|
Dovolená 2015
Cíl cesty – Sopťa jako správnej road captain a jednatel, navrhuje cestu úplně jinak, než jsme si původně představovali, ale po několika rozhovorech a ujištěních, že oblíbenou Bosnu i Hercegovinu si opět dáme, souhlasíme. Nejpankovějším koutem dovolený tak asi bude rumunský banát - česká vesnice - Sfanta Eelena - Svatá Helena. Prokřižujeme taky Srbsko a BiH, a vezmeme to klasicky přes SR, HUN a CRO. Projedem teda 7 zemí, když budeme počítat i ČR a RO.
Pukavec, Medák a Kozel se dohodli, že pojedou v plánovaný termín, který se posunul o jeden den, čili zažijou den nultý. Původní místo srazu je určeno v Sedlci ve 13:00. Chlífák míní, osud mění...když si Kozel kontroluje motorku a ladí vše potřebné, všimne si, že jeho známka poslední technické kontroly má podivuhodné datum expirace a to 5/2015. Po dvou hodinách a skoro 150 najetých kilometrech už čeká v nejmenované STK. Přichází na řadu a v domnění, že by mohl jet i do zemí západních se skoro-sériovým strojem, přichází nagelovaný, solárkem opálený týpek. Co prej jako uděláme s tím výfukem? S mým homologovaným, laděným Yoshimurou? Nemáte ho napsaný v techničáku. První vážná závada! Viditelný zásah do výfukového systému, odborně řečeno. Kde je sedadlo spolujezdce? Plotna na batoh nevyhovuje. Druhá vážná závada! A lapač nečistot zadního kola už je zajetá jistota, no né? Třetí vážná! Kozel stojí jen s otevřenou hubou. Po delší rozmluvě, se „solárkovi“ Kozla zželí a udělí mu STK na měsíc. No co už. Aspoň něco. S hodinovým zpožděním se scházejí tři mušketýři a domlouvají kam pojedou. Vezme se to přes Sedlčany, Příbram, Rožmitál, někam k vojenskému prostoru Míšov, kde je AtomMuzeum (www.atommuzeum.cz). Dorážíme tam celkem v klidu, zatím se rozjíždíme. Čáru přes rozpočet nám udělá, že mají otevřeno jen v sobotu a to ještě jen pro objednané skupiny pro 25lidí. Nic, pěkně jsme se projeli. Dál se chystáme navštívit kámoše co maj dílnu ve Věšíně. Ale nemaj na nás moc čas a tak se domlouváme, že pojedeme do nějakýho kempu u Berounky. Dáváme si přívoz přes Berounku (https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADvoz_Darov%C3%A1) a dorážíme do kempu Planá, kde se nám líbí a je to tam příhodný ke sčuntání. Vybalujeme, převlíkáme se a dáváme si rozmanité pokrmy z polotovarů co svět neviděl. Hnus. Radost nám dělá, pivo Černá hora. V noci nás budí vodáci, co si něco ručně vysvětlujou opodál a ráno hejno much, co už si na nás dělají zálusk. Je vedro jaxviň. Chceme si dát ještě jednu kulturu před celochlífáckým srazem. Zříceninu hradu Libštejn (https://cs.wikipedia.org/wiki/Lib%C5%A1tejn_(hrad) . Sjíždíme až k němu a vylejzáme na hradby, pěkný. Medák nezapomene vyšlápnout cestou hovno. Slejzáme dolu a Pukavec se slovy „Kozle tenhle typ cesty máš rád co“? nasedá na mašinu, s tím, že se otočí a vyjede do kopce po makadamu a valounech. Než se stačíme otočit my, tak leží a nehodlá vstávat. Po zvednutí obou, zjišťujeme závady. Bike 0, Pukavec zadní stehenní sval. Zkusí jet aspoň do Znojma. Chceme dát po cestě oběd na Dobříši, ale je spousty objížděk, tak se Pukavec ujímá velení a za 35minut jsme z Hořovic v Miličíně, kde je sraz.
Jsme tam asi 15 minut před 13hod. Už na nás čeká Maja, který s náma letos bohužel nejede, anžto se mu narodila potomkyně a musí dělat fotra. Sjíždíme se všichni včas, až na Luďu, ale to už je trošku zvyk. Sopťa nás bude dohánět, nebo se sejdeme u Pepy, či Pavla ve Znojmě. Jedeme známou cestou na Tábor, Kunžak a Dačice. Jedinou vyjímku děláme, když nejíme u Koníčka, ale 2 vesnice před. Nic moc. Dorážíme do Znojma, kde je zácpa až to hezký není. Stojíme poslušně za busem, ale když nás předjíždí skůtristka, tak jedeme za ní, zleva, až na semafor. Zde to řídí policajt, který když nás vidí, tak posílá ženu na skůtru a posléze i nás na odstavné parkoviště. Jde pro něco do auta. Domlouváme se rychle. Bereme za plyn a mizíme. Kešák se obrací a prej mizí i skůtristka. Chudák cajt, nikdo mu tam nezbyl. Oklikou dorážíme k Pepovi do servisu. Po chvíli doráží i Sopťa, tak jsme rádi, že jsme všichni. Kecáme, je vedro, že bysme vypili i mrtvýmu voko. Ale to už jedeme k Pavlovi do klubu B2, kde se pro nás už točí pivo Hostan. Probíhá vítačka, je tu i Vokurka se svou milou Monikou. O té se dozvídáme, že je ona skůtristka a milej policajt prej největší ras ve Znojmě. To nevymyslíš. Přichází Markétin malý synek s pusou černou kolem dokola, když se ptáme od čeho to má, tak se dozvídáme, že foukal do jednoho z našich vejfucků. Propukáme v smích. Po troše občerstvení, vyrážíme na schůzi, na kámen pravdy. Jde s námi i Adam. Už je z něj skoro chlápek. Usedáme postupně na kámen a Lůďa se dozvídá, že zabrousíme i do Rumunska. Nehrotíme to a dohadujem, že kdyby na to nebyla silnice, tak dáme víc BiH a míň makadamu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Makadam ). Všeobecnou pohodu kazí jen pád Kozlova foťáku a hláška “navšťivte servis”. Jestli to nevyřešíme, koupí zítra Kešák ve Znojmě novej, jelikož si tam jede pro spacák, co si zapomněl. Jdem dolu, kde se občerstvujeme a kecáme s motorkářkou, co se na nás přijela podívat. Postupně odpadáme, Pukavce bolí sval, ale snad to dá. Strejda jako doktor se o něj vzorně stará. Všichni od doktora dostáváme mast na vlky. Den druhý, pátek 17.7.: Ráno se zberkáváme a čekáme na Vencu, který si kupuje spacák a foťák. Doráží kolem půlpoledne. Veze pánvičku, kterou objednal Medák. Ten o tom nic neví. Vyrážíme směr Břeclav a přeci jen se stavujeme na oběd U Husára, i když se nám tam už posledně nelíbílo. Ve dveřích potkáváme týpka o berlích, se sádrou na noze, Sopťovi se zdá, že ho odněkud zná. Až zpětně se dovtípíme, že to byl náš slavnej krajan Karel “Abája” Abrahám. Mohlo nám to docvaknout hned, když tam přijel Porschem Cayanne… Po jídle se upocený navlékáme do rozpálenejch hadrů, někteří už odhazujou svršky a jedou v triku. Přelítneme Slovensko, kde není proč se zdržovat a těšíme se na placku bez zatáček - Maďarsko. Jedeme na Gyor, Kisbér, Mór a Shékeshféhervár. Tam nakupujeme na večer v supermarketu a potkáváme motorkáře – HUNGARIAN V-STROM Fans, který nás zavede k malýmu jezeru Velence (https://cs.wikipedia.org/wiki/Velence.) Nechceme na sebe moc upozorňovat místní komáry, bo s nima máme špatnou zkušenost. Dorážíme k jezeru u nějž je HALÁSCSÁRDA – rybárna. Loučíme se s týpkem a rozejdeme se hledat místo pro kloš. Přicházíme k jezeru, kde je přístav asi pro místní přívoz. Zarazí nás výpravná cedule s vývojem komára od vajíčka až po predátora i s obrázkama. Tady není místo pro 8 klošáků. Sopťa s Kozlem popojdou kousek dál za křoví a objeví loučku s podobným molem. Krása, kterou kalí jen dva místní rybáři s dvěma autama. Kozel se jich ptá, jestli by jim vadilo, kdyby si to přihasilo 8 motorek a zapálilo oheň na večeři. Mladší z nich odpovídá, že „they prefer silence“, ale že děkuje, že jsme se jich zeptali. Poté říká, že chytání skončej kolem půlnoci. Jdeme to říct ostatním. Nic jiného jsme nenašli, tak se slovy „je jich míň“ jedeme na krásné místo. Místní rybáři se během 10 minut balí, odjíždějí a my máme místo pro sebe...nevděk vládne světem. Rozbalujeme ležení, děláme si každej něco k jídlu, jen Luďa rozbaluje řízek od maminky. Pukavec s Lůďou jdou zkusit koupačku na přední molo, kde se zdá, že je nižší slez do vody. Jaké je překvapení, když tam opět potkají naše známe rybáře Ty z nás asi budou mít zlý sny. Sopťa se koupe u našeho mola, ale říká , že nic moc. Dole bahno a voda divno barevná. Usedáme k ohni a k pohodě přispívá vodka a podobné pochutiny. Sopťa se uvelebil Medákovi na celtě a usnul. Začíná hodina komára. Stříkáme se vším možným, ale není pomoci. Medák říká, že v krámě řekl, že chce něco NA komáry, takže jim to asi chutná a jdou na to… Jdem spát a to už je holý boj o přežití…když se zachumláš do spacáku, aby na Tebe nemohli, tak jsi za chvíli celej mokrej z vedra. Když vystrčíš byť jen prstíček , tak se na Tebe vrhnout a ukousnout Ti celou ruku…Za celou noc toho nikdo moc nenaspí, maximálně 2 hoďky…to bude super před cestou ve 45 stupních po maďarský dálnici…
Balíme se a probíráme kdo je víc vokousanej. Lůďa řekne, že o žádnejch komárech nic neví, šťastnej to člověk... Valíme kus po dálnici, jelikož jsme si už na Slovensku pořídili známku s tím, že jí možná využijeme i na zpáteční cestě. Jízda dobrý, ale řidiči jeden větší tupec než druhý. Cesta vede přes Dunaujvaros. Vjíždíme do Srbska a bavíme se jestli to dneska už natáhneme do Sv.Heleny nebo ne...necháváme to osudu, ale přikláníme se, že ano, abysme pak měli jeden den klid a pohodu. Přes Suboticu, Novi Sad, Zrenjanin, Vršac, Belu Crkvu a Moldova Nouau dorážíme už za tmy do cíle naší cesty. Míjíme odbočku, otáčíme se a míříme k výšinám do Heleny (http://www.svata-helena.eu/ ). Serpentýny, tma a plexi plný much, nutěj Kozla, aby dal Medákovi dálkový, pak se mu u piva omlouvá. Dorážíme k hospodo-krámu a zasedáme ke stolu, který se najednou uvolnil. Všude je slyšet plynná čeština a vidět příjemný lidi. Sopťa, jednatel, jde ošéfnout piváky a zeptat se co a jak. Pivo střídá pivo, koupí se i malá navoněná hruškovice, či co to bylo a jsme spokojený. Platíme v pohodě českejma korunama. Tráva vybaluje vysočinu, Sopťa a Pukavec co zbylo od snídaně. Jsme nadmíru spokojený. Domlouváme s místníma, že můžeme spát u fotbalového hřiště. Po několika pivkách vyrážíme, je to cca 60m. Ovšem po makadamový cestě, čehož využije Luďa a hodí si motokrosovou vložku. S tím, že málem skočí Pukavcovi na záda. Vjíždíme brankou přímo na hřiště, snad nebudou ráno hrát zápas. Den čtvrtý, neděle, 19.7.: Ráno se probouzíme u velkého vápna, sluníčko už zase paří jaxviň, radiace jak piča. Nutno připomenout, že celou dovolenou vstáváme celkem brzo, většinou už nám Sopťa servíruje kafe, za což mu všichni děkujeme. Zkoumáme helmy a nechápeme, jak jsme se všema těma mouchama a živočichama, mohli něco vidět. Dohodlo se, že tady ještě dneska zůstaneme a hodíme si klidnej den, s nějakou tou kulturou. Jedeme znovu ke krámo-hospodě a narážíme na průvod lidí, kteří jdou z kostela. Některé babičky se křižují při pohledu na Pukavcovu masku připomínající ďábla. Sedáme, dodržujeme pitnej režim, protože je zas snad 100 stupňů. Jednatel domlouvá s paní z krámu, že zavolá týpkovi co má loď a ten nás vyveze na výlet. Čekáme a najednou si to přihasí čech, Štěpán Pek. Sjednáme si výlet, vezme nás na ostrov na Dunaji. Jsme celkem nadšený. Jen Medák má obavy abychom nejely pramicí, ale člunem. Ještě předtím si plánujeme oběd. Štěpán nás zavede do přidunajský restaurace, kde si dáváme co nás napadne. Třeba stůl Medák, Kozel, Kešák a Lůďa si dávaj mix grill, kde je několik druhů masa, což známe z minula a chutnalo nám to moooc. Zapíjíme to nealko mojitem, pivem Jelenem, dáváme si kávu, prostě paráda. Pukavec říká, že jsme vybrali dobře funkci pokladníka dovolený, jelikož u týpka co vypadá jako socka (Kozel), by peníze nehledal. Urážka nebo pochvala? Když se Kozel zkontroluje, tak mu dá za pravdu. Prosolené triko Chlífbikers s vybatikovanejma mapama Afriky, otrhaný, vyšisovaný kraťasy a sandále...jasnej asociál. Dáváme motorky k domu Štěpánova kamaráda, kterej nakonec jede druhou lodí se Sopťou a Strejdou. Loď = pramice. Musíme být opatrný, bo u břehu je hrozně vodní trávy a občas se nám zamotá do lodního šroubu. Nemáme klíče od vesel, ale nakonec to nějak vymanévrujeme a míříme k ostrovu. Po cca čtvrt hodině dorážíme a jdem se koupat. No koupat, několik desítek metrů je voda pořád po pás a tak se rochníme u břehu, jelikož, když vylezeš tak bys chcíp. Válíme se, kecáme, vyzvídáme od Štěpána co a jak a Pukavec sklízí vodní trávu, kterou pak zavalí Strejčka. Koukáme na stádo koní, prej divokých, co nikomu nepatřej a množej se mezi sebou. Občas nějaký chcípne, prostě koloběh života. Štěpán říká, jestli počkáme, že by s kámošem dojeli někam nahodit sítě na ryby. Souhlasíme a oni mizí s jednou lodí. My se rácháme ve vodě, když v tom Strejda s Medákem vybíhají, jak když do nich střelí. K nim se po vodě blíží had s rybou v hubě. Hned ho fotíme a milej had rybičku ztrácí. Čekáme na chlapy a užíváme si den odpočinku a vodu. Po nějaký hodině přijedou a že se vykoupou a pojedeme. Mírně se zvedají vlny. Když vyrážíme, tak už jsou zase o něco větší. Pukavec je na přídi, ale po chvíli to vzdává a jde k nám, protože je úplně durch. Vlny jsou už jak hovado. Když se blížíme ke břehu, tak se dostaneme omylem do tý vodní trávy, který jsme se chtěli vyhnout. Musíme tedy urazit řetězem zámek a doveslovat na břeh. Všechno dobře dopadne. Dohadujeme se jak to uděláme s klošem. Už je dohodnutý základ, že nás Štěpán zavede na nějaký super místo, ale co nákup? To nám taky zařídí. Odveze Medáka se Sopťou do místního „supermarketu“ a oni nakoupí žraso pro všechny. Měli jsme šťastnou ruku při výběru těhlech týpků. Protože nakoupili jídlo jak na hostinu. Štěpán nám ještě dává domací vajíčka, domácí máslo a dovede nás pro pitnou, posvátnou vodu. Pak už valíme směrem k Heleně, ale než tam dojedeme tak odbočujeme na makadam a zajedeme k lesíku s vyhlídkou na Dunaj a ostrov. Celé je to pod jedním z maxi větrníků. Romantika jak čurák, jak by řekli táboráci. Místo se nám hned líbí. Děkujeme Štěpánovi, loučíme se a zveme ho na večerní párty u ohně. Nepřesvědčivě slibuje, že se možná staví. Rozjíždíme mejdan obřích rozměrů. Kozel s Medákem dělají na požádání míchaný vajíčka s cibulkou a se slaninou, ochutnaváme rumunský salám, opejkáme buřta, prostě co hrdlo ráčí. Chlápci koupili nějakou místní whiskey, takže už jen udělat zápitku a je to kloš snů. Kocháme se západem slunce a užíváme si šelest obří vrtule větrníku. Rozjíždí se živá debata co jsme zažili dnešní den a jsme moc spokojený, že jsme si jeden odpočinkovej udělali. Usínáme spánkem spravedlivých, o to líp, že nám tady nebzučej a nepíchaj ani rumunský, natož maďarský komáři. Den pátý, pondělí 20.7.: Na dnešní den se ani moc netěšíme. Odpojí se od nás Tráva a s ním se svezou Strejda s Kešákem...Jsme z toho smutný, jelikož ve vícero lidech je větší zábava a tyhle týpci nám prostě budou chybět! Vstáváme opět časně, slunce nás totiž většinou vyžene hned jak vysvitne, jelikož hned pálí jaxviňa. Káva už je opět uděláná, na snídani zbylo hafo jídla co se nesnědlo na včerejší hostině. Balíme a přejeme si, ať se objeví na obloze aspoň jeden mrak. Vyrážíme a jsme domluvený, že u hranic zastavíme a rozloučíme se. Je tady hned pěkná knajpička, tak se občerstvujeme zápitkou. Loučíme se, sere nás to, ale co už, práce nepočká a prachy se samy nevydělaj. Chlápci odjížděj a nás zbylejch pět odpadlíků jedeme na RO-SRB hranice. V Banatské Palanke předjíždíme pohřeb a stavíme u hospody, že se jako občerstvíme, dáme rovnou oběd a počkáme na trajekt přes Dunaj. Majitel je pohodovej týpek s dlouhejma vlasama a hned se začne bavit anglicky, Sopťa si přisedá a zve překladatele Kozla, když něco neví. Říká nám o srbský variantě route66, která je oblíbená u motorkářů, tady se jmenuje route34. Hospoda je to pěkná, majitel ji vylepšil supportkou od nás a my dostáváme vizitku. Stará se o nás milá a zvláštním způsobem hezká servírka, která taky žvatlá po anglicku. Medák si dává ledovou kávu se zmrzlinou a hned pět minut po tom shání záchod, což je zvláštní. Oběd byl výborný. Pukavec to komentuje slovy, že všude dávaj hranolky k řízku a tady je to opačně. Řízek přes celej talíř a pár hranolek. Sice je restauračka rybí, ale nikdo do ryby nešel, jelikož nevíme která je která a aby si dal u Dunaje kapra, o to prej Medák nestojí. Akorát nám to vyjde, že se dobře najíme, napijeme, dvakrát nás stihnou zčíhnout cajti a už přijíždí trajekt. Máme prej ale ještě půlhoďky. Pokladník platí za všechny a Sopťa se ptá kolik to stálo, jelikož se mu to nějak nepozdávalo. Dívčina řekne sumu a to sedí. Když už startujeme tak za náma ještě vyběhne a dává Kozlovi 400 dinárů, že se spletla...slušný lidi ještě existujou. Chvilku hledáme příjezdovou cestu na trajekt, ale jsme úspěšní. Je vysypaná pískem, takže to pěkně sedí… Naloďujeme se a kocháme se výhledem, čímž propásneme správnou chvíli, kdy je možnost jít na loď pod střechu, což se v tomhle parnu hodí a čehož využívá jen Sopťa. Škvaříme se ve vlastní šťávě a plujeme do města Ram. Plavba je na takřka půlhoďky. Fotíme zajímavý věci. Vyloďujeme se, chvilku oddychujeme ve stínu a tak se u nás na kus řeči stavujou německý motorkář se ženou. Jedou z Černého lesa (Schwarzwald) k Černému moři (Black sea). Sdělujeme si zážitky z cesty, hlavně si stěžujeme na hrozný vedro. Ale zas lepší než 10 stupňů a déšť jako na dovolený v Polsku 2011. Vyrážíme a okolo Stříbrného jezera se dostáváme do města, kde tankujeme a znova se občerstvujem. Najíždíme na route34, která vede z druhý strany Dunaje, naproti Sv. Heleně. Vidíme i známý větrníky. Silnice je super, okolo řeky paráda, ani moc provoz není. Dojíždíme autobus a ten když to vidí, tak zrychluje a předjíždí všechno co mu stojí v cestě, že nemáme ani potřebu ho předjíždět. Dobrej týpek. Jenže pak dojíždí další bus a kamion a to už je neúnosný. Lehce je na rovince dáme. Užíváme si i tunely. Píšou u nich číslo (projeli jsme jich 14) a délku v metrech. Ze zkušenosti víme, že tunel nad 200m se se zabarvenou clonou na očích projet nedá. Projiždíme taky nádvořím nějaký zříceniny, kterou už opravujou a za ní kutají tunel, aby se nejezdilo přes, zajímavé. Rozhodlo se, že se vykoupeme, bo to vedro je fakt pekelný. Sopťa staví u benzíny a pak přejíždíme k vodě. Je tu dost lidí, ale nám to nevadí, jen Klošák se vyklidňuje a říká, že na koupání mrdá a pohlídá radši věci. Zaplavem si, pokocháme se pohledem na pěkný srbský holky a jdem schnout. Pukavce si oblíbil místní pes, kterého jsme překřtili na Critters, jelikož tak vypadá. Pukavec ho nabádá, aby mu z dredů nevypadla nějaká blecha. Taky si préza nabral vodu do ucha, tak si ho vysouší hajzlákem. Pozorujeme, že si čím dál míň stěžuje na stehenní sval, což je známka, že je to lepší, z čehož máme velkou radost. Dohodneme se, že zaklošíme někde okolo Boljevače. Jedeme teda na Donji Milanovac, v Mosně odbočujeme od Dunaje a route34, Zaječar a jsme na místě. Vítaj nás nápisy na silnici MOTO, asi tu byl, nebo bude sraz. U místního Eko marketu Amigo vidíme plakát, že tady byl minulej týden, škoda. Nakoupili jsme. Kozel počkal u motorek, aby jsme to urychlili. Dojeli jsme za město s tím, že už hledáme kloš. Na mapě jsme našli nějakou říčku a že zalehneme někde, nejlépe kolem ní. Zajeli jsme na malou silničku, našli řeku a hledali hezký místo na spaní. Sopťa zkoumal louku hned u řeky, ale byla zvoraná a na tom by se nám dobře nespalo. Lůďa dojel na druhou stranu s tím, že by se tam přinejhorším dalo vyspat. Medák ale dojel na vyvýšený místo u lesa a mával na nás, že jako máme jet a že super. Dojeli jsme k makadamový cestě a zkoumali výjezd na louku. Medák dělal manévrovací podporu, všichni jsme to zvládli na 1*. Vyjeli jsme tam a šli podpořit Medáka, kterej vyjížděl poslední s “autobusem”. Ale ten se nenechal zahanbit a vyšvih tam motokrosovou vložku. Kozel s Luďkem jen čuměli. Přinášíme kameny na ohniště, protože je všude sucho a nechceme si hrát s ohněm. Nosíme dříví a postupně se chodíme mejt do super čistýho potoka. Pak se shodneme, že všichni byli úplně na jiným místě. Pukavec snad dokonce někde na zahrádce mezi vokurkama a rajčatama. Okolo prochází pán se psem, ale k nám se neodváží. Dopřáváme si hruškovou Riznicu a pivko Zaječarsko. Pečeme buřty a je nám dobře. Vzpomínáme na druhou partu mířící domu. Dneska jsme je za sebou i před sebou periferně hledali. Je to škoda, příště se ty dovolený a prachy musej líp podchytit, aby mohli na celou dofču. Setmí se a nám se zdá, že k nám jde asi 100 lidí s baterkou a blikaj. Takhle tady totiž fungujou světlušky. Blikaj ve stejných intervalech, takže někomu, kdo to neví, nebo je posera, to může připadat strašidelný. My máme pro strach uděláno. A aby jsme si to dokázali, tak jde Medák pro pivo, co jsme si dali chladit do potoka. Po jeho návratu Pukavec zjistí, že zapomněl telefon u potoka, když se myl a musí tam jít taky. Všechno dobře dopadne, tady se asi nekrade, nebo tady spíš nikdo nebydlí. Uleháme vedle motorek a těšíme se co přinese další den. Den šestý, úterý 21.7.: Ráno slyšíme jen nadávání na sluníčko, že už zase žhaví, káva je udělaná a jediný kdo ještě spí jsou Kozel a Lůďa bo měli filipa a zaparkovali pod ořešákem. Pukavec říká, že ode dneška mu budou hledat spaní, aby na něj hned po ránu nešajnilo. To řešíme každej večer, na všech dovolenejch...kde je východ a pak pokud možno motorku proti a lehnout pod ní. Po snídani vyrážíme směr Paračin. Přijíždíme k benzíně, kde je uraženej hydrant a teče z něj voda. Nikomu to nevadí, dyk je vody dost...Týpci to uražení sváději hned na Kozla, kterej má s vodníma instalacema hafo zkušeností z minulejch dovolenejch (viz.rozsedlý umyvadlo, nebo urvaná baterie na benzíně). Občerstvujeme se a jedeme dál na Krševac, Trstenik a Kraljevo kde stavíme u benziny nabrat sil a zas něco popít. Sopťa se ptá na cestu a týpek mu říká „prosto prjámo, sámo prjámo“ tak se snažíme jet pořád rovně. Projíždíme Čačak a stavíme na oběd u Medjuvrsje u přehrady, stylově na řece Západní Morava (https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1padn%C3%AD_Morava ). Sedáme venku, ale čtvrť hodiny si nás nikdo nevšímá. My máme ale aspoň čas si sesumírovat kam chceme jet. Přichází týpek a objednává nás. Dáváme si polívku z kotlíku, místní folklór. Najíme se a domlouváme, že dneska dorazíme do Srebrenice (BiH). Jedeme přes Užice a okolo řeky Driny, podél hranic s Bosnou. Koukáme kde by se dalo vykoupat a nacházíme louku, kde už se koupou místňáci. Rozhodneme se na ní po makadamu sjet, ale není to jen obyčejný sjezd. Na konci sjezdu se musí zatočit ostře vpravo a to udělá čáru přes rozpočet Kozlovi, kterýmu se při zatáčení smekne zadní kolo na valounu, on v tu ránu nedošáhne na zem a už se kutálí na louce. Trošku atrakce pro místní, Lůďa říkal, že jsme za to mohli vybírat do helmy, na supersportu to ještě asi nikdy nikdo nedal. Po sebrání se rozhlížíme a zjišťujeme, že se tu pasou i kozy. Ta druhá paní má horní díl plavek oblečenej. Chlápci si dělaj z Kozla srandu, že čuměl po kozách a nekoukal na cestu, což není pravda. Lůďa zas říká, že trocha akce jim neublíží, že i enduristi nechávají motorky nahoře, bo by to nesjeli. Lezeme do vody, ale jelikož je to řeka z hor, tak dostáváme skoro infarkt a místní děti se při pohledu na naše grimasy a řev, smějou. Je to pak ale super osvěžení. Sice jen na 10 minut, než se zas oblečem, ale aspoň něco. Dorážíme do Vrhpolje a jedem na SRB – BiH přechod Bratunac.Už jsme skoro zapoměli, že tady vyžadujou zelený karty, čili Luďa si zanadává, ale jinak v poho. Ptaj se jak se zelená karta řekne u nás, tak jim říkáme “zelená karta” a všichni se tomu zasmějem. Nutno dodat, že Srbsko se nám celkem líbilo. Milý a ochotný lidi pomoct a poradit. Provoz klasickej balkánskej klondajk a dost klouzající silnice. Sucho jaxviň, ale jak vidíš bílej, blejskavej asfalt, tak víš, že Ti to v zatáčce 100% ujede. To byla asi jediná chybka, co se ale dala šéfnout a zvyknout si na ní. Dorážíme do Srebrenice. Už předtím jsme se dohodli, že místní hřbitov obětí masakru z roku 1995 nenavštívíme. Stačilo se podívat do místních lesů. Kde je spousty bílých náhrobních kamenů, což působí trošku depresivně. Uděláme malý divadýlko na kruháči, v centru města, před dvouma policajtama. Hledáme totiž nějakej market, kde berou karty, protože nemáme BiH konvertibilní marky. Přijíždíme na kruháč a míjíme Z-market, ale Sopťa jede dál. My stavíme. Sopťa se v jednosměrce otáčí, vrací se a vjíždíme znovu na kruháč a hodláme zaparkovat v druhé jednosměrce, opět naopak. To už si policajt poklepává významě obuškem v ruce, ale nakonec ho to nechává klidným. Jdem nakoupit. Medák s Kozlem chtějí koupit klobásy, ale paní co je má obsloužit, krájí salám zády k nim a dělá, že je nevidí, kor když se k nim připojí ještě Pukavec. Asi se bojí. Tu přichází druhá a ptá se jí proč nás neobsloužila, něco jí odpovídá a obě se smějou. Pak jdeme koupit chleba, ale je vyprodáno. Jen v nejspodnějším regále je takovej umouněnej pecen. Berem ho, ale když nás vidí jeden místní pán, tak říká „to nejezte“ a dává nám ze svého košíku svůj chleba. Tím nám trochu vyráží dech a my mu moc děkujeme. Kupujeme i místní rakiji, abysme nasáli večer bosenskou atmosféru. Butilky piva a vody na kafe a zapitku jsou samozřejmostí pro každýho člena. Vyrážíme s tím, že v čechách by si na nás kruháčový policajti smlsli, ale tady nám kynou ať jedem dál. Jedeme ze Srebrenice do hor, úzkejma silnicema, ale celkem slušnejma, na to co se tady před 20 lety dělo. Koukáme už po nějakým kloši. Je tady málo možností, i když zajet k nějaký dřevěnici a zeptat se na nocleh na zahradě, tak věřím tomu, že 98% lidí nám to dovolí. Ale chceme spát na divoko, tak hledáme dál a sjíždíme do údolí, kde by měla téct říčka Toluša. Dorážíme do údolí nikoho, kde je jen nějaká nalévárna u silnice, továrna a slepčí farma, což zjišťuje posléze Medák, když hledá kloš a na hezkejch místech nachází hromady slepičinců. Stavíme a přichází k nám pasák ovcí a celkem v pohodě angličtinou se ptá jako co potřebujeme. Říkáme mu, že sháníme nocleh. A on jako, že hotel? Tak se pokřižujeme a že ne, stačí les, rovná louka a když to bude u potoka, tak tím líp. On, že jako místo na stany? A my, že nemáme stany, ale jen spacáky. Tak se diví a že prej nám bude zima, jsme přeci v horách. Tak mu vysvětlíme, že jsme klošáci a budeme v pohodě. Říká nám pořád, že můžeme kdekoliv, ale konkrétní místo nám nedoporučí…Lůďa s Medákem se rozjíždějí hledat a my čekáme a popíjíme plechovkový. Luďa přijede bez úspěchu, ale Medák opět nezklamal. Velká pochvala za celou letošní dovolenou za hledání klošů. Našel tentokrát dokonce 3, které nám popsal. Jedem na první. Je u vybydlenýho, polorozpadlýho baráku, ale něco nám tam chybí, nebo naopak přebejvá. Jedeme k druhýmu. Je mírně do kopce nad silnicí u lesa. Když tam zajedeme, najdeme o kousek výš ještě jedno místo, kam není ze silnice vůbec vidět. Paráda, máme vyhráno. Zajedem tam všichni, dáme bajky do vozový hradby a jdeme na dříví a kamení. Pukavec s Kozlem zajdou do lesa a hned je napadne, to je les jak v Blairwitch Hned se s tím svěřujou ostatním a těšíme se na noční zážitky. Děláme večeři, testujeme pivko a načínáme rakiji. Je výborná bez ocasu, takže si čuntá i Medák. Po kolečku zeleniny nám specialista na formuli 1 dává školení. Po hodině už víme úplně všechno a jsme připravení na konečný test z pravidel a historie F1, ale všímáme si, že je ticho a náš lektor Medák, usnul na holý zemi s flaškou piva v ruce. Sopťa s Kozlem se ho ujímají, dovedou ho na karimatku a přikryjou. Pukavec se zatím snaží uspat Luďu pohádkou, protože už jednou nám málem zahučel pod mez a to už bysme ho našli až ráno. 45 procentní rakije prostě dělá divy. Poté usínáme všichni a jsme fakt šťastný, že klošení na motorkách známe a můžeme ho prožívat každej rok. Kdo nepoznal, neporozumí. Den sedmý, středa 22.7.: Ráno se probouzíme ne-sluníčkem, protože jsme mezi stromama, jaká to příjemná změna. Medák říká, že je divný, že je mu tak blbě, když šel normálně, v klidu a brzo spát. Tak se smějeme, že to byl dobrej vtip, ale Medák to myslí vážně. Ukazujeme mu fotku a on se čertí, že to tak nebylo a že to muselo být naaranžovaný. Balíme a připravujeme se na bíle značenou cestu do Miliči. Je to 50km a Sopťa říká, že kdyby to bylo nějaký peklo, tak se budeme muset vrátit. Ale zas nejsme nějaký měkoty a snad to dáme. Valíme po záplatovaný asfaltce a říkáme si, že to je únosný. Pak už chyběj záplaty a pak už i asphalt, ať už vyfrézováním anebo prostě není, ale už se nám nechce to otáčet. Začíná makadam. Koukáme se nahoru před sebe, asi 5km, kde vidíme stejně “kvalitní” silnici a říkáme si, že to není ta naše a po tý my nepojedeme. Za půl hodiny po ní jedeme. Je tu velkej lom na nějakou rudu či šutr co je červenej a pak i normální bílej. Občas je i rovina a záblesk asfaltu, tak to rozpálíme v euforii, ale hned zas musíme brzdit, jelikož začíná zas oblíbený povrch – makadam. Předjíždíme nějakej stroj, asi rypadlo, který nám radši uhýbá, když nás vidí. Necelejch 10km makadamu, ale dalo nám to pěkně zabrat. Dorážíme do Miliči. Stavíme na náměstí kde je i banka, potřebujeme si vyměnit prachy. Vedle jsou potraviny MAJA, člověk by ani neřekl, jak je ten kluk šikovnej. Hned se kolem nás točí policajt. Chce ale jen, abysme popojeli z výjezdu. Vypadáme fakt jak mlynáři...všechno bíle zaprášený.. Jdem si měnit, potřebujeme na to pas. Stojíme venku a dáváme pauzu a svěřujeme se zážitkama z enduro vložky. Myslím, že máme zvláštní auru, bo přitahujeme pobudy a bezdomovce, v tom je naše kouzlo...Jeden si vyhlídnul Pukavce, tak ostatní takticky koukaj jinam a dělaj, že ho nevidí. Ukazuje mu jizvy po těle a Pukavec mu něco říká. Pak se ho ptáme co říkal, že mu odpovídal a Pukavec, že „ blbec jeden, přejel ho maďarskej kamion a po mě chtěl ať mu zaplatím nemocenskou“, výbuch smíchu. Pak si vybral Sopťu, kterej mu dal cígo a pochválil ho za to, že se oholil. Sopťa ho pak poslal za Lůďou, kterej ho mistrným tahem přeposlal Medákovi. No nic radši sa odtialto odjebať. Jedeme na Vlasenicu a Kladanj, kde je už super silnice, kterou známe a kterou si fakt dáváme. Stavíme u motelu na vyhlídce, dáváme si vodu a kafe. Zdravíme pána, co spí a má nohy v kýblu s vodou. Dohadujeme se na cestě a počítáme co kterej den ujet, aby nám to vyšlo v sobotu do Chlífu a nemuseli jsme hnát poslední den třeba 700km. Jedeme na Živinicu, Tuzlu a Lukavač, kde si u jezera Modrac chceme dát oběd a možná se i vykoupat. Vybíráme pirátskou 2 patrovou hospodu, jdeme až nahoru, kde vidíme krásně na motorky a objednáváme si jídlo a pití. Necháváme si doporučit pirátskou specialitu, kde není napsáno z čeho se to skládá. Věříme výčepákovi a objednáváme si dvě porce, aniž bychom si všimli, že je jedna porce 800g. Sopťa si dává sólo plieskavicu. Těšíme se na jídlo do tý doby, než vidíme co přinášej. Obrovskej tác s náloží 4 řízků, 4 smažáků, 4 plátků na přírodno, 4 volských vok, 4 ražniči, 4 klobás, rejže, salátu a hub či co to bylo a pod tím vším kupou hranolků. Pukavec tvrdí, že se mu z toho udělalo šoufl a to je co říct. Tvrdíme Sopťovi,že plieskavice je u nás na tácu a nutíme mu aspoň naší rejži. Plieskavicu mu, ale vzápětí přinesou zvlášť. Jsme bezradný, sníme co můžeme , zbyde zhruba polovička tácu. Puk říká, že o tom se mu budou zdát zlý sny celej rok, že něco nedojedl. Přichází číšník a se šibaským úsměvem se ptá jestli to chceme zapakovat. Bejt to pěkná ženská tak ho zulíbáme. Máme 4 úhledný balíčky k večeři a druhej den ještě ke snídani. Bomba. Jedeme na Doboj a Modricu, kde si chceme nakoupit jen pivko a vodu a sčuntat se u ohně. Tenhle výraz se stal pojmem dovolený a všem se nám moc líbí. Je to z Medákova a Pukavcova slovníku z mládí. Jedeme po žlutý silnici 50km, která je super, žádnej provoz, prostě BiH pohoda. Dorážíme do Modrice, kde se prohání blonďatá motorkářka na firebladu, asi hledá Trávu. Dáváme si pohodu u kontejnerů za supermarketem a Sopťa sežene týpka co mluví anglicky a chce nám vysvětlit kde je dobrej kloš a koupání. Řekne nám to a jsme rádi, že je to jen přes město ke žlutému mostu. Když tam přijedeme, tak je tam humus největšího kalibru (okolo měst prostě všechny odpadky flákaj kolem vody a kam se dá) a hnusná voda. Nacházíme na mapě vesnici Tolisa, kde je i nějaká říčka. Je to nějakejch 15km. Předjíždíme hafo aut, ale pak jedeme pomalu, protože Soptík hledá i jinej kloš, ale to se za náma hromadí ty auta co jsme předjeli. Lůďa to nevydrží, předjede Sopťu a čeká na odbočce do Tolisy. Sopťa odbočí, nevzrušuje se a jede dál. My stavíme a vysvětlujeme si co se stalo. Chceme jet dál, dohnat road kinga, ale silnice se roztrojuje a my nevíme kam Sopťa jel. Medák s Luďou se aspoň snaží najít nějakej kloš, ale neúspěšně. Dohodneme se, že pojedeme dál po hlavní až do vesnice Tolisa a tam uvidíme. Medák to vede, když v tom mu na jedný díře vypadne čuntací pivo v petce. Samozřejmě se hned prorazí a stříká do daleka. Staví, sebere ho a půl vypije a nese druhou zbylou půlku Kozlovi. Na večer nám už zbývá jen jedna petka. Pukavec smutně kouká, že mu nedáváme napít. Dojedeme do vesnice, kde je krám – hospoda a okolo místní zemědělci. Stavíme a jdeme se jich zeptat, jestli okolo nejel jeden bajk. Prej, že ne. Sopťa je definitivně ztracen. Kupujeme si od nich pivka Jelen z mrazáku a ptáme se na nějakej pěknej kloš. Luďa nachází pěknej za říčkou na druhým břehu, ale o tom oni mlčej, ale nabízej nám svoje zazemí u fotbalového hřiště. Medák to jde okouknout a je nadšen. Přístřešek se stolem a lavičkama, ohniště, nějaký dříví se taky najde a to nám ještě ukazujou jak si můžeme rozsvítit 4 halogeny okolo hřiště, což s díky odmítáme. Družíme se zatím u krámu a Luďa, že by si dal na ten úspěch kořalku (kterou jsme dnešní večer vyjímečně nekoupili). Ptá se hospodskýho a ten, zavrtí hlavou, že nemá, ale týpek, co asi uměl anglicky, hned skočil do auta a přivezl půllitru svojí domácí rakije. Luděk mu chce zaplatit, ale on nechce, tak mu aspoň dává něco z české zahrádky. Všichni jsou spokojený. Voláme Sopťovi a už mu to i zvoní. Bere to a říká, že je u nějakých lidí co pálej rakiji a že za 15 minut dorazí. Sopťa se proste nikdy neztratí. Jdeme se vykoupat do říčky. Je to zas super osvěžení. Když má Medák namydlenou hlavu, tak slyší Sopťu, honem teda vybíhá na silnici ve slipech a řve, že jako táboříme tady. Jenže Sopťu vede týpek Milan Savič Pop, dvoumetrový hovado, co vyplašilo Pukavce u ohně. Ten se nešel s náma koupat a zatím rozdělal oheň, když v tom přijel Sopti novej kamarád a šel se seznamovat s Pukavcem. Ten si myslel, že to je nějakej narušitel, jelikož Sopťu zastavil Medák a tak prezident nevěděl, že týpek patří k Sopťovi. Všechno se vysvětlilo a mohli jsme započít čuntání a obžerství. Luďa řekl, že večeři máme jak od číňanů v krabičkách, což bylo vtipný. Pukavec po dnešním obědě večeří jen 4 okurky a k snídani si koupil sušenky. Je pravda, že v tomhle vedru ani moc hlad nemáme. Do toho všeho přišel místní týpek, Stojan Jakotyč (za příjmení neručíme) a donesl nám batoh plnej paprik, cibule, domácího chleba a slaniny. Papriky, chleba a cibuli přijímáme, ale slaninu a rakiji si nevezmeme, tušíme, že je totiž Stojan chudej jako kostelní myš. Kecáme, prezident jde spát, aby nemusel pít rakiji. Postupně se se Stojanem přátelíme, je to dobrej typ. Má dvě dcery, 18 a 22, tak se ptáme proč je nepřivedl taky. Zabrousíme i na tenkej led a ptáme se na Srebrenicu...říká překvapivý a zajímavý věci. Už jsme dost unavený a Medák a Luďa mizej spát a Kozel taky přeběhl na stranu spících. Zůstává tedy jen Sopťa, kterého litujeme. Pak se ho zbavuje tím, že mu dá něco dobrého z naší zahrádky a pošle ho, si to smotat domu. Den osmý, čtvrtek 23.7.: Ráno se zberkáme celkem brzo, jelikož jsme vystaveni opět radiaci jak piča a za druhé jsme se včera tolik nezčuntali. Snídáme včerejší gigant oběd a jsme spokojený. Když odjíždíme, tak nám Stojan ve vedlejší vesnici mává z okna.
Dnes jsme se dohodli, že bysme jako zkusili přelítnout až na
Slovensko, do Reštaurácie pod Hradom k Rudovi. Když to časově
nevyjde, tak je to taky jedno, ale měli bysme pak na cestu domu míň
kiláků, což by se hodilo, abysme do Chlífu nepřijeli jak mrtvoly a
mohli ještě zakalit se zbylejma členama a Vinglem, kterej se těší na
vyprávění. Jedeme na přechod Šamac, kde je zas všechno v pohodě.
Tahle dovolená je vůbec na hranicích ok. Dohadujeme se, že
přelítneme Chorvatsko přes Dakovo a Osijek na maďarskej Mohacs, ale
aspoň jednou zastavíme na odpočinek, cigáro a prostě se protáhnout.
Prolítneme celý Chorvatsko, což je pěknejch 120km najednou a čertíme
se, že Sopťa nezastavil. Je pravda, že posledních 30-40km fakt asi
nebylo kde, ale už bysme vzali zavděk i stínem u lesa, jen na
protažení. Dobrý, pokračujeme přes Maďary na Baju, Paks a
Székeshfehérvár. Tam stavíme u tiráckýho bufetu, protože už je to
zas kolem 100km na jeden zátah. To už nevydrží prezident a řekne
pěkně od plic Sopťovi co si myslej všichni. Pitnej režim se
dodržovat musí. Vedro a únava musí ven a je to v klidu. Řekneme si,
že prostě příště zastavíme, ať se děje co se děje a Sopťa se k nám
pak vrátí, když ho Medák nestihne odchytit.
Medák nám pak ještě zlepšuje náladu, když sežene za drobný éčka
fantu, kterou si ředíme vodou z kohoutku zadarmo. Na dotaz jestli
tam paní nemá led, odpovídá, že to se jí neodvážil zeptat jelikož
máme už vodu zadarmo. Popíjíme zatímco Sopťa si odchytává českýho
kamioňáka, kterej mu půjčí klíč a natahuje si řetěz místo švihadla. Den devátý, pátek 24.7.: Ráno opět brzská vstávačka, jelikož zas hřeje ta koule nahoře a všechny nás žerou mravenci. Celou noc po nás lezli, asi jim voníme či co. Medák se stříkal v noci sprejem a Luďa když to slyšel, tak chtěl taky zamachrovat, ale zapomněl, že si předtím rozdrápal nohu...trošku ho to pálilo. Sopťa nedělá kafe, dáme si ho se snídaní.
Sopťa od nás somruje cigára. Na dotaz proč si nekoupí svoje
odpovídá, že nebude podporovat takhle drahý. Počká až do Čech, tam
jsou o 8Kč levnější. Čekáme
na Rudu a jeho miss, ale nikdo nejede. Až v půl 10tý
dorážej kuchařky a ve třičtvrtě Ruda s miss. Je ucházející, ale
známe hezčí. Dáváme snídaňo – oběd. Jsme spokojený, dneska nás čeká
jen nějakých 250km, pohoda. Loučíme se a valíme směr Kyjov a Slavkov u Brna. Tady se ztrácíme jelikož objížďka navazuje na objížďku a značení je mizerný. Sopťa vymýšlí zkratku, ale ta se mění v cyklostezku a my přijíždíme k jelení farmě. Musíme to otočit a jet normální cestou. Bloudíme, nemáme totiž mapu Čech. Když se Sopťa ptá za jízdy bikera na streetu na cestu a na nás trouběj auta co jsme předtím předjeli, bouchnou v nás saze. Stavíme na benzíně a klošák Luďa je ochotnej koupit mapu. Proběhne malá výměna názorů mezi Sopťou a Medákem, kterou okomentuje paní čerpařka slovy „pane kupte si něco k pití, ať se uklidníte, ja se Vás bojím“. Sopťa mapu koupit nechce, je blbá a ještě už zjistil kudy, takže cajk. Jedeme na Blansko a Bystřici pod Pernštejnem na Domanín. Ten nalezenej rybník se nám moc nelíbí a rozhodneme se jet k tomu co jsme byli loni – Křižánky. Je to 10km. Najíždíme 22 km a dorážíme kvůli objížďkám do Nového Města na Moravě. Jsme bezradný. Sopťa kouká do mapy a už ví.Je to prej 10 km. My už se jen smějem. Lůďa nám kupuje džus s brčkem a paní mu říká, že se dneska teda rozšoupneme. Valíme do zákazu vjezdu jelikož to je cesta na Křižánky. Jezdí tam víc aut, tak cajk. Nakonec to dáváme!!! Dorážíme do Křižánek.Ujely jsme 20km. Ze Slovenska místo 250km 390km.Sopťa jde obhlídnout situaci a přináší 5 plzní, jak když medu podáš. Hned máme lepší náladu. Přichází paní vedoucí, kterou známe od loňska a je milá jako dřív.Vyprávíme jí zážitky a ona žasne. Pak nám vypráví ona a žasneme my. Jsou tu i stejný výčepačky jako dřív a i kuchař, přítel majitelky. Odjíždíme si zaparkovat mašiny kolem stromu – ohniště a vybalit, někdo se jde ošplouchnout do rybníka a ani neregistrujeme, že se žene bouřka jaxviň. Jdeme se najíst, dobrota a popít. Družíme se s týpkem co je tady na rodinným pobytu a je znuděnej, asi jsme pro něj dobrý zpestření, kor když začneme vyprávět různý zážitky. Tlemíme se jak hovada, až na nás volá z okna těhotná mamina. Prosí nás jestli se můžeme ztišit. Chvíli to držíme, ale pak se zas rozjíždíme.Mamina přišla osobně a tak se radši přesouváme k ohni. Moc nezapršelo, čili pálíme šišky a kecáme. Pak upadáme do posledního kloš spánku. Den desátý, sobota 25.7.: Budíme se a jdem na snídani, co jsme si domluvili na půl 9. Vlezeme dovnitř a rodinky s dětma z nás mají pozdvižení. Paní domu nás poprosí jestli bysme nechtěli posnídat venku. OK. Snídaně za 60Kč je vydatná. Slanina, sýry mazací, plátkové, máslo, rajčata, okurky, chleba, housky, káva, čaj. Bomba. Zase se něco žene. Dojídáme a jdem si dát šlofíka, je přeci jen brzo. Budí nás hřmění a blesky. Medáka s Pukavcem o trošku déle. Stihneme sbalit a spustí se liják. Zkusíme to přečkat pod stromama, ale posléze se přesouváme pod okap a pak dovnitř do hospy. Sopťa zjišťuje od Milči jak to bude dlouho. Snad jen hoďku. Dáváme si oběd, ať se pak cestou nezdržujeme a déšť přestává. Ta technika je všemocná. Vyrážíme a zpočátku jedeme volnou jelikož silnice je mokrá , klouzavá. Pak to osychá a dáváme zas pěkný dovolenkový tempo, co nám vyhovuje. Ale my se těch objížděk nezbavíme. Všude nás pronásledujou. Jedeme na Hlinsko, Havl.Brod, kde se nechcem ztratit jako vždycky, tentokrát to trefujeme a jedem dál Světlá nad Sázávou, Ledeč nad Sázavou, Loket, Čechtice, kde je pouť nebo co, tak další objížďka až dojíždíme do Načeradce. Kousek předtím vběhne Kozlovi pod GSXero pes, tak, tak že mu stihne hodit myšku. Prostě honil Pukavce a nevšiml si, že za ním jede další bajker. Luďa to viděl a se slovy „stejně už byl nabouranej, byl to buldoček“ ukončil debatu o psech na vozovce. Dojíždíme do Votic. Myslíme si, jsme za komínem, to už je pohoda. Ale před Heřmaničkama v zatáčce stojí auto a čte si v mapě, idiot. A jak na potvoru proti nám autobus, co tam tudy jezdí snad jen jednou ročně. Nějak se tam poskládáme a valíme dál. Už se těšíme do Chlífu! Přijíždíme a nikde nikdo. Tráva je v práci a my přijeli o chlup dřív než bylo domluveno. Voláme Majovi, bo nemáme ani klíče. Rušíme ho na první projížďce s kočárem, ale sedá do káry a jede nám odemknout. Sedneme si a debatujeme o zrovna dokončený, prožitý dovolený. Byla super, až na malý chybičky, který se dají odstranit. V tom vyletí Sopťa, že ho štípla vosa. Objede Balkán a nic a v Chlífu ho štípne vosa. Paradox. Příště by chtělo, aby jelo víc lidí, na víc dní, je to pak veselejší. Taky by chtělo aby se Tráva se Sopťou asi střídal ve vedení, ke konci toho na něj bylo moc. To není nic ve zlým, ale byl prostě vykoukanej. Jinak všechna čest za odvedení celý dovolený.
Trávovo okénko ze zpáteční cesty dom: Odjezd Kešák, Tráva, Strejda
Po rozloučení s chlápkama, vyrážíme směr sever na Oravitu. Silnice, je na Rumunsko dobrá, občas nějaká jáma. Po 20 km najíždíme na č.57 a očekáváme lepší asfalt, ale je to naopak. Čeká nás 70km po rozbitý sračce. Když najíždíme v Moravitě na E70 směr Temešvár, jsme vyklepaný jak startky. Ale tady už je to jiný kafe, široká, nová silnice a žádný provoz nám dovoluje valit 140. Je na čase tankovat, ale první čerpačku míjíme, vypadá jako pumpa v místním JZD – nikde nikdo a u stojanu jeden traktor. Stavíme na další, kde stojí i dvě motorky, ale z kasy vychází mladá slečna, která nás informuje o tom, že jim nejde elektřina. Kešák propadá panice, protože už mu 30 km bliká rezerva... Ptáme se slečny, jak daleko je další čerpačka a dozvídáme se, že 10 kilásků. Vyrážíme a slečna měla pravdu, je tam! Kešák má dojezd 222 km. To už jsme na předměstí Temešváru a po občerstvení vyrážíme na průjezd městem. Žádný obchvat se nekoná, takže jedeme směr centrum až u Severního nádraží vidíme první ukazatel na Szeged. Hurá na něj a po silnici číslo 6 valíme na maďarskou hranici. Už máme hlad a tak po 40-ti kilometrech stavíme na oběd. Jídlo super a tak po hoďce sedláme stroje a pokračujeme. Na čáre vše v poho, kontrola pasů, jestli nejsme muslimáci a valíme do Szegedu. Za městem najíždíme na dálnici a 160 se rychle blížíme k Budapešti. 20 km před městem stavíme na pumpě, natankovat a občerstvit se, když chvilku po nás přijíždí dva motorkáři z Polska. Dáme s nima pokec a dozvídáme se, že se vrací z Turecka a už i oni pochopili, že spát venku je vyjde levnějc než penzióny, čímž nám byli hned sympatičtější. Čeká nás přejezd přes Budapešť, ale k našemu potěšení jedem po obchvatu, kterej je supr, kolem celého města a rychle se dostáváme na severní předměstí. Zastavili jsme u LIDLu a řešíme co dál? Kemp nebo kloš? Máme chuť na studený točený pivko, vyhrává kemp. Pro jistotu si ale kupujeme ještě láhev vodky (kterou si dovezeme aaaaž domů, protože jsme si jako zápitku koupili dizzi citronovou, což je 50% citronová šťáva) a měníme u Ahmeda ve stánku forinty. Kemp nacházíme po 10 kilometrech a u recepce Kešák (englišmen) domlouvá spaní se sympatickou paní recepční. Ta nám chce vnutit bungalov, že bude pršet, což je blbost, to jasně vidíme. Nakonec nám ukazuje plácek, v těsné blízkosti sociálek a platíme každý kilčo. Protože jsme značně zahnojení, využíváme teplých sprch, abychom byli do hospůdky pěkně vyvoněný... Usedáme ke stolu a maďar nám donáší tři vychlazený Becky. Chutná nám a tak jich tam posíláme ještě 8 nebo 7??? Než najdeme spacáky, tak to zkoušíme ještě s vodkou, ale ta zápitka je fakt vražedná. Noc v poho a ráno je krásně, trošku s ochladilo, což jsme po pařákách ocenili. Jedeme proti proudu Dunaje až na nájezd k dálnici směr slovač. Za zbylé forinty kupujeme v samoobslužné jídelně velkou klobásu, opečený brambor a zeleninový salát a dělíme se rovným dílem. Myslíme přitom na naše ,,velké,, kamarády, kterým by tato porce rozhodně nestačila ani jednomu. A pak už jen ukrajujeme kilometry k domovu. V Čechách přibržďujeme na večeři, před sjezdem na Humpolec, kde se loučíme se Strejdou. Zbytek cesty s Kešákem uběhl v poho a v 8 jsme v Miličíně na parkovišti. Ještě voláme Strejdovi, jestli dorazil v pořádku a loučíme se.
Večer přijel Vingl, Maja, Tráva, Strejda a Kešák. Po intervencích i Vohry. Promítaly se fotky a vyprávěly příběhy. Pak jsme se už konečně vyspali aspoň na matracích.
A ráno všichni dom. No a kam příští rok? To ještě nikdo neví, jsme pořád plný zážitků z letošní povedený dovolený! |