|
Den 0 / 1, Neděle:
Sraz je tentokrát podivuhodnej. Pukavec, Vohry a Maja vyrážej nultej den, tj v sobotu (netradičně – už to nesmíme dopustit) a jedou k Hanzovi do Otína na sraz. Ten je prý super a dějou se tam divnověci...chlífáci dělají čest svému jménu. Maja vyhrává první cenu za nejhezčí motorku (má největší podporu publika), Vohry je nařčen neprávem, že uzmul striptérce vibrátor, utrhnul si podrážku atd... V neděli je sraz ve Znojmě.
Druhá skupina o třech členech, Tráwa, Kozel a Strejda, vyráží v neděli ze Sudoměřic od pumpy. Sraz je ve 13:00. Strejda doráží kolem 13:45, čili to má za flašku a ostatní se radují. Vede to Tráwa, protože má zkušenosti jako „roudkeptn“. Jsme najedený, takže stavíme jen na kávu v jemnici, kde přichází sms od Medáka, že taky vyráží. Koukáme, jestli nás nedožene, ale ne. A jelikož jsme ve Znojmě byli před nedávnem, tak Tráwa si splnil domácí úkol a dačickou objížku zvládá s bravurou starého psance a vůbec nám to nedělá problém. Dorážíme k Pepovi (tradice) a „sraz parta“ je už na místě. Kecáme, Vohrymu Maja lepí utrženou podrážku, esteticky mu jí oblepuje americkou páskou. Vohry se dušuje, že vibrátor nemá. Pijeme vodu, je totiž 40C. Meruňky nejsou už na stromě, ale v buchtě, kterou nás Pepa hostí. Loučíme se a opět si slibujeme, že se uvidíme na Jawáči. Voláme si s Medákem, který je už u Pavla v Popicích a prej tam nikdo není, trošku v nás hrkne. Dorážíme a vychází Pavel na vítačku a Medák s už druhým pivkem a radí Pavlovi, že je prý ještě potřeba přichladit. Dáváme pivo a kecáme s místňákama, jako každý rok, převlíkáme se a štelujeme se na schůzi, na Kámen pravdy. Na Kešáka nečekáme, je to noční jezdec a víme, že se ho dnes nedočkáme. Vycházíme a voláme na sličnou fotografku, prosíc o foto. Sere na nás. Chrchlajíc, vycházíme a každej sedá na Kámen pravdy a už se to z nás sype.
Všechny nás mrzí Sopťova neúčast, vůbec první v historii, ale co už, neposerem se, musíme to dát i bez bezva týpka a roudkeptna.
Fotíme se. Možná na PF, i když nám zase chybí Kešák a Sopťa. Maja je pod obrazy svatých odhalen, že je asi jedním z nich, má nad hlavou svatého ptáka stražného (viz. foto). Načež přichází Adam, dospělý už týpek, který dělá v Rakousku kuchaře, číšníka a donáší nám pifka. Zajdeme pozdravit Věrku k jejímu pomníčku a jdeme se dolů napít a najíst. Adam přivezl z roboty plnej pekáč řízků, žampiónů, květáků a grilované zeleniny a tak si mlaskáme. Pavel přidal ještě uzený cigárka a čerstvou zeleninu, co víc si přát. Místňáci rozjíždějí debatu o páření ježků, je to prý horší než kočky, řvou hrůzostrašně. Medák se smíchy kácí k zemi a nevěří jim, Strejda se přidává a nezdá se mu to. Poslechněte si to na jůtůbku, říkají. Nějak moc nedivočíme, chceme vstát včas a něco ujet, přeci jen chceme být v úterý v Bosně i Hercegovině.
Den 2, Pondělí:
Ráno balíme, snídáme, popíjíme kávu a limo. Ozývá se Kešák s tím, že je prochcanej na začátku Znojma na benzíně a kam, že má jet. Navigujeme ho na benzínu k Lamě, odkud vždycky vyjíždíme. Prý to možná najde. Kozel, pokladník výpravy, platí Pavlovi za vyjímečnou pohostinnost a fotíme fotku před klubem.
Vyrážíme vstříc dalším zážitkům a že jich bude.
Pukavcovi nestartuje motorka. Roztlačujeme ho.Dorážíme na benzínu a vítáme se s Kešákem. Vyjel prý už včera v noci, ale jelikož houby viděl s jeho tuningovým světlem, tak se vrátil a jel až ráno. Na benzíně se rozjíždí záchranná akce. Voláme Vokurkovi o novou baterku, Puk vyndává starou a čekáme. Smrt baterie neovlivníš. Teď pro změnu Jindřich zjištuje, že už v zadu jede skoro na plátně. Tohle je lehko ovlivnitelný, je to hrubá nepřipravenost. Jindra jede do pneuservisu, kde mu nazujou nějakou starší gumu, ale lepší pneu, než s kterou vyjel. Přijíždí Vokurčák a dovalí baterku. Loučíme se s ním, chvátá do práce. My se domlouváme, že se tady najíme a tím ušetříme čas, který bysme strávili na obědě v Břeclavi. Dobrá práce. Pozorujeme, údajně nahlášený a koordinovaný požár vedle benzíny, co připomíná pálení čarodějnic za starých časů a čekáme až budeme moci baterii připojit, zkusit a až dorazí Jindra. Ještě chválíme Majovi opravu tlumičů zauzlovaným hadříkem (viz. foto). Vohry si z boty odmotává americkou pásku, jelikož se mu neprokrvuje noha, Maja měl moc velkou sílu, když mu botu omotával. Vyrážíme na trip kolem 13 hodiny, co už, budeme to muset nahnat rychlostí. Stavíme v obci Podivín, že se občerstvíme a napijeme se. Je příjemná cestovní teplota. Šouníme kolem motorek a někdo si všimne lesklého předmětu v Kešákově zadní gumě. To nechceš zažít. Sliníme to a někdo říká, že to bublinkuje. Kešák jedná a zjištuje vulkanizátora opodál. Zajíždí tam a společným okem vidí, že to neutíká. Falešnej poplach. Při příležitosti dalšího zdržení se občerstvujeme, abysme vydrželi déle svěží. V 15:45 jsme na slovensko maďarských hranicích a jelikož chceme valit po dálnici, pro ušetření času a nahnání kilometrů, kupujeme dálniční známku. Podražili, stojí už 6E. Už teď je jisté, že budeme muset překlošit v Uhrách a to není nikdy žádný med. Najít obstojný kloš, paradoxně co nejdál od vody, kvůli obřím a zuřivým maďarským komárům je umění. Kolem 18 nakupujeme ve městě Kormendi (Kérmendi) v místním Tescu. Pukavec kupuje první flašku, zřejmě má špatný svědomí, kvůli té špatné baterii. Medák veze láhev z domova (což by měl každý), Strejda veze rakiji, co mu dala bývalá a Jindra kupuje flašku za to plátno, co měl místo zadní gumy. Čili zásoba na večer je dostatečná. Když se k tomu přidá ještě nějaké to pivko Jelen, není co řešit. Pokladník s Medákem kupují posádce kilo pomerančů, aby se předešlo problémům s kurdějemi. Pukavec remcá, že mu příště místo pomerančů mají koupit kilo masa. Zastavujeme za městem několik km a rozjíždějí se průzkumníci prvního kloše. Medák sonduje místo vedle posedu u lesa na louce. Tráwa v lese neuspěl a Strejda říká, že na tom jeho místě by to šlo. Dorážíme na Medovo místo a zjišťujeme, že je sakra podmáčené. Přejíždíme na Strejdovo místo a tam se nám líbí. Je to po lesní cestě, zastrčený na konci světa. Sice je slyšet blízká silnice a provoz, ale to nám nevadí. Z druhé strany je kukuřice, tak doufáme, že nepřijdou na návštěvu, krom komárů i maďarští kňouři nebo bachyně se svými podsvinčátky. Vybalujeme, odstraňujeme všude přítomné trny a začínáme se tunit, zároveň se sběrem dřeva na oheň. Nálada je výborná, do té doby, než se na nás vrhnou komáři. Letos zvolili taktiku časových náletů. Přilítnou, najedí se, odlítnou, ukolébají nás atd. pořád dokola. Stříkáme se Predátorem a Offem. Zdá se, že chvilku to zabírá, ale opak je pravdou. Opékáme večeře. Čuntáme a pociťujeme, že to docela mastí. Zjišťujeme, že Pukavec je o trochu více hovornější, Strejda má kšilt od kšiltofky na stranu a to je známka, že už jí má jak vidle. Když ji vrhne mezi dříví a tvrdí, že hledá topivo na oheň, tak víme, že pro něj končí zábava. Usíná u ohně a na konci večera ho Kešák se svítícím Kozlem přikrývají. Příběh s pomerančema ještě není konečný, takže kdo odmítl dávku vitamínů, Medák je použije na pozdní smaženici. Pod heslem co dům dal, shromáždí na pánvičku všechny zbylé uzeniny, sýr, přidá pomeranče a míchá až do zuhelnatění. Když někdo řekne, že poprvé Medák udělal šlichtu, tak se kaboní, ale není všem dnům konec a i mistr tesař se utne. Děláme si večerní kávu na prezidentově novém vařiči a kotlíku, co veze místo Sopťi a moc ho za to chválíme. Ten už nás ale nevnímá a chroptí si na přední kolo. Vohry se raduje, že bude spát vedle Pukavce, což je pro něj pocta a ujímá se ho, aby se nezadávil. Pak Vohry padá do křoví plného trnů a skučí, ať mu Medák vyndá všechny trny ze zad. Kozel mu aspoň vyndává žabky z křoví, aby toho na ráno nebylo moc. Postupně popadáme a jdeme spát.
Den 3, Úterý:
Ráno nás budí nepříjemné bzučení u uší a tak si prodlužujeme spánek tím, že si xicht a horní půlku těla stříkáme prostředkama proti komárům, bohužel ne proti maďarským, ty jsou zřejmě o poznání rafinovanější. Vstáváme tedy celkem brzo na to, jak to včera vypadalo. Ještě ke všemu společně s komárama nás budí zemedělec, který kultivuje kukuřici, skoro u našich hlav. Berkáme se a značíme šavle, co tady nechalo naše mužstvo, aby se do nich nešláplo. Řešíme proč je některým týpkům špatně a svádíme to na rakiji od Strejčkovi bývalé, co je nevalné chuti. Rakije. Snídáme a probíráme, kudy, tudy a kam, že to dneska chceme dojet. No přeci až do raft campu na Uně. Ale necháváme tomu otevřený konec, protože nevíme jak s tou občankou obstojíme (Vohryho v tom nenecháme samotnýho) a prezident brblá, že den po největší vopici musíme urazit největší štreku. Vyrážíme. Na nejbližší benzíně se zkulturníme a valíme jak se dá. Pukavec si chladí lebku Strejdovou studenou kolou. Je na umření vedro. Okukujeme místní krasavice, přeci jen jsme už třetí den z domova a divočina v nás, se ozývá. Na maďarsko chorvatských hranicích vůbec žádná probléma, ani fronta. Celníci a celnice se jen mile usmívají na všechny chlífáky. V Chorvatsku taky kouskama jedeme po dálnici, takže platíme mýto. Jednou 5E a podruhé 2E. Stavíme u benzíny na oběd, dá se tady platit kartou a my předejdeme tomu, že nemáme chorkundy. Bavíme se kudy, jako vždy u oběda, ale Vohry nějak nevnímá, dojídáme. Medáka napadá, že by někdo anglicky mluvící, mohl zavolat do raft campu a domluvit, že přijedeme a aby pro nás měli jídlo a druhý den skippera, nejlépe toho loňského Irmana, ančto to byl typ a už by se s náma i anglicky domluvil. Kozel se toho ujímá a napotřetí se nám daří i vytočit číslo. Zvedne to nějaký chlápek a Kozel se ptá po Seržaně (všichni co tam byli loni, tvrdí, že se tak jmenovala). Chlápek odpovídá, že máme špatný číslo a chce zavěsit. Kozel to nevzdává a ptá se, jestli to je raft camp. Prý, že ano. Tak se ptáme na jídlo a že přijede 9 lidí, je to OK? Prý, že ano. A co rafting zítra? To se domluví až dorazíme. Super. Bič a pryč. Jenže po zaplacení mýta a ujetí několika kilometrů si uvědomujeme, že asi čopráci nevědí, kudy jet. Čekáme na 50°C výhni a píšeme jim, že jedou do Slovinska a ať se vrátí na A1 a jedou na Rijeku a sjezd na Karlovač. Tam, že počkáme na benzíně, což jim posléze taky píšeme. Potíme se, někteří se svlíkají do slipů a jiní do půl těla. Koukáme na tank na protějším odpočívadle a na milion kamionů, co se valí našim směrem. Po napojení a odpočinutí dorážejí čopráci a Pukavec hlásí, že poslední nestaví a jede se hned. To jim neuděláme a valíme až si odfrknou. Od téhle chvíle si už Vohry a Jindra, pokaždý zjišťujou cestu předem. Další plán cesty je staré Vojenské letiště Željava. Je to ještě na chorvatské straně, hned u hranic s BiH, čili, už se začíná vynořovat otázka Vohryho občanky. Jedeme a když se blížíme, koukáme jak se to kolem hor, blízko letiště, mračí. Ale snad to hory nepustí. Dorážíme na letiště a fotíme se se starou vyřazenou Dakotou, kontrolujeme supportku z loňska, jak vyšisovala a chystáme se ještě podívat na díry do skály, co jsou udělaný přímo na startování z nitra země. Více popsáno v loňském deníku. Když přijedeme k prvnímu tunelu, hory tu bouřku pustily a spadlo nebe. Schováváme se do druhého, otevřeného tunelu a Pukavec, Medák a Tráwa si ještě stihnou dát sprint na ploše, na druhé půlce letiště prý neprší. Probíráme v jeskyni další postup. Na hranice je to jen co by kamenem, je před 19 hodinou, tak se rozhodneme, že to zkusíme dnes už do BiH a rovnou do rafting kempu. Dorážíme na hranice za mírného deště, ale s hrozivě vypadající oblohou skoro ze všech stran. Je celkem fronta, ale ubíhá, tak debatujeme co a jak uděláme. Tráwa navrhuje, že bysme ještě dnes zůstali v Chorvatsku, neprochází to. Vohry říká, že jestli ho na občanku nepustí, tak, že sám překlošne na chorvatském ůzemí a počká na nás, až se budeme vracet za 2-3 dny. To odmítáme, nenecháme chlífáka napospas vlkům, vrátili bysme se s ním. Dohadujeme, že nikdo nebudeme vytahovat pas, dáme občanky a to už nás snad od okýnek, kor, když je za náma fronta, nevyhoděj. Další část plánu, je udělat při najetí menší chaos, aby je to zmátlo kolik nás je a kdyžtak bysme Vohryho nějakým způsobem pášli. Nakonec je všechno v pohodě, Medák jde první a celník normálně vezme občanku a dá jí do čtečky na pasy a cajk. Na obou stranách hranice. Chvátáme, je už hodin jak na kostele a my to máme ještě hafo cesty, nemáme BiH konvertibilní marky a začínáme mít hlad. Stavíme na pumpě v Bihači a tam se rozhodneme v bufáčku najíst, sice už toho moc nemají, ale o to si líp šmákneme, vyškrabou nám kastroly. Ve finále se složíme do banku a Kozel na benzíně i vymění lokální měnu, což je výhra. Odjíždíme a už se začíná smrákat. Na mapě žlutou cestou, letíme nach Kulen Vakuf, kde je kemp. Kolem 22 jsme na místě. Skoro to opět mineme, ale Medák bere za plyn a už se řítíme po makadamu dolů do kempu. Zajíždíme před umývárky a přichází místní šéf, co ho známe z loňska a už nám nalévá slivovici. Pak dohodneme, že si vezmeme jednu chatku (40E/noc pro 4 lidi) a motorky kolem ní. Ideální i pro uschování věcí. V chatce by se v klidu vyspalo až 6 lidí. Kozel, Maja vedle motorky, Tráwa, Jindra každý svůj stan. Spíš proto, aby jim asi nesplesnivěl, na déšť to nevypadá. Vybalujeme a chystáme se na pivko. Dorážíme do osvěžovny a ujímá se nás anglicky mluvící výčepák. Dáváme po žejdlíku a přichází týpek z půjčovny raftů, s kterým mluvil Kozel. Domlouváme raft pro 6lidí, což znamená, že 3lidi nepojedou. Pojedou ty co nejeli loni a doplní je jeden mazák. Rozhoduje se mezi Medákem a Strejdou. Je to jak na houpačce, nejdřív si dávají přednost, pak chtějí jet oba. Pořeší se to ráno. Dohadujeme hard core část sjezdu a bez neoprénu. Týpek nám slibuje Irmana, že prý kvůli nám dorazí. Ptáme se po Seržaně a nikdo jí nezná. Je tu prý jen Šaza a ta bude zítra ráno. Tak jsme zmatený. Byla tady vůbec, nebyl to duch? Pravda či lež. Objednáváme si snídani na 9tou ranní a rafty mezi 11-12tou, Irman má prý předtím něco důležitého. Vyhovuje, jsme na dovolený. Pavtarýme pivo a slyšíme od vedlejšího stolu češtinu, vtipný. Platíme a v 1hod ráno si jdeme k chatce udělat turka. Jaká to výhoda plynového vařiče. Strejček nám nutí rakiji, která se nechce vzdát a neubývá. Tři týpci si dávají a ubývá asi mikrometr z láhve. Jde se spát. Zítra je adrenalin day.
Den 4, Středa:
Ráno sprcha, hygiena a jde se na snídani. Z dálky nás vítá Seržana = Šaza. Jak se dá takhle zkomolit jméno? Výbůch. Je ráda, že se bude letos mluvit aj, bude to víc srozumitelný. Strejček tedy zůstává u bosenčtiny, ale občas je potřeba translátor. Snídaně je na ůrovni, ale v porovnání s českými kempy, královská. Naše staronová kamarádka vypráví, že o naší, včera objednané snídani na 9 ráno jí zavolali v 8:20. To je výkon. Šaza se divý, že s náma pojede Irman, ale prý přijede kvůli nám, že jsme typové, pamatuje si nás z loňska. Rozhodlo se o 6 raftaři, bude to Strejda. Medák to oslavuje pivem k snidani, v 9 ráno. Dopoledne prokecáme a u Šazy si objednáme na 11 předraftní polívku. Je výborná, říká na kocovinu, rajčatovo/slaná – Trahana soup. Medák jí odmítá jíst, ostatním chutná. Zkoumáme okolí, řeka Una je i tady nádherná. Modrá barva bije do očí. Tráwa se hrdinně koupe. Vohry tvrdí, že rafty nejede, voda by se dala popsat jako ledově ledová. Zkoumáme jeskyni pod jídelnou. Podlaha / strop, by se zas dala popsat jako hodně chatrná, Pukavec říká, že už tam nikdy nevkročí. Ale nevěříme mu, je to přeci jídelna. Čekáme na Irmana. Přijede ůplně někdo jiný a bosenčtinou, co jí nikdo nerozumí něco žvatlá. Kozel prosí o angličtinu. Super, mluví dobře. Máme se prý jít začít balit. Začne se ptát na velikost neoprénů. Kozel vypálí, že my neoprény nechceme, jedeme bez. Chvilku váhá, ale nic nenamítá. Pak nám dává neopren boty, zkoušíme správnou velikost. Vesty, pádla a helmy a jsme ready. Přijíždí Irman. Šlachovitej týpek, co se s náma srdečně vítá. Házíme raft na dodávku a vyrážíme. Irman je rád, že mluvíme řečí anglickou, nebo si to přeložíme a říká, že jedeme koupit pivko v petkách. Zbytek mužstva se s náma loučí. Medák se chystá vyběhnout na místní zříceninu.
Jedeme v dodávce, na střeše raft, podivuhodně přivázanej skrz přední okýnka vnitřkem auta a řidič s náma jede, jak kdyby nás ukradl a vezl nás v Anglii. Strejda se svěří Kozlovi, že kdyby potkal nás, tak by to nedopadlo dobře. Přesně na to teď myslel. Dorážíme ke krámku, kde Tráwa a Kozel kupujou tři, dvoulitrové petky piva a jednu fantu. Ještě bereme stylově místní cigarety Drina. Uhybáme na polňačko / makadomovou hroznou cestu, kde po každých 100metrech je značka 30km/h zone. Jedeme asi 2km/h. Zřejmě cesta za dob povozů vypadala lépe. Vyhybáme se autům co jedou naproti, občas už jen to, je hard core. Stavíme u brány do Narodního parku Una, Irman vyleze, plácne si s důležitým správcem, řekne mu, že řidič zaplatí cestou zpět a jedeme dál. Dorážíme na loučku u řeky, kde zas slyšíme češtinu. Dáváme raft na řeku a připravujeme se, Irman nám dává slovní školení a pak i praktické. Rozmístí nás podle váhy a výšky do raftu, aby mu to vyhovovalo a Kozla si bere k ruce na poslední dvojici na překlad. Jdeme na to. Dojíždíme k velkému jezu (slabých 11 metrů) a sehráváme se. Vystupujeme a Irman říká, že máme jít za řidičem pod jez. Všude je milion diváků. Lačných senzace, většinou muslimáků. Ženský zahalený, chlapy polonahý, divný.
Chvátáme dolů, derouc se mezi divákama a hrdý na to, že jsme to my, co to pojedou. Irman nahoře chystá divadýlko. Shazuje raft z jezu, ale i on to obchází. Škoda, loni to skočil dolů a ženský si rvaly rodidla a nabízeli mu sňatek. Pak nám vysvětluje, že je 20cm nad stav a že by ho válec dole pod jezem nepustil do 15 sekund a to by bylo nebezpečný. Sejdeme dolů, kde jeho pomocník přiváží raft a my nasedáme. Irman velí „rýchlo“ a my pícháme jak o život, leč proti tomu 11 metrovýmu jezu. Je to sranda a asi i křest, jak potom říká. Všechny nás vykoupe pod tou největší sprchou. Pak už to otáčí a my míříme k nejadrenalinovějšímu úseku. Škoda, že hned na začátku. 6 metrová díra se na nás tetelí. Diváci jsou ve varu a my skáčeme dolů! Raft se mírně láme a my, světe div se, netoneme, ale za řvaní našeho otrokáře vstáváme ze dna raftu a čelíme dalšímu jezu, tentokrát o trošku menšímu – 5 metrů. Takhle to pokračuje ještě asi dva jezy a pak je chvíli klid, Irman řve, jestli to bylo dobrý a my spustíme vítězoslavný ryk, jak se nám to líbilo. Tráwa chce bouchnout na počest přežití pivo, ale Irman říká, že máme počkat, že budou ještě velký jezy a že pak na relax bude času dost. Dáváme ještě pár adrenalinovejch sjezdů, ale po prvotním šoku a návalu adrenalinu, nám to přijde, že by to sjely i maminky s kočárkama.
Pak už Irman říká, že si hodíme „bosnien stajl“, což znamená nepádlovat, popíjet, kouřit a poslouchat jeho zajímavý příběhy. Třeba ten o vraku auta, co visí nad kaňonem. Říká, že nahoře vedou koleje a auto přepravovali na vlaku. V něm si zloději schovali trezor s prachama, pak si ho chtěli shodit dolů do řeky, ale on se jim zachytil na srázu, takže možná ještě dnes jsou prachy v trezoru;). Pak nám ukazuje ohlodaný stromy, říká, že je to od bobrů, známka čisté vody. Jedeme okolo pramene vyvěrajícího ze skály, radí nám, ať ochutnáme vodu, je průzračná, studená 7°C a fakt dobrá. Pak taky udělá radost Strejdovi, říká, že kde už není vidět na dno, že je víc jak 7 metrů hloubka, Strejda si přitáhne vestičku. Pak nás taky překvapí, že jsme první team tuhle sezónu, co nechtěl neoprény, přitom i přes studenou vodu, nám vůbec zima není. Mrká na nás a říká, ať si řekneme o slevu, že bez neoprénů je to levnější. Zkusíme to. Jedeme dál, občas zapádlujeme, občas je totiž „volej“ i na divoké řece Uně. Říká nám, že po levém břehu je Chorvatsko a na pravém BiH. Jako celek je to National park Una. http://nationalpark-una.ba/en/
Vypráví o medvědech, vlcích a další divočině. Pak říká, že tady žijou i želvy, což se nám zdá divný, v takový ledárně, ale pak nám jednu ukazuje, což ho podezříváme, že byla nalepená na stromě.
Pěkně nám to ubíhá, stavíme se vyvenčit, natáhneme se v síti mezi stromama, všude je motýlů jaxviň, Irman chytá do ruky dvě rybky, které se prý používají na lov predátorů, prostě si připadáme jak v jiné době. Sedáme a Irman nás už připravuje na poslední jez, je prej téměř nejhezčí a „hodně adrenalin a šouvr tajm“. Tak se těšíme a už na nás ani nemusí řvát, ryhle pícháme sami...a pak padáme do nějakých 4 metrů??? Raft se láme a my popadáme všichni do lodi jak hrušky. Zaryčíme si a zaujmeme svoje místa a jedeme ke břehu k autu, které už na nás čeká. Máme plnou hlavu super zážitků, skáčeme si do řeči a říkáme Irmanovi, že to byla bomba! On nám na oplátku říká, že jsme Super best czech team. Teda nevíme jestli to neříkal i loni našim týpkům, ale to nám nevadí. Fakt super zážitek. Tráwa prohlašuje, že je to vrchol jeho vodácké kariéry.
Zouváme se, kouříme a chlápci ve dvou nesou raft na auto. Ted si teprve všímáme jaká je Irman rampa, vé styl a svaly jak kulturista. Vezeme ho na nádraží, opravdu přijel jen kvůli nám. Srdečně se loučíme a slibujeme, že se snad ještě někdy uvidíme. Cestou do kempu všichni usínají, byl to velkej nápor na mozek. Pukavec a Maja už nás vyhlížejí, teda Maja vypadá, že si trošku zdřímnul, ale jsou zvědavý na naše reakce. Medák je ještě na zřícenině. Vyprávíme patý přes devátý a týpci jsou rádi, že jsme si to užili stejně jako oni loni.Doráží Medák a je taky rád. Strejda se ho ptá, jestli mu není líto, že nejel on. Je, byl to fakt zážitek.
Dáváme nějakou hygienu a Kozel to jde zaplatit. Všechno proběhne bez problémů, 40E / osoba, takže sleva na neoprény klapla. Jsme hrozně spokojený a jsme rádi, že ostatním nevadilo, že sem jedou znova. Bezva parta.
Jdeme na pivo a Šaza nám říká, že až budeme všichni, že můžeme přijít na večeři. Scházíme se jak švábi na pivo a jdeme dovnitř. Přináší nám vynikající guláš – Kotlič - s chlebem, jelikož je tam ještě další příbor, nevíme jestli nepřijde další chod, tak se necpeme chlebem. Bylo to fakt vynikající, ale jak jsme se nedojedli chlebem, tak je nám to líto. Ale bylo to vynikající!
Pak už jen pijeme výborný pivko Preminger, než dojde. Dáme si teda pár flaškovejch a Medák přichází s tím, že na hajzlu viděl asi škorpióna. Smějeme se mu, ale když jde Vohry na záchod, Kozel mu dává foťák a on ho fakt vyfotí (viz.foto) – přírodovědci, ať řeknou, co je to za prevíta. Pakujeme se zas k chatce na základnu a vaříme kafe. Strejda nám opět cpe rakiji za trest, opět si někdo dává a my máme pocit, že v tý flašce spíš přibývá. Nějak se bavíme o zítřejším plánu. Tráwa říká, že už se odpojí, tak jsme z toho přešlí. Jdeme spát.
Den 5, Čtvrtek:
Vstáváme na snídani a baštíme, je to fakt dobrý, se takhle jednou ze čas nechat obskakovat. Hygienujeme se a jdeme plánovat cestu bez Tráwy. Hlavní slovo dáváme Medákovi. Pojedeme po žlutý zpátky na Dubovsko a pak po lepší oranžový na Vrtoče, Bosanski Petrovač, Vrhpolje a Stanski Most. Všichni to odsouhlasíme a Kozel s Tráwou jde zaplatit. Nejdřív nás cena vyděsí, tolik v banku nemáme, ale Šaza, nám to přepočítá z části i na BiH marky a všechno to do sebe zapadne. Když si to pak promítneme, jak jsme se měli a kolik nás bylo a kolik to stálo, tak je to úplně super cena. Loučíme se srdečně i se Šazou a panem domácím, jsou to fakt hodný lidi a úplně primárně to pro peníze nedělají, což se o každým říct nedá, na to ještě na letošní dovolený narazíme. Tráwa si na cestu k chorvatskému moři pořídil retro Páwa a my se s ním jdeme loučit. Je to smutný a musíme tohle do budoucna odbourat!
Vyrážíme za novým roudkeptnem Medákem. Je to zas úplně jinej styl jízdy. Svižnej, relativně bezpečnej, začínáme si na něj zvykat. Cesta pěkně ubíhá. Stavíme na benzíně natankovat, občerstvit se a staví u nás pár z Rumunska, každej na svým bavoráku. Bavíme se s nima. Říkáme odkud a kam jedeme, tak nás chválej a třeštěj oči, když říkáme, že spíme pod širákem. My zase valíme bulvy, když vyjmenujou asi 11 zemí, který dali, nebo dají. Kozel se ptá na jak dlouho jedou a prý, že to neřeší, asi na měsíc. Co to do prdele je, co takový lidi dělají? Loučíme se a přejeme si šťastnou cestu navzájem. Domluváme se, že bysme někde zastavili na oběd, ale najdi po těch vesničkách někde nějakou restauračku. Tak stavíme pod horama aspoň na dýnii – meloun. S radostí se na něj vrhneme, vždycky super ochladí. Ale ouha, Pukavcovi projde kus melouna nějakou jinou dírou a začne se nám dusit. Boucháme ho do zad což nepomáhá a nevíme co máme dělat. Mezi záchvaty chrchle nám říká, že nic, že to musí vydávit. To už nevydržíme, když vidíme, že to bude v poho a dávíme se smíchem. Chudák prezident. Nasedáme zas na mašiny a hledáme nějakou hospodu. Stavíme v malým městečku a nalézáme knajpičku s překrásnou výčepní. Všichni nezadaní se do ní okamžitě zamilují, zadaní se alespoň kochají pohledem. Dohadujeme se, kolik jí může být let. Kešák s Kozlem tipují 22, ostatní +/-. Hatmatilkou si objednáme, slečna nevládne jinou řečí. Uděláme jí to jednodušší, dáme si všichni ražniči, všichni pivo (v BiH je dovoleno mít 0.5promile). Za nějakou třičtvtěhoďku se už nosí na stůl, je to vynikající, ale trošku suché, Medák jde žebrat o hořčici do kuchyně, pochopěj se a jídlo dostává další rozměr. Dojídáme a Strejda jde na záchod. Cestou se stavuje u dívčiny a ptá se polorusky „skolko těbjá góda“ vůbec neví o co jde a jde mu spočítat účet. Strejda jde radši na záchod, ale cestou zpět mu to nedá, vyšperkuje svojí řeč a slečna to pochopí a říká, že jí je 22. Vítězové jsou jasní. Platíme a plánujeme zastavit u hranic BiH a CRO ve městě Kozarska Dubica, tam nakoupit jídlo a pití a najít nějakej kloš ještě v Bosně, máme tuhle zem rádi, tak proč mizet.
Medák zjišťuje, že je tam obchodní centrum Bingo, stavíme u něj, mají do 21. Jdeme se ještě k místní pumpě + myčce osvěžit, máme čas. Chceme si dát i kafe, proti trudomyslnosti a usnutí v tomhle vedru, ale nejde jim automat. Pak zjišťujeme, že jim neteče vůbec voda. Dáváme kolu a družíme se s obsluhou myčky, mluvěj anglicky, takže no problema. Ptáme se, kde by se dalo zaklošit, bez lidí, v lese, u vody a dal by se tam zapálit oheň. Nemáme malé nároky, ale týpci bez přemejšlení vypálejí Moštanica! Ukážou nám to na mapě a říkají, že tam jsou piknik místa, ohniště, řeka, les, prostě splněnej klošáckej sen. Maja, jelikož je největší chvátal navrhuje, že už by jel do Chorvatska, což má blíž k domovu, že zítra bude určitě narváno na hranicích. Přehlasujeme ho a jdeme nakoupit. Kupujeme kořku, pivo, někdo navrhnul vajíčka (Jindřich), prostě věci na pořádnej mejdan. Cíl je jasnej a podle mapy 11km. Dorážíme po žluté cestě k „Moštanica Manastyr“ a koukáme, kde jsou jako ty místa. Nevidíme je, protože čučíme na ten „kostel“ a k řece to je přes mírnej kopeček. Přichází k nám zmatenej pán a někdo se ho ptá, jestli tady můžeme spát. Asi myslí v kostele a říká, že ne...tam by nás stejně nikdo nedostal. Vyráží hlídka Kešák a přijíždí s pusou od ucha k uchu. Říká, nejlepší kloš letos. Sjedeme po louce ke dvěma stromům, kde je ohniště. Nalevo řeka, napravo les. Nádhera. Děláme si svoje ohniště, abysme se nemuseli válet v popelu kolem a je nám super. Přes řeku je opodál most a na druhé straně, je v případě deště krytý, dřevěný altán. Občas někdo přijede, ale zas odjíždějí, je všední den. Opodál jsou kontejnery a Maja nás děsí , že okolo pobíhá pes. Pokaždé, když se koukneme, tak tam nic není, už to nehul, říkáme mu. Do té doby, než přiběhne k nám. Odháníme ho, máme zkušenost, že jsou to velký zloději, což se ráno potvrzuje, když Medymu krade igelitku se snídaní z pod hlavy! Jdeme na dříví a postupně se tuníme, mejeme v křišťálově čistý řece a podpalujeme oheň. Příprava večeře a klasickej pokec, paráda. Kešák se Strejdou si zase dělají přístřešek u motorek a ostatní si z nich dělají srandu, že stejně pokaždý spí u ohně, tak proč ta zbytečná práce. Pukavec si na pokyn doktora Strejdy jde chladit nateklý nohy, trápí ho to celou dofču a ještě ho do jedný asi něco štíplo a nemá to vůbec hezkou barvu. Postupem dovolený se to ale lepší, za což patří dík i doktorovi, který mu to mastí každý den, mastí od veterináře.
A pak přichází zlatý hřeb večera! Medák s pomocníkem Kozlem (i Vohry si snaží urvat svých 5 vteřin slávy) jdou dělat míchaný vajíčka. Osmaží se salám, buřt, co Pukavcovi nechutná a přidá se trochu hořčice. Chleba a pošle se to kolovat. Tentokrát nejde ani zpočítat kolik chvalozpěvů bylo vymyšleno, kolik děkovných dopisů posláno. Prostě pecka. Poté přišla další kořka a pak už kolorit téhle dovolené, Strejdova darovaná rakije od bývalky. Nechtěně Strejda uleje do ohně a krásně hoří. Všichni prosí, ať jim to ukáže ještě a modlí se, aby už došla. Nakonec jí zdoláváme, když do ní někdo nalévá zapitku, tak se to přeci jen dá vypít, sláva, hurá, vyhráno.
Pochoutka střídá pochoutku. Děláme kafe s pišingrem, co nám koupil prezident. Čehož si velmi ceníme. Vohry se chlubí, že vzal pro klub brazilskou kávu a vyndavá asi 5ti dkgramovou skleničku. Maximalně tak na dvě dávky. A pak už přichází druhé kolo, přesně v 1 hodinu ranní dělá Medák a pomocníci míchaný vajíčka s tajnou ingrediencí, což všichni poznávají, ano je to plátkový sýr. Pak už do peří. Pukavec pronáší, že skoro všude mu při spaní hučí, samozřejmě jako do uší, buď voda, nebo blízká silnice, prostě je furt živo, ale jsme tak stahaný, že stejně všichni usínají po dolehnutí.
Den 6, Pátek:
Dnešní den začal nevšední příhodou. Možná ještě od Irmana si všichni pamatujeme, že v Bosně jsou na divoko medvědi. Vohry, spí jak dudek, přikrytej celtou a v tu chvíli mu vedle hlavy začne něco funět, slintat a žrát jeho tvďácký žabky (boty). Krve by se v něm nedořezal. Opatrně schoulenej do polohy nenarozeného plodu, se odkryje a vidí krávu. Jaká to úleva. Vyžene ji, pak nám ještě nasere kolem ležení a spokojeně odejde. Ta kráva. Vstáváme a snídáme. Plánujeme další cestu. Vezmeme to přes přechod Gradina Donja – Jasenovač, který je menší a mohl by odradit milion lidí, co předpověděl Maja. Nikdo tam není. Jedeme na Pakrac, Lipik, do Daruvaru, na českou benzínu pana Navrátila. Pití koupí, kdo má kuny vrácené z mýta a jdeme se ještě vyfotit s tankem na náměstíčko. Jindřich už tuhle dovolenou řeší asi 428 telefonní hovor, to je odpočinek od práce. Valíme na Viroticu a na přechod Barcs. Domlouváme se, že se najíme nejlépe v Barcsu, ale musíme najít hospodu, kde je možný platit eurama (pokud možno ne v kurzu 1:1) anebo kartou. Tady jsme se zase nějak roztrhali s čoprákama, ale tentokrát to zřejmě byla chyba „sprinterů“ netrefili obchvat města a jeli skrz centrum. Scházíme se tedy hned na kraji města na benzíně a pokladník a pomocník se jdou zeptat na pumpu co a jak. Nějaký mlaďasové mluví anglicky a navádí týpky do hospy, prstem na mapě, kde to je prej dobrý a možnost platby kartou. Nacházíme, parkujeme a už si to hasíme dovnitř, jelikož je tam klimoška a to se celkem v 50°C hodí, kouřit chodíme ven na zahrádku, asi 3m od motorek. Debatujeme kam dnes. Je jisté, že budeme opět muset klošnout v Maďarsku, kde už vlastně jsme. Maja by si přál to natáhnout až na Slovač, ale tam, když dolítneme, tak už bude notně pozdě a něco hledat potmě se nevyplácí. Vidíme na Majovi, že kdyby ho někdo dotáhl k ceduli Brno, tak že vezme čáru. Což ostatně i sám zahlásí. Dohodneme se, že pojedeme na stejný místo, co byli chlífáci loni, u kaple svatýho Václava, blízko vesnice Bezeréd. Vohry to odtud loni dal na čopru za den, jen se zastávkama na benzín. To Maju uchlácholí. Nakupujeme ve městě Zalaegerszeg. Dáváme si 2x krásný zatáčky nad městem, to je požitek v Maďarsku nevídaný. Máme jen jeden menší zádrhel a to, že přesný název města si nikdo nepamatuje, jen že to začíná na Z. Průser je pak, když jsme na křižovatce a tam jsou asi 3 města na Z a ještě všechny těžko vyslovitelný. Pomůže mapa.
Čím se blížíme k oné vesnici na konci světa, tím je horší cesta. Pak už jen makadam a pak makadam a díry a pak jen diry, všichni bez rozdílu kubatury, či stylu to dávají úspěšně a sjíždíme se na travním plácku, vedle lesa a zmíněné kaple. Kluci říkají, že přibyla jen cedule „VIGYÁZAT FADONTÉS“, což si překládáme různými vtipnými překlady. Např.hnízdiště komára divokého, pozor medvěd kodiak atp. Až doma zjišťujeme, že je to „POZOR TĚŽBA DŘEVA“.
Den 7, Sobota:
Ráno maďarská klasika. Stříkání se antikomárem moc nepomáhá a tak vstáváme, k radosti Maji, docela brzo. V 9:45 už máme sbaleno a v 10 to jistí dolů cestou makadamovou. Opět bez problémů. Domlouváme, že pojedeme kolem Balatonu po dálnici, když nám ještě platí dálniční známka. Taháme za to a je to nekonečná rovina a nuda a šeď. Každý to řeší po svém, někdo si zpívá do helmy chorály, někdo se co chvíli protahuje, prostě hlavně neusnout. Na odpočívadle čekáme na čopráky, nedá se skoro dýchat. Rozhodlo se, že zastavíme někde v Blavě a najíme se ještě společně. Dnes dojde k dalšímu rozštěpení party. Dál valí už jen Pukavec, Strejda a Kozel. Předjíždíme hafo motorek, dokonce i nějaký Čechy. Asi jezdíme rychleji než ostatní. Medák vidí motorest a stavíme. Sedáme na zahrádce, kde je jedna půlka ve stínu slunečníku a druhá trpí na slunci. Dáme jídlo.sk. Střídavě oblačno, někomu chutná, jinému ne. Platíme a přichází další loučení. Pokračující skupinku povede jako nový „roudkeptn“ Strejda. Byl jednomyslně, nedemokraticky zvolen. Přejeme si navzájem hodně štěstí, jak na dojetí, tak na pokračování dofči.
Rozhodujeme se, že pojedeme k Rudovi do Žarnovice, do Reštaurácie pod Hradom – Revištské podzámčie. Tripem přes Stupavu, Lozorno, Pernek se vyloupneme na Pezinské Babě, která je vyhlášená spoustou zatáček. Taky to tam vypadá jak na Matějský pouti nebo na závodním okruhu. Jaká to změna oproti rovnýmu Maďarsku. Nemáme to nikde říkat a psát, ale Strejda jako „roudkeptn“ je bombovej, tak to nikde neříkejte. Jede jak kráva (říká Pukavec) a když podřadí, tak ostatní dva týpci už jedou ve svém pruhu, jelikož auto jede talutou a pouští nás.
Míjíme samoobslužnou benzínu a modlíme se, aby nám vyšel benzín. Pod Babou, v obci Modra je benzína, vyšlo to. Bereme plnou a Medák volá Pukounovi, že Vohry už takový štěstí neměl a tlačil po dálnici (podrobnosti v části deníku skupiny co se vrací dom). Máme radost, že pokračujeme, i když ve třech jsou jistá specifika. Dva se můžou spojit proti jednomu, ale to tyhle týpci nezamýšlej a nikdy neudělají. Koukáme do mapy (Strejda a Kozel) a máme cestovní dozor (Pukavec), prej na to stejně hovno vidí, tak si vždycky jen poslechne města, aby mohl kdyžtak usměrňovat (když pak říká Medákovi místo Modra - Višňová, tak s tím ani moc nepočítáme). Strejda se leká Trnavy, tam prej bude určitě problém. Ale „roudkeptn“ to zvládá s grácií seladona a míříme na Hlohovec, Topoľčany a Partizánske. Tam to vezmeme pro jistotu městem, i když jsme nechtěli, ale co už, trocha kultury neuškodí. Vyjíždíme u benzíny s komínem a tradičně se u něj fotíme. Valíme v klidu na Žarnovicu a Strejda hledá správný nadjezd, podjezd, víme, že jsme se tady párkrát motali jak maďar v kukuřici. Mineme odbočku, ale vracíme se a Pukavec to už ten půlkilák dovede pod hrad. Parkujeme a jdem se pozdravit a občerstvit. Doufáme, že je tady Ruda – majitel. Když ho vidíme, litujeme toho, je na plech, slaví opět narozky. Zdravíme se, plácáme si snad 100x, objímá nás a přitom žvatlá, jak nás rád vidí a prej, proč je nás tak málo. Sedáme, vysvělujeme situaci a pak během půlhodiny ještě 5x, jelikož Ruda to vždycky zapomene. Dáváme pivo a panáka. Ruda se zalkne a zvrací nám pod stůl, bude veselo. Když už jsme přestali odporovat, že nás nejezdilo 15 a naposled jsme tam nebyli před 10 lety, tak si prosadíme, že si zaparkujeme na zahradu, převlíkneme, vykoupeme v Hronu a hned zase přijdeme. Při téhle příležitosti rozjíždíme debatu o vlkách z motorky v prdeli Ruda oponuje, že má taky vlka z celodenního roznášení v hospodě a že má super mastičku. Při té příležitosti Strejdu napadne, že by byla možná mezinárodní výměna mastiček na prdel. To nakonec nedopadne, protože Ruda to nepochopí. Zajedeme na zahradu, zavřeme a v tu ránu jsou tady dvoje fízlové a loví opilé řidiče jedoucí z kempu, nebo od Rudy, že by veselý telefonát nějakého poctivého spoluobčana?
Jdeme na tradiční koupel do Hronu. Všichni máme přeplaváno, tak jen mydlíme a mejem se. Vystrnadili jsme odtud rybáře, ale stejně říkal, že nebrali. Přijíždějí vodáci, kecáme s nima a chlubíme se raftingem na Uně a oni zase dnes ujetými 45 km, slušný. Vracíme se, převlíkáme a jdeme si poručit jídlo a pití. Dáme pivko a koleno. Bohužel, tady je malá změna a to, že nedávají celý koleno, ale krajený a opečený. Celý mělo svoje kouzlo a už jsme se na něj psychicky připravili, nevadí. Jíme, je to teda šmakuláda a Ruda začne vyprávět. Všechno je piča s rýžou, to používá, abysme to nezapomněli, pro jistotu, v každé větě. Pak se taky pořád čertí jestli ho neohováráme, vydedukovali jsme si, že je to nepomlouváme, ale neumíme to vyslovit, tak říkáme, že ho nevovoráváme, on to stejně ani nezjistí. Kecáme pátý přes devátý, Ruda opakuje dokola jak nás má rád, kdy přijedou ostatní a jak dlouho jsme u něj nebyli a pořád si plácáme a objímáme. Trošičku si zasedl na Strejdu a zas mu dokola říká „co Ty, je Ti dobre?“, Strejček tvrdí, že ano. Pak, že dáme panáka. Prej Kozle pomůžeš mi a vysypeš popelník? Kozel je ze tvrďáka, když Rudu pošle do háje a řekne, že je unavenej a chce, aby ho někdo obskakoval. Tak nás obslouží 17letá brigádnice, která je podle Rudy slov, líná. Tak mu to vyvracíme a on, jestli ho nevovoráváme. No kolotoč. Když už tušíme, kolem půlnoci, že máme míru, řekneme si o účet a Ruda souhlasí, je už taky notně ovíněn. Samo, že všechny panáky, i ty jeho, jsou na našem lupenu. Co už, to má k narozkám. Aspoň jsme se sem zase podívaly. Dává nám ještě kapurkový panák a jdem. Během večeře a popíjení, se venku ženěj všichni čerti a my jsme rádi, že sedíme pod dřevěnicí a na spaní máme taky otevřenej altán. Jdeme chrápat. Rozbalujeme nafukovačky na betoně a pěkně se vyspíme na rovném.
Den 8, Neděle:
Probouzíme se v poho, tolik panáků nebylo a jsme čilouši. Domluvili jsme se včera na snídani na 10, tak čekáme, děláme si z nudy kafe a kecáme. Strejda odhaluje naše spolunocležníky. Netopýra a vosy (viz.foto). Zabavujeme se do 10, sprcha, předběžné balení, debata kam pojedeme dnes, focení hradu a lešení, hrad je totiž v opravě. Prostě pohoda, dovolená. Dnes jsme si naplánovali navštívit Vince s Tonkou a Peťou, kamarády naše, v Čierném Balogu. Je to kousek, tak ani nechvátáme. Jdeme na snídani. Míchaný vajíčka, chléb, kofola, Pukavec kapustovka, dobrota. Ptáme se po Rudovi, ale že prý ještě spí. No nic, než se sbalíme, tak snad vstane, abysme se mohli rozloučit. Balíme, už je zas vedro a potíme se. Mažeme řetězy. Kolem půl jedné se jdeme loučit. Přicházíme do výčepu a tam točí pivko starší típek, mluvící česky. Ptáme se po Rudovi, ale ten je prej tuhej a spí. Tak mu vzkazujeme pěkné pozdravení, někdy zase naviděnou a ať ho nikdo neohovorává, piča s rýžou. Včera jsme se dohodli, že dojedeme vyfotit ostatním chlífákům „naší“ chalupu, kde jsme léta přespávali. Dojedeme tam a... no prostě týpek, Laco se jmenoval???, si to vytunil k obrazu svému. Vedle chaloupky, před kterou jsme přespávali vyrostla druhá, vilka, ještě, že aspoň travička na zápraží zůstala, žádnej beton. Ok, najíždíme na dálnici směr Žiar nad Hronom, Zvolen, Detva, chceme dál na Hriňovou, ale počasí je proti, zrovna, když jsme na benzíně, tak začne pršet, nic hroznýho, ale hodili jsme si to do pohody, jsme na dovolený, tak proč moknout? Je čas oběda, tak se ptáme pikolíka na benzíně na nějakou hospodu. Prej koliba, kousek zpátky. Jedeme tam. Vypadá dobře, sedáme venku a po příchodu servírky se nám tam líbí ještě víc. Usměvavá, příjemná a hezká, se nás ptá, čo si dáme. Objednáváme pití. Pukavec si dá vodu. Jemně perlivú, neperlivú? Jemně. Studenú, teplú? Studenú. Rajec, Jana? Rajec. Pukavec povídá, že při výběru vody, se ho nikdo takhle dlouho neptal.
Kozel si dává na Slovensku maďarský guláš, Strejda výpečky s knedlíkem a zelím??? a prezident se neodbývá domácí zabijačkou. Brambory, ovárek, jitrnice, klobása a zelí. Mlaská si. Dojídáme a počasí je vtipný. Chvilku prší a svítí sluníčko zároveň, pak je pařák, ale když vyjíždíme, tak je akorát. To nám vyhovuje. Uhýbáme na Hriňovou a tam víme, že jsou taky super zatáčky. Už jsem psal, že nemáme nikde říkat, jakej je Strejda super „roudkeptn“? Je. Zas abych neshazoval ostatní letošní vodiče, tak je asi něco jiného vést za sebou 8 lidí a dva. Každopádně jakémukoliv vodiči respekt. Plánujeme si kulturu. Puk volal Vincovi a ten je někde na koupačce a bude doma až kolem 18, máme času habakuk. Kocháme se pohledem na vodní nádrž Hriňová, bohužel tam zrovna nikde nejde moc zastavit, tak to dáváme pouze za jízdy. Krása. Pak chceme zastavit, fotit a kochat se na vyhlídce u obce Drábsko???. Je tady značená vyhlídka tak se těšíme, Pukavec doufá, že nebude muset jít nikam pěšky. Dorážíme do vesnice, parkujeme a ptáme se paní, kde jako, že je ta vyhlídka, tak nám ukazuje do kopce, ke starý roubence. Strejda říká, že před vesnicí byla odbočka a byla tam polňačka. Razíme tam a uvidíme. Polňačka přechází ve vodou vymletej makadam a pak jen v trávu, po dešti a do kopce nic moc, Pukavec na slickách předvede do kopce hrabačku, ale dorážíme do cíle, k roubence. Je nádherná a když se otočíme do krajiny, tak je to bomba výhled. Pukavec ho trošku kazí větou „jsem zvědavej, jak tohle sjedeme dolů“. Nenecháme si zkazit pocit co máme a fotíme se, odpočíváme a Strejda s Kozlem jdou na průzkum. Jdeme po lesňačce a vidíme malou osadu, cca 10 baráčků a auta u nich a dál cestu k vysílači v lese. To není jen tak, auta, přeci nejeli po tý mokrý trávě. Ptáme se páná a říká, musíte „tuná“ že tam vyjel i s károu. Máme lepší náladu, nebudeme se snad kutálet z vyhlídky. Jedeme tedy po pánem určený makadamový cestě, která se ale stejně v půlce napojuje na cestu, co jsme vyjeli nahoru. Ale o nejhorší úsek jsme přišli. Valíme a na posledním místě Kozla tlačí nějakej závodník v autě, šlape na to teda kvalitně, odjíždí až v Čierném Balogu. Stavíme na úzkokolejovém nádraží. Je 17:45, tak si ještě dáváme kafe a od Strejdy každej zmrzlinu, asi za to, jak jsme hodný, než poctíme Vince s Tonkou svojí návštěvou. Přijíždějí dva týpci na cesovních endurách a kecáme. Sdílíme si svoje zážitky z cest, mají toho asi taky hodně najeto.
Vyrážíme 12 kilometrovou vesnicí k Vincovu baru. Nacházíme to a parkujeme. A už vidíme vysmátého Vince, jeho syna Peťu a pár jejich kamarádů. Zdravíme se srdečně a kecáme, zážitky střídají objednávky piva, hned nás hostěj kořalkou, prostě, skoro stejně jako u Rudy, jen o fous upřímnější. Přichází Tonka, tak se vítáme i s ní. Všem musíme vysvětlovat, proč je nás zase tak málo (chtělo by to opravdu odbourat). Peťa točí pivo a ptá se Strejčka „chcete pivo“? A Strejda, jak je trošku zmatenej tak odpovídá „jak chceš“. Na večer se plánuje grilování. Chtělo by to něco pojíst, bo kořalka je všemocná a je to celkem smršť. Při vyprávění zážitků se dobereme k výbornému masu, co ugriloval Vinc, grilované zelenině, včetně batátů, asi jsme je všichni tři jedli poprvé, no a pořád se to prokládá slivovicí. Pak už jen padáme do opileckého nebe.
Den 9, Pondělí:
Dnes je probuzení o poznání horší než u Rudy. Kozel a Pukavec se probouzejí v patře krásné, nové, dřevěné chajdy, Strejda už nevylezl nahoru a umřel hned za dveřma na posteli. Pukavec vypráví, že poprvé (nevím jestli v životě, nebo jen na dovolený) viděl, že jdeme dobrovolně spát, bez námitek, jak beránci. Bohužel si toho oni dva moc nepamatují. Kozel pozře snídani, má nakázáno od Medáka, aby pořádně jedl, aby měl sílu na další jízdy a je mu celkem fajn. Bohužel Strejda vypadá, že nám brzo pojde. Při mumlání věty, dneska to nebude dobrý chlapi, do sebe něco nasouká, ale neodpovídá to snídani „roudkeptna“. Jde se vysprchovat, jestli to nebude lepší. O fous je, ale jelikož to bylo hodně špatný, tak to moc nepomohlo. Strejda studuje mapu, ale 5 sekund, co si řekne města, přes něž bysme měli jet, je zapomíná. Včera se PRÝ dohodlo, že Vinc, Peťa a další dva kámoši nás pojedou vyprovodit. To nám moc pomáhá, jelikož to povede někdo od nich a Strejda se může vyvézt někde na chvostu. Domlouváme, že pojedeme kolem 12 hodiny a to na Brezno, přes Čertovicu na Liptovský Hrádok, Mikuláš, Deolný Kubín a Terchovou. Loučíme se s Tonkou, která předává Kozlovi ručník, co tam nechal někdo z chlífáků minule. Tipujeme to na Medáka nebo Sopťu, no nic to bude ze flašku. Kozel chce platit a Vinc odečte co jde a prosí o 15E, jestli prý nám to vyhovuje. Dáme mu 20E a uhýbáme před 5E zpátky, taky velký rozdíl mezi barem tady a Pod hradom. Vyrážíme. První (SV 600??) a druhý (Transalp??) jedou kamoši od Vince (jméno???), pak Pukavec, Kozel, Strejda a uzavírá to Vinc na Intruderovi 1500. Možná je dobře, že po včerejšku s náma jedou, mohlo by se něco stát, ale způsob jejich jízdy, zdá se nám poněkud nešťastným. Usínáme. Dodržujeme striktně všechny předepsané rychlosti, moc nepředjíždíme, prostě naprosto bezpečná jízda. Bohužel k tomu ještě před cestou napršelo a tudíž se to šmíká, jedeme prostě pohodovou čopráckou jízdu na supersportech. Bohužel, přes námi oblíbenou Čertovicu, to nás mrzí. Pak ale zjišťujeme, že to bylo dobře a v duchu se kamarádům omlouváme. Strejdovi je asi hůř, než jsme si mysleli. Jedeme přes Liptovský Mikuláš, když v tom Kozel zaslechne hromovou ránu. Koukne do zrcátek, nic, nikdo za ním nejeví známky paniky, či děsu. Když stavíme na odpočinek, ptá se Strejdy, co to bylo za ránu. Vinc se začne tlemit. Jak bývají okolo silnice, když je zúžená, pruhované obdelníkové značky, tak kolem ní jel cyklista, hodil myšku, Strejda jí přehlídnul a prostě a jednoduše jí sejmul. První štěstí bylo, že jsme jeli celkem pomalu (50km/h) a druhý, že byla po směru sklopná. Tudíž jí jen jakoby přejel a jel dál. Podle mě, ale cyklista utrpěl infarkt.
Valíme na Žilinu, kde se chlápci obrátí a my pojedeme sami na Kysucké Nové Mesto a Čadcu. Strejda už je na tom líp a může být vodič. Loučíme se a jsme fakt rádi, že jsme Vince a spol. navštívili. Prý nás v září přijedou navštívit, tak se musíme pochlapit a nějak je provézt. Stavíme ještě před Čadcou na kafe v motorestu. Strejda už je přibližně ve svých kolejích. Probíráme se a zastavuje tady asi 8 motorek různých kubatůr a stylů. Nechápeme, jak spolu můžou jezdit pohromadě. Jsou to slováci a jedou z Pardubic. Pokecáme a vyrážíme, dnes směr magická Hrčava! Stavíme v Čadci na nákup v Tescu, Strejda nic nechce, jen dva rohlíky, má ještě bosenskou vysočinu. Čeká u motorek. Prvně a naposled letos se rozhodujeme pro brambory do ohně! Pár buřtů a vodu a v sousedním Intersportu novou bombu na kafe. Vyrážíme, snad to najdeme. Nacházíme to celkem v pohodě, jen trošku uhnem z cesty, ale hned zas nalezneme správnej směr. Po zatáčkovitým úseku přijíždíme do Hrčavy – Polsko – Česko – Slovenského trojmezí. Pukavec říkal, že to bylo v Toulavý kameře, tak se trochu bojíme, že tady budou kolotoče a milión lidí. Hned po příjezdu nás trošku vyděsí zavřená hospoda, obehnaná páskou „zákaz vstupu“,v který jsme si dávali borovičku při příjezdu, když jsme tady byli prvně. Dáváme cigáro a sondujeme situaci. Domlouváme, že to prostě zkusíme a buď nás někdo vyhodí, anebo ne. Přijíždíme ke vjezdu na louku a všímáme si, že je tady nově otevřená hospoda. Tak přibržďujeme a jdem se družit a ještě trošku to oťuknout. Sedáme venku na zahrádce a u příjemné paní výčepní si objednáváme kafe a Strejda další česnečku. Týpci od vedle říkají, že jsou taky motorkáři, i když tak nevypadají, bydlej v penzionu a dávají si trip kolem Čech. A prej odkud jedeme. Tak vyprávíme a jim padají čelisti, i když to není žádnej zázrak, ale Bosna zní pořád ještě zajímavě a cizokrajně. Kecáme, jsou to celkem v poho týpci. Dohodneme se, že se zeptáme výčepačky na náš flek a jestli tam můžeme zaklošit. Volíme Pukavce, jakožto našeho tatu a on souhlasí. Strejček si dává dvě lžíce česnečky a zbytek, asi ze zvyku, přenechává Pukavcovi. Asi se mu žaludek pořád neustálil a to už je před 20 večerní. Prezident se ptá výčepačky, jestli by někomu vadilo, že vyjedeme na kopec nad Hrčavou, uděláme si oheň a opečem buřty, že jsme tady byli jednou před 8???lety a bylo to v poho. Ona odpovídá, že si myslí, že to každýmu bude šumák. Tak jsme šťastný, že to máme kdyžtak na koho svézt, platíme a jedeme vstříc magickému místu trojmezí.
Hned po výjezdu od hospody U Sikoru na louku, Pukavec vezme louži, asi tady pršelo a málem se vymázne, ale ustojí to a hrdinně vyjedeme až přesně na místo, kde si Onderman vylil vařicí kafe za krk, když se dostal do „njúzílendskýho transu“...viz. dovolená 2009. Parkujeme a kocháme se výhledem. Ale ouha, co nám to kazí výhled směrem k Polské straně? Dálniční most. To není pěkný. Výhoda je snad jen ta, že je celkem daleko a není moc slyšet provoz. Kocháme se na jiný strany a prcháme na dříví. Je ho tady dost, ještě šutry kolem, aby něco nechytlo a je to. Vybalujeme a těšíme se na brambory. Kozel se těší tak vehementně, že si párkrát chrápne. Pukavec hlásí, že mu chtěli za krk nalít kafe, kvůli tradici, ale zželelo se jim ho. Brambory jsou kolem půlnoci luxusní. Učiněná báseň. Zjišťujeme, že nám všem ucházej nafukovačky...asi z pod hradu, ten beton nám byl čert dlužen. Jdem spát, je nám líto, že už se to blíží ke konci i nám, ale je to paráda, kor tady na Hrčavě.
Den 10, Úterý:
Vstáváme do nádhernýho rána. Ještě, že jsme si dali motorky proti východu a spíme pod nima, jinak, bysme si připadali jak slimák v plivátku. Pokojně snídáme, zbyly ještě dvě brambory a co si kdo koupil. Pukavec odchází meditovat do stínu břízy, kde je chládek a parádní výhled. Ostatní se k němu připojují, jelikož je to tady fakt magie. Pak přichází už neoblíbené balení a bič a pryč. Odvážíme bordel, jako vždycky, jsme totiž čistotní klošáci. Jsme jen trochu v rozpacích, kam dát plasty, když jsou ve vesnici vedle sebe 4 kontejnery na sklo. Pokládáme to vedle nich a doufáme, že to popeláři roztříděj. Rada starších, Strejda a Kozel,za přitakávání prezidenta, rozhodla, že se podíváme na Pustevny a ty zdatnější se třeba dolezou podívat i na sochu Radegasta. Strejda sonduje, jestli by Kozel šel, ten tvrdí, že ne, v tomhle horku se nikam do kopce nepožene. Pukavec má úlevy na nateklý nohy. Strejda se za nespokojeného vrčení, že sparťan tam vyleze a bohemák ne, kaboní. Vyrážíme a bereme to ještě na Slovensko, protože na Třinec se nám nechce. Máme paniku z větších měst. Tak valíme do Čadce, kde jsou kolony, zácpy a vůbec všechno co je ve větších městech. Turzovka, Makov a Velké Karlovice, kde jsou v tomhle úseku úžasný serpentýny. Ve Velkých Karlovicích stavíme na občerstvení na benzíně a Strejda nám chce předvést pěknou šarádu, ale ještě o tom neví. Jde si změřit a dofouknout gumu. Když se vrací, tak si chce ulehčit práci a s nohou na stupačce, jako na koloběžce, přijet těch 20m ke zbytku. Jenže si tam kopne rychlost a v náklonu 35° balancuje nad hranou pádu. Když vidíme, že to dá, tak se tlemíme, jak tlemelín. Pak se taky hrozně jevíme nad Pukavcovým kokpitem. Strejda tvrdí, že podobnej viděl v letadle. Samej budík, digital, analog, zásuvka USB A, USB C, 5-12V, zařazená rychlost, no prase aby se v tom vyznalo.
Přijíždíme na Pustevny, po krásný úzký asfaltce, někteří cyklisti si myslí, že je to cyklo stezka a patří jim celá, tak je usměrňujeme. Dojedem na parkoviště a tam se nás ujímá důležitý senior. Parkujeme a on se ptá jestli jsme slušný, no jasně, tak prej to máte zadarmo. Ještě si k němu do boudy dáme helmy a jdeme hore. Je to naštěsí asi jen 200m, jinak bysme s prezidentem nehnuli. Už přeplněné parkoviště nás zarazilo, ale nahoře masakr. Milion lidí, ale urveme jeden stůl a jdeme obědvat. Koukáme taky, jak předělávají chatu Libušín, co vyhořela v roce 2014. Dělají to starou technikou, bez vymožeností moderní doby. Dobře se najíme a Strejda se opět opře do Kozla, jestli bohemáci něco vydržej a jestli jde s ním k Radegast soše. Kozel už to nevydrží a jde. Pukavce prý najdeme někde ve stínu pípy, teda lípy. Vyrážíme se proplétat mezi tisíce lidí, zajímalo by nás, jak to tady vypadá o víkendu. Teda vlastně radši nezajímalo. Jdeme zkratkou po kamenitých schodech a sparťan si ztěžuje, že bohemák skáče jak kamzík a vůbec, jde moc rychle. Je to asi 1,5km, takže za půlhoďky jsme tam. Jaké je pro nás překvapení, že socha je pidi. Nějak jsme měli zafixováno, že je 20m vysoká a ona je to 2 metrová mrcha. No nic, počkáme si frontu na vyfocení a jdem do hajzlu. Více se nám líbí na vyhlídce po levé straně, kde si fotíme panoramata, dáváme cigáro a kocháme se. Dolů jdeme po asfaltce, po které to mohl vyjet Pukavec, kdyby to za to stálo, ale to mu říkat nebudeme. Pavlík se válí před hajzlama a pozoruje ženy. Prej viděl tři hezký.
Už nás ty lidi nebavěj a vedro je taky nepříjemný, těšíme se zas na bajky. Myslím, že někde v půlce se nám to překlopilo, že nás už ani prdele nebolej. Sedáme, loučíme se s dědou u parkoviště a míříme na Rožnov, ValMez, Olomóc a Mohelnici. Tam v okolí chceme najít nějakej kemp. Koukáme do mapy na benzíně a líbí se nám kemp Krchleby, minimálně tím, že bysme udělali radost Luďovi. Trošku bloudíme, šousky, objížďky, každej to zná. Když se ptáme na Krchleby, tak se tvářej jak blumy a, že tam nikdy, žádnej kemp nebyl. Pak zřejmě náhodně potkáváma kemp, jdeme se zeptat na recepci, která je v nóbl hotelu a trošku podezříváme recepční, že nás soudila podle prvního pohledu a čichnutí. Řekla nám, že kemp je zavřenej a rezervovanej, tak si vyber. Zoufáme, sere nás, že jsme si nenakoupili a někde nehodili ucho v lese...poslední noc a takhle se srát. Ale neklesáme na mysli a jedem do autokempu Mohelnice, tam je to prý v poho. Když objedeme asi 2x Mohelnici, tak ho nacházíme, skoro uprostřed města, 9 div světa. Kdo si tam může vyjet na dovolenou? Nechápeme. Nicméně, bereme to. 405Kč/1noc/3osoby/3motorky. Už to neřešíme. Vybíráme si nejvzdálenější kout od divných lidí. Ani nevybalujeme, jen přezouváme a jdeme se zkusit najíst. Dorážíme do restaurace, kde na zahrádce!!! je zákaz kouření. To dopálí Pukavce a jdeme jinam. Vybíráme Restauraci na minigolfu. Sedáme tam a 100g kuřecí řízek s hranolkama stojí 160Kč. To je snad vtip. Tak jdeme do kiosku, kde mají párek v rohlíku. Plánujeme si každej koupit 5 kusů a zčuntat se. Slečna nám řekne, že párky došli. Už jsme zoufalý. Pukavec rozjíždí antivlasteneckou ligu. Všude jinde v evropě, i chudejch zemích se najíš a tady ve zkurveným kempu ne? Ostatní ho ukliďnují, víceméně se to daří, už chce jen podpálit kemp, až budeme zítra odjíždět. Říká, že není nasranej, jen smutnej. Jdeme teda do té první hospody. Sedáme a Pukavec jde na záchod. Přijde servírka a Strejda se jí ze srandy ptá „dáte nám něco k jídlu“? Ona suše odpovídá, upozorňuju v 19 hodin, že je lidi vyjedli a nemají nic. Strejda se zhrozí a říká „Kozle, Pukavcovi to řekneš Ty. Pavlík přichází a Kozel říká nesedej si a pojď. Vycházíme a sdělujeme mu šetrně, co se děje. Bere to už rezignovaně, v klidu. Kozel už taky začíná přemýšlet, kde nejlíp přiložit, aby ten kemp líp chytnul...Strejda se zatím drží. Jdeme do kiosku „Poslední naděje“. Je tam fronta, asi si tam dali sraz lidi, co nevyjedli hospodu. Kozel si objednává pizzu pálivou (mají už jen 2 z nabídky 10). Pukavec hranolky a buřt z mikrovlnky, Strejda buřt a dva rohlíky. Dáváme si pivka nevalné chuti a přemejšlíme, proč to někde jde udělat super kemp, ať už v Čr nebo v zahraničí a někde chtěj jen vytřískat prachy a za nic. Nic, balíme to a jdeme si udělat kafe k motorkám a přemítat jaká ta dovolená vlastně byla. Když si odmyslíme poslední nocleh, tak byla úžasná. Víceméně bez deště, super svezení (až na Čechy a Maďarsko) a zas jsme si užili chlíf kloš a to proč na tu dovolenou jezdíme. Chtělo by to, se zamyslet nad začátkem (středa asi nejlepší) a na dřívější odjezdy jednotlivých členů. Přeci to víme celý rok (jezdíme +/- ve stejný den, mělo by to jít naplánovat), tak většina věcí by měla jít přesunout o týden vpřed, či vzad. Uvidíme příští rok. Debata je plodná, chýlí se ke konci a Strejda se po dvou hodinách sebepřesvědčování jde vysprchovat. Zbylý bardi ho od toho zrazují, myslíc na předchozí příhody z kempu, ale on jde, je to hrdina. Přichází po 10 minutách s perličkou. Sprchy jsou na žetony. Žetony jsou k dostání na recepci, 200m daleko. A recepce je už po 22 hodině zavřená!!! Tohle nevymyslíš. Mohelnice kemp budiž proklet.
Den 11, Středa:
Vstáváme brzo, nechceme se tady zdržovat. Strejda vyhlašuje soutěž, kdo si nejrychleji zbalí na motorku. Vítězí. Pak si ještě asi 5x přebaluje, jelikož si tam skoro nic nezabalil. Pukavec ho diskvalifikuje.
Odjíždíme kolem 10 hodiny, abysme nemuseli platit další den, to už by bylo moc. Chceme někde na benzíně něco schroupnout. Když ale vidíme, že na první, co stavíme už dělají i polévky, tak dáváme vývar s rohlíkem a Puk borš. Je to teda předražený, ale dojíždíme na poslední optimismus a nic si z toho neděláme. Z kempu Mohelnice se kouří, že by někde chytil koš?
Letíme na Mor.Třebovou, Poličku a Hlinsko, kde bysme chtěli dát regulérní oběd. No letíme, občas je kolona jaxviň, kterou stvořil samozřejmě zemědělec co jede po silinici 1.třídy +/- 30km/h. Dostává se mu tří fakáčů, od tří nespokojených řidičů. Přistáváme před Hlinskem u nějakého motorestu. Parkujeme a oslovují nás tři dámy, cca ve věku našich matek. Že prej jim „něco“ teče z auta a celkově to vydává divné zvuky. Otevřeme motor a vystřelili jim obě hadičky z olejového čerpadla??? Pukavec jim říká, že je to na odtah a oni, to bysme jako ty 2km nedojely? NE. Děkují a sjednávají si odtah. Motorest je zavřený. Na oběd přijíždějí celníci. Říkáme jim to. Prej kde se jako najíme? Valíme dál s tím, že v Hlinsku na náměstí je hospoda. Parkujeme a jdeme dovnitř. Není tam klika, je zavřeno. Pukavec říká, že už nebude nikde jíst, až doma. Na oběd přijíždějí celníci. Říkáme jim to. Klejou jak špačci. Ještě nám doporučují jednu hospodu, ale tam nejede, určitě by byla zavřená. Necháme to osudu. Strejda má nakonec šťastnou ruku. Vesnice, hospoda, před kterou je hafo aut = dobrej kuchař. Dáváme si všichni ptáka. Kuře na paprice, smažené kuře a kachnu. Je to výborný. Pak to ještě silnější kusy zazděj točenou zmrzlinou a jedeme poslední km. Je nám smutno, ale máme super pocit, že se to všechno, až na pár kiksů povedlo! Havlbrod, Humpolec, klasická zastávka u benzíny, Pelhřimov a Sudoměřická benzína. Loučení a rozjezd. Tradiční vítání v Chlífu odpadá, jelikož je pracovní den i zítra a tak se to plánuje na víkend pozdější, včetně promítání a zapití úspěchu.
Den 8,Sobota: Cesta domů-Medák,Vohry,Maja,Kešák,Jindřich-
Po rozloučení v motorestu jsme vyrazily na Čechy. Bohužel se benzína neobjevila a tak Vohrymu při 217 km u Malacek došel benzín.Jindřich ho dotáhl na gumicuku ke sjezdu na Malacky a jel do petky pro benzín.My jsme dojely na hranice k benzíně natankovaly a počkaly až přijedou.Tedy až na Maju který po přečtení cedule Brno 120 km nastartoval a po anglicku zmizel domů. Benzína byla plná čmoudů co žebraly a tak po příjezdu čopráků jsme mazaly pryč.Jely jsme stejnou cestou na Znojmo o jezdíme.Před Znojmem jsme zastavily na benzíně a počkaly kam se povalí mrak nad Znojmem.Nakonec jsme za malého krápění projely Znojmo na OMW benzinu a počkaly až nás déšť přejde.Tak po 20 min.bylo po dešti a my jely na Dačice kde se ukázalo že i čoprák Jindra má určité schopnosti a projel nám cestu přes stavbu mostu za Dačicema. Nemusely jsme přes objížďku.V Kunžaku jsme se shodly že kolem Tábora chčije a je dost hodin,tak se přesuneme do kempu komorník a přespíme tam.Tráva také psal že se vrací z rajchu ,tak jsme vzaly chatku a zakempily.Chajda za 600.Do devíti vařily a tak jsme se stihly najíst a pěkně napít .Točily plzeň.Tráva vyprávěl o Rakousku my o naší cestě atak to trvalo dokud nás týpek nevyhodil cca 00.30.
DEN 9,Neděle:
Ráno jsme se došti nasnídat a kolem desátý vyjely. Dotankovaly na benzíně,nakoupily dárky pro rodinu a jely směr domov.Tráwa akorát zajel v Táboře do myčky .Dojely jsme všichni v pořákdu. Najeto 2050 km.
Návrat přes Alpy Autor: Láďa Tráwa Je čtvrtek dopoledne, a po dobré snídani vyrážíme s Jindrou na plánovaný výstup na hrad Ostrovica, který se tyčí nad Kulen Vakuf, kde jsme strávili dva dny plné pohody a zážitků. Ostatní už začínají pomalu balit a plánovat další trasu. Projdeme městečko a když začne prudké stoupání k hradu, tak nám zastavuje chlápek ve stařičkém Golfu. Cesta je makadamova a tak mu říkám, že má dobrého Jeepa - spolu se tomu zasmějeme. Je to dělňas z chaty pod hradem, kde sekají obrovskou zahradu. Vysadí nás asi 300 metrů od hradu a to už v pohodě vyšlápneme. Vyhlídka je nádherná a stálo to za to. Děláme foto a prohodíme pár slov s Čechama, co tu jsou. Dolů seběhneme za půl hoďky, kupujeme pití a jdeme do kempu. Chlapi už jsou zbalený a tak s Jindrou bouráme stany a také balíme. Tolik nespěchám, poněvadž se dnes trhám od party a jedu k moři do Chorvatska. Loučíme se, chlápci mi připojí dětský vozík za motorku, jako abych se asi vešel se stanem? Kešák nemůže nastartovat, tak všichni stop a řeší se závada. Podezření má na seklý starter, zkoušíme to roztlačit, ale nejde. Jindra radí dopředu, dozadu, v tom se starter uvolní a už to startuje. Tak čááu borcí. Jdu se rozloučit a poděkovat do restaurace, startuju a mizím. Jedu tedˇsám, je to divný, že nejede nikdo za mnou. Vracím se do Bihače a přes hranice do Croatie. Ještě v BH beru palivo na stejné pumpě, kde jsme zastavili v úterý při příjezdu. Restaurace je otevřená, tak dávám výborný oběd a utrácím poslední marky. Rychle přejíždím hranice, najíždím na D1 směr Split. Po 20km v Rudovači odbočuji do hor, výškově jako Krkonoše, vyjedu hore, stavím, fotím, kouřím a kochám se. Pokračuji na Senj, čeká mne asi 100km a budu u moře. Na silnici je minimální provoz, takže cesta rychle ubíhá. V městečku Otočas dám kafe, nakoupím proviant na večer a za 15 minut už jsem v průsmyku (Orlovo gnjezdo), kochám se výhledem na moře a jsem happy. To asi nejsou dva chlápci ve starom medˇáku, co se jeli podívat ke zřícenině a cestou zpět prorazili vanu na motoru. Jo chlápci, já vám nehelfnu. Sjezd dolů je hořší, autobusy se tu v lámaných zatáčkách potkávají s kamionama a občas to moc nejede. Ale to už sem v Senji a zájíždím do města k vodě. Fotím, čučím i sladoledu jsem neodolal. Pokračuju po pobřeží do autokempu v Selci, co jsem si vybral na mapě. Na recepci se registruju s tím, že ceny na ceníku na stěně jsou v kunách, když mi ale paní recepční píše cenu za jednu noc v kunách na papírek, valím oči. Ceny byly v Eurech. Vykřikuju STORNO REGISTRACE!, a chystám se ujet, ale to už prý nejde. Zoufale vytahuji éčka a platím poněvadž mám u sebe pouze 30 kun. Jedu na plac, cestou chladnu a jdu se podívat k moři. Pláž je pěkná, u ní sámoška, tak dávám Karlovačko na uklidnění. Stavím stan, beru plavky, dávám koupačku. Další pivko, zkouším Ožujsko, přijde mi lepší. Pokec se Slovákama mi zabral něco času, už je tma, beru mapu a u hospody pod lampou plánuju cestu na zítra, jdu spát. Dnes ujeto 190km. Do pátečního rána mě probouzí slunce a modrá obloha. Už se těším do sedla, dnes mne čekají horské úseky jak v Chorvatsku, tak ve Slovinsku a Rakousku, kde bych chtěl dnes přespat. Kde, to nechám osudu. Takže ještě ranní koupačka v moři, sámoška už má otevřeno, mám to tedy i s kávou na pláži, no za ty prachy co jsem včera vyplázl za malý stan, motorku a poustevníka si to musím užít. Po devátý vracím kartu od sociálek na recepci. Je tu nový týpek, ještě mne lustruje jestli mám vše uhrazený, jinak se závora nezvedne. V pořádku a valím pryč. Stoupám od moře a každou chvíli se mi otvírají výhledy jak z čumkarty, takže pořád zastavuji ,ale pak už jenom lesy ,když tu náhle proti letí hmyz ,který mi míří na hlavu , zkouším uhnout , ale trefuje se přesně mezi šátek a přilbu a šup do bundy. Třeba to bude ok, ale už ho mám, rychle na krajnici, bunda dolů, to už mám třetí takže to bude asi vosa a za bzukotu mizí. Čekám co bude, kouřím, dobrý za 15 minut žádný otok, tak pokračuju. Najíždím na silnici D32 která vede přes národní park Risnjak. Jedu 50 km samá zatáčka a nikde ani kolo, vlastně cyklistů potkávám asi 5 a jednoho kladaře. Super! Na čáře nejde Slovincům načíst můj OP, tak to bere Chorvat k sobě do kukaně a po 5 minutách mi ho vrací a říká „Ladislave štastnou cestu“. Usměju se a děkuju mu, byl jsem krapet nervní z toho tabáku co vezu z BH. Kousek za hranicemi beru palivo, pitivo a krmím se zbytkem chleba a sýra od snídaně, asi dnešní oběd? Jak se blížím k Ljublaně, na 40 km, provoz houstne. Najíždím na dálnici a vzápětí si uvědomím, že tu mají dálniční známky. Tak rychle sjet a musím po souběžné silnici, což je samá obec a rychlostní omezení jako u nás. Doplácám se do hlavního města, stavím u pumpy, dávám vodu a študuju jak odsud. Světla, provoz, ale jede to. To už se nedá říci na výjezdu z města. Takhle bych nikam nedojel, beru to zleva, zprava kam se vejdu tam se nacpu. Před městem Kranj odbočím na 210 co vede do hor a tady provoz mizí. Na úpatí velikánů zastavuju u hospy, ale nevaří, tak foto a stoupám k přechodu Slovinsko-Rakousko, který leží 1218 m.n.m.. Okolní štíty dosahují výšky 2500 metrů a je na co se koukat. Na průsmyku lepím supportku CHB. Zatahuje se a dolů jedu na mokru. V městečku Železná Kapla už cedí řádně, ale mám kliku. Autobusová zastávka mě zve dál a nabízí převlékárnu do nemoků. Pokračuju dál v dešti a držím se za auty, které valí 110, asi místní. Ve Vollkermarktu vidím Lidl, tak parkoviště, nemoky dolů a jdu nakupovat na večer i na posilnění, je už 5 hodin. Když vyjdu ven, vidím jak se mraky trhají a přestává pršet. Vymýšlím co dál. Nápad zavolat Petrovi“Okurkovi“ co sem leta jezdí, vyšel na jedničku. Dává mi tip na kemp, asi 80 km v mojí trase. Nemok balím a ukazuje se i sluníčko. Provoz na B92 žádný a za hodku sem v kempu u vagonu kde je pusto prázdno. Paní co jsou v kanceláři přilehlých kurtů říkají atˇ se ubytuju, ukážou mi sociálky a platit prý až zítra. Stavím stan a přijíždějí češi s obytňákem. Chvilku pokecáme, dám véču guláš zupe z plechovky, pak na pivko do města a v 11 chrnět. Dnes najeto 340 km. V 6 ráno mě budí močák, lezu ven, nikde nikdo a zatím jasno, tak ještě zalézám zpátky a zkouším se dospat. V 8 už mě válení nebaví a slunce se od východu opírá do stanu, že to vypadá na pěkný den, ale jen co vystrčím hlavu, vidím , že je zle. Od západu se blíží dešťová mračna a voda už je cítit ve vzduchu. Rychle balím a stan už skládám za deště mokrý, ale mám to na motorce. Paní co uklízí socilálky mi podává osušku abych si osušil plešku, tak jí děkuju, jsou tu hodní lidé. Ještě najít komu zaplatit za nocleh. Zkouším to v kanclu u kurtů, ale tady prý ne a chlápek si chce povídat. Snažím se mu říct, že německy fakt nemluvím, ale pořád něco mele a jediný co mu rozumím je, že počasí je šajze. Posílá mě do kafé baru na druhý straně objektu, s tím že kolega chodí v sobotu až na desátou. Jdu to zkusit a už se tam svítí. Starší chlápek uklízí a já ho zdravím a chci cálovat za celt a motorád. Kouká z okna a ptá se kde mám ten celt když venku nic není. Vysvětluju jak sem už zabalil a chci se odjebat od ťalto, páč chčije. Chvíli na mě kouká a pak mávne rukou, ja si to překládám jako “jed´ do prčic a neotravuj“. Třesu mu rukou a třikrát opakuju dankešén, páč mi to vylepšuje rozpočet a zbyde mi dnes na oběd. Soukám se do nemoků a vyrážím s dobrou náladou i když prší. Jedu opatrně a po 40 km deště přejíždím sedlo Triebener Tauern a na druhý straně hory už neprší. Jedu ještě asi 30 km do Liezenu k Lidlu na snídani a sundám nemoky, když se ukázalo sluníčko. Pokračuju dál a odbočuju na B145 na Bad Aussee. Předjíždí mě parta Maďarů a docela to valej (Chlífáci ???). Zkouším se jich držet, i když mám bobky z pokuty. Maďaři odbočí na Hallstatské jezero a já za nima. Tady už je to jiná úzká silnička se spoustou zatáček a horizontů v lesích. Hůn přede mnou na TDMu toho má plný ruce a v jedný zákrutě to vypadá, že si vystoupí. Ustál to a u jezera je nechám jet a stavím hned u prvního parkoviště, kde je klid. Jdu na pláž, dávám kouřovou a rozhlížím se. Pěkné, trouchu poprchává, tak jedu dál. V městečku Hallstat je tutistů mrak a jsem rád, že jsem si jezero prohlíd z druhé strany a nemusím tu stavět. Za Bad Ischl beru palivo a hned u pumpy je Gasthof Zum Barem. Nacpu se k prasknutí nudlovou polévkou a špeclema se zeleninou a salámem, což je dnešní menu a s limčou platím 10 éček. Ještě kouknu do mapy kudy na Attersee a valím. Jezero velký a modrá voda láká na koupačku, jenže už zase prší. Tak nic, jedu dál na Traunsee a pak směr Linz. Nemám dálniční známku a motám se po vedlejší a pak ve Welsu totálně zabloudím. To mě našláplo a před Linzem to beru na dálnici a projíždím to velký město cufuk. Za Linzem sjedu na 124 a jedu na Zvettl a Slavonice. Cestou sem se domluvil s chlápkama co se také vrací, že se scuknem na Komorníku u Kunžaku. Už se vidím u piva, ale cesta v Rakousku mě ještě potrápí deštěm a objížkou. Je osm hodin a přistávám u hospody v kempu. Chlápci mě zdraví z terasy a Jindra mě navádí na parkování jak pilota B2 na letadlový lodi. Dáváme piváky a dlabanec a vyprávíme si jak bylo na cestách. Po půlnoci zalezeme do chajdy. Dnes najeto 440 km. Ráno posnídáme a po částech se rozjedeme k domovu. Jedu s Medym a Kešákem a za hoďku jsme u Tábora kde se trhnu a zajedu na myčku spláchnout humus z Hurikána. Zaslouží si to za to, jak mě ten týden vozil bez problému. Celkem ujeto 2100 km a týden bohatě stačil.
Co příští rok? Proběhl návrh víc si projet Srbsko a prej Slovinsko je taky moc pěkná zem. Uvidíme.
Vysvětlivky:
Kámen pravdy=posvátné místo určené ke schůzím, Znojmo Popice Kloš = místo ideální ke spaní na divoko (voda, les a bez lidí výhodou) Taluta= táborský výraz pro pangejt, škarpu Kapurkový panák= poslední panák slovenského večera
Najeto : cca 2900km (Pukavec, Strejda, Kozel) Průměrná rychlost: 81,3 V sedle: 35,03 hodiny Průměrná spotřeba: 5,1 L / 100km (GSX-R 1000 K4) Průměrná útrata: cca 12 000Kč (Kozel)
|