovýho stylu vytuněný zácpy, kde teda všechny předjedeme, ale dojedeme k pláži MAJAMY BÝČ, což se k nám jak každej soudnej člověk uzná, nehodí!!! Pláž je asi 300m od místa, kam se dá dojet na mašině a to se nám ani za mák nelíbí. No nic, poptaváme se místních týpků, kde by jako šel kloš na divoko a oni nás někam posílají, a že jako cajk. Mezitím přijde z výzvěd Tráwa, že našel na tu bídu, docela obstojný místo a my jsme rádi jaxvin, bo už se zas šeří. Dojedeme tam a je to super!!! Podruhý, dobře Tráwa. Zastrčený místo, pod borovicema, k moři asi 150 m (blíž to tady prostě nejde) a my jsme spokojený jak želvy. Vybalujeme, načínáme mořskou vodku Baltic, někteří se jdeme koupat. Jaký je naše udivení, když na Kozla z křoví leze želva! Maja jí hned pokřtí na Pepíka a my můžeme jít v klidu na koupačku. Zjistili jsme, že v Černý hoře je u moře černej (nebo aspoň šedivej) písek, divný! Moře je jak kafe, ale zas musíš jít kilometr, abys měl vodu po krk... Pukavec prohlásil, že tady není kvůli turistice, ale kvůli moři...

Tentokrát neděláme oheň, abysme na sebe zbytečně neupozorňovali, ale aspoň Medák, myslím, že poprvé dělá na bombě „Pohlreicha“. Stylem co dům dal narve všechno na pánvičku, kterou s sebou, kvůli tomu vzal a při popíjení VÝBORNÉ vodky Baltic můžeme zakusovat tuhle šlichtu a probírat, kam se budou naše kroky zítra ubírat...

Potom se stane nebezpečná událost. Pořeže se nám zdravotník Strejda, ale mezi námi jsou duchapřítomní týpci a Tráwa s asistujícím Kozlem mu zachraňují životJ.

Pak všichni popadáme vedle mašin a ráno po probuzení to přijde. Kozel s Medákem dostanou vynadáno, že ta vodka nebyla až tak dobrá, skoro všichni mají kocovinu a Vohry se dokonce poblil, což zjišťuje až ráno...

Neva, v plánu bylo zůstat u moře dva dny, ale to nikdo nečekal, že to tady bude vypadat takhle, takže bič a pryč. To Vohry nese dost těžko, bo mu asi nebude nejlíp podle toho, jak vypadá.

Šestý den: vyrážíme s tím, že dneska bysme teoreticky měli dojet/vyjet do/z Albánie. Plán je takovej, že objedeme skadarský jezero přes Skadar a zase vjedeme zpátky do Monte Negra. Na hranicích je fronta jako bejk, ale samotný auta nás posílají dopředu, je pravda, že jen některý, bo Tráwa má nějakej incident s týpkem ze Srbska(či jaký prdele), protože nás nechce pustit před sebe, ale řešej to za nás samotný celníci, který se rozhodnou zbavit se nás, tím, že nás vezmou průchodem pro pěší... všechno jde jak po drátkách, jen s malým fauxpaux, to když Luďa chce jít na záchod, kterej je určenej jenom celníkům. Jeden z nich v tu chvíli málem proskočil okýnkem, tak Luďa musí jít na veřejný, kde, jak potom řekl, někdo už od dveří roztahal hovna a hajzlák po podlaze...

Všichni projedeme a chceme se vyfotit u cedule „vítejte v Albánii“. Když se naštelujeme na samospoušť, tak Kozlovi klekne baterka ve foťáku a musí nastoupit Pukofoťák. Leje z nás jak z chlífáckejch vrat, tak valíme dál. Jedeme horama, občas nám ta příroda připomíná měsíční krajinu. Přemejšlíme, jak se tady asi lidi živej, tady ani nemůže nic růst! Docela solidní silnička se záplatama střídá občasný makadam, pak zas pekně udělaná nová asfaltka, podél který je celou dobu 30km/h, u nás by na ní udělali 6 pruhů, nikde skoro žádný auto, tak si to valíme kolem 120, protože jinak bysme se usmažili ve vlastní šťávě. Míříme do města Skadar, který musíme při cestě kolem jezera Skadar projet... Přijíždíme do totálního chaosu bez jakejkoliv dopravních pravidel, kde platí zákon silnějšího, což znamená, že ten, kdo nemá lokty, by tam stál ještě teď v koloně...Aby toho nebylo málo tak je tam ještě na náš směr značená nějaká objížďka, která ukazuje směr peklo. Jeden příklad za všechny. Přijíždíme na obrovskej kruháč, kam najížděj auta ze všech směrů a snažej se to tam řídit dva policajti. My tam najedeme, ale jelikož nevíme kudy kam, tak Sopťa staví uprostřed kruháče, za ním devět dalších bajkerů a klepe policajtovi na rameno, kudy jako máme jet... nikomu to moc nevadí, jen auta trouběj o trochu víc než normálně a policajt, světe div se, je víc než vstřícnej. Konečně vyjíždíme z města a přijíždíme k benzině. Opět musíme doplnit tekutiny. Týpek u pumpy je smutnej, že nebudeme tankovat, a tak mu aspoň vykupujeme zásoby vody z ledničky. Pak se ještě plácneme přes kapsu a dáme si presso. Kecáme i s týpkem, kterej říká, že má doma R1čku, tak se tváříme, že mu věříme a loučíme se. To ještě nevíme, co nás čeká. Perfektní úsek cesty končí a my se vydáváme na úsek spíše počítanej pro enduro partu. Makadamová cesta, kde ujetej štěrk střídá neujetou díru, občas se tady vyskytne i nějaká ta kravka, abysme nevyšli z praxe... Jakš takš se dokodrcáme k hranici a míříme zpátky do Monte Negra...jako dobrodružná vložka to myslím stačilo...Všichni do jednoho vypadáme jak pomocníci z cementárny, bo je na nás vrstva bílo-šedivýho prachu, z čehož si nic neděláme, protože je to lepší než třeba zmoknout. V Tuzi stavíme už notně vyhládlí na pozdní oběd v restaranu Troja. Opět vařej super, někteří si dávaj guláš a je fakt luxus, ale to už na týhle dovolený ani moc nepřekvapuje...

No a pak už zas letíme dál. Projíždíme Podgoricu – hlavní město Monte Negra. Abych se taknějak neopakoval, opět nádherný svezení! Široký silnice, auta, když to není úplně bezmozek a nechce závodit, což se nám taky stalo, tak uhybaj, jak se dá. Tunely už známe, takže se tam neřítíme jak utrženej vagón... no prostě super jízda! Míříme do města Kolašin, kde chceme nakoupit a někde poblíž se ubytovat v lese. A kdyby byl nějakej potok, nebo jezírko, nebudeme se zlobit.

Tentokráte nakupujeme v menším obchodě na náměstí. S pomocníkem pokladníka vybíráme luxusní finskou vodku, aby nebyly zas nějaký kecy a Medák nakupuje vajíčka s tím, že natočí druhej díl pořadu s názvem „Vaříme u táborového ohně“... Odjíždíme z náměstí, dáváme se doprava, míjíme čerty a stavíme na dlouhý rovince, abysme zas objeli nějaký místa, kde by se dalo klošnout. Tráwa jede nalevo do kopců a Medák napravo. Medák se vrací dřív a je docela nadšenej, s tím, že je tam dost míst v lese a u potoka. Sice tam vede lesňačka, ale očividně po ní moc aut nejezdí. Ještě nezapomněl podotknout, že budeme přejíždět malej brod, ale to už nás nijak nerozhází... Čekáme na Tráwu s čím přijede on. A světe div se, našel naopak zas nějakou louku, kde by se dalo, ale není tam prý potok, tak dáváme přednost Medákovu placu. Když tam přijedeme, tak je to úplně super. Plácek v lese, dřeva dostatek, cesta lesní, potok horský, na vyprání a večerní hygienu jak stvořenej. Prostě kloš jak má být. Dobře Medák. Rozbijeme ležení a dáme se do večeře. Po nějaký době se obloha začne trochu kabonit, ale nevěnujeme tomu pozornost, protože po večeři se oddáváme volné zábavě a u toho koluje finská. Když se začne blejskat jak na lepší časy ze tří stran, už začneme podnikat nějaká opatření. Vzpomeneme si na Ondermanovo zaklínání bouřky z předpředloňský dovolený a jelikož nikdo nemáme šamanskýho ducha, tak Vohry s Kozlem a později i Tráwa zkusej bohemácký chorály! Mírně upravenejma chorálama typu Bouřka zajebaná jéééé anebo Bouřko zlá bodnu Tě, když lezeš na kutě, se vysekáme z nejhoršího, déšť umiňuje a my jen tak pro jistotu uděláme ještě jedno opatření. Maja vytáhne plachtu, co koupil Pukavec a veze se pro tyhle případy a děláme provizorní přístřeší. Luďa dojde do lesa pro dlouhej klacek, aby se mohl dát do nejvyššího bodu plachty jako v chapitó a řekne si u Kozla o zkrácení. Ovšééém ten udělá obzvláště povedený karate kop, takže klacek je rázem krátkej... no nic, musíme se snížit... posedáme, poleháme do stanu a kecáme dál. Bouřku ale musíme pořád udržovat v bezpečné vzdálenosti, takže zpíváme dál. Medák si v jednu chvíli myslí, že jde Vohry potmě na hajzl, tak mu svítí na cestu baterkou s výkřikem: „Vohry, ať někam nespadeš“ se vedle něj ozve: „vole já jsem tady“. Spočítáme se a sedí nás kolem ohně 10. Kolem nás totiž chtěl bez spatření projít nějakej člověk odshora ze salaše, ale na detektivní kancelář Medák s.r.o. si nepřišel... No nic, asi byl vyděšenej... vono když kolem ohně polehává a posedává 10 týpků s mašinama, některý z nich řvou do nebe cizí hatmatilkou divný písně, tak kdo by byl v pohodě? J

Pak se stala ještě jedna humorná příhoda. Medák s tou bouřkou odložil míchaný vajíčka na ráno, bo nebyl večer čas, ale ouha! Sopťa, když se motal do svého příbytku, zavrávoral a šlápnul na futrál s vejcema a některý z nich rozhňápnul. Vůbec to nezaregistroval a šel spát. Jenže to vidělo pár chlífáků a ještě to Kozel vyfotil... Ráno Sopťa vůbec o ničem nevěděl... ale naštěstí rozšlápnul jenom 3 vejce. Ze zbytku udělal Medák luxus snídani a my jsme se zase mohli začít balit. Ráno bylo jak vymalovaný, takže naši bohemáci dostali pochvalu...

Den sedmý: no jo jenže ráno nesmíš chválit odpoledne... ale popořádku. Ráno jsme vyjeli směr Mojkovac, na jedný křižovatce na nás tak nesměle mávnul policajt a asi u 6týho týpka už začal i pískat. Tak jsme opodál zastavili a dohodli se, že se vrátíme, co jako chce. Otočili jsme se a on nám teda vynadal, že jsme se k němu otočili přes plnou čáru (což muselJ) a pak nás upozornil, že touhle cestou jako ne, že je tam blokáda a že tam hoří lesy. Tak jsme se s ním radili jako kudy jet a my, že to možná vezmem přes Srbsko, to on, že nééé, že to je špatný.  Tak se na nás podíval a zeptal se, jestli chceme cestu makadam, to zas my, že jako néé, tak se nakonec dohodlo, že to dáme zpět směr Kolašin a za ním se dáme po odbočce na Žabljak, kterou jsme včera minuli. Zastavili jsme na té křižovatce, kouřili a pozorovali cvrkot. Taky jsme tipovali, jaká to asi bude cesta. Ono totiž na tu silnici nejezdili žádná auta. tedy asi tak jedno jo. Nicméně jiná cesta nebyla. Silnice vedla po úbočí krásného údolí a panoramata byla fakt lux, jenže silnice se postupně sužovala na šíři cca 3 metrů. Přejeli jsme jeden horský hřeben a valili po rozsáhlé pusté náhorní plošině do Žabljaku. Původně jsme do tohoto horského střediska vůbec nechtěli, ale když jsme spočítali kilometry do Bosny – zjistili jsme, že nikde jinde nenatankujeme. Nacionalni park Durmitor. Lépe řečeno město Žabljak, který je v podhůří, tam je poslední možnost před přejezdem Durmitoru (což je hora jak kráva a vyšplhali jsme do nějakejch 1907 m.n.m) natankovat a najíst se. Tam jsme dojeli docela v poho, ale už jsme viděli, jak se honěj nahoře mraky bouřňáky. Natankovali jsme, najedli jsme se, Luďa byl naštvanej, že mu první stůl vyžral všechen guláš, na Sopťu zbylo už jen něco hrozně národního, ješte stačila proběhnout kávička, než spadlo nebe... Nicméně, jsme se skoro všichni připravili na nejhorší a vezli jsme si pršihadry. V hospodě jsme se do nich navlíkli a jako hrdinové vyjeli. Musím napsat, že Pukavec neměl pršišat, ale měl nový kalhoty a bundu, co mají východoněmecký motorkáři a Strejda to byl největší pankáč, ten měl džíny a bundu s vestou. No nic vyjeli jsme. A tady jsou parametry: chcalo jako ve Forestu Gumpovi (shora, zdola i ze stran), silnička do hor měla na šířku tak max. 2 m a pod ní propast +/- 200 m, vítr jaxviň, teplota spadla na krásnejch 10°C, viditelnost cca 8 metrů a občas ještě taková libovka jako kravský hovno nebo kus naplavenýho bláta v zatáčce v největší vracečce. Prostě sen každýho motorkáře. A v těhlech podmínkách nás čekalo asi 40 km. Taknějak jsme s tím válčili, jak se dalo. Až po nějakejch 25 km jsme si všimli, že za Kozlem (6. týpek ve formaci) se v serpentínách dlouho nikdo neobjevuje... to nás dost vystrašilo. Zastavilo se na relativní rovině a Maja, že se dojede zpátky kouknout co se děje. Potkal je v jedný zatáčce a vrátili se všichni pospolu. Při tý smůle jsme měli štěstí jaxviň.Vohry byl v jedný serpentíně dlouhej a poslal to do taluty. Naštěstí na stranu do svahu. Čili měl jen ohnutou páčku na zadní brzdě, trošku ťuklou nádrž a jetý žebrování na motoru. Vyprávěl, že mu ten jeho „autobus“ upadl na nohu, takže se vůbec nevzrušoval a čekal, až někdo přiběhne a pomůže mu to ze sebe zvednout... na GSXo jsou potřeba 3 lidi, odzkoušeno v poliJ. Zkoukli jsme to, v dešti jako kráva, přitáhnul se jeden šroub a vyrazilo se dál. Pak se nám naskytl vtipnej pohled. Před náma v těch nejhustších serpentinách jely 2 náklaďáky obrovský, za nima ještě asi 2 auta osobní, ale to už na věci nic nemění, jeli jsme rychlostí asi 1 km/den, takže přes spojku. To v tý zkurvený zimě, promočený na kost není nic moc... Asi po půl hoďce bylo nějaký mikroodpočívadlo, tak nám uhnuli a my jsme projeli jak králové. Díky jim... Dojeli jsme dolů k Pivsko jezero, kde nás ještě trochu vystrašila křižovatka v tunelu, ale tady už se dá očekávat úplně všechno a debatovali jsme o prožitejch situacích. Krom Vohryho pádu, to Kozlovi ještě ujelo v jedný vracečce na kravským hovně, což ustál a k dalším incidentům se nikdo další nepřiznal... Stoupli jsme si do okraje tunelu, bo pořád pršelo a Pukavec řešil zásadní problém. Chtělo se mu srát. Nikde žádnej úkryt! Nedalo se svítit, musel jít na sráz k onomu jezeru, vyslíknout se z bundy, bo měl kšandy a tam se prý chytil stromu a udělal, co musel. Říkal, že větší hardcore při sraní ještě nezažil...

Pokračovali jsme dál po silnici podél přehrady, kde bylo plno značek POZOR PADAJÍCÍ KAMENÍ, což, jak jsme zjistili, je víc než opodstatněný... všude po silnici se totiž válelo plno kamenů a vyhýbat se jim není zrovna med. A kdyby na někoho jeden spadnul tak myslím, že by to nebylo nic moc. Třeba za Medákem spadnul asi půlmetru za zadním kolem, ale to je prostě riziko „povolání“. Dojeli jsme na přehradu a zastavili se pokochat výhledem do hloubky, která byla fakt neuvěřitelná. Bohužel jsme zastavili asi v nějakým dvoře patřící k přehradě tak na nás celou dobu z protilehlý strany houkal asi správce. Srali jsme na něj, a když jsme si to prohlídli a vyfotili tak jsme v klidu odjeli. On zřejmě dostal infarkt...

Blížili jsme se na Černohorsko-Bosenskohercegovinský hranice. Pořád ještě mírně pršelo, ale čím níž, tím líp. Na hranice se přijíždělo po úplně stejně rozbitý, úzký silnici a těsně před čárou se přejížděl prkennej mostík, no mazec. Přijeli jsme zmoklý na celnici a mysleli, že se nás celníkovi zželí... houby. Helmy dolu, ukázat pasy a pozor – zelený karty (ještě nikde jí po nás nechtěli až tady, na celnici jak ze Tří veteránů...). Upozorňuju, že vyndat jí z pršihadrů je kumšt. Ten zmetek celník dostal hodně českejch jmen.

Pak jsme dorazili do prvního městečka v Bosně. Jmenovalo se Brod. Zajeli jsme ke krámu dokoupit cigára a domluvit se na dalším plánu. Všichni z hor od bláta, kdo neměl bagáž v igelitu, tak se modlil, aby neprochcalo všechno. No prostě jsme nevypadali vábně. Před krámem seděli týpci s lahváčem v ruce. Čistokrevný cikáni. A jelikož v Bosně jde rozumět, tak říkali: „Podívejte se, to jsou cikáni, mají jenom jeden kufr.“... oni nám říkali cikáni... docela jsme se nasmáliJ.

Valíme dál, chceme ještě někde před Sarajevem, najít prvně na dovolený, penzion, aby sme trochu uschli a možná i trochu tý hygieny udělali... Našli jsme ho asi 25 km od Sarajeva, někde kolem Trnova. Z venku hospoda vypadala pěkně a vedle byl skoronově postavenej penzion. Vyběhla paní majitelka, za ní manžel a Sopťa vyjednal cenu 15 euro za noc se snídaní/osobu.  Ještě šli s Luďou obhlídnout pokoje a konstatovali, že jsou skoroluxusní, tak jsme se rozhodli zůstat. Všichni toho měli celkem plný brejle, takže bajky rychle do garáže, někdo hodil sprchu, dali jsme ke kamnům a na balkon, co se dalo sušit a hurá na večeři. Prej nám udělají specialitu jejich kuchyně. Pečenýho barana. Pečenýho... no jakóóó trošku krvavej byl, to se musí nechat. Chutnalo to akorát Majovi, bo on má trošku zvláštní chutě... snědli jsme, co se dalo, dorvali jsme se salátem a chlebem, dali jsme si pár piv, nějakou jejich kořalku a šli jsme na barák. Ještě před tím se Strejda domluvil s pánem domu, že ho hodí ráno pro bosenskej tabák, kterej mají kilo za 10euro. Na baráku jsme ještě dali „hajánka“, zkusili jsme naplánovat cestu a už každej upadal po dlouhý době do peří.

Den osmý: ráno probíračka a šlo se na snídani. Trošku s obavou po včerejšku, ale všechno dobře dopadlo. Byla vaječná omeleta, jak má být. K tomu zas nějaká zelenina, snídaně se docela vyvedla. Pak pokladník vybral prachy, zaplatilo se, sbalilo a vyjelo. Teda vyjelo, tak rychlý to zas nebylo...

Postupně jsme vyjížděli do mírného kopce na silnici, kde jsme se řadili. Když vyjížděl Pukavec tak jel zprava náklaďák a president, aby to stihnul tak za to na asfaltu hned vzal. Rovnice studená slicka + akcelerace jaxviň = tlama na asfaltu... no opět se nic nestalo, prostě umíme padatJ.

Přijeli jsme k benzíně, vzali jsme všichni benzín, kecáme o Pukavcově parádičce, když v tom vyběhl pumpař a začal plašit, že jeden z nás nezaplatil, tak jsme ho z toho rychle vyvedli a jeli jsme dál. Za Sarajevem najíždíme na dálnici – tady se už musí platit. Nějak to dáváme, marek máme dost.

Opět bylo plno tunelů, zatáček a krásnejch silnic, čemuž se sedmej den vůbec nedivíme a jen si to hlasitě užíváme! Občas už házíme i takovou parádičku, že v tunelu předjíždíme, no fuj... Je to paráda, chtělo by to do těhlech končin vyjet častějc... Jedeme přes Tuzlu a Doboj rovnou na hranice s Croatií.

V Chorvatsku se dohodneme, že to trošku napálíme, abysme stíhali čtvrtek u RD v Blavě a pojedeme kousek (asi 60 km) po dálnici. No jo, jenže nám nedošlo (nebo došlo?), že to je placená dálnice i pro bajky, tudíž stavíme u budek zaplatit mýto. Vyhrne se plno „celníků“ a když Pukavec platí u okýnka, projede asi nějakej senzor, ale pak se zdrží, když si zandavá prachy a když jede pod závorou tak ta spadne a vší silou ho vezme přes helmu!!! Nemít jí, tak volíme novýho prezidenta... Celníci nejdřív vyplašeně koukaj, jak se situace vyvine, ale když se devět z nás začne smát až se za břicha popadat, tak se tleměj i oni. Pukavec nám pak říká, že kdyby byl Němčour, tak se s nima soudí za újmu na zdraví... Už se zas připozdívá, tak probíráme co dál.

Nakupujeme až v Maďarsku, i když jsme od toho chtěli upustit, protože nemožnost se domluvit, jakoukoliv řečí, třeba i zvířecí, je hrozná. Nicméně stavíme v Mohacsi u sepermerketu a jdeme zas na skupiny nakoupit. Pokladník zas má za úkol, jako každej večer koupit kořalku a zapitku, abysme netrpěli žízní. Každodenní rutinní záležitost se změnilo v malé drama. Kozel nakoupil a šlo se platit. Slečna u kasy čuměla jak puk a ukazuje jen na forinty, které svítí na kase, Kozel jí dává 20 eurovku, kterou milá slečna markuje, ale kroutí hlavou, že málo...vypočítáváme, že chybí 3eura, uf to máme v drobným. Hm, ale mince neberou... nic. Kozel jí dává 50 eurovku a chce zpátky 20, ale to už nejde bo je namarkovaná a než se naděje, že by si jako půjčil 5 eurovku od Medáka tak ta „p**a“ namarkuje i to pade. Vše by bylo v pořádku, kdyby vrátila eura. Ale ouha vyplácí nám asi 11 tisíc forintů. Přátelé, už nikdy víc nakupovat, jíst, anebo pít v Maďarsku! Přelítnout a odjebať sa odťialto...

Vtipný bylo, že v podstatě to samý se stalo presidentovi, s tím rozdílem, že tomu vrátila asi 15 tisíc, bo platil 100eurovkou...

No nic, všechno nakonec dopadlo dobře, bo zítra ještě budeme brát plnou nádrž, čili kdo nemá kartu anebo eura, tak jim nakoupíme za forinty. Ale jde o princip, nemůžou se ty lamy maďarský naučit aspoň českyJ?

Hotovka a jede se hledat kloš! Zajedeme na vedlejší asi 10 km za Mohacs a rozjedeme se na různý strany. Strejda s Kešákem nahoru nad silnici do lesa, Luďa někam do strany ke starý vodárně a Vohry někam do dálky mezi pole. První přijede Luďa a hlásí, že u vodárny špatný, pak Kešák se Strejdou, že taky nic. Mezitím jede Luďa ještě ke starýmu baráku dolu pod silnici, jestli by tam nešlo lehnout na zahradě, když tam nikdo není... ale vrací se Vohry a hlásí, že našel super místo a že se nám tam bude líbit. Dojedeme tam... je to polňačkou asi 2 km a pak ještě do kopce, kde je nahoře jezírko, ale nepoužitelný ke koupání. Opodál je mrtvý asi upytlačený divoký prase. Shodujeme se, že sice dobrý místo s mrtvolou, ale kdyby přes noc zapršelo tak nás odtud nedostanou ani heverem... Takže se vracíme a z Luďi vypadne, že u toho baráku je to docela cajk, tak sjíždíme ze silnice na „něco jako“ zahradu u „něco jako“ neobydlenýho baráku. Bajky do vozový hradby a hned si dát panáka vodky, aby nás už odtud nikdo nedostal... Když jsme přijížděli, tak si někdo všimnul nějakýho hada pod stromem, kde spíme, ale nebyla to MAMBA ČERNÁ, tak jsme v klidu a radši sondujeme, jestli na vedlejším poli jsou brambory nebo podzemnice olejná. Medák po pánvičce opět všechny překvapuje a vyndavá z báglu polní lopatku, kterou mění na polní motyčku. Nikdy se nedozvíme, jak to všechno může narvat do báglu a uvézt. Brambory to nejsou, takže letos brambory na ohni asi nedáme. Dáme večeři, něco málo k pití, nějakou medicínu z naší zahrádky a zaleháme. Okolo půl 4 ráno nás budí déšť, ale ne normální, ale obří maďarský kapky... to tu ještě nebylo. Stavíme provizorní střechy, vážeme gumacuky za motorky jak se dá a zas uleháme.

Den devátý: ráno se budíme do azura, což kvitujeme, protože nechat si zkazit tuhle luxusní dovolenou deštěm fakt nechceme. Probíráme co se dělo v noci, když tu ze starýho baráku vylejzá bezdomovec... né není to bezdomovec! Je to Luďa, co se před deštěm schoval do chalupy. Šťastlivec! Do doby než vidíme jeho poštípaný záda, pak už si to nemyslíme... Chudák! Strejda = zdravotník, kterej celou dovolenou na všechno používá mast na bradavky těhotných žen mu to mázne a můžeme zas po kafeti odpálit dál. Cíl dnešní cesty je jasnej. Blava a návštěva u RD. Jedeme, musíme si už trošku dávat pozor na to, že nejsme v horách, kde nám každej uhybá, ale v placatým Maďarsku a blížíme se k bratrům slovákům. Čili valíme jak smyslů zbavený, abysme se už aspoň domluvili. U jednoho parkoviště u cesty stavíme, prodávají tady melouny a musíme udělat menší úpravy. Kozel si mírně přidá volnoběh, bo mu z těch záhadnejch benzínů pěkně klesnul a Pukavec si zas zanadává, že v noci si za jeho nádobku na brzdovku někdo zaháknul gumicuk a urval mu hadičku... čili na něj vychcala kapalina. Strejda dodává hadičku z přepadu a Kešák zas přebejvající kapalinu. Po zdlábnutí melouna můžeme jet dál. Jedeme na Sékešfehervár, což se povinně učíme vyslovit celou cestu a pak dál na Györ. Pak už je to co by kamenem dohodil. Jenže dojet k našim bratrům, v takovej parádní čas, nám není přáno. Sopťa staví asi 20 km před Györem, s tím, že mu nějak hází zadní kolo. Zkoukneme to a zjišťujeme, že má rozsypaný ložisko v zadním kole. Dáme trochu vody, cigáro a dohodneme se, že zkusíme dojet na slovač a tam to nějak pořešit. Vyjedeme, ale když vidíme, co dělá pod Sopťou zadní kolo a co vydává za zvuky, tak stavíme na konci vesnice a musíme to řešit už teď. Bohužel. Nikdo se totiž zatím maďarsky nedoučil a čj, sj, aj ani nj tady žádnej maďar neumí. Co teď? Začneme demontáží a zjišťujeme, že ložisko je total. Vyklepneme ho, ale vevnitř zůstává pouzdro ložiska a s tím si nevíme bez „elektriše mašine“ (jak vysvětlujeme místnímJ) rady. Naše letošní rychlá spojka na dovolený, Luďa, jede do místní hospody, kde nás zdravili nějací slováci, zeptat se jestli tady není nějakej servis, nebo něco podobnýho. Pak dorazí s tím, že asi až v Györu. Sopťa mezitím volá klukům do Hondy, jaký je tam ložisko. Prostě se rozbíhá záchranná akce. Vohry půjčuje Sopťovi bajka a ten jede hledat do Györu ložisko. Mezitím se u nás zastavuje týpek na kole a šprechtí trochu něměcky. Tak se do toho vkládá Herr Strejda a domlouvá, že nám přijede pomoct nějakej mechoš, co má dílnu skoro vedle tý hospy, co se na servis ptal Luďa. Divná země, všechno zapřou... Mechoš přijel, viděl, vzal (Strejda s ním), odvezl, přivezl i s ložiskem a v tom jsme zjistili, že tam nedal vymezovací trubičku... uf. Takže znova, ale to už byla hračka. Voláme Sopťovi, že už všechno máme, ať dorazí. Platíme a děkujeme mechošovi za dokonalou práci, dědovi za zprostředkování a čekáme na Sopťu. Balíme a celý propocený, až na Pukavce, co se tady producíruje po vesnici ve slipech, se začínáme oblíkat. To už se potí i Puk, tak valíme s tím, že někde za hranicema u bratrů zastavíme na „oběd“. Je kolem 16 hodiny. Ještě musíme skousnout nějakou uzavírku jednoho pruhu, takže čekáme na semaforu snad půl hoďky. Pak konečně zelená a letíme s tím, že první hospoda je naše. Jenže ouha, samej gyros, kebab anebo pizzerie... kde to jsme?

Pak cedule doleva, tak to na vyfrézovaný půlce silnice otáčíme a vracíme se. Příjemná hospoda, sice ceny „lidové“, ale už aspoň rozumíme jídeláku...

Najíme se, Pukavec volá H. od RD a valíme na Blavu. Sopťa to nachází na první pokus a vítáme se s asi 30ti týpkama od RD a C SK. Mají luxusní klubovnu z bejvalýho ovocnýho skladu. Dáváme první piváky Corgoň a Maja objednává rum... káva nesmí chybět a taky trocha přírody. Jsme sice dobitý, ale dáváme ještě kulečník, fotíme se se spícím Sopťou u vchodu a pak postupně popadáme, kam se dá. Někdo do peřin, někdo jen tak v křesle a někdo(jako náš švec, kterého skoro až do rána slyšíme vyřvávat o někom, „kdo pomiloval mnoho žen“) si ustele k ránu na pohovce...

Ráno vstáváme, po Corgoňovi nic moc, kdo ale trpí nejvíc, je Maja... měl i dost panáků, takže se nedivíme. Sopťa nám za obstarání opravy zadního kola koupí a udělá snídani, za což sklízí velkej virtuální potlesk. Oproti předpokladům vyrážíme na nás dost pozdě, kolem půl 12tý. H. nás jede na harykovi vyvézt z Blavy. Loučíme se a vyrážíme s tím, že oběd dáme až někde blíž u nás. Když tankujeme nebo stavíme na pití tak to máme i s kulturní vložkou, protože Maja v sobě nic dlouho neudrží... Pak už si dáváme zpáteční, super dačický zatáčky a míříme na Jindřicháč, kde po domluvě chceme dát v Jarošově nad Nežárkou oběd. Jenže jak si užíváme super jízdu, tak se nějak nekontrolujeme, roztrháváme se, a když už 7 lidí sedí v knajpě tak Strejda volá z Jindřicháče, kdeže jsme a Kéšák zas čeká někde na Vohryho, kterej si jel vybrat prachy ještě v Dačicích. Ale nakonec se sjedeme v hospodě, dáme si oběd, na kterým si moc nepochutnáme a už se kurva těšíme do Chlífu, kde máme dojezd, promítání fotek a hlavně budou ovarový kolena... J

Ještě před tím jsme se domluvili, že vezmeme „poslední“ benzín v Sudo. Začíná nám kurva docházet, že dovolená končí a sere nás to jaxviň. Říkáme si, že aspoň cestu „za komínem“ pojedeme slušně, ale to prostě nejde zvolnit, je to přeci ještě dovolená, tak jedeme řekněme „svižně“... Dorazíme do Chlífu... uděláme pár nezbytnejch věcí jako nějaká jakoby hygiena, Pukavec šéfuje kolena, někdo naráží sud, malej Ládík Tráwík točí pivka jak o život, no prostě pohoda. Už ani nevybalujeme, nemá to cenu.

FOŤÁK 1

FOŤÁK 2