Dovolená 2013
Cíl cesty – Romania – Fagaraš (cílů bylo zpočátku víc, ale hlavním středobodem dovolený, byla zvolena Transfăgărășan klikatice...)
http://en.wikipedia.org/wiki/Transf%C4%83g%C4%83r%C4%83%C8%99an
Účast: Pukavec (Suzuki GSX-R
1000), Tráwa (Honda CBR 1000RR), Sopťa (Honda X11), Medák
(Honda CBR1100xx), Lůďa (Honda Hornet 600), Maja (Yamaha R1),
Kozel (Suzuki GSX-R 1000), Strejda (Yamaha FZ6N).
Jede nás letos tedy 8, což jak jsme se shodli, je opět dobrej počin. Ale nebylo by lepší jet v 11ti, Ondermane, Kešáku a Vohry?
První den: začal poněkud zvláštně, a to proto, že Tráwa naplánoval sraz v Sudo a ne v Košíně, a to proto, že tam mají středy zavřeno a v tom vedru, který je, když vyjíždíme, je potřeba dodržovat pitnej režim. Aspoň, že hodina byla stejná, ve 13.
První dorazil Kozel a pokecal s motorkářem
z Benešova na Jawce, kterej nám popřál šťastnou cestu. Pak se přiřítil Pukavec
se Sopťou, po nich Maja, Medák, Tráwa, Strejda a nakonec Lůďa. Trošku jsme
ukecaváli hodinky, aby bylo po 13, ale bylo za minutu a to bysme Lůďovi nemohli
udělat, dát mu to za flašku. Kór když jsme věděli, že Maja veze padarok až z
Turecka, kde byl na dovolený před chlífáckou. Jenže to jsme nevěděli, že koupil
pendrekovku, ale o tom až později.
Vyrazili jsme směr Jindřicháč a pak dál na Telč, kde nám kulturní referent Tráwa slíbil malou kulturu v podobě Telčské rozhledny http://www.telc.eu/turista_a_volny_cas/volnocasove_aktivity_a_sport/rozhledna_na_oslednicich.
Ještě před rozhlednou jsme si dali kávu, pivo, limo a někteří i palačinku na
místním náměstí U Zachariáše
.
A pak už hurá k rozhledně. Nezastavila nás ani závora. Tedy některá ano, Maja si
ohnul při zatáčení okolo závory značku o Medákovo přední kolo, ale se slovy
“stejně jsem jí chtěl trochu upravit” se jelo dál. Zastavili jsme před
vyběračskou boudou a koupil se vstup. Dospěláci 15,-. Na množstevní slevu jsme
to neukecali…šlo se hore. Všichni jsme se připravili na 176 schodů, ale někteří
nejmenovaní měli pár krizovek. To třeba, když už jsme byli skoro nahoře a věž se
začala povážlivě kývat, tak Medák začal ručkovat po středovým dílu. Nahoře se
udělalo pár fotek
a
Lůďa se zasnil, jaký by to bylo, kdyby dostal zakázku posvařovat takovou
věž...”měl by vyděláno”. Bylo vedro k zalknutí, tak jsme se moc nezdržovali a
další zastávku jsme naplánovali opět podle Tráwy, a to v klobasovém ráji v
Pavlicích, mezi Moravskýma Budějovicema a Znojmem
(http://www.znoj-tyden.cz/v-pavlicich-je-klobasovy-raj.a2580.html).
To byla ta pravá kultura pro nás a nejvíc pro našeho prezidenta. Kozel kupuje klobásu “lama ostrá”, Tráwa “divočáka”, Luďěk si kupuje “pštrosí” a ptá se, jak vypadá lama.
Další zastávka prvního dne je jako vždy naplánovaná u Pepy ve Znojmě. Domlouváme se po telefonu a Pepa už čeká. On se prostě nemění!!! Vypadá pořád stejně a pičuje taky pořád stejně, na všechny a na všechno.
Maja poprvé napíná řetěz.
Ochutnáváme meruňky, trochu nás mrzí, že nejsou ještě
zralé, Tráwa zkouší svýho, zřejmě dalšího bajka HD
a po rozloučení uháníme přes benzínu, kde je další kulturní vložka – ukazujeme
Luďovi, jak vypadá lama živá,
k Pavlovi do Popic. Už nás vyhlíží, bohužel sám,
ale snad už to všechno špatný překonal. Přijíždí i Vokurka
s paní V. Tak se hovor točí ve všech možnejch směrech. Sopťa projíždí jejich
novou čtyřkolku, málem zajel psa a tak se radši domlouváme, že vyrazíme na
schůzi ke kapličce na kámen. Letos je víc než důležitá...chceme zapít a vzdát
hold Věrce a pak se tam taky rozhodne kam, že to vlastně pojedeme letos na
dovolenou...
Vylezeme
nahoru a popořadě si každej bere slovo na kameni pravdy. S postupem členů začíná
být víc než jasný, že letos si dáme Rumunsko a Fagaraš. A když to potvrdí i
Tráwa tak propukáme v radostnej ryk, že jsme se jednomyslně shodli. Sopťa pak
ještě navrhuje další variantu, a to, že má klíče od rumunský chaty u Muramareše,
takže kdyby vyšel čas, tak můžeme složit hlavu pod střechou. Tahle varianta
nakonec nevyjde, ale jak řekl Sopťa „není všem dnům konec“ a taky mít v záloze
takovouhle variantu není vůbec špatný...
Potom už se jde dolů, pokecá se s místním osazenstvem a jde se spát, bo nevíme, jestli zítra budeme klošit v Maďarsku nebo nedolítneme až do Rumunska. Někteří si užijí ještě naposledy postel (Luďa, Strejda) a ostatní se skládáme na zahradě.
Den druhý: ráno nás vytahuje ze spacáků sluníčko a
vůně kafe a snídaně. Po všech nutnejch ranních obyčejích si Maja napíná řetěz.Tráwa
předvádí novou motorkářskou mo'du
Fotíme se jako vždy a loučíme s Pavlem. Nasedáme a valíme. Kozel balí chlífáckou
mikinu, co zbyde na lavici...večer se za flašku bude hodit.
Jedeme na Mikulov a Břeclav, kde si dáváme v Motorestu u Hulána oběd. Trochu nás popíchne servírka, že se venku krade, ať si vezmeme blembáky dovnitř. Odvětíme, že si svůj majetek ohlídáme. Pak se dlouho nic neděje, tak si vyžádáme objednání. Kvalita jídla za ta léta poněkud klesla, asi příště změníme lokál.
Najíždíme na dálnici a chystáme se nahnat nějaké
kilometry. Přes Blavu rovnou do Maďar. Luďa porcuje na benzíně svůj jedinej
řízek a rozděluje se s hladovějícím Sopťou
.
Kozel se ptá, kdo má chlífáckou mikinu e-L-ko. Ve Strejdovi hrkne, ale pak jí
vidí přivázanou na báglu. Maja se mu směje a pak zjišťuje, že to má za flašku.
Po cestě najednou ztrácíme Strejdu, kterej jede ve formaci poslední.
Stavíme a Luďa vypráví, že Strejda na něj za jízdy ukazoval něco se zadním
kolem. Tak mu palcem nahoru ukázal, že zadní guma je ok a bágl neztratil. Ale
Strejda pořád nikde. Tak se Medák s Tráwou obracej a my čekáme s čím se vrátěj.
Vracej se i se Strejdou, kterej na báglu veze ohromnou pumpičku. Říká, že se mu
na předku!!! utrhnul ventilek a, že stihnul od maďara koupit u silnice pumpičku
za 10euro než se pro
něj zachranná četa dostala. Dopumpoval a rozhodujeme se, že dojedeme do
nedalekýho Szolnoku, kde zkusíme najít vulkanizéra. Ptáme se na benzíně a
posílají nás asi 300m k mistnímu lepiči. Se Strejdou jede Tráwa, ať nelítáme tam
a zpět všichni. Strejdovi daj nový ventilky oba, bo je má zpuchřelý a on začíná
dumat, kdyže vlastně naposledy měnil gumu? Nakupujeme v Szolnoku v Tescu,
po předchozích zkušenostech nakupujeme kartou, aby nám na eura nevrátili tisíce
forintů. Kozel s Medákem, jako pokladník a pomocník pokladníka kupujou první
dovolenkový flašky k ohni. Maja kupuje “mikinovou flašku” a pak už sháníme
nějakej kloš. Luďa se svěřuje, že se mu nějak podezřele hřeje bajk a je z toho
neklidný. V Szolnoku teče dlouhá řeka Tizsa, čili kdyby to bylo u vody tak se
nezlobíme. Projíždíme pár míst, uděláme parádu pro místní, když si dáme dětský
kruháč v místním parku a Sopťa nachází místo v zahrádkářský kolonii, u řeky
Tizsi pod stožárem vysokého napětí. Ještě Sopťa zjišťuje, že by mělo být nějaké
ležení u benzíny, tak průzkumník Tráwa jede na výzvědy, ale vrací se s tím, že
je to tam na houby. Rozhodneme se teda zůstat a rozbalujeme ležení
,
zapalujeme oheň a stříkáme se repelentama bo začíná neoblíbená hodina
komára…jelikož to moc nepomáhá, tak to zkoušíme i vodkou nebo pivem a pak
znaveni usínáme.
Třetí den: ráno nás
nebezpečně blízko budí maďarský žvatlaní, uklidňuje nás, že do toho je ještě
žvatlání český, a to Sopťovo. Maďar, děda s babičkou, přijeli zalejvat zahrádku
před kterou máme rozbitý ležení. Tak nám vyndal dva kýble s vodou, abysme se
mohli ráno umýt! Nevídaně hodnej Maďar...
Kdo ještě nevstal, tak ho budí Sopťa, s tím ať si připraví hrnek na kafe.
Zjišťujeme, že jsme se ubytovali pod frňákovníkem.
Fotíme si ho a počítáme, kdo má kolik šrámů od gigantických hungaro-komárů.
Snídáme, balíme, což je hejhorší část dne a plánujeme kudy kam. Sopťa s Tráwou
vymejšlej a ostatní budeme jako vždy ovce.
Jedeme na Biharkeresztes, Bors
kde přejíždíme HUN/ROM hranice, což proběne hodně v
klidu, akorát ukázat pasy a sundat helmice. No a pak přijíždíme za město
Oradea na benzínu USA 1 OIL,
kde se radíme jestli se
vrátit na hlavní nebo jet po žlutý, kde hrozí horší cesta. Jako správný tvrďáci
se rozhodujeme to risknout i přes Tráwovo varování, že je to 170 km. Pak si
ještě Kozel všimne cedule s nápisem GOD BLESS YOU na začátku cesty/necesty.
Vyrážíme. Po chvíli litujeme strašného omylu, ale už není cesty zpět. Hroznou
silnici střídají díry velikosti dětského hřiště, či vyfrézovaný koláče, klidně
metr hluboké. Když už je pěknej úsek, tak si myslíme, že je tomu všemu konec,
tak zrychlíme, ale brzo někdo zmizí v díře tak radši zas ubíráme. Největší punk
je předjíždět třeba kamion a ještě třeba v zatáčce, což se nám zadařilo.
Horor sám. Když už máme natlučený prdele, tak chceme být
aspoň najedený. Stavíme u 3 hvězdičkového hotelu.
Kuchař a trochu i servírka
uměj anglicky, tak si objednáváme jazykem starých králů. Chyba nastane, když
přinese o jednu polívku míň a nedostane se zrovna na prezidenta...Kozel musí
zakročit a přiobjednat, dřív než dojde k nešťastné události. Skládáme se poprvé
letos do banku, aby měl pokladník lehčí práci. Platíme a modlíme se, aby další
cesta byla lepší. Nebyla.
Stavíme pro benzín, Maja s Medákem
větraj kule.
Po troše odpočinku Luďa vyřazuje z provozu saharu a připevňuje si
na řidítka drát pro ruční sepnutí. Maja napíná řetěz. Když se oblíkáme Luďa
zjišťuje, že se mu uklepal držák blinkru. Všemocná emerická páska pomůže.
Vyrážíme směr Deva. Tam bysme se měli už napojit na príma silnici, tak se tam
těšíme. Před nájezdem na dálnici, která je ale asi jen 20 km, si Sopťa všímá, že
mu nějak plave levej přední brzdič. Zastavujeme a zjišťujeme, že mu upadl šroub.
Naštěstí stavíme u stánku s melounem, tak Medák jednoho šéfuje a
Sopťa zas
šéfuje týpka, co nám pomáhá. Půjčuje, co se dá. Nakonec Luďa-hlavní mekanik, jde
použít i jeho flexu. Opravujeme, dojídáme a že povalíme. Ještě místní pastevci
ženou kravky domů a jedný se moc zalíbil Tráwův fároš, čekáme, že ho obskočí.
Týpek za pomoc nic nechce, snad jen ubalit z českýho tabáku a startku od
Pukavce. Sopťa mu balí, loučíme se a odjíždíme. Na nájezdu na dálnici si
všímáme, že od Sopťi letí nějakej pytlík. Nevěnujeme tomu pozornost a valíme
vstříc dalším zážitkům. Třeba jednomu idiotskýmu rumunskýmu taxikáři, co se
snažil nás vytlačit ze silnice, až tam málem Medák skončil. Když ho předjel a
zkoušel ho zastavit tak nestydatě uhnul někam na polňačku, aby nemusel čelit
konfrontaci s Medákem. Nedivíme se. Dorážíme do Sibia, kde Sopťa na benzíně
zjišťuje, že v onom pytlíku co od něj odletěl, byl pas a 100euro!!! Začíná se
stmívat. Rozhoduje se, že Sopťa se těch 100 km vrátí a my zaklošíme někde za
městem a počkáme na něj. Vyraží a my razíme nakoupit. Vybíráme si obchod METRO,
ale tam po nás chtějí kartu nebo, že si musíme koupit paletu.
Něco na způsob Makra.
Zas nacházíme Lidl, který se nám stáva životním údělem, Kozel hlídá bajky, chlápci nakupujou, aby to bylo ryhlejčí, ale stejně, když vyrážíme hledat kloš, tak je tma jak v prdeli. Tomu jsme se chtěli vyhnout. Jedeme za město, kde Tráwa najednou zahybá v pravo, kde je parádní louka, tak zajíždíme dozadu, aby nás bylo co nejmíň vidět. Zjišťujeme, že asi po 50 m je nějakej rybník či co a vzadu je nějaká stavba (hrubým odhadem, bo je tma jak v dole). To nám nevadí, ale dnes už ani nemá cenu zapalovat oheň. Tuníme se vodkou a pivkem. Volá Sopťa a nemá dobré zprávy. Pas ani prachy nemá, ale zkusí to ještě ráno, že prej přechrápne u toho chlápka co nám pomáhal. Ujišťujeme se, že Sopťa je dobrej punkáč a že by každej z nás na ten pas asi kašlal...
Den čtvrtý: ráno se budíme
docela brzo, bo na louce není ani trochu stínu a kdo neleží pod motorkou, tak se
začne vařit.
Sondujeme rybník a jdem se zkusit vykoupat. Z druhého břehu na nás
povykujou rybáři, Maja tvrdí, že nás zdravěj. Nám se zdá, že spíš hrozej. No
nic, možná místní pozdrav.
Myjeme se poprvé na dovolený tak to bereme z gruntu. Pokřikování neustává a dokonce se jeden rumun odhodlal jít směrem k nám. Ale když nás vylejzá víc a víc, tak k nám nedojde. Poté slyšíme bajka a vzápětí volá Sopťa, kdeže jsme. Nasměrujeme ho k nám a vyzvídáme co pas a prachy. Bohužel nic nenašel i když ráno hledal od půl 6. Balíme a vyrážíme. Dnes FAGARAŠ. Luděk se na benzíně, u křižovatek silnic 1 a 7 za Sibiem, rozhodne ještě před Fagarašem, řešit svoje trable s teplotou sršně. Doteď jel na Hornetovi vzduchem chlazeným Takže vyndavá termostat, zapojuje napřímo a dolejvá kapalinu. Snad to bude cajk.Tráwa při kontrole Majova řetězu a pomoci při mazání si o Majův rám pálí prsty až to není hezký...to nám ten Fagaraš pěkně začíná...
Jedeme směrem na Cârțișoara. A zatáčky přibývají, silnice se zúžujou a přituhuje. Zlehka stoupáme. A je to tady. Tisíce krásnejch zatáček, až to skoro po nějaký hoďce ani nebaví řezat. Asi jsme trošku slyšet, bo na nás v některých zatáčkách či rovinách čekají turisti, nebo místní a fotěj si nás, někteří naopak hrozej, prostě směsice názorů na naší partičku...
Dorážíme nahoru k jezeru
Bâlea Lake (2034m n.m.),
kde to sice vypádá jak na pouti, ale rozhodneme se pokochat,
když už jsme tady. Otáčíme to a parkujeme. Je tady dost kosa, asi proto, že jsme
v horách a místama je sníh. Fotíme se jak Japonci, užíváme si pocit dobytí cíle
dovolený.
Pukavec vyndává tlumič řízení, kterej se mu povolil a seknul se mu
v zatáčce „že prej málem hodil držku“. Chystáme se projet tunelem na druhou
stranu a tam se taky pokochat. Tunel je rozbitej jak Kábul, tak jedem pomalu a
aspoň si užíváme ozvěny našich vejfucků. Dorážíme do jedný zatáčky, kde je
odpočívadlo. Kocháme se, nějaký angláni se s náma fotěj. Pak se domlouváme, že
zastavíme ještě u přehrady,
bo tam je taky spousta zajímavejch věcí k vidění.
Jedeme zatáčky směr dolů, což nám nepřijde tak zábavný jako nahorů, ale budiž. U
přehrady se bavíme s motorkařskou bandičkou, jsou to Maďaři, co žijou
v Rumunsku. Doporučujou nám nějakou novou silnici, tak to večer ještě proberem.
Valíme a plánujeme oběd v hotelu pod elektrárnou a drákulovou zříceninou ve
vesničce Arefu-Poienari. Přiletíme tam, ale je plno. Kozel se ptá co a jak a
týpek, že nemá místo. Když se chystáme odjet přeparkovat, tak vyběhne a říká, že
pro nás udělal místo. Takhle se dělá byznys. Uvolnil pro nás mega stůl před/po
nějaký oslavě. Objednáváme si jídlo a pití. Dopřáváme si piváky, bo víme, že už
jen popojedeme pro nákup (cca 500 m) a pak klošnout pod drakulovu zříceninu (cca
1000 m) viz.
http://www.ingema.net/in2001/clanek.php?id=912
http://en.wikipedia.org/wiki/Poienari_Castle
Ještě dáme kávu. Pukavec chce
vyjednat od Kozla větší hrnek na pořádný kafe, ale mají jen jeden typ hrnků, tak
vrchní nelení a nabízí, že Pukavcovi udělá kafe do petláhve.
To už je moc velkej punk, tak s díky odmítáme. Jedeme
nakoupit. A pak už na nádhernej kloš pod zříceninu. Trošku nás vyděsí, že je tam
před tím slavobrána s názvem piknik místo a vybírají 10lei, ale dáme to, bo to
místo je fakt moc pěkný. Týpek nám říká, ať mu to tam moc nerozhrabeme.
Zajíždíme okolo potoka až do zadní části údolí. Naštěstí tam skoro nikdo není a
stejně všichni na noc odjíždějí. Trochu nás tam serou týpci, co tam kalej a mají
u kazeťáku volume moc doprava. Pak se přijdou družit, Strejda zjišťuje, že za
chvíli vypadnou, tak jsme rádi. Medák, Tráwa a Luďa se hecli a jeli si dát
výšlap na zříceninu (cca 1580 schodů). My sbíráme dříví. Kozel při výstupu do
krpálu, si natáhne stehenní sval, ale máme doktora s mastí takže cajk.
Trošku se tuníme a rozděláváme oheň. Přijíždějí unavený
chlápci ze zříceniny. Luďa nadává, že to nestálo za to a dostává odměnu
Tuníme se dál a kecáme o
všem možným. Luďa se rozhodne vyřešit problém s termostatem respektive čidlem.
Vyndavá termostat
z batohu (ráno ho vyndal u benzíny)
a když Sopťa dělá kafe tak ho dá do vody. Milej termostat se sepne až když voda
vře jak sviň tak víme v čem je chyba. Pukavec ho tedy pošle do věčných lovišť.Kafe
bylo výborný.
Někteří upadnou do bezvědomí a Ti co zůstanou sledujou, jak se blíží údolím
auto. Zastaví u nás, tak se stavíme do obranného postoje a čekáme. Vyleze týpek
a povídá, že tady obchází ursus, čili asi medvěd, tak ať uděláme pořádnej fajr.
Medák je rozhodlej, že jestli přiletí Drákula, tak že se nechá pokousat a pak to
nikomu neřekne a bude si užívat nesmrtelnost.
Pátý den: ráno se budíme a
Sopťa říká, že mu k ránu hladovej čokl ukradnul klobásu. Tráwa se přidává, že ho
tahal pes za nohu a když ho neutáhnul tak mu odvlek aspoň chleba s konzervou.
S tou si naštěstí neporadil. Jsme prostě na roztrhání... Koupeme se, tedy Sopťa
se koupe, v tůňce, co je čistá jak křišťál a balíme bordel a jedeme dopředu ke
kontejnerům. Cestou potkáváme hovno obřích rozměrů co není od žádného zvířete co
známe, kontejnery jsou rozválený, čili možná díky jenom za ty psy.
Valíme z druhý strany zpátky na Sibiu, Alba Iuliu, směrem na
Cluj Napoca. Nechceme to přehánět, bo jsme ještě nějaký vytřesený z rumunskejch
silnic a jsme přeci na dovolený, tak stavíme ve městě Turda, nakupujeme a
rozjíždíme se hledat dnešní kloš. Luďa jede k nějakýmu bejvalýmu kamenolomu nebo
továrně, či co to bylo, pak k jezu, kde je tuna odpadků a psi co si myslej, že
je Luďa vetřelec, tak ho ženou pryč. Tráwa odjiždí ještě dál a dlouho se
nevrací. Tak Kozel startuje tlf, kdyby se náhodou chtěl ozvat. Po delší době
přijíždí, že našel prima ležení. Přijíždíme k řece, asi 2,5m pod silnicí,
k velkýmu stromu
a hned se nám tam líbí. Rozbalujeme a dáváme chladit pití. Po
silnici se motá nějakej otrapa. Děláme večeři, kecáme o všem možným, někdo dělá
očistu
v čistý řece, prostě idylka. Tráwa jde obhlídnout toho pobudu. Vrací se
s tím, že je to nějakej zevl, co z nás chce vytáhnout prachy. To možná proto, že
nás ještě neviděl. Prej když mu dáme nějaký leie, tak nezavolá cajty, že jsme ho
srazili na motorce. Tráwa ho odpálkuje, zatím jen slovně. Děláme si z toho
srandu a skoro na něj zapomínáme. Pořád chodí nahoře po silnici, ale už je skoro
tma a začíná na nás pokřikovat. Serem na něj, když v tom si to hasí k nám
k ohni. Je to blázen. Tentokrát ho už vypakujeme nejenom slovně, obzvláště
“neveklovská mlátička” zasluhuje pochvalu.Po
dvou úderech odchází, znova něco pokřikuje na silnici, tak mu to vracíme a teď už na něj
opravdu zapomínáme. Asi po hodině na nás a motorky začínají pršet kameny. Tak to
už je dost i na mírumilovné povahy. Medák vybíhá skokem paragána dvoumetrovou
zeď, i ostatní se činí, ale blázen mizí v lese, takže ani dost podrobné
pročesávání okolního šervůdů a řvaní není úspěšné… Minimálně jsme ho dost
vyplašili, bo už žádná další návštěva nebyla. Adrenalin v nás pumpuje, chytit ho
tak asi nepřežil… Bavíme se o tom, za co se kdo kryl proti kamenům a Maja nás
uzemní, že běžel proti nim protože si myslel, že hází odjinud…
Šestý den: ráno koukáme na
bajky, vypadá to, že se do žádnýho netrefil. Sbíráme zbytky jídla a pánvičku, co
nám roztahali rumunský psi přes noc a snídáme, zbytky dáváme právě těm psům,
bo
nám jich je líto.Balíme zbytky do sponzorských tašek
a mažem pryč...Z pohodovýho místa se přes noc stalo „místo
s kamenometčíkem“. Dobrá story.
Z Turdy valíme na Cluj Napoca, kde se trošku zamotáme ve městě, jelikož nenajdeme odbočku na Zalau a musíme se ptát na benzíně. Nakonec se tam zdržíme a jsme za to odměněni. Přijede asi 5 novejch luxusních peugeotů, či co to bylo a z každýho vystoupí 5 rumunskejch modelek. Kdyby nebylo +40 ve stínů tak nám asi trošku kapou sliny. Pukavec prohlásí něco v tom smyslu, že radši živit stádo koní, než mít jednu takovou doma. Má pravdu předsedo.
Pak letíme na Zalau a Satu Mare, kde je nádhernej úsek široký, v tuhle dobu moc nefrekventovaný, skoro nový silnice, kde si to fakt užijeme. Stavíme nahoře ve známý restauraci La Montana na oběd. Jsme trochu zklamaný, bo obsluha se dost plouží, zapomíná jídla, příbory a ve finále nám placení přepočítávaj z lei na eura, takže je ještě větší chaos. Naštěstí se platí z banku a ještě nějaký éčka zbývaj. Všimli jsme si, že je to motorkářská hospa, tak necháváme na sloupku aspoň supportku. Pak se vydáváme na zmiňovaný Satu Mare, Mateszalku, Nyíregyházu, s tím, že překlošneme v Tokaji na kterou máme „dobrý“ vzpomínky z loňský nebo předloňský dovolený, kdy nás letní bouřka málem utopila v místní autobusový čekárně.
Tentokrát jsme nakoupili v centru,
v Penny a jeli hledat kloš. Zastavili jsme na konci Tokaje a Tráwa, jako
správnej průzkumník sešel dolů k Tisze (kterou jsme potkávali víceméně celou
dovolenou, ať už v Rumunsku nebo v Maďarsku). Bylo tam nějaký ležení, ale po
povodních tam byl bordel, v podobě zaschlýho bahna a jinýho bordelu. Tak se
vydal na průzkum Sopťík, se svojí ‚odlehčenou‘ průzkumnicí X11. Přijel a hlásil,
že našel ořechovej sad, kousek za Tokají a že tam ze silnice není moc vidět. Tak
jsme tam zajeli s tím, že se rozhodneme, až to uvidíme. Už se taky začalo
stmívat, takže nebylo času nazbyt. Ořešák byl v kopci,img00167.jpg
ze silnice kryt stromama,
dřeva na oheň dost, co víc si přát. A už se nám taky nechtělo nic hledat.
Rozbilo se ležení, a aniž jsme stačili rozdělat oheň, začala hodina komára. Ale
né jen tak obyčejnýho, byl to komár maďarskej... a to je peklo. Pukavec se ani
nesvlíkal s tím, že mikinu snad ty kurvy komáří neprokousnou, ale jak měl
skrčenou ruku tak látka byla napnutá a oni ho svejma gigantickejma sosákama
zkousali jaxviň. Tak nám to ráno vysvětlil, když měl lokty obřích rozměrů.
Ještě večer se nám stala zajímavá věc. Sedíme, kecáme a najednou svistot kulky nebo broků až upadalo pár listů ořešáků. Už nás to ani nijak nepřekvapuje po zážitku s kamenometačem. Pak už se nic neděje, takže cajk a po vykalení všeho tekutýho jdem ležet.
Sedmý den: dohodneme se, že
dneska už přechrápneme na Slovači, nejlépe někde u vody, vyhnat vlky a trochu
oddáchnout. Rozhodneme se pro cestu na Sátoraljaújhely, Trebišov, Vranov n. Topľ,
až k vodní nádrži Velká Domaša. Tam dáváme oběd
a rozhodujeme se co dál. Balíme
nápad na překlošení na
SR/PLR/CR trojmezí. a
Tráwa se Sopťou se jdou podívat okolo Domaše po ležení u vody. Přijdou po cca
hodině, že našli super zátoku s penzionem a hospodou. Pro nás dohodli chrápání u
bajků v zátoce, s možností sprchy, teplý kuchyně a vylití se ve zdejší knajpě.
Bonusem je tenisovej kurt. Je brzské odpoledne a nám se zalíbil nápad na
odpočinek a posezení u pivka. Přejeli jsme tam a někteří jdou léčit drobné šrámy
na strojích. Strejda jde překnotovat
zadní gumu, s kterou zdolává už třetí
dovolenou i s knotem (což si uvědomil po výměně zpuchřelejch ventilků), čemuž
nikdo nechce radši ani věřit a Medák jde měnit zadní brzdový desky. Strejdovi se
daří, Medákovi ne, nemohl povolit krytku od imbusu, co drží brzdič. A pak dáváme
jídlo, kecáme, popijíme a domlouváme bratrovražedný mač v nohejbale. Předek
proti zadku. Odpadává Pukavec (zraněnej palec z víceboje) a Lůďa (operovaná
noha) čili to vychází 3/3. Předek ve složení Sopťa, Tráwa a Maja, proti zadku ve
složení Medák, Kozel a Strejda. Sestava podle papírových předpokladů dává tušit
mírnou převahu předku, což potvrzuje první vyhranej set, ale pak třemi
protiůdery vítězí zadek 1:3!!! Byl to ale přátelé boj o každou ľoptu. Pukavec
zápas hodnotí slovy „tak na tohle se už opravdu dalo koukat‘‘ a domlouvá zápas
v kulečníků proti Lůďovi. Opět ve stylu předek/zadek. Kdyby zadek opět vyhrál,
tak na zítra měníme pořadí formace a povede to zadek. V podstatě většina fandí
prezidentovi, bo nechceme měnit zajetý pořadí, protože po minulých výměnách
víme, že je to vo hubu. Pukavec
vítězí i díky vyváženosti kulečníkovýho stolu.
Pak už jen kecáme a pijeme a
postupně platíme. U toho je celkem sranda, bo Maja měl cca 8 boroviček a už neví
čím by mohl zaujmout místní výčepačky. Tak vypráví story o začínajícím oparu,
kterej mu dr. Strejda natřel mastí pro kojící ženy na prsa a stal se z něj do
rána beďar. To děvčata moc nezaujme, tak při placení na částku 14,25 €řekne
16,67 €. Všichni se tlemíme a k našemu údivu výčepní překvapenému Majovi vysazí
do centu zbytek do 20ti euro v drobných.
Jdeme spát. Domlouváme si snídani na 9 ranní. A objednáváme si hemendex (zřejmě z originálního ham&egss).
Osmý den: snídáme hemendex a postupně se točíme ve sprše.
Pak jdeme pobalit a Strejda
zjišťuje, že mu překnotování nevyšlo a kolo mu utíká
... No nic, loučíme se
s Velkou Domaší a popojíždíme do blízkého Stropkova, kde Strejda vyhledá
vulkanizéra. Ostatní si mezitím dávají oběd. Přijíždí Strejda s tím, že guma
byla v hajzlu, nešla ani přelepit zevnitř. Tak koupil za 5euro jetou Dunlopu
D205 na dojetí. Vyrážíme a po dalších pár kilometrech stavíme ve Svidníku, kde
je Vojenské historické múzeum. Pokoukáme po strojích venku a zajdeme i dovnitř
na nějakou tu vojenskou kulturu. Pak už chceme vyrazit, ale Medakův xx při
zatočení doprava chcípá. Musíme udělat bypass v podobě vypínače co koupí Tráwa
za 1 €v elektru (někde v krku se mu asi přebrousil drátek a kostřil tam)
. Koupí
i pro Luďu a ten si potuní saharu taky přes vypínač. A pak už hurá směr
Bardějov. Tam se stane menší incident, a to když první 4chlífáci předjedou auto.
Medák s Kozlem se chystají udělat totéž, jenže auto udělá myšku přes auto
stojící na varovkách. Medák zašlapává svoje ABS. S tím nepočítá Kozel a musí se
rozhodnout, co je lepší. Narazit do protijedoucího čobola anebo lehnout a
bouchnout do Medáka. Druhá varianta se zdá schůdnější, s čímž později souhlasí i
Medák. Posbíráme pár plastů a zrcátko co odpadlo z GSRXera a děláme zevrubnou
kontrolu bajků. Jsme pojízdní, jak by taky ne, jeli jsme skoro podle předpisové
rychlosti. Když si
chceme promluvit s autem-myšákem nebo autem-blikačem, zjisťujeme, že oba
v tichosti ihned ujeli. No nic, jedeme dál. Je dost hodin a my se blížíme přes
Starú Ľubovňu do Tatranského národného parku. Po cestě ztrácíme Strejdu, kterej
nestihl předjet kamion a my když ho dlouho nevidíme tak stavíme. Kozlovi zvoní
tlf. Strejda se ptá, jestli má uhnout na Poprad. Samo, že ne. Jedeme přes město
Vysoké Tatry, Pribylina na Liptovský Hrádok. Tam chceme zaklošit. Je to sice
štreka, kor když jsme dneska dost času proopravovali, ale cesta ubíhá, ještě
kdyby jsme nejeli na západ a něco jsme proti slunku viděli...
Dorážíme do Liptovského Hrádku. Tam se trochu zamotáme při hledání supermarketu, ale na správnou cestu nás navede krásná motorkářka, která Medákovi radí (jak jinak než Lidl).
Dorážíme, nakupujeme a jedeme hledat
kloš. Zajedeme za město, kde stavíme. Medák se vydáva po odbočce do kopců a
lesů. Po chvíli se za ním vydává i Lůďa. Mezitím odjíždí Sopťa a Strejdu
posílají místní týpci na super místo. Sjede se tam se Sopťou. Čekáme na zvědy
M+L. Přijíždí jen Luďa a kroutí hlavou a usmívá se do helmy. Říká, že to místo
nedoporučuje, hodně lidí by tam nevyjelo a ráno nesjelo...Prej je to hardcore a
když to říká Luděk na „trialu“ tak tomu věříme. Pak ještě říká, že se tam asi
musí vrátit, bo Medák si tam v mezi ustlal. Slibujeme si, že se mu nebudeme smát
za jeho odvahu. Když dorazej, následujeme Sopťu za vesnici k průzračný řece,
Strejda už tam čeká. Sopťa ještě jede sondnout místa dál, ale nám se to líbí už
tady. Přijede, že dál je to ještě větší luxus. Má pravdu. Asi letošní nejlepší
kloš je na světě...Řeka, přes cestu přístřešek proti dešti,
u něj les s hafem
dřeva, prostě krása. Děláme oheň, načínáme vodku, jako každej večer, dáváme
chladit ostatní do potoka a pečeme většinou buřty. Prostě sen každýho klošáka.
Postupně popadáme do zaslouženýho motorkářskýho ráje.
Devátý den: opět vstáváme do krásnýho rána. Takový počasí, jako letos, jsme asi ještě nezažili. Pravej opak jo, ale tohle je zvěř. Luďa se jde vykoupat. Jelikož jsme v Tatrách, tak voda je, mírně řečeno ledová. Luďa to vzdává, když má vodu nad kolena...vyleze, všichni jsme zklamaní, ale karta se obrací, když Pukavec nabízí „neveklovské mlátičce“ jednu Startku. Za velkého řevu se vykoupe a po uschnutí si vychutná po dlouhé době zapomenutou Startku. Musím připomenout, že Maja na každý 3 benzíně dopíná řetěz. Pojedeme dnes už nach Čechy! Najíždíme na dálnici, který je kus postavenej za Liptovským Mikulášom. Dál Martin, Žilina, Bytča. Je to úsek okolo Váhu a je docela povedenej.
Na jedný benzíně ještě na Slovači si
všimneme Majova řetězu. Na některých článcích už nemá válečky a jede doslova na
nýtech. Tomuhle člověk, když nevidí, neuvěří. Má na něm najeto prej kolem
10tisíc. Rozhodneme se to řešit, bo tohle je o hubu. Za prvý Maja chce jet
poslední, kdyby něco, aby s sebou nesebral dalšího chlífáka. A pak se
domlouváme, že v ČR seženeme buď řetěz na dojetí, anebo celou novou řetězovku.
Valíme na Makov, kde nám spadne na uvítanou asi 5 kapek. Jedinejch za celou
dovolenou.Dorážíme do Horní Bečvy, obědváme
v restauraci Valaška, kterou můžeme všem jen doporučit
http://www.hotelvalaska.cz/en/.Sopťa obvoláva Yamahu ve ValMezu,
Zlíně, ale nikde nemají buď řetěz nebo řetězovku skladem...Pak nám výčepák od
Valašky radí dojít se zeptat do místního autoservisu. Maja jde na věc. Oni ho
poslali za motokrosařem , co bydlí vedle a ten mu dal tip na týpka co opravuje
motorky. Bohužel je odněkud od Frýdku Místku. Budeme muset uhnout z naplánované
trasy, ale zas vyřešíme problém. Vyražíme. Ještě potkáváme známý ze
Sedlce-Prčice na dovolený a Sopťovi zvoní telefon. Volá pán, co má řetěz u F-M,
že sehnal kámoše, co ho má v Rožnově pod Radhoštěm. NEMUSIME uhýbat z vybrané
trasy!!! Dorážíme do Rožnova a dohledáváme MadMax - servis a prodej skutrů a
věcí na moto. Domlouváme výměnu řetězu, nemontujeme se do toho, mají svého
technika, tak odpočíváme. Medák si 2x chrápne, bo na něj vlezl chvilkovej
moribundus, Kozel mírně napne řetěz u GSXera. Asi po hodině nám vrtá hlavou co,
že to je pořád za zvuky. Ťuk, Ťuk, Ťuk. Jakoby někdo rozklepával nejtek. Tráwa
to jde zkontrolovat
s otázkou na servisáka, jestli hodlá rozklepávat každej
článek Majova řetězu. A to už jednu spojku zlomil. Pak je to uděláno a je to
hotovo. Chtěli bysme dojet až někam k Prostějovu, ale už je zas hodin jak na
kostele, tak uvidíme, jak to pojede.
Jedeme přes ValMez, Přerov do Prostějova. Stíháme to taknějak v pohodě, ještě je vidět...Nakupujeme opět v Lidlu, kterej máme za letošní dovolenou už zmáklej. No a teď někde za městem spaní. Začíná vojenský výcvikový prostor „Vojenský újezd Březina“. Málo chalup, lidí a lesy, ideální. Stavíme u busový zastávky a průzkumníci jedou na lov. První se vrací Lůďa a říká, že byl asi úspěšnej. No nic, ještě počkáme na Tráwu se Sopťou. Sopťa se vrací neúspěšnej. Prej je tam dál samý oplocení. No a pak přijíždí Tráwa, že jsou tam nějaký chalupy a neposekaný louky, nic moc. Jedeme na Luďovo místo.
Kloš na louce u nějakýho potoka.
Naproti asi 50m les. Dobrý. Sopťa jede ještě o 100m dál a přijíždí, že je to tam
lepší. To se nelíbí Pukavcovi, kterej už se začal vybalovat. No nic, popojíždíme
a na onom místě je jen lepší přístup k vodě
. Načínáme vodku, zapitku a
rozděláváme oheň. Udobřujem si prezidenta, pečeme letos poprvý brambory a děláme
poslední letošní pánvičky tzv. „co dům dal“. Všem chutná. Pak pomalu odpadáváme.
Nad náma přeletává vrtulník, naštěstí jsme krytý stromama, bo chytáme schýzu, že
jdou po nás a někteří z nás chtějí hasit oheň (je zákaz zapalování ohňů
v některých oblastech kvůli suchu). Kdoví jestli ne i tady... Tráwa s Luďou
ještě stihnou naplánovat ranní běžecký závod od bajků k lesu. Medák dostává
úlevy od dr.Strejdy, bo ho údajně bolí kyčel. Kozel to taky zkouší, ale
neuspěje.
Desátý den: Dr.Strejda ruší
ranní běžecký závod pro velké vedro.
Jsme rádi, bo česká vodka způsobuje zřejmě větší kocovinu, což jsme si už
odvykli...Probíráme se a pomalu ustupujeme se
stínem k potoku. Chodíme do lesa na záchod, když v tom Sopťa přinese v ruce raka
se slovy „tak si tak seru a koukám, hovno leze“... Kocháme se skoro vyhynulým
korýšem, kterého pak Sopťa vrací do potoka
. Balíme se a budeme muset vyrazit,
protože jinak bysme museli vlézt do potoka, stínu už moc nezbývá.Jedeme po 19tce na Bystřici n.Pern.,
Žďár n.Sáz. a Havl.Brod. Tam se trháme, protože semafory, chaos, únava a vedro
k zalknutí. Někdo staví v restaurantu Švejk (Tráwa, Pukavec),
někdo jede dál (Maja), někdo se otačí v křižovatce (Medák, Kozel, Lůďa, Strejda,
Sopťa) a někdo se pak vrací na červenou zpátky (Maja). Ale nakonec sedíme
všichni u Švejka a baštíme oběd. Lůďa je nejdřív nasranej za ten chaos, ale když
dostane od Kozla jednoho velblouda ,tak je zas v klidu. Sopťa si po obědě 2x
chrápne
a 3 odvážný týpci si dávají nějakej mléčno-ovocno-capucinovej koktejl.
Čest jejich památce. Vyjíždíme z Havl.Brodu a po 150tce jedeme přes Světlou a
Ledeč n.Sáz. Valíme přes Loket, Čechtice až do Votic. Krásný svezení a super
silnice. Bohužel asi poslední úsek. Ve Voticích, jak jinak než v Lidlu, Tráwa
kupuje na večer do Chlífu na vítačku 2 chleby. Díky hrozný náhodě se mohl Kozel
přivítat s Opinou, která zrovna dorazila z Práglu a frčelo se dál. Dojezd do
Chlífu už byl bez incidentů. Proběhla vítačka, jak má být. Přijel Oderman, Kešák
i Vohry a jako host Vingl. Pukavec se Strejdou připravili pečený kuřecí pařáty,
lahvová plzeň tekla proudem, stejně jako vodka finská či jiné destiláty.
Vyklidili jsme se co se dalo. „Smutek“ z návratu asi převládal. Těšení na
příbuzné a milé přišlo až v sobotu ráno.
No a kam příští rok? Asi překvapíme experimentem. Prozrazovat ho nebudeme, bo ještě není úplně upečenej. Nechte/me se překvapit. No a poslední přání? Vyrazit na dovolenou se všema 11chlífákama. Tak uvidíme za rok...