DOVOLENÁ 2017

Cíl: Bosna a Hercegovina

Účast: Pukavec, Medák, Tráva , Strejda, Klošák, Maja, Vohry, Soptík.

Kozel je bez not a Kešák nemá čas.

Den první:

Trasa: Sudoměřice u Tábora – Popice u Znojma (166 km)

Jako každoročně, scházíme se na benzínové čerpací stanici Robin oil v Sudoměřicích u Tábora. Je právě středa 19. 7. 2017 a po předchozí dohodě povalíme na tuto dovolenou směr Bosna a Hercegovina. Ovšem na dnešní den máme naplánováno dojet do Popic u Znojma k našemu kamarádovi Pavlovi. Zázemí jeho Klubu B -2 nám je už mnoho let Mekkou při našich startech na zahraniční dovolené. Kulturní program nám aktivně zařídil Medák, který zajistil návštěvu vodní elektrárny Dalešice. Letos jsme všichni včas na místě, a tak tankujeme do plných a vyrážíme směr Tábor, Chýnov, Kamenice nad Lipou … Jenže – hned v černovických serpentinách se Soptíkovi, který jel v čele, ztrácí kluci ve zpětných zrcátkách. Otáčí to tedy a hned za další zatáčkou všichni stojí kolem povaleného Maji. Jeho zánovní mašina leží na kraji silnice, kam se doklouzala po podklouznutí předního kola. Prostě si malinko více přibrzdil a šel k zemi.

Zjišťují se ztráty: levé zrcadlo a probroušený kryt motoru se jeví jako největší problém. Že by pro Maju skončila dovolená po 23 km? To rozhodně odmítá, a tak se po domluvě přesouváme o 200 metrů zpět – na parkoviště před ústav sociálních služeb. Je tam stín a místo pro nás všechny. Mizíme tak rychle, že na krajnici zůstane láhev Tůčka, kterou tam Strejček zapomněl. Soptík si toho všiml a přibaluje jí do bagáže. Bude požadovat nálezné.  Na parkingu se ukáže, jaký jsme za ta léta tým. Zatímco Maja bleskurychle demontuje plasty a poškozené díly, Pukoun volá Foglovi, který svařuje hliník do 30 km vzdáleného Řevnova. Jenže Fógl není doma. Zrovna se vrací z Prahy a bude tak za 45 minut. Mezitím Soptík popojel k místnímu JZD a poptává se po vaření hliníku – případně servisu. Široko daleko nikdo hliník nevaří. Půjčuje si tedy v servisu alespoň těsnící tmel na víko motoru a cestou zpět kupuje v krámě pití pro všechny. Mezi tím už Tráva a Medák vyráží s víkem směr Řevnov. Maja poctivě upravuje mašinu tak, aby cestu dal. Máme tak 2 hodiny na povalování. Ležíme v trávě pod stromem a fandíme Majovi. Kluci jsou zpět. Víko zavařené a Medák řeší, jestli má volat do Dalešic, že nepřijedeme. Nakonec to zbaběle vzdal a Maja nanaplikoval víko na místo. Dolil olej a po 4 hodinách startujeme na Znojmo.

Cesta přes Kamenici a Strmilov na Dačice už není, co bývala. Aut jezdí fakt hodně. Klasickou zastávku v restauraci U koníčka v Dačicích letos vynecháme. Na zahrádce není místo. Soptík tam zase potkal nějaké známé. Jedeme dál. Stavíme až v Jemnici na zahrádce restaurace Na Podolí. Dáváme rychlou polévku a osvěžujeme se točenou limčou. Ještě konzultujeme průjezd Znojmem – jestli přes město, nebo po vesnicích kolem. Pojedeme totiž nejdříve k Pepovi Vokurkovi.

Pepa Vokurka je doma. Je už v důchodu a servis zavřel. Baví se pouze tím, že renovuje veterány. Pepa nám nikdy neodmítl pomoci a tak se Maja opět pouští do demontáže a tuní pro změnu zpětné zrcátko. Bez levého se jede fakt blbě. Takže se řežou a svařují plechy a hle, zrcátko je na místě. Mezitím jsme opět proběhli Pepovu zahradu plnou meruněk. Letos jsou.  Soptík si udělal podložku pod stojánek, protože jí opět zapomněl. Jo a letos jsme dostali krom kafete i občerstvení od Pepovi starý. Nás to úplně vyndalo. Loučíme se, děkujeme moc a pokračujeme k Mekkce – tedy do Popic.

Letos jsem vše domlouval s Adamem. Už je tak velkej, že to tam dědovi Pavlovi šéfuje sám. Velkoolepé uvítání jsme spláchli Hostanem , rozbili jsme ležení, shodili motohadry a trochu se vyletnili. Trochu jsme pokecali a už jsme se hotovili k cestě na naše rituální místo - ke Kameni Pravdy. Letos jsme nic nepodcenili a tak jsme natočili 4 PETky piva a šli.

Kámen byl výživný, ale nebudu to komentovat tady v deníčku. Nic nám ale nechybělo. Když jsme se vraceli do Klubu, už se stmívalo. Závěr prvního dne se moc nelišil od předchozích ročníků. Pivo, kořalka, štamgasti, pokec a spacák.

Den druhý:

Trasa: Popice – Bezeréd (385 km)kaple

Ráno se probíráme na svých místech – nepršelo, čili nenastaly žádné noční přesuny. Včera jsme se dohodli na tom, že jelikož a protože někteří jedinci pojedou zase domů /Tráva, Vohry/, nenatáhnem to přes nudné Maďarsko až do Chorvatska, jak bylo původně plánováno, ale seknem se někde kolem Balatonu. Nejlépe v těch kopcích kolem, protože u vody je to standartní komárov. Tráva navrhuje trasu přes Czornu a Szombathely, kudy jsme vlastně stejně chtěli jet. Vyhneme se tak Gyoru a stejně se nakonec napojíme na dálnici do Zalaegerszégu.

Takže se velice vlažně balíme, přitom snídáme, platíme večerní mejdan atd. Nakonec nás Pavel opět obdarovává lahví pálenky. Letos na ní musíme dát pozor, protože loni vylétl špunt a kořka se vylila Soptíkovi do spacáku. Humus. No a nakonec obligátní foto s celou famílií. Je jich tam jak gangsterů a časem se nám asi nevejdou do objektivu.

Jedeme již mnohokrát najetou trasu přes Hrušovany, Mikulov a Břeclav do motorestu U Husára. Tady si dáváme oběd a pokračujeme po dálnici na Bratislavu a do Maďarska. Za hranicí nakupujeme dálniční známku a valíme po 86 - ce na Czornu a Szombathely. Odtud potom dál na Vasvár a Zalaegerszég. Cestou stavíme na cigáro a baštíme špendlíky ze stromů u silnice. Počasí je v ažuru a tak si jen užíváme jízdu. Navíc po dálnici to fakt odsejpá.

Tráva, který tudy jel před měsícem s rodinou na dovču do Chorvatska dává vědět, že v pohodě natankujeme v Zalaegerszégu a hned proti benzínce je Lidl, kam můžeme skočit na nákup. Potom už do 30 kilometrů zakempíme. A jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Na Shellce jsme narvali nádrže a vedle v Lidlu zase žrádlo do bagáže. Na mapě jsme skoukli, kam se vrtneme. Kousek za Bezerédem se na mapě skvěla značka pro kulturní památku /hrad, zřícenina ?/, a tam jsme měli namířeno.

Vyrazili jsme po 76 směrem na Balaton. Konečně něco jako hory Serpentýny po skvělém asfaltu nás nažhavili tolik, že jsme přejeli odbočku k cíli naší cesty. Po 15- ti kilometrech se tedy obracíme zpět do vesnice Nagykapornak, a tady odbočujeme na nějakou maďarskou 3 (silnice třetí třídy). Pomalu se po ní suneme a vyhlížíme hrad na kopci. Stále nic. Nakonec po 8 km odbočujeme na Bezeréd a ve vesnici až na konec silnice. Dál už jsou jen polňačky. Zastavujeme na točně autobusu a z mapy zjišťujeme, že tady by to někde mohlo být. Vysíláme tedy hlídky. Tráva nakonec objeví tu zříceninu – no ona to vlastně není zřícenina – není to ani hrad. Je to oplocená kaple a zjevně zcela funkční. Nicméně je u ní svěží trávník a plácek zrovna pro 8 znavených bikerů.

Rozbíjíme tábor a poprvé klošíme. Do pěti minut už koluje kořalka se zápitkou a do půlhodinky už plápolá táborák a na klackách opékají pochutiny. Dneska pršet nebude, a tak se válíme jen na lehko. Podvečerní selanku vyruší jen dva zvědavci – Maďar a Němec? Ona ta polňačka byla docela frekventovaná a tak u nás prostě zastavili na pokec, hlt kořalky a cígo. Usínáme pod dávkou.

Den třetí:

Trasa: Bezeréd – Blatna BiH (357 km)soukromí pozemek u Uny

Ráno probíračka, snídanička, hygienička a sranííííí. Dobrá peristaltika je základ spokojeného bikera. Je pátek a dnes nás opustí dva kámoši. Valej domu a my dál, do neznáma. Balíme a vyjíždíme na trip. Dneska chceme dojet až do Bosny. V Bezerédu na točně necháváme odpadky a v Nagykapornaku máváme Trávovi a Vohryzkovi, kteří se vrácí stejně, jako jsme přijeli. My jedeme dál k Balatonu. Míjíme lázeňské město Hevíz a na křižovatce mezi Balatonem a Kis - Balatonem, někde u Balatonszéntgyorgy zastavuje u dědy, co prodává dynye- melouny. Jelikož stojíme u celkem frekventované silnice, lidé si nás prohlíží a najednou nás zdraví kluk na BMW s českou SPZ. Po dvaceti metrech se pokoušel otočit motorku, ale v tom provozu to nedokázal. Přišel tedy k nám i se svojí (batohem). A čumíme na sebe a on to mladej Pejšík z Prčice. No takže pokec – jako že už má Balkán za sebou a v Hevízu se trochu regenerují po cestě. Prima – pomohou nám s melounem a valej. Lůďa se mezi tím zašel vysrat do křoví, kde ho překvapil nějaký : „maďarskej ouchyl, kterej musí jet autem chcát tam, kde on sere“….NO DOBRÁ, JÁ SE SPÍŠ BÁL, JAK MI BUDE PO TOM MELOUNU.

Dobrá. Podjíždíme dálnici M 7 a po 68 valíme na hraniční přechod Barcs. Je to nějakých 140 od startu a tak tankujeme těsně před chorvatskou hranicí. Opět projíždíme po známé silnici E661 přes Viroviticu, Daruvar, Pakrac a za ní uhýbáme na Lipik a hraniční přechod Jasanovac. Pohodlných 120 kilometrů dáváme za dvě hodinky s pauzou na cígo.

Za hranicemi se trochu zhoršila silnice. Taky moc netušíme, kde vlastně dneska překlošnem. Nicméně jedeme na Kozarsku Dubicu, kde plánujeme vyměnit prachy a něco zakousnout. A tady Soptík spatně odbočil – no tedy spíše neodbočil z hlavní a zjistil to po cca 20 – ti km. Rozhodli jsme se pokračovat do Prijedoru a potom se kousek vrátit, případně zůstat u řeky Sany a ne na Uně.

Jenže, jak to tak bývá, když se něco sere, tak pořádně. V Prijedoru sice trefíme do centra a měníme si v bance peníze, ale nikde nemůžeme najít restauraci na jídlo. A nervózní Pukavec je na hovno. Skočíme teda na motorky a vyjíždíme z města směrem po M 4na Novi Grad. Po 7 km v městečku Brezičani jsme objevili Bife Raskrsce. Tady si konečně dáváme baštu – klasickou bosenskou – maso, klobásky, saláty a vánočku, které tu říkají chleba. Jo a pivo. Zároveň studujeme mapu, kam se vrtnem. Soptík rekognoskuje terén u domorodců a všichni se dovídáme, že u Sany je kloš na hovno, protože je špinavá a hnusná( výmluvně krčí nosy). Všichni nás posílají na Unu do Noviho Gradu. Zejména jedna bezzubá štamgastka. Rozhodujeme se tedy, že si nakoupíme v místním obchůdku u silnice, pojedeme na Novi Grad a cestou třeba něco bude. Do města je to jen 26 km a cestou jsme nic nenašli.

Projeli jsme Novi Grad směrem na M 14 a uviděli řeku Unu. Krásná, čistá, blankytně modrá voda v řece nás lákala, ale kloš nikde. Nebyl přístup k řece. Jedeme přes Rudice – tady jsme nějak přehlídli Kemp na Uni – nebo se nám prostě do něj nechtělo? Potom Donji Rakani – tady jsme zajeli k Motelu Ada. Recepční nás však nechtěla pustit s motorkama k řece i když jsme chtěli zaplatit jako za kemp. Cestou jsme ještě zastavili u silnice a hledali přístup k řece přes pole, ale ani to se nepodařilo. A znáte to, když už jste fakt utahaný a navíc se připozdívá – nervozita stoupala. potom nás Medák – který si prozřetelně stáhl mapu Bosny do mobilu upozornil na to, že v Blatne je most na druhou stranu řeky. Tam bysme to mohli zkusit.

Po sedmi kilometrech od motelu a 15 od Noveho Gradu jsme u mostu a jedeme na druhou stranu. Tady se silnice mění na cestu a rozděluje na dvě strany. Vyjíždí hlídky – Soptím napravo a Strejda nalevo. Ostatní se domlouvají, že by to mohlo jít u opuštěného domu kousek odtud – ale je to daleko k řece. Nakonec se vrací hlídky a Soptík vyhrává. Našel krásný flek hned u řeky. Je to sice soukromí pozemek, ale jak říkal soused – boss přijede až ráno – na piknik. Sice se trochu lekl, že nás tam bude šest, ale když mu Sopťa slíbil, že ráno vypadneme a uklidíme po sobě, byl v pohodě.

Najíždíme na místo, když už se šeří. Rychle se opíjíme, aby nás nemohli vyhodit, a skáčeme do průzračné vody řeky Uny. Blaho. Soptík ještě udělal malý oheň v minikrbu z cihel, který tam měl boss a Pukoun byl šťastný, že může sedět u stolu – tudíž si nemačká báchor na zemi. Baštíme, diskutujeme a jdeme spát.

Den čtvrtý:

Trasa: Blatna – Kulen Vakuf (90 km na mapě – my 170 km)Kemp Discover Bihac

Vstáváme, snídáme, koupeme se v Uně(jen hrdinové) a nad mapou studujeme další postup Bosnou. V tom přijíždí boss s rodinkou. Slušně pozdravíme a ujistíme ho, že jsme do půlhodinky pryč. Snad aby nás popohnal, vyndavá boss z auta sekačku, nastartuje a začne sekat. My svižně balíme, když jsme se předtím domluvili, že navštívíme Národní park Una s centrem v městečku Kulen Vakuf. Medák si ještě prosazuje cestu přes hory – mimo hlavní silnice. Čeká nás tedy pouze cca 90 km.

Startujeme a po pár kilometrech po M 14 přijíždíme do Bosanske Krupy a odbočujeme do hor na M 14.2. Do Bosanski Petrovace je to cca 60 km. Po 8 km odbočujeme doleva na B. Petrovac a pod ukazatelem směru si Soptík všímá cedule s nápisem 45 km makadam 8 km asfalt. A skutečně, po cca 50-ti metrech končí asfalt. Zastavujeme u krajnice a ještě jednou se jdeme podívat, jestli nás nešálí zrak. Nešálí. Fotíme si ceduli a ještě se kolemjedoucích bosňáků ptáme, jestli je to pravda. Na mapě je to totiž žlutá silnice. Borci v káře nás nenechají na pochybách, když se ozve: „ Droga vsja makadamova“. Otáčíme. Vracíme se do Krupy a valíme dál po M 14 do Bihače. Odtud potom na M 5 -Bosanski Petrovac – teď už po asfaltu.

Jelikož je poledne někteří z nás dostávají hlad. M 5 je docela prima silnice a tak to odsýpá. Po několika málo kilometrech musíme odbočit na Kulen Vakuf. Jenže – u silnice se náhle zjeví krásná stylová restaurace „Hajdučka česma“. Odbočíme k ní a jdeme papat. Super bašta a pár třetinek piva nás ukolébá a vydáváme se opět na cestu. Chyba byla v tom, že restaurace byla na levé straně silnice v pravotočivé zatáčce, a tak jak se náhle zjevila, nikdo si nevšiml, že odbočka na Kulen Vakuf je přímo před ní – jenže napravo. Vyjeli jsme na hlavní a Soptík marně hledal křižovatku. Tak jsme ujeli 30 km a nic. Na benzínce na kraji Petrovace jsme se dozvěděli, že odbočka je u tý restaurace. Zpátky 30 km a pak už do Kulen Vakuf.

Na to, že je Kulen Vakuf centrem Národního parku Una, je to docela vybydlená prdel světa. Baráky rozstřílené a vypálené ještě z války, silnice tak na českou 3. třídu. V celém K.V., jsou dva kempy. Kemp Discover Bihač a Campground . První je docela fajn a v druhém není stín, protože tam nejsou stromy. Nicméně – zatímco se Soptík se Strejdou vydávají na hlídku – najít kloš, ostatní čekají na kulenvakufském náměstíčku u vybydlených baráků a popíjí kolu. Kloš jsme nenašli a tak jsme se rozhodli pro Discover camp. Cenovka za nějakých 10 éček za noc – možná míň, protože nemáme stany. Rozbíjíme ležení pod stromem. Z kempu se nám skýtá pohled na krásnou Unu a na hrad nad ní. Sociálky solidní i se sprchou. Do řeky jde dneska jen Soptík – je ortodox.

Jinak je v kempu asi 10 stanů a nějaké karavany. Jelikož jsme tady docela brzy, jdeme v klidu na pivo. Crkáme jedno za druhým a kocháme se pohledem na řeku z oken restaurace. Šéfová – jmenuje se Sadžana Cehič Bajbutovič je docela fajn akční holka a pořád se s námi snaží domluvit anglicky – což se jí nikdy nemůže podařit, když s náma není ten bezpapírák Kozel. Nicméně na něčem k jídlu se domluvíme. Servíruje se večeře a stále se popíjí. Taky k nám zašel majitel kempu – cca 65 let s lahvinkou domácí rakije a všem nám nalil. V Kempu se objevil další Čech. Na Báwu. Prohodil pár slov o tom, že se byl podívat na Željavě – vojenský komplex na hranicích s Chorvatskem – o tom později. Medák se pochlubil, že o tom taky už něco slyšel. Nicméně týpek se družit nechtěl a odkráčel si postavit stan.

Jak si tak chlastáme a pozorujeme cvrkot, zjistili jsme, že se odtud pořádají výlety na raftech po Uně. A tak po X – tém pivu a rakiji slovo dalo slovo, že si to zítra dáme. Cena 45 éček sice dost, ale jdeme do toho. S tím vědomím to už moc nehrotíme a jdeme spát.

Den pátý:

Kemp Discover Bihač – Kulen Vakuf - Rafting na řece Uně (30 km)

Probíráme se v očekávání věcí příštích. Pukavec nikdy nejel vodu, Lůďa snad také ne. Strejda neumí plavat a my ostatní ještě nikdy neskákali třímetrový slapy. Dostáváme vydatnou snídani, potom velikého panáka rakije a jdeme si vybrat neopreny. Sami si nakládáme raft na auto a potom už nasedáme a vyrážíme na cestu k Štrbački buku – nejvyššímu (10 m) – slapu na Uně. V kapse máme jen cigára a pár marek. Motorky a věci necháváme v kempu na recepci.

Náš skiper /vedoucí zájezdu/ se jmenuje Irman Handukič a je to nasvalenej týpek. Takže – sundáváme raft a neseme ho do vody nad tím desetimetrovým slapem. Trochu se nám klepou kolena, ale Irman nás ujistil, že mi máme jít pěšky po dřevěném chodníku kolem řeky, a on si nás vyzvedne. Jdeme tedy. U Slapu je docela živo. Spousta turistů. Nejvíc nás asi zaráží to, že je mezi nimi mnoho žen v burkách a hidžábech. A jsou to všichni čmoudi. Hnus.

Když se dostaneme na dohodnuté místo, Irman poslal ze slapu dolů raft a skočil za ním. Šou pro turisty…. Nicméně my bychom to neskočili. Potom už nasedáme do raftu ( Irman si nás rozdělil podle váhy) a posloucháme Irmanovu instruktáž: nalévo – doleva, disno – doprava, veslaj – vesluj, sadaj – sedmi, vstavaj – vstávej. Vysvětlil, že když budeme najíždět na slap, máme si sednout na dno člunu a hned jak ho projedeme, zase sedneme zpět na bok, nohy zásadně zasunuté v pojistných lanech na dně raftu.

Jedeme. První slap a při nájezdu na něj Irman zařval „ BRŽE“. A to neměl dělat, protože nám zapomněl říci, že BRŽE znamená RYCHLE /PRO LIDI, CO JELI UŽ NĚKDY NA RAFTU VODU, TO BYLO JASNÝ/, jenže Lůďa a spol. začali BRZDIT.!!!!! Prostě píchli pádla do vody a zabrali kontra. Nicméně jsme to dali, ale hned byl další slap a tam už si při stejné reakci Maja loknul a Lůďa dostal od Irmana pádlem po hlavě/měli jsme helmy/ a zároveň na něj řval :„ Počemu ty neveslaješ?“ A tak Soptík Irmanovi vysvětlil, že jejich BRŽE zní, jako naše BRZDI. A tak se Irman naučil česky? RYCHLO. Další slap byl v pohodě. Potom to trochu teklo – a zase trochu Volej. A když už jsme měli jazyky na vestách, protože ty jsme měli taky, ale ne motorkářské, nýbrž plovací, byla zastávka na břehu, kam nám Irman objednal týpka, co prodával pivo. Poslali jsme tam každý 2 a vyrazili dál. Irman nám řekl, že když bude žízeň, můžeme klidně pít vodu z řeky. A tak jsme to tak udělali. Jinak byla pohoda olej, slapy, olej slapy. Když byla velká hloubka – bylo vidět na dno – připomněli jsme Strejčkovi, že neumí plavat a bylo o zábavu postaráno.

Těch 35 km po Uně jsme dali asi do 17 hodin. Před Bihačem jsme zase naložili raft a jeli zpět do kempu. Tam na nás už čekala večeře a pivo s rakijí od pana domácího. V kempu se objevili zase jiní Češi na mašinách a tak jsme ještě dali pokec. Večer jsme se domluvili, že se pojedeme podívat na ten komplex v Željavě a potom vyrazíme dál na jih okouknout slavné bosenské pyramidy u města Visoko.

Jdeme spát.

Den šestý:

Trasa: Kulen Vakuf – Ključ (180 km)Městská pláž Alina luka

Probíráme se kolem sedmé ráno a probíhá standardní očista těla. Soptík vaří kávu i jedné krajance, co je tam s manželem na Adventuře. Odbudeme si poslední snídani a taháme z domorodců, kudy nejlépe na Željavu. Všichni nás poslali do Bihače a tam nám už prý každý policajt ukáže cestu. Dobrá.

Vyrážíme na nejbližší benzínku, protože po anabázi z předevčírka máme sucho v nádržích. Při tankování se ještě ujišťujeme o trase. Od pumpaře dostáváme stejnou informaci, jakou jsme dostali v kempu. Valíme tedy do Bihače a hned na kraji točíme na východ na Baljevac. Je to snad jen 5 km. Silnice se pomalu zužuje a postupně zarůstá keři. V jejím okolí přibývají značky s lebkou a zkříženými hnáty upozorňující na výskyt minových polí. Nakonec přijíždíme k přenosné brance, která by se ještě dala překonat, ale asi 20 metrů za ní jsou již betonové jehlany a ty nezdoláme. Evidentně jsme v tom vojenském prostoru, ale také na hranici mezi Bosnou a Chorvatskem. Medák se tedy radí opět s mapou v mobilu a nakonec to otáčíme a jedeme zpátky do Bihače s tím, že to vezmeme pře hranici do Chorvatska a z jejich strany se tam dostaneme lépe. A jak jsme se tak opatrně otáčeli na té úzké silnici, abychom ani kouskem kola nevjeli do minového pole, změnilo se pořadí. První jel Medák mírně nasranej, že nám to přece říkal, že musíme přes Chorvatsko. A jak tak chvátal, přehlédl jednu odbočku a opět jsme si zajeli 25 km. Nic. Soptík se zase ujal vedení a valíme na hranici.

Na přechodu fronta na půl hodiny a není se kde schovat. Počasí nám stále přeje a tak se pečeme na asfaltu. Náhle se otevírá ještě jeden pruh a tak jsme za 15 minut na Chorvatské straně. Ve vesnici Željava Soptík vysomroval u místního týpka vodu na pití, protože jsme z té hranice byli už vysušení jako tresky. Zároveň se poptal na cestu na letiště. Bylo to kousek. Projeli jsme lesem a před námi se náhle objevila stará rezavá Dakota. Dáváme cígo a oblejzáme stroj. Zvěčňujeme se a pokračujeme dál do komplexu. Přijeli jsme k prvnímu tunelu. Prostě díra do skály, jako hrom. V Željavě nechal jugoslávský samoděržaví Tito postavit letiště do hory. Hustý bylo, že letadla mohla startovat rovnou z nitra hory. Obdivujeme na místě zbytky pevnosti. Z nitra hory jde osvěžující studený vzduch. Jinak je všude jen bordel a nasráno. Chlápci najednou skáčou na mašiny a valej si dát sprinty na letišti. Nakládáme tomu, co to dá. Zároveň se trochu řítíme do neznáma, protože nikdo nezná kvalitu asfaltu. Na konci dráhy otočka a zastavuje asi v polovině, kde stojí civilní auto. Po ploše kolem letiště jezdí nějaké dva pásové stroje, od kterých se zvedají oblaka prachu. Jak jsme posléze zjistili, jde o mašiny na dálkové ovládání, které pomocí radlice a rotujících řetězů odminují prostor. Chlápci – vojáci s jedním zajeli na letiště a zastavili, takže si to můžeme omrknout z blízka. Děláme společné foto, a protože tu není nic dalšího ke koukání odjíždíme zpátky na hranice.

Pouštíme se na tu samou cestu již potřetí. Je už odpoledne a my jsme se vlastně ještě nepohnuli z místa. Třetí den se pohybujeme v rozmezí 80 km. No tentokrát už rovnou do Bosanski Petrovace, kde zase tankujeme a hned vedle benzínky stavíme v motelu No.9. Jsou tři hodiny odpoledne a tak se potřebujeme posilnit na další cestu. Většita z nás si objednala jakýsi Doručak. Vypadá to nadějně – klobásky, slanina, vajíčka. Až později doma Soptík zjistil, že Doručak je snídaně.  Takže jsme ve tři odpoledne posnídali, číhli znovu do mapy a domluvili se, že prostě pojedeme směrem na Visoko po E 761 a až se nám někde zalíbí, překleneme.

Sedáme opět na bajky a vyrážíme. Po 40 km jsme přijeli do města Ključ. Přejeli jsme po mostě přes řeku Sanu, a protože se začala zatahovat obloha, koukáme po kloši. Kousek za městem jsme našli příhodné místo. Oplocený areál s hřišti, pódiem a hlavně barem. Jsou tu i stoly a standardní bosenské, tentokrát betonové grily. Zatímco Strejček jede udělat rekognoskaci prostoru, Soptík se vydává o kus dál, zkusit štěstí kolem řeky. Nakonec volíme tu Městskou plážu – Alina luka. Parkujeme mašiny kousek od baru dáváme hned chlazený Tuborg. Točené došlo. Kluci za barem nám svižně připraví něco k jídlu zasedáme za stoly a chystáme se na kloš. kolem nás svižně teče Sana. Sedíme pod stromy na břehu řeky a vymýšlíme, kde seženeme chlast. Nakonec Soptík zkusí obsluhu baru. No a kluci bosenský, že by přivezli domácí rakiji. Za 10 éček lahvička. Nakonec borec nechal flašku zadarmo, protože jsme jim vypili bar. Fakt jsme se pěkně upravili. Obloha se neustále zatahuje. Nikdo z nás, kromě Maji, si nepostavil bivak a trochu spoléháme na pódium, na kterém zatím ulehl místní bezdomovec. No nic – dnes v noci bude mít společnost. Sbíráme se na spaní, a zatímco si Klošák se Strejčkem stelou na stole pod přístřeškem, Maja zjistil, že se mu pod celtu u motorky nastěhovala fena se dvěma štěňaty. Maja pěkně špačkoval Zablešili mu spacák. V noci pršelo.

Den sedmý:

Trasa: Ključ – Visoko (Labyrint Ravne) – Željezno Polje (Orčeviči) (270 km)Huseinova dača

Ráno nic moc. Je po dešti. Nemáme se kde vysrat, protože jsou záchody zamčené. Dáváme kafe a valíme směr Visoko. Je to asi 180 km a kus si dáme po nové dálnici. Sice s poplatkem, ale zase nám to urychlí pojezd. Chvilku nám sice malinko mží a silnice je mokrá, ale postupně se vyčasilo a tak si užíváme průjezd kolem jezera na Saně a také vzpomínku na to, jak jsme tu klošili před lety, hned za městem Jajce.

Jedeme po E 661 na Kakanjj a najíždíme na dálnici A 1 do Sarajeva. Po 30 km se nám otvírá pohled na zalesněné kopce ve tvaru pyramid. Jsme na místě. Sjíždíme z dálnice a projíždíme městem k pyramidám. Na místě v infocentru jsme zjistili, že u těch kopců nic nevykoukáme a tak se přesunujeme zpět a jedeme k Labyrintu, který tu odkrývá místní Indiana Jones, s pomocí dobrovolníků. Drží se idee, že pod pyramidami existoval komplex labyrintu chodeb, které mají jakýsi astrální význam. Postupem času v odkrytých chodbách našel megalitické kameny neznámého složení.

Po celkem slušné asfaltce přijíždíme na místo. Parkujeme a kupujeme vstupenky do Labyrintu. Prohlídka je asi na hodinu. Fasujeme helmy a celkem pohlednou maličkou průvodkyni. Výklad je ovšem v srbochorvatštině a tak fasujeme i tištěný komentář. Prolejzáme Labyrint a slečna nám vykládá, jak tady naměřili nějakou podivnou energii a tak a také že si máme všimnout, že ačkoliv jsme hrozně daleko od malého vchodu, dá se tady z jakých podivných příčin stále dobře dýchat i bez klimatizace. Hmm.

Vylejzáme ven a Soptík se Strejdou si došli ke stánkům se suvenýry sehnat místní tabák. Každý si kupuje kilo za 10 Euro a opět se pouštíme na cestu. Tentokrát už směřujeme na sever – na hranice. Dochází nám kapesné a tak raději pomalu k domovu. Dnes ovšem ještě přespíme v Bosně.

Jedeme po dálnici zpátky, ale tentokrát poračujeme z Kakanje na Zenicu a valíme po ní, dokud nekončí. Sjíždíme na E 73 směrem na Žepče a Doboj. Kolem řeky Bosny je pěkný pojezd a tak se rozhodneme, že najdeme flek na spaní. Nakoupili jsme v supermarketu u silnice kousek před Žepče a pomalu se rozhlížíme, kde by to šlo. Projíždíme Begov Han a asi po 3 km odbočujeme do hor na Željezno Polje. Jedeme po silničce, která lemuje břehy jakési horské bystřiny, ale spát se tu nedá. Sice si cestou všimneme jednoho opuštěného domu, jenže jinak jsou tu svahy tak kolmé, že moc rovného místa nenajdete. Náhle se před námi objevila benzínka – kdo by jí hledal takhle v horách. Kolem ní posedávali domorodci a popíjeli kávu. Zastavili jsme na poradu a Soptík se dal do řeči s jedním domorodcem v ojetém Oplu. No a jak to tak už někdy bývá – slovo dalo slovo a borec se nabídl, že můžeme přespat na jeho chatě v horách 4 kilometry odtud. Koupil nám všem kávu a že si už jen něco vyřeší a dovede nás na místo. Na motorkách tam prej dojedeme.

A tak jsme si sedli s místními ke stolu, polkli kávu a nabídli jim loka z rakije. Nikdo si nedal, že prý nepijou. Soptík se teda zvědavě zeptal, jestli náhodou nejsou muslimové – no a oni, že jo. A ten náš se jmenoval Hussein. No takže máme nocleh u Muslimáka na dače. Hustý.

Skočili jsme opět na mašiny a následovali Husseina do hor. Po cca 3 km končil asfalt a sjeli jsme na makadamovou cestu, která místy byla tak příkrá, že jsme to stěží dali. Hned jak jsme zastavili u dači, Luděk prohlásil, že tudy zpátky nepojede. Nicméně Hussein nás dovedl na nádherné místo. Chata byla nová – ještě nedodělaná , ale už jen detaily. Nacházela se na vrcholu horského hřebene a kolem rozhled na údolí řeky Bosny i na horské vesničky kolem. Na polích okolo chaty pěstoval Hussein plantáže malin a k tomu políčko brambor a dýní a zelí a ..no prostě všeho, co se dá v horách vypěstovat. Měl tam spoustu dříví a nechal nás udělat oheň a také v sudech na zalévání spousta vody na mytí. Pod pergolou luxusní sedací soupravy, na kterých se hned kluci uvelebili.

Po chvíli se Hussein rozloučil a ještě nám poradil, že ráno můžeme jet na opačnou stranu, abychom nemuseli vyjíždět ty krpály. S díky se loučíme, a když odjel rozbýjíme tábor. Oheň hořel, nakopali jsme brambory a jak jinak, načali kořalku. Pomalu se stmívalo a my polehávali kolem ohně a kochali se krajinou. Najednou v tichu hor zaznělo volání mulezína z minaretu nedaleké vesnice. Jak romantické Někdo usnul u ohně a jiní zase na sedačkách pod pergolou. Svěží horský vzduch odvál chmury i alkoholové výpary z našich vykalenejch hub.

Den osmý:

Trasa: Željezno Polje – Daruvar (230 km) Izletiště Vranjevina

Ráno se probouzíme zahaleni mlhou, stoupající od řeky Bosny. Pomalu se zvedá a kolem nás se opět otevírá pohled na hory. Dneska bude krásně a my opustíme Bosnu a Hercegovinu. Domluvily jsme se na tom, že přespíme někde v Chorvatsku, i když nemáme ty jejich kundy. Soptík rafinovaně navrhl, že by to šlo někde kolem Daruvaru, kde žije početná krajanská menšina. Čeká nás tedy cca 230 km.

Po ranní hygieně, kávě a lehké snídani sedáme na stroje a vydáváme se dolů z hor. Jedeme na opačnou stranu, jak nám večer poradil Hussein. Lůďa stejně nechtěl jet stejnou cestou. To jsme ještě nevěděli, co nás ve skutečnosti čeká. Dolů ten makadam byl totiž místy i více než 12% sklon. Šutry tak na orvání spodku motorů. Jedeme s nohama na zemi, protože jinak bychom to neustáli. Dole nám Lůďa všem pogratuloval. Nikdo neupadl. Myslím, že tohle by nedali ani borci na Bávech.

Valíme na Žepče a před Slavonskim Brodem uhýbáme na Derventu a Gradišku. Tady naposledy tankujeme levný benzín a dáváme bagety na benzíně. Přejíždíme hranici do Chorvatska a přes Okučani jedeme po silnici po které jsme přijeli na Daruvar. Na kraji Daruvaru zastavujeme u první benzínky a ptáme se, kde se tu dá přespat. Pumpař, který se jmenoval Navrátil, nebo tak nějak,nám špatnou češtinou vysvětluje, že tady to bude v pohodě, protože jsou tu samí Češi. Seznámil nás se svojí dcerou – ta prý umí česky lépe. A tak nás sličná slečna nasměrovala na místní párty plac Izletiště Vranjevina. Je to na kopci kousek za městem. Pramen vody prý je hned u toho.

Nakupujeme proviant v supermarketu a platíme kartami. Potom se už pomalu suneme přes vinice do lesa za město. Parádní flek. Obrovská pergola se stoly a lavicemi a nechyběl ani obligátní gril. A tak zase táboříme, opékáme, popíjíme rakiji a rozebíráme další postup. Jen ten pramen poněkud vyschl a za lesem je lom, odkud je slyšet rachot drtiček štěrku. V noci prší.

Den devátý:

Trasa: Daruvar – Sokolnice (518 km)Zahrada u Libora a Simony

Dnes nás čeká nepopulární přejezd Maďarska. Ráno se posbíráme, uklidíme po sobě v rámci možností, protože i Chorvatsko je Balkán a bordelu je kolem dost. Jsme vlastně vzorní klošáci.

Takže to máme minimálně 400 km do Bratislavy a potom už bychom rádi zaparkovali někde na Moravě, protože došly valuty.

Valíme tedy po známé cestě přes Viroviticu do maďarské Barcse a dále na Balaton, Szombathely a Csornu. U Rajky se trochu zamotáme a tak projíždíme přes město a opět na dálnici do Bratislavy. Cestou se moc nezdržujeme a jen tankujeme a osvěžujeme se. Večer nás čekají hody na Moravě. Sopťa zase zavolal kamarádům Liborovi a Simoně, a dneska přespíme v Sokolnicích u Brna a jejich zahradě. Super.

Před Brnem jsme se sice trochu zamotali, ale nakonec kolem páté odpolední přistáváme před restaurací U Husára (na Moravě je všechno U Husára). Dáváme chlazenou plzínku objednáváme svíčkové a guláše a palačinky a prostě všechny nám libé pokrmy. Po chvíli přišel Libor – stejně starej týpek, co maká v Sokolnicích na rozvodně pro EON. Domlouváme postup a s natankovanými petkami se přesouváme na zahrádku.

Simona s Liborem jsou fakt prima, takže otvírají chatku, pouští AC DC a hostí nás rumem a slivovicí. Probíráme zážitky z dovolené a popíjíme do noci. Postupně upadáme do komatu. Sopt´Ta se strejdou se uloží na trampolínu. Pukavec s Medákem v chatce na pohovce a Lůďa s Majou pod pergolou. V noci zase začne chcát a tak se Soptík se Strejdou přesunuli pod pergolu.

Den desátý:

Trasa: Sokolnice- Chalupy (250 km)

Ráno Soptík došel pro snídani do místního krámu. Potichu se ploužil zahradou a při vstupu do chatky se pod ním prolomilo prkno a on se propadl do sklepa. Ovšem jen jednou nohou. To, že nikoho nechtěl vzbudit se mu moc nepovedlo, protože to byl takovej rachot, že z toho měl Maja skoro opar. Zachránili jsme ho a družně posnídali. Dneska jedeme domů. Už večer jsme se dohodli na tom, že závěrečný dýchánek bude u Kozla na Chalupách. A protože jsme první den při Majově karambolu propásli tu exkurzi v elektrárně, dáme si jí dneska. Medák zvedl telefon a domluvil to. Na Chalupy teda pojedeme přes Dalešice a máme o kulturu postaráno.

Vyrážíme na cestu. Po dohodě zamykáme zahradu a ukládáme klíč na předem domluvené místo. Libor i Simona jsou totiž v práci a tak jsme se s nimi rozloučili už večer. Valíme na Modřice, Ivančice a kolem Dukovan na Kramolín do Vodní elektrárny Dalešice.

Prohlídku šéfuje sympatická paní a nás to baví. Informace o téhle elektrárně si najděte na webu.

Z elektrárny odjíždíme po známé cestě pro Moravské Budějovice, Strmilov a Kamenici nad Lipou na Tábor a Votice. Před Miličínem se dostáváme do kolony. Nehoda na silnici jí dočasně uzavřela a tak nás odklonili na Ješetice a Heřmaničky. Pojedeme sice prdelema, ale zase to bude o kousek blíže. Cestou se na nás nalepil nějaký Rus na Hondě Shadow a tak jsme mu ochotně ukázali cestu. Ovšem v Heřmaničkách mu musel Soptík vysvětlit, že my nejedeme do Prahy a poslal ho na Votice. Mezitím mu ale ostatní ujeli. Na Chalupy přijel pěkně nasranej, protože odtáhl zase celou dovolenou a nakonec mu 20 kiláků před cílem všichni fouknou. A to není fér.

Kozel nachystal merendu. Těšil se na nás, jako malej kluk. Hmm. Neměl si nechat sebrat papíry.

Nakonec se slejzáme všichni. Přijela i Ivana. Super závěr. Ráno pojedeme domů.

Tráwovo okénko:

Je pátek ráno a my s Vohrym se obracíme směrem domů. Ve vesnici Nagykapornak se dělí naše cesty, chlapi jedou doleva a my vpravo, zpět na Zalaegerszeg. Čekají nás opět včerejší zatáčky, ale po 300 metrech na nás bliká kamioňák a to asi budou na trase švestky, zpomalujeme na kilo a už jsou vidět s radarem za křovím….. Tak ještě o 5 dolů, aby měli radost, zamáváme a jedem dál. Jediný policajti už za náma, nikdo nebude rušit, gumy zahřátý, tak taháme za plyn co to dá a užíváme si ty krásný (a asi jediný) maďarský serpentýny. Vracíme se stejnou trasou až do města Szombathely na benzínku, kde jsme včera tankovali. Tankujeme, dáváme občerstvení a loučíme se.

Vohry jede po trase co jsme přijeli a já směřuju do Rakouska. Po 15 km přejíždím čáru a pokračuju po B63 svižným tempem na Oberwart, kde sjíždím a po trojkách se nabližuju pěkně do hor. Dávám pěkně zatáčky, užívám asfalt, minimální provoz, pohodička. Začíná mi kručet žaludek, tak zastavuju na gáblík. Objedvám si meníčko a pitíčko za pouhých 9 éček. Slušně nasycen pokračuju směrem na západ a dostávám se na B72, která se klikatí přes středisko Alpl. Najíždím na B20, která vede na sever a je to úplně supeeeer silnice. Přijíždím k městečku Mariazell, kde podle mapy zjišťuji, že by měl být kemp u jezera. Ještě před městem odbočuju doleva a přijíždím ke krásnému jezeru. Je pátek navečer a je tu dost lidí. Šipky mě vedou ke kempu, který je až nad pláží, ale pěkně uklizenej v lese. Hledám recepci, ale je otevřená až ráno od 7 hodin. Dávám sprchu a vyrážím na pláž, kde si dávám pivko. Koupačka, véča a pivko a pokec s Čechama na jawkách, kteří dorazili těsně po mně. Jdu chrápat. Ráno mě budídéšť, který rychle přechází, tak snad budou suchý cesty. Lámanou němčinou, domlouvám pobyt a platím. Lehká snídaně a ještě jedna koupačka a vyrážím směr Čechy. Sjíždím z hor, přejíždím Dunaj a pokračuju po B36 na Zwettel. V poledne přejíždím čáru a natotata jsem v Nové Bystřici, kde si dávám oběd a čekám na Janu s dětma a společně jedem na kemp Osika. Tam nocujeme a v neděli po obědě se vracíme domů.

Sice jsem jel jen na 5 dní, ale užil jsem si jak pařbu s kámošema, tak super projížďku po silnicích v Rakousku, takže příští rok do Alp určitě znova!!!

FOTO(dodáme)