Dovolená 2016
Cíl cesty –na jedné ze zimních schůzí jsme se dohodli, že pojedeme do Kundy. Ne nejsme sprosťáci (teda jsme, ale ne v deníkách, nebo ne moc), ale našli jsme městečko v Estonsku tohoto jména a to nás, jako i mnoho ostatních Čechů zaujalo. Dohodli jsme se tedy na této variantě. Realita, byla, jak brzo zjistíte, ale jiná.
Účast (začátek) 5 týpků: Pukavec (Suzuki GSX-R 1000), Tráwa (Honda CBR 1000RR, Medák (Honda CBR1100xx), Kozel (Suzuki GSX-R 1000), Maja (Kawasaki ZX10R). Ve Znojmě se pak večer připojí ještě Sopťa (Honda X11), který se ještě loučil s pacošema, Kešák (Suzuki GSX-R750) a Vohry (Yamaha XJ900), kteří ještě vydělávali prachy, dokuď to šlo. Lůďa nejede bohužel letos vůbec, končí mu technická a potřebuje prachy a sílu na dostavbu baráku. Tak snad příští rok. Strejda píše jen Tráwovi sms, že mu to bohužel nevyšlo a tak smutníme ze dvou důvodů. Že nejede super typ a že jsme tím pádem přišli o doktora a nemáme žádné spešl léky, co vozil jen doktor Strejda. No co už, zkusíme vystačit s tím málem, co máme.
Den první, středa 13.7.:
Scházíme se, po Tráwově upřesňovací smsce, na benzíně v Sudoměřicích. Když dorazí Kozel s Medákem (je za minutu 13tá hodina, uf), ostatní týpci už sedí a debatujou a občerstvujou se, jelikož je příjemná letní teplota. Kolem 13:45 vyrážíme a ještě předtím se domluvila první kultura. Jede se klasicky na Dačice, celkem v pohodě a bez zbytečných incidentů, ale ještě předtím stavíme u rozhledny ve tvaru tužky. U Jakuba. Je to poblíž obce Valtínov.
http://www.ceskakanadazvysky.cz/
Jelikož se může dojet až pod rozhlednu, je nadšen i prezident a protože Tráwa tu byl nedávno na rodinném výletě, pohlídá bagáž a helmy a zbytek může vyrazit vzhůru. Symbolické vstupné 20Kč ani nekomentujeme a těšíme se na 180 schodů. Cestou nás trénované zdržují děvčata, co mají problém s výškou a to takový, že jejich stoupání, bychom spíše nazvali šplhem po zábradlí. Nahoře uděláme pár fotek, pokocháme se výborným výhledem na okolí a naučné stezky, zkontrolujeme Tráwu, jestli hlídá (po chvíli mizí v lese) a jdem zpět k mašinám. Láďa už je opět na svém hlídačském místě a po promluvení zjišťujeme, že byl na borůvkách.
Sjíždíme se pěkně, prostě klasika, formace a ujištění, že dovolená začala a s ní i tempo a navyklé instinkty. Stavíme v Dačicích u Koníčka a na zahrádce je plno. Jdeme dovnitř kde, světe div se, se smí kouřit. Dáváme kofolu a kávu, Medák prosí sličnou servírku o mléko navíc a škemrá nějakou kůrku z buchty a pak pohár, s čímž neuspěje, jelikož holčička odvedle mu snědla poslední...
Už někdy v této chvíli se to začíná venku kabonit, ale nevěnujeme tomu pozornost, než pár desítek kilometrů před Znojmem spadne nebe. Stavíme u zastávky, ale jelikož Pukavec nepočítá, že Maja si nevybere široké prostranství, ale bude chtít jet za ním, tak Maja padá a drží Káwu asi 20cm od země, křičíce na Puka „POMÓC“...ale protože prezident má novou, saundprůf helmu, nic neslyší a Majovi musí přispěchat na pomoc Medák. Maja je šťastný, že už má pád za sebou.
Oblékáme nemoky a dešťovou rychlostí, míříme neomylně k Pepovi do servisu. Vítá už nás z daleka a s otevřenou náručí. Diví se, že je nás letos tak málo, ale ujistíme ho, že zbytek, tedy 3 chlífáci, nás doženou u Pavla v Popicích. Kaňka na všem je to, že letos neměl Pepa snad ani jednu meruňku. Nadáváme tedy na počasí a technické kontroly, u nich je to totiž nemlich to samé, bohužel. Pepa se chystá do důchodu (nebo už je?) a tak dělá už jen auta rodinně a zajímavé stroje, jako veterána Volkswagena, viz.fotky. Loučíme se a razíme přes město do Popic.
Tam už nás vítá 14ti letý Adam (už nás dorůstá), Markétka, Pavel, Vokurčáci a plno dalších jiných známých. Všichni se pořád diví, jak divý, že je nás jen 5. Zasedáme za stůl a začínáme hodovat, na stůl letí první Hostany a první talíře se stehnama, mazaný chleby a hafo zeleniny. Dáme pár prvních kol, něco pojíme a vyrážíme ke kameni pravdy, bo je nás většina a jsme usnášení schopný. Nechceme, ale probírat nic podstatného a počkat tam na zbytek.
Už když vycházíme nahoru, slyšíme zvuk známých motorek a čekáme nahoře na tři zbylé chlífáky. Nejdřív se nahoru přihrne Adam se šesti pivama, abysme netrpěli žízní a pak dorazí Sopťa, Kešák a Vohry. Jsme pro letošek komplet. Jdeme na rokování o důležitých věcech. Třeba proč se slejzáme postupně a kam vůbec pojedeme, když se někteří musí vrátit dříve než bylo plánováno. Zatím se ví o Medovi (nová práce=krátká dovolená), Kešákovi (nedostatek valut) a Vohrym(bráchy svatba a hlídání). Sopťa vymyslel náhradní variantu trasy, za tu dík, ale dohodlo se, že nebudeme moc plánovat a pojedeme kam se poradíme večer co večer. Předběžně na nejbližší dny Slovensko a Polsko.
Rozebíráme ještě pár nepodstatných věcí, jako, že Maja asi přijde o papíry, jelikož, když si jel pro novou helmu autem, měl trošičku težší nohu (o zhruba 63km/h rejpalové). Pak se sbíráme a potácíme se dolů, že si ještě pokecáme s místňákama.
Rozjíždíme pravý popický mejdan a kecáme o všem možném. Kozel, řka že je specialista na zippo zapalovače, opravuje Adamovi jeho kinder zippo a při tom si rozdrbe celý palec. Řada přijde na doktora. Jo aha, my žádného nemáme. Tak nastoupí Markétka a Kozla obváže. Pak už kolem 2AM jdeme chrápat.
Venku pod stromem už chrápe Soptík.
Jedinej si rozbalil ležení – blázen. Něco se totiž žene. Ostatní ani nevybalili
a tak se všichni sunou nahoru pod střechu. Ale ouha, je nás moc na málo místa.
No co, nějak se smrskneme, protože brzy přibude i Sopťa. Tráwa spí asi na 30cm
postele. Kozel ho zkopal ke stěně, sorry. Pak už jen kóma popické.
Den druhý, čtvrtek 14.7.:
Vstáváme, jak se dá, snídáme a poslední opozdilci mění eura od Markéty. Loučíme se, srdečně, jak jinak a letos probíhá změna, neděláme společnou fotku, protože je hnusně a už vyrážíme v nemokách. Maja zjišťuje, že je moc nepoužíval a kupoval je asi před 10lety a že se mu za ty léta asi smrskly Pavel mu nezištně půjčil svoje.
Stavíme na benzínce U Lamy, kde už lama není, jen pár koz, čerpáme do plnejch a těšíme se na jízdu v osmi lidech.
Trošičku nás rozhodí prezident se svým módním nemokem, ve svítivě zelené barvě, ale poté si zvykáme a jen občas se někdo splete, že s náma jede někdo na zelené Ninje.
Jedeme na Břeclav a dohadujem se, že dáme oběd opět u Husára. Letos se najíme dost dobře. Chlápci platí Kozlovi za útratu u Pavla a dávají mu 20E do banku, jakožto pokladníkovi dovolený.
Valíme na Hodonín, Senicu, Brezovou pod Bradlom, Piešťany, Topolčany a Partizánské a tady se stane první vážnějši kreš. V krásných zatáčkách za Piešťanama se najde jedna s půl tatrovkou písku. Jedem celkem svižně, Medák štěrk vezme napříč bez větších obtíží, Kozel za ním ve vnitřní stopě, už má znatelné potíže, ale vše ustojí. Předjíždí auto a valí dál. Po chvíli už nevidíme za sebou Vohryho ani Kešáka a tak stavíme nahoře na vyhlídce.
Přijíždí paní a říká, že se nám jedem náš kamarád válí v zatáčce, ale že už vstával. Rozjíždí se jednočlenný záchranný team = Tráwa, víc lidí by tam bylo spíš větší nebezpečí. Čekáme na návrat a tipujeme, kdo to složil, a modlíme se, ač nevěřící, aby se nic zásadního nestalo a dalo se pokračovat dál.
První přijíždí Vohry, tak že by Kešák? Jenže Vohry se šklebí, takže on. Jel prostě za Kozlem a viděl, jak ho to rozhodilo, ale už nestačil zareagovat a hodil sajdflipa po asfaltu. Kešák jedoucí za ním, měl co dělat, aby ho nepřejel. Zastavil opodál, otáčel se a hodil masku taky, sice jen na místě, ale měl pak pochroumanej loket, ve finále úsměvná storka...
Prohlédneme Vohryho a komise se shodla, že může pokračovat...odnesl to bok, rameno a pršihadry, které Vohry v adrenalinovém šoku hodil do taluty, Xjčko - odřený rám, stupačka, padák, řadička a pochroumané budíky...se vším se dá jet a vyřeší se to na dalším kloši. Jelikož k nám přijíždí slovenský čerti, tak se dáváme na ústup a mizíme. Někdo jim dal asi hlášku.
Ještě včera se dohodlo, že zajedeme na pokec a nocleh k Vincovi do Čierneho Balogu, což se teď na opravu hodí. Jedeme teda na Žarnovicu, Žiar, Banskú Bystricu, odkud už je to jen co by kamenem k Vincově útulné nalejvárně.
Dorazíme, a protože mu prezident včera volal, tak Tonka začíná nosit na stůl. Opravu necháme na zítra. Servíruje se Zlatý bažant, obdoba to české plzně, my si čvachtáme a co teprve klobásky, chleby s pomazánkou co pálí jak ďas, chleba se sádlem a cibulí, prostě super slovenské pohoštění. Co chvilku prochází Vinc a každému nenuceně nabízí panáka výborné slivovičky.
Večer nerušeně plyne. Tráwa s Medákem předvádí, na čem budou jezdit zřejmě ke stáru, a my probíráme všechno neprobrané. Smějeme se historkám ze života, radíme se kam porazíme zítra. Kdo chce, tak se ještě vykoupe a pak už jen popadáme do peří. Medák má obzvláště roupy a přemlouvá Kozla a Vohryho, že ještě načnou „víno“ co jsme dostali jako present od Pavla v Popicích. Vohry si nedá, protože spí v helmě a Kozel se taky nenechá zlákat. Naštěstí. Spíme jak zabitý.
Vsuvka: myslím, že druhý nebo třetí den Medák zjišťuje, stojíc na světlech, že má Pukavec něco v zadním kole, pořád na stejným místě. Na jedněch to dokonce ukazuje Kozlovi, jedoucímu vedle ve formaci. Pak na benzíně se ptá Pukavce, jestli by chtěl vědět, kdyby někdo zjistil, že má v gumě hřebík...a je jasno. Hřebík je ve vzorku, čili se na něm nejede a vyndavat ho, by bylo kontraproduktivní. Jede se dál.
Den třetí, pátek 15.7.:
Ráno se zase nějak resuscitujeme a už nás čeká snídaňová hostina, přímo královská. Párky, vajíčka, salámy různých druhů a chutí a zelenina. Super.
Po snídani se dá Pukavec s Vincem, za odborného dozoru Vohryho do opravy a srovnání řadičky a snad i stupačky. Vohry si ještě večer potunil zrcátko a budík a motorka je jak nová.
Stříkáme řetězy a Vohry - kardaňák se nám směje.
Opět se loučíme s dobrými lidmi – s Vincem, Tonkou a jejich synem Peťou. Co se týče placení, musíme už po několikáté konstatovat, že nás asi musejí mít rádi, jelikož polovinu věcí nepočítali, druhou napůl, prostě až přijedou k nám, tak do peněžěnky nesáhnou, to si musíme pamatovat!!!
A už valíme směr Dobšinská ľadová jaskyňa, na čemž jsme se včera dohodli. Jedeme na Brezno, Telgárt (kde je obdoba americké ROUTE 66 i s tmavšími spoluobčany) a končíme u jeskyň.
http://www.ssj.sk/sk/jaskyna/6-dobsinska-ladova-jaskyna
Od výberčího na parkovisku se dozvídáme, že nám všechno pohlída za 1E, nahoru, že je to 20minut chůze a vlezný je 8E. To se nám zdá trošku moc, ale když už jsme tady asi po třetí, tak to dáme. Pukavcovi se zas nezdá těch 20 minut chůze do kopce, ale vyráží s námi. Přicházíme do cca půlky výšlapu. Tady se cesta rozdvojuje na naučnou stezku a klasickou lesní cestu, která na plánku vypadá kratší. Kdosi trochu nešetrně rozhodl, že to střihneme tou kratší, leč strmější. To už Pukavec nadává a těžko dýchá. Je to fakt do kopce a ostatní to dávají, i když funí, jak parní lokomotivy. Pukavec se odpojuje s tím, že na nás někde počká. Šplháme shrbení do vršku a občas pod fousy nadáváme, ale ještě zkoušíme lákat prezidenta, že výš už je to skoro rovina...nevěří.
Vyškrábeme se a máme štěstí, za 5 minut začíná prohlídka ve slovenčině. Koupíme lupeny a jdeme vstříc z vedra minus 2 stupňům. Klesáme po schodech obklopeni ledem. Stručně. Je to zajímavý, ale nic extra. Když to srovnám s výletem na Kokořín...Jediné zpestření je jeden jediný netopýr (zřejmě umělý) a zmínka, že se v oněch jeskyních za komoušů trénovalo krasobruslení, když ještě nebyl umělý led.
Vylézáme opět do vedra jaxviň a jdeme dolů naučnou stezkou. Vyhlížíme Pukavce, ale ten nikde. Slezeme až dolů a pořád nic. Rozhodneme, že dáme jídlo, tak sedáme a najednou kde nic, tu nic, Pukavec. Usměvavej, že prý na palouku v půlce kopce usnul.
Najíme se, porce veliká a domlouváme, že povalíme směr Poprad, Stará Ĺubovňa, Bardějov (to hned Medák upozorňuje Kozla, že má dodržovat dostatečnou vzdálenost 5 metrů – vytáhl starý – téměř zapomenutý incident). Šťastně ho projedeme bez problémů a pokračujeme na Svidník, kde má Sopťa kolegu z vojny.
Týpek s námi pokecal, každému koupí jedno nealko pivko a zas frčí pryč. Vysvětlí nám jen kde zaklošit u Dukly. Nakoupíme v superhyper a valíme hledat kloš. Hned první odbočku úspěšně mineme, ale nenecháme se zneklidnit a jedeme dál. Nakonec odbočujeme na Korejovce a Medvedie, což jsou prdele světa na SR - PLR hranicích, ale je tam wellness hotel.
Dojíždíme na konec vesnice a rozjíždíme pátrací akci. Tráwa jede na jednu stranu a Medák na druhou. Medák přijíždí s vyhlídnutým, prý dobrým klošem. Láďa říká, že nic moc, tak jedeme směr Medákov. Přijíždíme k posekaný louce, jedeme po výmolech k potoku, kde je ohnistě. Je sem ale vidět od silnice, po níž projede 5 aut během 2 dní a to se nám nelíbí. Láďa sonduje druhou stranu potoka, ta je mnohem lepší a není tam vidět. Vohry tedy jede zkouknout kudy se tam dá dostat. Nic nenajde, ale přichází Láďa, že kousek je brod a ten když dáme, tak jsme na kloši snů. Brod dávají všichni bez vyjímky, i když je dost hluboký, ale nejedeme takovou cross vložku poprvé. Na louce jsou sice ještě větší výmoly, ale místo s ohništěm u potoka je celkem v poho. Pukavec se usadí hned na prvním místě co najde, čili asi 20m od ostatních.
Zaklošíme a načínáme první čuntací borovičku. Je výborná. Pečeme první buřty, špízy a načínáme druhou borovičku dubovou. Zapijíme to zapitkou a když dojde tak dopijíme pivo Kelta, co koupil Kozel s Medákem. Jsme slušně zčuntaný, je nám dobře, je to přeci jen první letošní kloš. Už jsme se na něj dost těšili. Postupně popadáme, přibližně ,podle poslední fotky kolem půlnoci.
Den čtvrtý, sobota 16.7.:
Den čtvrtý nám začíná nečekaně brzy. Teda některým. Kolem 2-3 začne totiž chcát. Nejstřízlivější si postaví celty a plachty k motorce a spí spokojeně dál. Zapomenou však vzbudit Ty méně šťastné ospalce.
Medák, Tráwa a Kozel se navzájem budí až v momentě, kdy je potřeba skoro plavat. No nic, hodí na sebe celtu a spí dál. Ráno začíná taky celkem brzo. Kolem 7 už se to nedá vydržet a korzujeme okolo ohně, bo chčije a chčije. Maja nachází dvě kačenky, co mu je tam dala jeho milá Šárka pro potěšění, a začal si je pouštět po louce na které jsme před chvilkou spali. Vohry rozdělal oheň, jak se dá, jelikož se klepe jak drahej pes. My ždímeme, má-li to cenu a balíme se se šklebem v obličeji. Tráwa si rovnou bere pršihadry.
Snídáme a není moc nálada. Ta se spravý, až když Tráwa řekne, že voda v potoce se zvedla deštěm o půlmetru. Naštěstí to není pravda. Zvedla se jen o čtvrt. Dobalíme, posbíráme odpadky a jedeme vstříc brodu. Opět ho všichni zdoláváme, myslím bez větších potíží a řadíme se na silnici. V první vesnici naplníme wellness hotelu popelnici a jedeme dál. Chceme se podívat na Duklu. Najdeme za vytrvalého dažďa Vyhliadkovú vežu Dukla a jdeme dovnitř.
http://www.vhu.sk/vyhliadkova-veza/
Týpek co je převlečený za průvodce, hej, nám říká, hej, že když shora neuvidíme, tak budeme mít, hej vstup zdarma, hej. Pukavec, bojíc se schodů nejde a ani Vohry, jelikož by měl rozklepaný obraz. Nahoru jedem výtahem, litujeme Pukavce. Pak i Vohryho. Je tam docela teplo.
Dozvídáme se zvěrstva, co se tam stala a je ponuro. Naneštěstí se trochu rozjasnilo, čili musíme uznat, že vidíme a budeme muset zaplatit 1E. Je to tady zajímací.
Dohadujeme se co dál. Je potřeba udělat něco s Vohrym. Jede bez prši hadrů a to se nedá. Po 15 km se oteplilo, a když zastavíme v prvním městě-Miasto Piaskowe u OBI – vysvitlo slunce. Vohry si tam koupil rybářské prší hadry. Sopťa jako překladatel jde s ním.
Myslím, že někdy v téhle době, Medák prohlásí, že on s sebou veze bezdešťovou díru, kdy nad námi bude už jen slunce... Postupně si tady i měníme zlotý, abychom měli na jídlo. Po úspěšné akci stavíme v nějaké vesnici.
První faux pass přijde, když Medákovi omylem objednáme držkovou polévku. Pak zjišťujeme, že který polský řidič nezahrabe při rozjezdu, tak jako by nežil. Ukáže nám to i naše servírka, která si něco jede zařídit, nasedne do nejmenšího auta světa a hrabe a píská jak o život.
Najíme se a dohodneme, že dnes navštívíme naše kamarády z klubu Ronin Riders, co známe z Ukrajiny a to v Rzeszówě. Jedeme teda na město Dukla a jednou velkou nekončící vesnicí (ve skutečnosti to byl milion vesnic, kde jedna končila, druhá začínala, hrůza)...přes Boguchwala do Rzeszówa na letiště Jasionka, které je za městem a my tam máme sraz s Richardem.
Dorazíme úplně na konec letiště, který je nový, vymazlený, ale koukáme, že nelítaj žádný letadla. Maja podotkne „lítají tady na tom letišti vůbec letadla?“ Někdo jen ironicky podotkne „ne vole lodě“ Sopťa už asi třetí den shání úzký filtry, tak se jde podívat do příletovo/odletové haly. Neúspěšně. Poleháváme, rovnáme záda a prdele, Pukavec kontroluje svůj osobní hřebík, fotíme se na Pfku, prostě si krátíme čas, jak se dá.
Tu náhle přijíždí GS baworák a na něm mohutnej Polák Richard. Zdravíme se a nasedáme na bajky s tím, že jedeme do jejich klub hauzu, kde pokecáme, popijeme a uděláme si nějaký žraso. Je to kousek, v takový průmyslový zástavbě, ale zastrčený, že na nás není odnikud vidět. Vybalujeme, protože máme z noco/rána mokrý ložnice a sušíme všechno na okolních plotech a trávě, je docela pěkně a větrno, takže všechno usychá poměrně brzo.
Přijíždějí i ostatní „členové“. Dozvídáme se, že RR se rozpadli a to jsou čekatelé HA...zřejmě jsme přijeli právě včas = na poslední chvíli, jelikož klubovna přejde v užívání HA. Neřešíme to a družíme se, Sopťa s Vohrym, Kešákem a Ríšou dojdou nakoupit jídlo a pití, prostě pohoda. Opékáme na grilu klobásy a jelítka (luxus), lemtáme pivo Lezajsk a Jeka Danielse.
Kozel byl vyslán pustit nějakou muziku. Mají tady cca 200cédéček, to bude paráda. Ouha omyl. Z 200 cédéček se nakonec vyberou 3, slovy tři, poslouchatelný, AC/DC, Black Sabbath a cd s názvem Metal, jinak mají výběr disco 80let a jiné ponuré tóny.
Za chvíli kecáme všichni se všema, i Maja, který je po pár pivech multilingvista. Tady dochází k další nepříjemný události. Tráwu celý den bolí ukrutně břuch a okem zkušeného lékaře si diagnostikuje začínající slepák. Medák by přikročil k operaci, jelikož má ostrý nůž, ale Tráwa to zkouší potlačit detoxem, s čímž nesouhlasíme...
Postupně každej po italsku mizí, Sopťa nám ješte na stole nařeže pár metrů dřeva na noc a zbývají už jen 4 mušketýři. Medák, Maja, Kešák a Kozel. Když dopíjejí poslední piva a radují se, že můžou jít spát, otvírají se dveře a v nich prospektové a nesou další dvě igelitky piv. Uf, abychom neurazili, dáme si teda ještě jedno. Pak už odjíždějí a my můžeme jít spát. Pár statečných jde spát ven k motorkám, protože je pěkně. Asi po hodině se budí navzájem a jdou dovnitř. Chčije.
Snad bude zítra líp.
Den pátý, neděle 17.7.:
Budíme se s pleskáním kapek deště o eternitovou střechu, nic moc ráno. Snídáme, kecáme co a jak. Tráwovi bohužel líp není a oznamuje, že dnes odjíždí s dalšími třemi, kteří to oznámili už na kameni pravdy ve Znojmě. Šajze katze, to nám byl čert dlužen. Když pak Maja zkusí něco jako, že ho bolí v krku a asi pojede taky domu, tak dostane ibalgin a zákaz cokoliv říkat.
Pokračovat budeme ve čtyřech. No co už, dáme to na just osudu. Chlápci, co se vrací, se balí za deště a všechny to sere. Ať už, že musejí domů, nebo, že chčije, vyjde to nastejno.
Pomalu umiňuje déšť, tak aspoň něco. Čtveřice Medák, Kešák, Vohry a Tráwa se loučí a opouští pokračujícího Sopťu, Pukavce, Maju a Kozla.
Deník z cesty odpadlé skupiny je na konci.
Zbývající čtyřka se pomalu balí a plánuje cestu do Radomi, kde máme kámoše Gřeška, kterého Maja překřtí na Křečka, jelikož si to jméno nemůže zapamatovat. Zamkli jsme klubovnu a klíče uložili na domluveném místě.
Plánujeme cestu na Glagów Malopolski, Kolbuszowa, Nowa Deba, Opatów, Ostrowiec Swietokrzyski, Kunów, Ilžu a Skaryszew. Docela štreka, uvidíme podle počasí, ale jsme odhodlaný.
Sice nandaváme pršihadry, ale neprší, to jen, abychom nebyli zaflákaní od mokrý silnice. Cesta docela odsejpá, nás zas jen serou ty pospojovaný vesnice. Všude dvojitá plná, která nás nezastaví, ale je nepříjemná. Váže se k ní další vtipná storka.
Valíme, už nevím přesně kde a předjíždíme přes dvojitou plnou v zatáčce (musím říct, že naprosto bezpečně, jelikož Poláci, na to jaký jsou řidiči, uhýbají jak můžou). V tom od zastávky naproti běží polda a staví posledního Kozla (ostatní nestihl). Kozel myslíc na Maju, který je tuhle dovolenou vysazen na příslušníky staví. Přichází fízl a Kozel zdraví hlasitým „Dobrý den“. Otevírá plexi a v kukle na něj valí oči. Cajt znejistí, ale povídá „nevím jak u Vás, ale u nás je předjíždění na dvojitý plný zakázáno“ Kozel lomí rukama, říká, že už to neudělá a policajt, že to může být až za 200Zlotých (1200Kč)a že viděl, že jsme tak předjížděli všichni. Kam, že to prý chvátáme, tak Kozel říká, že do Radomi, za kamarádem Gřeškem. Policajt mávne rukou a řekne „dobrý drogy“ (štastnou cestu). Kozel se začne řehtat do helmy a chce mu nějaký nabídnout a hlavně ví, že už má vyhráno. Valí dál za týpkama, vypráví, co se stalo a všichni se tomu zasmějem.
Cesta ubíhá dál, občas přejedeme nějaký mrak, ale neprší. Sopťa a Maja sundávají pršíhadry. Když předjíždíme nějakého Poláka v Audině, co chce závodit, tak Majovi se milé nemoky uvolní z bagáže a zkouší sestřelit Kozla i závodníka. Stavíme a Maja jde na celkem frekventované silnici chytat nemoky. Vracejí se první dva týpci, co se stalo. Vše v pohodě a stavíme na benzíně. Maja zde má svojí kavárnu – Caffe Moja - a může si tady v klidu přivázat, co potřebuje.
Pak už se nic nestane a my přijíždíme do Radomi. Máme posláno, kde Gřešek bydlí, ale on netuší, že jsme pankáči a jezdíme s 10let starou mapou bez navigace. Voláme mu od superhyper Piotr i Pawel a on za 15 minut přijíždí. Mezitím se nad námi stahují hustá mračna. Vítáme se srdečněji než s Richardem, protože ho z UA srazů známe mnohem líp, je to kalič, což slibuje akci velikou.
Jedeme k němu domu, vlastní barák, kde má svůj byt, přímo v centru Radomi. Zjišťujeme, že Radom má 180 000 lidí, mazec. Strkáme bajky do obrgaráže, vedle jeho Goldwingu, což by nebylo nutné, ale co už. Vítá nás taky svým rykem jorkšírka SISI. Jdeme nahoru, je doma sám, manželku a děti poslal radši pryč.
Sedáme ke stolu a už přistávají na stůl první lahváče. Zjišťujeme motáním, že nejslabší má přes 5% alkoholu. Gřešek objednává 3 pizzy a přináší různé dorty. Pukavec podotkl: " Být tady Medák, tak už tam žádný není". Maja zkusil prostřední pizzu a fistulí v hlase a rudej jak sovětská vlajka oznámil, že už si může dát cokoliv, protože stejně už nebude cítit, co jí. Feferonková. Ostatní byly super, ale dorazíme je všechny
Pak Gřešek přivlekl ze sklepa na stůl demižon samohonky od svého bratra, co má už asi 10let. To už se motáme nefalšovaně. Domlouváme se, že půjdeme na Tour de Pub po Radomi.
Vyrážíme. V přilehlém parku dáme něco z naší zahrádky. Pokračujeme do zahrádky pivní. Říkáme si, co nám přijde divné…jo asi to, že mluvíme a skoro se neslyšíme. Je tady totiž million havranů a strašně řvou a serou po ulicích. Sopťovi nechutná pivo hnané vzduchem a tak pokračujeme dál. Pukavec se fotí s mistrem Kochanowskim, podoba je znatelná (viz.foto).
Zakotvíme na pěší zóně, kde se kocháme polkama a docela dobrým pšeničným pivkem. Najednou vidime, jak po pěší zóně tlačí týpek CBR. Gřešek mu poradí cestu, jak to objet a nedělat ostudu motorkářům. Koukáme, že na druhé straně pěší zóny je Okresní soud, tak zinscenujeme fotku, jak Maju hrozně mrzí, že překročil rychlost. Pak se rychle šeří, tak ještě pálíme a upíchneme se do poslední hospody s krásnou výčepačkou. Obzvláště prezident na ní může oči nechat. Meleme patý přes devátý a pomalu se zvedáme k cestě domů…za prvé jde Gřeš ráno do práce a my máme taky kus cesty před sebou. Fotíme se, Gřešek se motá jaxviň a jdem dom.
Bereme bágly z garáže. Chceme se totiž po dlouhý době umýt. G. jde spát a říká, že si můžeme dělat co chceme. Tak mu z hulihladu vyžereme celou lednici. Nevím, jestli už jsme nemohli, nebo jsme byli tak chytrý, ale párků připravených na ráno jsme se ani nedotkli… Pak jdeme ještě kouřit na chodbu a dáváme při tom pozor, aby jsme nezašlápli SISI. Pukavec dá ještě ring volný s Majou (Pukavec rukavici, Maja Spokey helmu na box). A pak už jdeme spát.
Jsou připraveny dvě postele. Jednu modrou (syn) vyfásne Sopťík a jednu růžovou (dcera) vyfásne prezident. Celkem luxusně se vyspí i týpci na koberci a všichni jsme spokojený.
Den šestý, pondělí 18.7.:
Ráno se probouzíme postupně a než přijde Gřešek z práce (9AM), tak se stihneme vykoupat a dizinfektovat a deratizovat koupelnu. Pak následuje snídaně, káva a rozprava kam dál. G. nám radí, jak někam blíž k Čechům, ale pak si to upravíme podle svého. Jinak Gřešek je celkem PAN MOTORKÁŘ. Patří do Goldwing klubu a před 10 dny se vrátil z Vladivostoku a udělali 26 000km za 40 dni...celkem slušný.
Loučíme se a vyrážíme směr Piotrków Tribunalski. Dáváme oběd a radíme se kam dál. Shodli jsme se, že jsme na dovolený a nemá cenu tolik tlačit na pilu. Chceme hlavně už dát pořádnej kloš, už se nám stejská, zatím je to letos slabota. Bylo to dobrý objet známý, ale kloš je kloš.
Vybíráme nakonec Jezioro Turawskie kousek od Opole. Vypadá to pěkně. Oběd je celkem národní. Pukavec si dává polský boršč, z kterého se vyklubala červená voda a pak si chlápci dali BIGOS, což je polský národní jídlo, to chutná všem. Kozel si pro jistotu dal řízek přes celej talíř, takže jsou všichni spokojeni.
Pak jedeme dál na Czestochowu a Ozimek. Cesta probíhá v pohodě, snad jen, že moc neplníme slib, co Kozel dal policajtovi... .
Dorážíme do Ozimku na benzínku a přemýšlíme, kudy k jezeru. Od obsluhy se dovídáme podrobnosti včetně online trasy k jezeru. Dostali jsme i typ na nákup v hypermarketu Netto, co má ve znaku psa v hubě s nákupním košíkem.
Nejdřív jdou nakupovat Puk s Majou, Pukavec letos prvně kupuje brambory do ohně, už se na ně těšíme. Lehce mží, ale nepodléháme panice. Pak jdou nakupovat Sopťa s Kozlem a mají za úkol koupit kořalku. Vybírají Zubrówku bílou, zápitka ještě je, ta se koupila na celou dovolenou v podobě tanku. Když je nakoupeno, vycházejí a druhý dva chlápci vyprávějí, že měli na návštěvě bezdomovce, a když mu řekli, že mu nic nedají a ať jde něco dělat, tak jim suše odvětil, že žebrání je taky práce a jak těžká.
Suneme si to lesem k jezeru, polní cestou a na rozcestí stavíme. Dál jede jen Maja, aby probádal neprobádané. My čekáme a Sopťa se ptá asi 90 leté babičky co je tady na houbách, jak to tam vypadá. Pukavec říká, že ptát se někdo takovýhle jako Sopťa, takhle jeho babičky, tak už se z toho nevzpamatuje. Tahle je celkem v poho a než přijede Maja, tak víme, že máme kloš.
Celkově, když Sopťa prosí řidiče o mapu, tak vyndávají tablety, notebůky, jen ne starou, dobrou, papírovou mapu. Divná doba.
Zajedeme asi 50m od pláže a jdeme okouknout potenciální místa. Radíme se s místním týpkem a instruktorem na kitting.
Když Pukavec uvidí v roští židli, hned hlásí, že má takovou radost, že se dneska zčuntá. Tady zakempíme. Stavíme tábor hned u betonové zídky, dál od lidí, kde je plácek s trávou, stvořený jak pro nás. Horší to bude s dřívím, je to tady dost vysbíraný a hlavně mokrý. Už jsme, ale zkušený a najdeme ho nakonec tolik, že i po našem odjezdu tady zbude.
Načínáme Zubrówku, děláme zápitku a oheň. Maja se Sopťou se jdou koupat a Kozel to jde zkusit... Vleze tam jen po kotníky a vzdává to, Maja to dá po kolena a mizí, nejotužilejší Sopťa dá tři tempa a letí ven. Nic moc teplota. Zatím nemáme hlad, tak jen čuntáme a pozorujeme, jak se nad jezerem něco žene.
Když už začne kapat a na druhé straně jezera není vidět druhá strana a připomíná to moře, tak neleníme a stavíme přístřešky u motorek z celt a plachet, kdo co má. V mžiku přestává a už nezačne. Jsme šťastný. Dáváme péct brambory do ohně. Dopíjíme Zubra a jsme v koncích. Dneska jsme to podcenili. V tom si vzpomínáme na „víno“ od Pavla z Popic, které pořád vezeme. Maja říká, že viděl na netu, jak se otvírá flaška se špuntem bez vývrtky (zřejmě vychytávka Láďi Hrušky. ). Dá flašku do boty a bouchá s ní do betonové zídky, až špunt v poklidu vyleze a my můžeme pokračovat v lití. Jaké je naše překvapení, že to není víno, ale vínovice...ouhaaaaaaa. Sopťu napadne, že týpek říkal, že je odtud po pláži hospoda 5 minut chůze. Sebere prachy a jde se obětovat a přinést pivo. Nutno podotknout, že už jí pěkně máme.
Řešíme, co se dá, až z dálky slyšíme Bohemacké chorály. Sopťa se vrací. Kozel to točí a záhy se přidává. Sopťa nese tři petky. Na dotaz, kde je zbytek peněz, odpovídá, že si dal jedno od cesty a panáka. Ať slouží.
Poté se skládá k Majovi na plachtu, která je napnutá za motorku. Jak poté zjišťujeme, destička pod stojánkem se pěkně zabořuje, až se motorka poroučí na Sopťova záda. Ten už moc nevnímá a Maja křičí pomoc. Pukavec má svojí židli a tak pomáhá Kozel.
Ráno se o tom bavíme a Sopťa říká, proč jsem tam vůbec seděl? Protože mu Maja lehnul do jeho ležení. Sopťa i Maja jdou spát, tak prezident a Kozel, musí dopít zbylé pivo. Uf.
Den sedmý, úterý 19.7.:
Ráno vstáváme do celkem hezkého dne. Opět chválíme Sopťu za celou dovolenou, že v podstatě každý večer i ráno nám všem dělá kafe, respekt. Pukavec už dlouho bručí, jak mu je blbě a že dneska bude mít večer detox. Maja se nabízí, že mu vezme židli a bude muset i dnes čuntat, to neprochází...Balíme a víme, že dnes asi zaklošíme u Bobra. Je to sice blízko, ale jsme na dovolený a dlouho jsme ho neviděli. Je to počítaný do klošů, bo spíme na krásný travičce, u rybníka a pálíme oheň, pohoda. Jedeme na Opole, Glubczyce a Krnov. Najdeme pořádnou hospodu a dáme si něco echt českého. Dojedeme do Krnova a jsme dohodnutý, ať nic nehledáme, že dojedeme na náměstí a tam určo nějaká hospa se zahrádkou bude.
Na náměstí je však jen jedna bez zahrádky a lékárna a všechno možný jen ne restaurace na oběd. Nějak se tam motáme, až vidíme restauraci Barbara. Zaradujeme se. Parkujeme a jdeme na zahrádku, vypadá to nadějně. Do té doby, než přijde brigádnice. V životě bysme nic neřekli brigádnici, co by se snažila a aspoň trošku něco uměla. Pravý opak byla tahle a ještě ke všemu hodně, s prominutím, jednoduchá. Pár příkladů. Objednáváme pití. Mají malinovku točenou, hurá. Tři do trojky a Maja si dá jednu do půlky půllitru a zbytek dolít vodou, to posral. Slečna se 3x!ptala a když si myslíme, že už to dá, tak přinese dvě trojky malinovky. Pak se vrátí objednat jídlo a Pukavec říká a co zbytek pití? A ona, to je snad všechno ne? Tak jí to opakujeme. Pak už to dá. Jídlo je v poho, do té doby, než chce Maja ke katovu šlehu „rejži“, poslušně si to tak napíše a odejde. Poté přijde a řekne, že rejže ke katovu šlehu nejde. Maja říká: „Nejde, nebo jí nemáte?“ A ona: „Já nevím“. To už bylo k smíchu. No nic. Sopťa si dá špagety a přinesou mu je nakrájený, Kozlovi nenesou dlouho jídlo, tak se připomene, ale pak mu to nakonec dají. No a pak se bojíme placení, ale pošlou k nám asi schválně jinou v pohodě holčinu. Odjebať sa odtiaĺto!
Pukavec má dobrou připomínku a to, že přejedeš hranice a přestane obilí a slunečnice a začne řepka a cikáni. Svatá pravda.
Valíme k Bobrovi. Poněkud blbě zahneme a trošku se zamotáme na lesních cestách. Vše vyřeší vracečka a už máme dobrý směr. Dorážíme k Bobrovi a ten už vybíhá z chaty. Se slovy, to jste jenom čtyři? Vysvětlujeme, vybalujeme a už se nese první pivko. Pukavec si objednává kafe a prosí Bobra o co největší hrnek. Ten se usměje a za chvíli přinese kafe v půllitrovém hrnku s českou vlajkou, s tím jak Pukavce dostal. Ale to nezná našeho prezidenta. Ten jen pokývne hlavou a odvětí „konečně pořádný hrnek“. Bobr je lidovej mluvka. Vypráví a říká, že sem jednou přijela jeho žena a teď už se jí nemůže zbavit. Seznámíme se s ní a přichází nabídka večeře. Vybíráme játra a topinky se speciální Bobrovou pomazánkou.
V mezičase nám ještě Pavla (máma Markétky, krásky z minulosti, co tu brigádničila) přinese výbornou polívku, takže nestrádáme. Kalíme a začíná kapat. Bobr říká, tady prší každý večer už dva dny. Postavíme celty a přestane. Máme už praxi, máme to za 5minut a už začínáme věřit, že to ten déšť zastraší! Zkoušíme lovit na pytlačku ryby, ale nejsou tady žížaly, takže nic. Bobr řekne Onasisovi (místní rybář, původem z Řecka) a ten nám dá cejna. Bobr s ním udělá o zem krátký proces. Necháváme ho uležet a těšíme se, jak si ho uděláme na ohni. Když už jsme líznutý Kozel ho zkouší kuchat, ale má tupý nůž, nechá se to na potom. Je hotová večeře. Hotový obžerství. Játra na pánvi, topinky, česnek, tatarka a ta speciální Bobrova „čalamáda“. Sopťíka to tak vysílí, že usne hned u stolu. Bobr z toho má sedmý vánoce a tak přinese vánoční stromek, postaví ho před Sopťu a zahraje na harmoniku koledu, je to fakt šoumen!!! Pak ještě kecáme, Kozel přemlouvá Maju, aby udělali ještě nějakou útratu, ale nesetkává se to s kladnou odezvou. Pukavec dnes opravdu detoxikuje a Sopťa už spí. Takže co už, jde se chrápat.
Den osmý, středa 20.7.:
Dnes vstáváme celkem snadno. Včera jsme tomu moc nedali a tak jde všechno, i balení snáz. Nikam nechvátáme, je středa, jsme celkem blízko domova, tak se rozhodujeme, že ještě slítneme do Polska, bo máme ještě nějaký zlotý a je to vlastně i zkrácení cesty přes Bruntál, Šumperk, Jeseník, Javorník a na Polské straně Klodzko, Nowa Ruda a přes Polskou stranu Krkonoš na Walbrzych, Kamienna Gora a Kowary do Harrachova. Ale ještě zpět do Pochně.
Maja, když vylezl zpod celty a ukázal nám ruce, tak se ptáme, kdy si nechal udělat ten pěkný náramek? Má zeštípanou ruku, kterou měl vyndanou ze spacáku, ale ukrutně. Když vyleze Kozel, má ruku zas podrápanou jak od kočky. Co se tady v noci dělo?
Chystáme se na snídani, Bobr už zas vypráví a nějak nereaguje na naše narážky na hlad. Pak vstane paní domu a ptá se, jestli už nám přichystal snídani. Na odpověď ne, následuje pár peprných vět a jde se na to. Snídaně zas monstrózní. Klobásy na pánvi, okurky dost solené, rajčata, prostě hostina jako vždy. Platíme, balíme, Sopťa jde ještě po-x-té na záchod a nejmenovaného člena napadne, že bysme mohli využít toho cejna a schovat ho Sopťovi do báglu. Samozřejmě ho zabalí do igelitky. Jsme přeci kámoši. Když Sopťa zabalí a chystá se pásat bágl na motorku, Pukavec po poradě s Kozlem, sleví a zeptá se Sopťi, jestli tu rybu bere na večer, na oheň? Sopťa koukne přes brýle a řekne „Vy jste čůůrááci“ a jde vybalovat...Bobr nevěří, že jsme mu jí tam dali, což umocňuje to, že jí Sopťa nemůže najít. Maja jí totiž dal úplně na dno. Jéé, to se sem nemělo psát.
Po vyndání večeře, už konečně dobalíme a po rozloučení vyrážíme opět po výše zmíněné trase nach Polsko. Chceme jet z Velkých Losin na Jeseník, kde by měla být luxus, pro náš styl jízdy silnice jak dělaná, ale jako každý rok je dělaná a tudíž úsek je uzavřen. Jsme nasraný, ale ještě nám bylo Bobrem doporučeno podívat se na přepouštěcí nádrž Dlouhé stráně. OK, tohle nás vždycky zajímalo.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dlouh%C3%A9_str%C3%A1n%C4%9B_(horn%C3%AD_n%C3%A1dr%C5%BE)
Dojedeme tedy k prvnímu zákazu vjezdu, který jsme „neviděli“, jelikož před ním stál náklaďák. Vyjedeme krásnou silnicí k první dolní nádrži. Nutno podotknout, že bajky jen tak lehtáme, skoro nejsme slyšet, prostě pohoda, že ani cyklistům, koloběžkářům a turistům nevadíme. Pokocháme se pohledem na vymoženosti techniky, něco pofotíme, zamáváme do kamery a domluvíme se, že vyjedem ještě k horní nádrži, která je 6km a prý je to osmý div světa.
Opět jedeme langsam, silnice vede snad úplně do nebe, je to nová asfaltka, mezi lesy, prostě paráda. Občas nám náladu zkazí autobus, co vozí turisty nahoru a další dva zákazy vjezdu. Když vyjedeme úplně nahoru, tak jsme unešený. Je krásnej výhled a v dálce naproti nádrži vidíme v oparu Praděd.
Necháváme všechno na motorkách a chystáme se vyrazit k horní nádrži, slabých 20m do kopce. Sopťa už je v zatáčce, když v tom na nás volá týpek co to tady šéfuje...“pánové, máte povolení ke vjezdu? Pukavec odpovídá, že nemáme. Týpek kontruje, že to ví. Říká, že mu volali z dolní elektrárny, že tam jedeme a že oni, nebo on má zavolat cajty a že nás na to teda upozorňuje předem a když odjedeme, nic nebude, když ne, tak jsme překročili 3xzákaz vjezdu, vjezd na soukromý pozemek a do CHKO Jeseníky, čili minimálně 5000 na hlavu.“ Tohle od něj bylo hodně férový. Teď jste měli vidět tu akci. Sopťa je dávno v tahu, Pukavec, aby aspoň něco viděl, udělal náhon na všechny čtyři a vyběhl onen kopec no a Maja jak slyšel o cajtech, tak valí dolů, Kozel s ním, abysme nejezdili po jednom.
Říkáme si: „Prezident to řekne Sopťovi a my na ně počkáme u prvního zákazu.“. Pohoda. V hlavě trošku hlodá, jestli už je nezavolal a nečekají tam na nás oni. Nečekají. Cestou nás dojede Pukavec a tak čekáme na Sopťu. Préza ho tam nahoře nenašel, čili si musí všimnout, že tam nejsme. Sorry Sopťo. Za chvíli telefon. Kozel to zvedá a slyší „chlapi, já se ztratil“. Sopťa někde blbě uhnul a prokřižoval jim za trest ještě půl CHKO. Když za půl hoďky přijel, tak už byl Pukavec vynadávanej na systém a šmejdy s povolením a cyklisty a koloběžkáře, co tam smějí a mohli jsme letět dál.
Musíme tankovat, a tak zajíždíme na kraj Jeseníku,kde potkáváme na benzíně dva týpky na lehnách a bavíme se s nima, co a jak. Chceme někam na oběd, tak nám radí restauraci tety jednoho z nich a že se na něj máme odvolat a dostaneme větší porci. Je to za Javorníkem v obci Bílý potok.
Letíme tam, nacházíme to a vypadá to pěkně. Zahrádka před hospodou tak sedáme. Trošku nás znejistí, že v 18 zavírají, asi místní zvyk...Pohledná servírka nás utvrdí v tom, že to bude v pohodě. Dáváme si každej výborný žraso a ptáme se místních, kde by se tady dalo zaklošit.
Sopťa má zjištěno, že je tady spousta lomů, tak to servírce upřesní na romantickej lom...ta se podívá po čtyřech špinavejch motorkářích a zasměje se. Pak nám doporučej lom Rampa za obcí Černá voda. Nakoupíme jídlo v místních potravinách, kde mají všechno co si ráčíme přát, kromě másla na brambory z ohně, ale to nám náladu nekazí. Výběr pití je dnes na Soptíkovi a ten volí dva myslivce, když budeme dneska spát v lese. Valíme tam, najdeme to jen s jedním zeptáním. Sjedeme po kamenitý cestě, což nám problém nedělá a u zátarasů stavíme. Sopťa jde okouknout situaci. Přichází s tím, že je tam jen jedna trojka, ale že je tam milion míst a ohnišť. Objedeme kameny a jdem vybrat to pravé místo na typický chlífacký kloš. Parkujeme u lomu a rozprchnem se. Přicházíme k jednomu vyvýšenému místu a už z dálky se nám libí. Je dost velký pro x bajků, ohniště super, šnůra na sušení prádla, výhled na celej lom. Když jsme tam, tak se tam střetáváme s mladým párem, co si ho taky vybrali. Gentlemansky nám ho ale uvolnili, že jdou jinam. Jsou sympatický a Sopťa se s nimi hned jde družit. My vybalujeme, sbíráme dříví, což je obzvláště těžký, jelikož je to vysbíraný, ale poradíme si. Ona dvojice si začne vynášet šílené věci na kempování, včetně hrnců. Sopťa využije situace a pomůže jim a na oplátku za to překecá týpka, aby nám sjel autem do blízké hospody pro pivko do petky.
On skutečně před jídlem sedne do auta a pro pivo nám sjede. Následuje za to pozvání na večer k našemu ohni i s přítelkyní. Jinak prostě chystáme kloš, večeři a tu najednou přijede asi 20 cyklistů, projedou kolem nás a na druhé straně lomu se zjeví nevěsta s ženichem. Prostě je to tady romantika jak čurák a oni se sem jdou fotit...to jsou zážitky. Po jejich odletu se jde Pukavec koupat. I přes špatný přístup, už víme, že prezident umí zabrat, když chce a za chvíli už se rochní na břehu a poté plave v mírně zabarvené vodě, ale je to jen na povrchu, takže cajk.
Je čas na večeři. Každý si uklohní něco, špízy, buřta nebo jako Sopťa párek v rohlíku, alias hop dog, jak řekl Puk. Zas pečeme i brambory, chopil se toho letošní dovolenou Kozel a dostal pochvalu. A pak ještě za to, že prej má nadání od boha, na rozfoukávání ohně.
Popíjíme myslivce, pokuřujem a opět máme náběh na motolici. Přicházejí naši nový známý, tak kecáme o všem možném, až přijde řada na kytaru. Týpek hraje a má jí tady. Klárka ho přemlouvá, ať jí donese a zahraje. On nechce, tak se sbírá a donese jí sama. Mumláme, ať hlavně nehraje country nebo Medvěda. A on, že co si přejeme. Kozel říká Nirvanu, no a on jí vystřihne!!!Je to frajer. Pak prej máme hádat co hraje. Poznáváme AC/DC, pak hraje Motorhead, Katapult a Sepulturu na naše přání. Sopťa mu dělá basu a tváří se u toho jako by spal...
Poté se rozloučíme a my jdeme taky chrápat. Je přeci jen pozdě a hlavně, už jsme všechno dopili.
Den devátý, čtvrtek 21.7
Ráno celkem v pohodě. Berkáme se, hodíme plaváka a balíme. Už se přibližujeme k domovu, abysme v pátek nemuseli pálit milion kilometrů. Jsme domluvený, že teda přelítneme přes to Polsko. Jedeme na Javorník, Klodzko, Nowa Ruda, Walbrzych, Kamennou Goru, Piechowice na Harrachov. Trošku se nám to mračí, což nám náladu nekazí, jelikož ten den to už vydržíme i v dešti. Nakonec neprší, ale co nás překvapí, je statisíce lidí na Polský straně Krkonoš, je to jak na Karlově mostě a Václaváku s Matějskou dohromady. Nabereme benzín a cigára za poslední zlotý a vlítneme do Harrachova. Hodina už se zas pohnula a tak stavíme na oběd v hospodě, kde byl Maja, když tady byl s rodinkou na dovolený a doporučil jí. Dobře se najíme, Pukavec vyřve číšníka, když mu nechce rozměnit pětibábu, všechno dobře dopadne a my vymýšlíme, kde budeme klošit.
Jedeme přes Tanvald, do Malé Skály na benzínu. Pukavec se rozhoduje si trošku přifouknout svůj hřebík s gumou. Je tu ruční kompresor, ale když se snaží ho dát na ventilek, zjišťuje, že ani z jedný strany se tam nevleze. Při tý příležitosti si zadní kolo ještě ufoukne, ale co, je to kousek a to už dojede. S hřebíkem tedy udělal kolem 2100km. Sopťa se ptá dvou motorkářů, kde a jak zaklošit. Něco nám doporučej, ale pak Sopťa potká obra v Jeepu, který prý je rybář a jezdí chytat ryby do Vrchotic, kde bydlí Pukavec. Svět je malej.Ten nám doporučí vesnici Příšovice, kde je prý kemp a dva rybníky, u rybářů prý najdeme azyl. Jedeme přes Svijany, což nás překvapí, doteď málo kdo z nás věděl, kde přesně jsou.
https://mapy.cz/zakladni?x=15.0873633&y=50.5684357&z=14&source=muni&id=1851
Zastavíme na hrázi, dáme jedno pivko a koukáme se po nějakém klidném kloši. Je tady louka, přímo za hospodou, tak se dohodneme, že to dáme lehce ke křoví a na poslední noc nebudeme vymýšlet nic extra. Hodíme bajky do řady a Sopťa slítne do blízké vesnice na nákup. K večeři vymyslel tlačenku s cibulí, o které básní Pukavec celou dovolenou.
Řekneme si, že dáme pár piv a uvidíme co a jak. K vedlejšímu stolu si přisedají zajímavý týpci a započne hovor. Sopťa se jich ptá, co tam mají pod plachtou za mašinu, trošku nás překvapí, když týpek neví a přemýšlí, pak se dopátráme, že Wildstara a druhý, že prý má Introše, ale ještě na něj nemá papíry a teď ho půjčil kámošovi, co měl přijet do dvou hodin, ale už je pryč pět. Když přijede, tak se omlouvá, že prej ztratil pojem o čase.
Družíme se a zjišťujeme, že jsou celkem
dobrý, mají retro podnik v Jablonci a zvou nás, ať někdy přijedeme popít.
Vyprávíme některé příběhy z cest a oni jen uznale koukají, s hubou dokořán, že
prý mají najeto asi 200km. Později zjišťujeme, že jsou pěkný mastňáci a
pracháči, což nám ve finále trochu vadí, ale každej je nějakej. Zvou nás ještě
na grilovačku, ale odmítáme a jdem se zprasit tlačenkou s cibulí - ocet prý
neměli. Začíná mírně kapat, tak v rámci tradice, stavíme celty a okamžitě
přestává, fakt to funguje.
Den desátý, pátek 22.7
Ráno není kam spěchat. Jsme domluvený se zbytkem chlífáků, že dorazíme kolem 17, tak si dáváme na čas s balením i odjezdem. Snídáme, co zbylo z večera a kecáme s Intruder týpkem. Když zjišťujeme, že mají u rybníka výřivku, čištičku vody a večer si ještě přivezou ohřívání a satelit mají v opravě, tak se ujišťujeme ještě víc, že to je jiná sorta lidí, než jsme my.
Dohodneme, že pojedeme směrem Nymburk, Č.Brod a Kostelec nad Černými lesy. Tam stavíme v Pivovaru a dáváme oběd. Sopťa zdraví výčepáka a my už se ani nedivíme, že ho zná. Prý dřív dělal v Řevnicích v hospodě. Dáváme vepřový výpečky a svíčkovou a je to nálož jako prase.
Po obědě zkoukneme expozici pivovaru, vyfotíme se a dohadujeme, že zajedeme na kávu ke klukům do Pacova. Když tam dorazíme po různých objížďkách a vítáme se s Pavlem a Pepou, tak zjišťujeme, že nemají čas a tak jen pokecáme a valíme na kafe k Jardovi do Kašovic. Vítáme se a vaříme kafe. Už se ale moc těšíme do Chlífu, přeci jen z nás spadne takový ten cestovatelský stres a budeme se moct zlejt jak dogy. Valíme přes Popovice na Týnec nad Sázavou, Neveklov a Sedlčany. V Neveklově jedeme a koukáme, jestli neuvidíme někoho známýho. Když už skoro vyjíždíme z Neve, tak najednou periferně vidíme, že někdo vybíhá z holičství. Stavíme a kdo to není? Libor #. Když prý slyšel ten hukot, tak prý nejdřív myslel, že se žene nějaké tornádo a pak mu došlo, že my jedeme z dovolený. Pokecali jsme a rozloučili s tím, že už nikomu stavit nebudeme, jinak bysme do Chlífu dneska nedorazili. Jestli jsme doteď jeli tak nějak svižně, tak teď s vidinou domova jedeme, jak kdybychom někam chvátali. Cesta je známá a skoro bez aut, čili to pěkně ubíhá a naši známý už slyší, že se blížíme.
Dorážíme do Chlífu, kde nás vítá Láďa. Z jeho skoro slepáku se nakonec vyklubal nějaký problém se střevama a zaražený prdy. No co aspoň stihnul vyhnat barák o jeden štok výš. Tak snad příště to bude celá dovča.
Nakonec se sjíždíme všichni, tedy krom Kešáka, který asi zapomněl, že se vracíme. Promítáme fotky, líčíme příběhy a tři chlífáci, co nedojeli celou dovču, jsou smutný, že to nemohli zažít taky. Je třeba šetřit celej rok, kdo nejel kvůli prachům, nebo si tu dovču zamluvit už teď, když jezdíme každý rok ve stejném termínu. Duníme se a pomalu odpadáváme.
Ráno se rozjedeme do našich domovů. Jako každoročně dáváme závazek, že příště dáme víc než 2500km. A destinace? To nikdo neví, ale zase někam na východ.
Deník odpadlé skupiny!
Vyrážíme na dálnici směr Krakov, Katowice s nadějí, že už pršet nebude. Docela to mastíme a po cca 10km opět začíná chcát. Jede se na píču, ale děláme že se nás to netýká. Pomalu si vzpomínám na Vohryho jak říká "pojedem Medáku v pršihadrech?"Ještě že jsem řekl, že jo a že stejně budeme muset tankovat, tak si je potom sundáme. První Benzina byla po 95km což jsme těžce nesli. Naštěstí na hajzlech byl velkej vysoušeč rukou a tak jsme se trochu dali dohromady. Dali jsme hlavy dohromady a vyšlo s toho že na další Benzině se najíme. Ta byla po 80km.
Zoufalý bufet a těžce zkorumpovaná polka nás okradla při placení oběda, ale i to jsme překousli, zanadávali si a vyrazili dál. Soptík říkal že od Krakova budeme platit mýto a tak jsme byli připravení. Přestalo pršet a jen občas trochu za mrholilo. 200km v dešti bylo za námi a my začali přemýšlet kde zaklošnem.
Z přemýšlení nás vyrušilo další mýto po 60km. Trocha nadávek na hlavu Sopti, ale na hranice to bylo už jenom 80km a tak po jedné zastávce jsme šťastně překročili hranice. Jízda po slavném okruhu Ostravy nám jasně ukázala že jsme doma. Z dálnice jsme za studénkou sjeli na Odry a tam dali pauzu. Nějaký páreček nás poslal do Jakubčovice nad Odrou a dál přes Klokočůvek k restauraci U Maria skály.
Byl tam malý kemp s občerstvením a velké restaurace s ubytováním nebo s chatkami. Šli jsme po chatce. Jenže místní podnikatelé podnikají trochu divně a se slovy že nepoteče voda a že hospodu zavřou v osm hodin jsme se nedohodli. Taky za to chtěli jak za kozu a tak jsme přejeli zpět most a šli s prosíkem vedle do občerstvení. Pani byla ochotná, nechala nás spát vedle hospody, otevřela venkovní wc, dala klíč od sprchy a ještě nám navařila. Piva bylo dost a tak jsme pili dokud nám paní točila. Pak nám dala lahváče pro jistotu.
Ráno nám týpek ze stanu udělal kafe a po otevření bufetu jsme posnídali. Určili jsme trasu a vyrazili k domovu. Směr Brno a pak na Rosice, Třebíč, Jihlava, Pelhřimov, tam jsme zkusili projet pár výborně značených objížděk a přes Tábor rovnou domů.
-Před Brnem na Benzině
jsme vedení svěřili Vohrymu, jako že kamioňák nás povede. V Brně jsme sjeli místo
na Prahu na Hradec a tak po otočce o pozici přišel.
Tak zase za rok čus.
FOTO