Dovolená 2019


 

Cíl cesty – dohodli jsme se, že by jsme chtěli zase Balkán. Přijde nám, že je to ještě pořád směsice divočiny, přátelských a celkem normálních lidí, přijatelných cen, v poho řidičů a silnic, co jasně vyzývají ke sportovní jízdě, bez rizika utracení celoročních úspor.

A jelikož nám zbývá, ještě něco málo zemí, kde jsme nebyli, tak jsme si vytyčili Kosovo a Severní Makedonii jako cíl. Samozřejmě krom už osvědčených a vyzkoušených zemí, které stejně musíme projet a to Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosnu i Hercegovinu, Černou Horu, Srbsko a Rumunsko.

Později, když jsme k němu dojeli, jsme si určili jako cíl pramen řeky Beli Drin - White Drin. Všechny cíle byly splněny!!!


 

Účast (začátek) 8 týpků (podle pořadí ve formaci):

 Sopťa (Honda X11), Pukavec (Suzuki GSX-R 1000), Medák (Suzuki GSX-R 1000), Kozel (Suzuki GSX-R 1000), Maja (Kawasaki ZX10R), Strejda (Yamaha FZ6N). Tráwa (Honda CBR 1000RR) s náma jede jen první den do Znojma.

Kešák letos dořeší svoje personal trable a Vohry nechce zas po roce týrat svého choppera při erzetách po Balkáně.

Ale po dohodě, s sebou bereme na hostování, zdatného cestovatele a dobrýho týpka, v osobě Brožíka (B-King 1300) od Klondaiků.

 

Den první, středa 17.7.:


 

Každoroční slet začíná u pumpy v Sudoměřicích a ani letošek nebyl výjimkou. Nejdříve nabral Kozel Medáka, který mu vynadal, že jede moc brzo, že určitě něco zapomene a říká mu, ať diktuje, co má sbaleno on a on si to v duchu čekuje. Tahle bezvýznamná událost je pro další vývoj dovolené dost důležitá. Pak přijíždí Brožík a všichni společně jedeme nach Sudo pumpa.

Tam už čekají Strejda, Pukavec, Maja, Sopťa a Tráwa. Občerstvujeme se a lehce před druhou vyrážíme na dlouho očekávanou Chlífáckou dovolenou 2019. Maja nám ještě oznamuje, že se svalil doma ze schodů, v noci byl na pohotovosti v Táboře a rentgen odhalil naštíplé / naražené žebro a pochroumané rameno. Tím pádem se místo své obvyklé pozice třetí vpředu, přesouvá na předposlední místo ve formaci vzadu. Prezident říká, že ho bolej asi játra, či co a tak že zkusí zakalit ve Znojmě a jestli to bude horší, tak asi nepojede, pěkný vyhlídky, které se naštěstí nevyplňují. Jsou to tvrďáci.

Dohadujeme se, že se stavíme na oběd v Českém Rudolci. Máme s místní restaurací velmi dobré vztahy, hlavně díky porcím, které jsou tady vyhlášené. Většina si objednává vepřový řízek velikosti ucha sloního dorostence, ať už s chlebem, na utření rukou (jak říká Maja) nebo s bramborem.

Po obžerství se vyvalíme před knajpu a že si dáchneme ve stínu lípy. Ale kulturní referent, kterým je samozvolený Medák, se nenechá první den dovči zvyklat a říká, že od 15:00 je ve Slavonickém podzemí prohlídka a odpočívat se tudíž nebude. Trošku tím rozladíme Sopťíka, který už začínal zabírat. Zvedá se ale, asi ho podsvětí Slavonic zajímá...

http://www.i.slavonice-mesto.cz/slavonicke-podzemi/os-52645

Pěknou zvykací jízdou, přijíždíme na Náměstí Míru ve Slavonicích a parkujeme naproti ceduli Cukrárna, kavárna, podzemí. Jdeme se informovat co a jak. Týpek průvodce nám říká, že se jde na prohlídku za 20minut, čili stihneme ještě kafe a upozorňuje nás, že někteří, co jsou při těle, budou mít velké problémy prolézt nejužším místem a ukázal nám, jak se tam má lézt. A taky, že v některých místech je až 30cm vody a že se budeme obouvat do atombordelových holin a pláštěnek. Tohle všechno odradí prezidenta, řka, že se na to vyse.e, radši si dá kafe a bude hlídat ostatním věci.

Sedáme do podloubí a někteří neodmítnou ani zmrzlinu. Sopťa zjišťuje, že někde potratil svůj hodobožový multifunkční Leathermann a shodujeme se, že asi před hospou v Českém Rudolci, kde se slastně protahoval po vydatném obědě. Jede pro něj zpátky, snad bude mít štěstí.

Zbývá nás tedy na podzemí 6. V podstatě nám odpadli dva „nejudělanější“ chlífáci, čili teď už zbývá protlačit nejužším bodem jen Medáka a Maju. Vlézáme s pár civilama do podzemní první části, kde jsou pláštěnkový poncha a holiny. Je zde taky výřez ve dřevě, který simuluje nejmenší možné místo. Maja ho hned pro jistotu zkouší a hrdě tvrdí, že mu podzemní ouzká díra nebude dělat sebemenší problém. Bude.

Oblékáme se, platíme 70Kč a jdem do druhého stupně. Strejček se ptá, jak je podzemí dlouhé. A tady vzniká hláška dovolené. „Mlhooo, už dobrou půlhodinu se o tom bavíme“! Tuhle hru Strejček s přehledem vyhrál a Maja je spokojenej, že se nesoustředíme se srandičkama jen na něj. Průvodce zajímavě vypráví a jdeme díře naproti. Pro proklouznutí je potřeba speciální poloha nenarozeného plodu, pravá noha, levá ruka, bokem, krok sun krok. Když to nejde, je potřeba si hrábnout do vody a pomoci si. Medák a Maja mají opravdu namále, ale zvládáme to, aniž se někdo zasekl. Poté si vyprávíme, jak, kdo a o jaký kousek. Projdeme celých 136 m podzemí a vylézáme v protějším rohu náměstí. Zajímavá kultura, Medákovi palec hore.

Sopťa už na nás čeká s nožem v kapse. Ležel před hospodou. Nůž.

Ještě po cestě stavíme na pití v Lesné, kde je Muzeum motocyklů. Dovnitř nejdeme, jen se občerstvíme a necháme prohlídku na indy. Připozdívá se a my máme v plánu klasiku, čili návštěvu Pepy Vokurčáka a pak Popice a Pavel.

Pepa už nás čeká, jen mu trošku déle trvá otevřít branku na dálkové ovládání. Vítáme se, kecáme, loupíme meruňky, jako každý rok a Pepa je rozladěn, že nikdo nic nepotřebuje v dílně a prej „řekněte mi nějakej drb nebo zlomyslnost, ať mám radost“. Tak mu chlífáci bonzujou, že se Kozel žení a přišel o kus prstu. Tolik štěstí najednou?:) Přichází loučení a slib, že Pepa nás přijede podpořit na závody SD do Dlouhý Lhoty...jestli to bude jako s Jawáčem, tak příští rok nashledanou...

Loučíme se a jedeme přes Znojmo k Pavlovi. Už nás vyhlíží Markétka, děti a Pavel. Máme radost, že se zas po roce vidíme a rozbalujeme. Teda ne všichni. Prezident si vymáhá právo veta a má jednu postel v podkroví, Strejda druhou a Maja třetí. Láďa staví stan. Ostatní se porozvalujou po zahradě, s tím, že několikrát během večera / noci zahrozí pár kapek.

Dáme si první občerstvení, pivko a chystáme se na poradu ke Kameni pravdy.


 

Sedáme na Kámen, podle toho, jak jedem ve formaci od zadu.

Tráwa: ve finále je mu líto, že s náma nejede, ale dal se na dráhu rakouského a alpského nomáda, samotáře a s tím nic neuděláme. Třeba, až mu bude chybět se prolítnout s chlífákama, anebo s nima pokecat na kloši, u ohně, v divočině, tak změní názor.

Strejček: těšil se tak, že skoro ani nespal, ani v práci. Je rád, že se jede, kam se jede a že on jede. Funkce: doktor výpravy, hledač klošů a zpěvák sprostonárodních písní. Později i překvapivý Donk výpravy.

Maja: ještě jednou probíráme situaci s jeho zraněním v horní půlce těla a domlouváme se, že pojede minimalně ještě dva dny vzadu. Dostává od dr. Strejdy tři dny úlevy, na jakoukoliv sportovní činnost. Funkce: tvořitel dobré nálady, zpěvák z Metallic-y.

Brožík: je rád, že jsme ho zas vzali s sebou, není to poprvé, co dostal důvěru. Je to prima typ, co udělá pro ostatní moc. Navíc veze vaření na kávu a knoty s bombičkama. Má moc uložnejch prostorů. Funkce: poskytovatel úložných prostor pro mapy, cigára apod. Vařič a vozič vařiče.

Kozel: je rád, že jede a že se jede do dvou nových zemí. Pak taky připomene, že jede naposled, ne však navždy, ale jen jako svobodný. Funkce: pokladník a příležitostní překladatel do řečí jiného kmene.

Medák: probírá trasu a přibližný plán cesty, je vlastně jejím duchovním otcem. Funkce: kulturní referent, poskytovatel digitálních map a hlídač, aby nejmenovaný člen výpravy dodržoval stravovací režim. Stará se většinu cesty, když zrovna nemá splín, o dobrou náladu.

Pukavec: probírá, že je rád, kdo jede a nerad kdo nejede. Ohodnotí plán cesty, pochválí Medáka a pohovoří i o příštích východních cestách. Shodujeme se, že na ten západ pořád nějak nejsme stavěný a připravený. Funkce: tmelitel, hlavní slovo a opozice proti přílišnému optimismu.

Soptík: jsme rádi, že jede první a hovoří poslední. Začne větou „řeknu to krátce“ a pak mluví květnatě a dlouze, jako básník poeta. Poví nám i důvody, proč nebyl loni a domlouváme se na pravidlech a rizicích naší jízdy. Funkce: jednatel - spočívá většinou v tom, že se nebaví vůbec s náma, ale jen se všema ostatníma Leckdy se to velice hodí. Vařič. Kávy.

Posbíráme se a jdeme dolů, ať si nás taky užijou místní. Bereme to přes místo odpočinku Věrky a přicházíme dolů, právě když se chystá servírovat roláda a špízy. Dobrota. Nějak nám tady chybí místní lidový mluvka, stvořitel mýtu o hlasitosti souloži ježků, který si klidně odjel do Chorvatska. Nu což, vystačíme si sami, s Pavlem a kecáme a kecáme, až si všimneme, že Sopťa spí, i když je slabých 23. Pár lidí mízí po italsku, jen Medák a Kozel nemají dost a odmítají pustit spát Strejdu a Maju bez požití dalšího piva. No nic, zítra je v plánu štreka přes Slovensko, do Maďar a tak z posledních, dochovaných zdrojů odcházíme spát sedm minut do druhé.


 

Den druhý, čtvrtek 18.7.:


 

Ráno vstáváme do pěkného dne a sžíváme se s balením bagáže, nepříjemného to momentu rána. Člověk to musí zautomatizovat, aby s tím mohl žít. Skromně snídáme a loučíme se, asi zase na rok s Pavlíkem. Medák našel pod schůdkama pořádnou big wok pánev a přemýšlí, jestli by nebyla lepší, než jeho stávající. Tuhle by mohl, při nepřízni počasí, použít pro 5 lidí jako deštník. Nakonec jí pohrdl.

Fotíme poslední společnou fotku s Tráwou, kterej míří kamsi do Rakousko Uherska na výlet a večer na noční. Velká škoda.

Kozel platí naposled na dovolené účet za všechny, jelikož jsme opět nebyli schopní se domluvit a po hospodách, v rámci ušetření času, platiti najednou. Tradičně se nám moc nechce na jídlo do Břeclavi, ale je to prostě poslední možnost se najíst v Čechách a tudíž k Husárovi opět neomylně směřujeme. Sedáme venku pod cirkusovej stan, kde je snad ještě větší vedro než vnůtri a objednáváme obžerství. Tentokrát si pošmákneme a Medák vyhecován Brožíkem, jde ještě do palačinky.

Ale to už jsme připraveni na cestu. Sopťa nachází na chytrém telefonu, ano i nás už tahle vymoženost dohnala, jezero a chlápci souhlasej s klošem v Maďarsku, poblíž města Szekszárd – Szálka.

Vezmeme to přes Györ a Székesfehérvár, tentokrát totálně bez dálnic. Je to sice zdlouhavější, ale aspoň o trošku příjemnější cesta. Než se nadějeme, jsme v Szekszárdu a nacházíme Tesco, kde nakoupíme.

Nejhorší volba ever. Jak řekl Pukavec, rohlíky prodávají mezi pneumatikama, žádnej systém ve zboží a ve finále u jídla zverimex s králíkama? Horor sám. Nezdržujeme se, kupujeme i petky piva na večerní čuntání a valíme k jezeru.

Šokuje nás, že jedeme do kopce (rozumněj, v HUN nemají být kopce, jsou tam podle všeho zakázaný) serpentýnama (platí totéž, co pro kopce) a po levé straně vidíme snad i horu! Předjíždíme v rozbitých zatáčkách nakláďák a Brožík dojíždí Kozla a gestikuluje na něj cosi. Toho jímá hrůza. Ztratil pivo! Dojíždíme na parkoviště, že se koukneme po kloši a Kozla čeká strašný úkol, oznámit tu špatnou novinu Medákovi, se kterým nakupuje v holportu napůl. „Hlavně, že jsi neztratil vodúúú. Kozle, tohle jsem nečekal, ztracená důvěra“ a další výtky padali na hlavu bývalého kamaráda. Vracet se pro něj nemělo smysl, Maja viděl jak bouchlo a zmizelo v talutě...

Mezitím Strejček jel sondovat kloš v okolí Lajvér-patak. Přijíždí a je vidět, že se směje od ucha k uchu. Víme, že máme vyhráno. Našel první letošní kloš. Sjíždíme dolu, po polňačce, pod stromy, s výhledem na jezero. Na ráno je nahoře u silnice připravena čistá toika i s hajzlákem. Rozhlížíme se a hledáme skrytou kameru. Tolik pohody najednou? Jdeme na dříví, kterého je tady poskrovnu, ale s pomocí Brožíkových opičích schopností, setřeseme pár větví a už hoří první dovolenkovej fajr.

Prezident se jde koupat, ostatní to nechávají na ráno a oddávají se obžerství a pijatice. Medák s Kozlem vybalují oku lahodící klobásu, ale po ohřátí nad ohněm moc vábně nevypadá. Pukavec říká, vždyť jste si koupili jelítko, jelita. Ale není to pravda. Mimochodem, postupně vypadne skoro ze všech, že mají tu samou. Na pánvičce s hořčicí je nakonec dobrá a poslouží i jako zakuska k Tullamorce a kyrgyzskému koňaku.

Večer se dějou prapodivné věci. Čekáme na hodinu maďarského komára s nastartovanýma repelentama. Ale nepřichází! Že by proto, že jsme v maďarských horách (cca 231mnm)? Bavíme se zvukama žab a dalších různých živočichů, je to tady divočina. Sopťa vaří kávu a překvapuje nás jégrovým spodním prádlem a novou, chrastící nafukovačkou za 2000Kč. Koumáme na oblohu, jestli se blýská, nebo nás někdo fotí, anebo je v blízké vesnici diskotéka obřích rozměrů. Sopťík se nalepil k ohni, aby mu v noci nebyla zima. Přikládáme na oheň. Medák říká, Ty voe Kozle, Sopťa hoří. Tak hasíme a vyslechneme si, že jsme nebohého roudkeptna chtěli zapálit schválně a že má zkaženou dovolenou. V podstatě jsme mu zachránili život, ale tak svět odplácí. Ráno moudřejší večera. Jde se spát.


 

Den třetí, pátek 19.7.:

Vysvětlujeme si včerejší příhodu se Sopťovou novou nafukovačkou. Vše ok. Zítra jí zkusíme zalepit, ale nedáváme tomu valné naděje. Koupeme se, kocháme, snídáme, chodíme na toiku a plánujeme cíl dnešního dne. Už skoro roboticky balíme.


Pojedeme na Mohács a HUN - CRO přechod Udvar. Pak podél SRB hranic na Beli Manastir, Osijek a Vinkovci na CRO – BiH hranice. Vše ok.

Měníme prachy v hypermarketu a jíme ve městě Orašje v motelu Vila Aroma. Objednaváme Ožujsko, je tu přeci 0,5% tolerance. Potom si ojbednáváme jídlo. Tradiční mix grill, natura schnitzel nebo guláš s makaronama. A čekáme. Sopťa si nabijí telefon, čekáme. Pročteme si všechny zahvalnice(ody), jak je kuchyně výborná a stále čekáme. Medák zahlásí,víte jak dlouho už čekáme? 1a půl hodky. Ptáme se na jídlo a servírka, která je velmi milá a druhá velmi kozatá, odpovídá, že mají v kuchyni velký chaos a že to bude hned. Za tohle supportku nedostanou. Jídlo je pak celkem dobré, ale na Bosnu slabé.

Letíme dál (myslím,že tohle slovo už naši jízdu vystihuje) na město s poetickým názvem Brčko. Za městem se chopíme předletět kamion, když v tom Soptík bliká doprava a brzdí. Dáváme si dýni. Stavíme u týpka, který by pro nás dýni i zasadil, jen aby jsme si ji od něj koupili. Je vynikající. Umejem se a letíme dál.

Pak letos prvně na dovolené spatřujeme řeku Drinu. Je to za městem Biieliina, kde kopírujeme s Drinou hranici BiH a SRB. Přes Karakai a Zvornik směřujeme na Miliči. Protože se chceme vyhnout Srebrenici, kde jsme před několika lety zažily hardcore v podobě několika kilometrové jízdy po makadamové silnici a bordelu z lomu.

Ale to už se musíme rozhlédnout po kloši. V Konieviči tankujeme a Soptík se ptá na možnosti kloše a koupání. Zaprávčik nás odkazuje,že jediná možnost je Rajská plaža v Bratunaci, což potvrzuje i velký bilboard u silnice. Musíme ale odbočit cca 12 km z trasy. Domlouváme se, že to dáme, páč už není moc času. Sopťa za to zatáhl a tou cestou jsme si zavzpomínali, jak jsme jezdili kdysi pěkně vostře přes vesnice.V jedné jsme málem sejmuly štěně, které se motalo u silnice. V Bratunaci se Sopťa na semaforu zeptal borce v autě, na Rajsku plažu a borec ať jedeme za ním. Dovedl nás na konec města a ukázal podél Driny. Jedeme ještě asi 5 km.To je docela dost na městskou pláž, zase nás tu snad nikdo nebude prudit. Sjíždíme ze silnice na parkoviště u řeky. Medák se Sopťou se jdou zeptat, jestli zde vaří a taky kouknout po nějakém fleku. Vrací se s tím, že nevaří a kloš je možno udělat kdekoli. Rozhodujeme se,že sjedeme do města koupit jídlo. Blikají  na nás auta a tak jedeme volnou. Před městem chytají.

Nakupujeme v malém obchůdku na kraji města, kde mají všechno. Koupíme i nějakýho petkovýho jelena, kdyby byl oheň. Maja říká,že by jsme si měli koupit jelena k ohni! Mlhooo už dobrých pět minut se o tom bavíme. Kyneme policii a vracíme se na pláž.

Zajíždíme přímo před výčep a lámeme do sebe piváky v zmrzlých půllitrech. Dáváme i kafe. Sopťa si chrápne a vedle si přisedají tři týpci v maskáčových trikách. Zdravíme se. Posléze slyšíme děsný kravál, co by měla být muzika. Přihrne se cca 15 Donků (ochránce krokodýla Dandeeho, mohutné postavy). https://www.youtube.com/watch?v=ufDTDUPZrag

Jeden táhne na rameni obrovský reprák, s lehkostí pírka s ním pohazuje ze strany na stranu, až tuhne krev. Začínáme je zajímat. Pouštějí nám různé místní vypalovačky včetně hitu Motory Motory motóóóóóóry. To už si s náma prasečí hlava i plácá a objednává nám rundu piv. Jsou v klidu, ale ráno si přiznáváme kdo si koho vybral na bitku, kdyby k ní došlo. Donka si nevybral nikdo. Někdy v tento moment se probírá Soptík, kterého nevzbudila ani reprobedna na hlavě. Družíme se a týpci nám pouští Metalicu-Nothing else matters. Maja vyskakuje, řvouc že je to jeho oblíbená a zná jí nazpamět´. Měl pravdu, odzpíval ji více než procítěně. Nutno podotknout že to vše se odehrává cca 50m od skautského tábora, chudáci děti...Máme docela nakoupeno a týpek zavřel krám. Ještě, že místo jsme si našli předem. Cca 100 metrů odsud. Chlápci se taky loučí se slovy Češka is the best, Srbia best atd. a odcházejí. Donk nám naposledy láme a trhá ruku z ramene. Na druhém konci kempu dělají stejnej brajgl.

Sbíráme se s tím, že pojedem na místo určení. Maja a Medák odjíždějí a Brožík stále hledá klíčky. Prošacuje všechny kapsy, rozbalí bágl, svlíkl se do naha, ale klíčky nemohl najít. Průser. B-King je dělanej, aby nešel nastartovat bez klíčů. Rozjíždí se pátrací akce. Chodíme kolem, kde jsme byli na hajzlu, když tu Soptík bez brýlí, po půl hoďce nachází klíče u chcacího stromu. Zázrak.

Odjíždíme tedy a Medák nám nadává, kdeže jsme tak dlouho. Maja už tady má zase kámoše psa, doprovází ho celou dovolenou. Dáváme si pozdní večeři a popadáváme kolem motorek. Hučení Driny nás totálně uspí.


 

Den čtvrtý, sobota 20.7.:


 

Jako každé ráno vstáváme brzo, jelikož jsme se neujistili kde je východ, takže nás vytahuje sluníčko ze spacáku. Brožík se Soptou dělají kafe, snídáme. Pukavec odhání tlupu mravenců, co mu chtěla odtáhnout načnutou konzervu s lanšmídem. Plánujeme dnešní pojezd nad papírovou mapou, chvilka nostalgie a pořád si myslíme, že se na tom líp hledá. Pojedeme Vlasenicu, Sokolac a Goražde a dnes bysme chtěli překročit hranice BiH – MNE (Černá Hora). Ještě rozvádíme debatu, jestli poletíme přes Durmitor na Žabljak. Podřídíme se počasí. Někteří mají ještě v živé paměti nejhorší zážitek na motorce a to přejezd Durmitoru ve viditelnosti 0 m, za deště z Forresta Gumpa, tak se jim tam moc nechce. Medák naopak prosazuje přejezd. Uvidíme, jsme parta a dohodneme se. Valíme.

Jedna zatáčka stíhá druhou, třetí, desátou, padesátou, je to ráj pro motorkáře. Silnici M-19 za městem Vlasenica stvořil motorkářskej bůh. Když už nás bolej ruce, staví Sopťa u Ružina voda pramene (natural spring water well), kde je i pomník bitvě, která zde byla roku 1914 a pak také 1942.

https://en.mapy.cz/zakladni?x=18.9369613&y=44.1504041&z=15&source=osm&id=6665757

Noříme ruce do nádrže pod pramenem a cítíme, jak se kostem chce zimou ven z masa. Pijeme jí a je vynikající. Pukavec tvrdí, že byl doteď z jízdy zádumčivý, ale teď teprve si to užívá a je to ta pravá chlífácka dovolená a jízda! Máš pravdu předsedo! Někde v těhlech místech je úsek, kurva klouzajícího asfaltu a to samé, pak ještě někde v Kosovu a v Srbsku. Tam dokonce některý exponovaný zatáčky zdrsňujou, že je lehce fréznou, zajímavé.

Letíme přes Han-Pljesak, Sokolac a Rogaticu do Goražde (jsme tedy už rozhodlý, že pojedeme přes Durmitor) tam nám kulturní referent Medák předvede další vložku, když stavíme na benzíně, vykopne stojánek, který se ale nevyklopí dostatečně, řidič už je ale ve výlezu z motorky a ta padá. Medák se hbitým back parakotoulem vyhne přimačknutí a čile vstává. Když vidíme, že se nic nestalo a Maja mu pomáhá s mašinou, dáváme se do smíchu. Obsluha se divila, jak originálně čeští motorkáři sesedají ze stroje.. Po ohledání zjišťujeme, že mu motorku zachránil nově vyrobený držák pršihadrů.

K Černohorským hranicím vede silnička jak z pohádky, tedy totálně neznalá asfaltu a plná děr. Tentokrát jedeme (to je to správné slovo) za autem bez zadních tlumičů, které se toho nebojí a skáče asi tak metr vysoko, ten člověk snad nemá páteř. Jedeme i přes dva dřevěné můstky a tušíme celnici ze tří veteránů. Dorážíme k ní a potkáváme se u ní se slovenským párem na enduru. Jednatel se s nimi dává do řeči a zjišťuje, že je to syn majitele kenpu na Teplém vrchu u Rimavské Soboty, kde jsme kempovali, když tam Sopťovo třídní dělal správce.

Kecáme a zjišťujeme, co od nás celník bude chtít. Tak už to začíná. Pas a zelenou kartu. Je cca 40 stupňů. Ale pro naše šťístko dovolený, Medáka, je stupňů 100. Nenašel zelenou kartu, ani malej techničák. Musíme se rychle rozhodnout, stojíme totiž před okýnkem. Rozhodneme se využít sr kámoše, vytváříme umělý chaos a Medák se vůbec nehlásí a projíždí na „utečence“. To samé na straně černohorců.

Stavíme u Pivsko jezera, pod Durmitorem. Cestou už si dáváme několik desítek tunelů. Je to něco jako rituál. Stavíme a řešíme co s „utečencem“. Ten je ze situace na prášky, kdo by taky nebyl. Dohadujem se, že z Durmitoru zavoláme na pojištovnu o zaslání kopie zelené karty do mailu. Ok, jedeme. Tunel střídá zatáčku, ta zas zatáčku v tunelu, no prostě tuhle silnici stavěl sám ďábel. Vyjíždíme na rozsáhlé horské pláně Trsa, kde stojí restaurace Milogora.

https://en.mapy.cz/zakladni?x=18.9349346&y=43.1872970&z=19&source=osm&id=136110531

Stavíme u ní a Sopťa nám kupuje všem malýho Jelena. Asi za to, jak ho pěkně následujeme. Rozmýšlíme co dělat. Do Žabljaku, je to nějakejch 30-40km krásnejma, úzkejma hadovkama, který si v podvečer neužijem, je něco kolem 18:30. A do Žabljaku bysme dojeli kolem 20hod. a kde shánět kloš. Nastupuje Sopťa - vyjednavač. Vyjedná u pána domu chrápání pod širákem v ohrádce, můžeme si tam udělat oheň, zajet s motorkama a vše jen za to, že se u nich najíme a napijemedobrý obchod.

Medák volá do pojišťovny a 5 minut poslouchá hudbu, než ho spojí s operátorem. Hned se ptá, jestli je ta linka zdarma. Samozřejmě, že je, pane, ale jen z Čech...to je logické, u linky pomoci čechům v zahraničí. Má to tedy za cca 7 x 35Kč. Zelenou kartu mu pošlou do mailu a Medák se po prožitém traumatu může sčuntat. Pukavec jde na záchod a diví se, že tam přepadl nějakou ženu oděnou do ručníku, před sprchou. Pak jde podruhé a je tam jiná a dokonce nahá. Ta když odchází, tak nás pozdraví česky, to je ale náhoda.

Ještě se stane jedna strašná věc!!! Maja řekne, že si pronajme pokoj, Brožík se chytí a Pukavec řekne, jestli je pro 3, tak jde do toho s nima. Trošku se stydíme. Na pupku Balkánu a v pokoji? Smutné. Pak se to uhraje na to, že Majovi a Bróžovi šlo o sprchu, která byla ve finále dole pro všechny a préza nechtěl zmoknout. Od teď jsou to prostě Budaři. Dost už. Ještě přijíždí rakušák na KTM, oblečenej celej od firmy KTM. Ptá se odkud, kam a kolik jezdíme denně. On dnes ujel 800 km. Maja říká, že na takovým kočáru by dal dvakrát tolik.

Pak se ještě bavíme kdo má jaké pojištění, jak mu to pomůže atd. Maja má zřejmě nejlepší. Přivezou mu motorku skoro i z Grónska. Ptáme se, cože to je za pojišťovnu? Kroutí se. Sparťan Maja je u pojišťovny Slavie. Ještě, že politiku na dovolenou netaháme.

Zaparkujeme bajky, převlíkneme se a jdem si objednat jídlo. Telecí čorba, guláš a paradajzna salata je delikatesa! Pár Jelenů a jdem rozdělat oheň a dotunit se u ohně. Přijímáme k ohni i budaře. Pokecáme a jdem se oddávat zvukům řehtání koní, cikád a celkově je boží spát takhle v horách.


 

Den pátý, neděle 21.7.:


 

Budíme se brzo, od 8 máme domluvenou snídani. Hodíme sprchu a jdem na to. Budaři nevylejzaj, asi si zatemnili a nemůžou se probrat. Vylezou kolem 9. Prej, že jsme je měli vzbudit. Ještě včera Sopťa domluvil s majitelem, že se stavíme v Žabljaku, v hotelu Enigma a tam o nás budou vědět a vytisknou nám z mailu Medákovu zelenou kartu, pecka.

Balíme a těšíme se na zatáčky Balkán, alá Alpy. Je to úžasný. Sice úzká silnice a občas až moc vracečky, ale příroda romantická jak piča. Stavíme někde v půli a kocháme se výhledem. A pak už jen kroutíme ze strany na stranu, plyn, brzda, plyn. Konec po celkem nuzné silnici dojíždíme do Žabljaku a nacházíme Enigmu. Sopťa a Medák jdou dovnitř, načež vybíhají a že chtěj překladače. Domluvíme to a Medák jde se sličnou servírkou, tisknout zelenou kartu, do kanclu. Škoda, že mají pouze černobílou tiskárnu.

Valíme dál, je to nářez a všichni jsme ve svém živlu, tohle je prostě nádhera. Stavíme v Ďurděviča Tara, na osvěžení a pak si všimneme adrenalin sjezdu přes kaňon nad řekou Tarou.

https://www.tarasportrafting.com/zip-line

Pukavec se nás snaží zlomit, ale v tom vedru na to nemáme moc náladu. Nakonec zlomí Brožíka a Sopťu. Dají si to a jsou nadšený. Za 20E prý pěknej zážitek. Ale odjebať sa odtialto. Je vedro a je to tady, jak na Matějský pouti. Ještě potkáváme čecha na motorce s manželkou, tak se chvíli pobavíme a mizíme.

Mojkovač, Berane a Rožaje. Tady si dáváme oběd v Restaurantu Duga, vynikající.

To už domlouváme, že překročíme MNE – KOS hranice dneska a Sopťa nachází nějaké dva resorty (co si pod tím má obyčejný člověk představit?) a třeba tam i přespíme. Ale popořádku.

Nad Rožaje přejíždíme hranici do Kosova a Medáka opět pašujeme do mezihraničního prostoru, protože celník chce vidět zelené karty.

Opět si dáváme božský svezení, stavíme na vyhlídce, odkud vidíme kosovskou placku, je nám to líto, ale zatáček si ještě užijeme. V tomhle úseku je dost vyfrézovaných pastí na slony, umně schovaných za zatáčku, či dokonce vracečku. Sjíždíme k kosovskému přechodu a Pukavec málem v zatáčce trefí statné tele.

Dojíždíme k frontě a vychází celník a plynnou angličtinou nám říká, že se musíme pojistit támhle v budce. Pojištění stojí 10E na 15dní. Jdem tam a chtějí po nás malé techničáky. Medák slzí. Prej pojď mi to domluvit Kozle. “Pane celníku, můj kamarád, ztratil doklady a má pouze od pojišťovny poslané naše pojištění. Stačí to?” Modlíme se. “YES” uf.

Medák jen doběhne opsat VIN a hlásí, že má black and white motorku, tak ho opravujem, že modro bílou vole.

Na hranici pak celník marně hledá Medáka v databázi. Med má sice aspoň další papír a první razítko z hranic, ale jen díky tomu, že celník mávl rukou. Objevil se na Balkáně, alá Majka, spadla z oblakov.

Přijíždíme do Novosellë a radíme se kudy do resortu. Musíme kousek zpátky. Najdeme to a chceme odbočit. V talutě se válí pes, chudák, ale už trošku zasmrádnul. Ohnem to do resortu. Tohle nedáme. Milión lidí, aut a na nás moc luxus. Jedem dál a chtějí nás nahnat do podzemních garáží. Otočka a bič a pryč. Stavíme u první hospody v resortu, jen že si dáme pivko. Je to přímo u řeky Beli Drin, která tady pramení, je tady vodopád a jeskyně, což nás láká.

https://en.mapy.cz/zakladni?x=19.7592746&y=42.9507477&z=9&source=osm&id=150494022

https://en.wikipedia.org/wiki/White_Drin_Waterfall

V nádržích plavou pstruzi, voda řve jaxviň a výčepák Faca nám cpe pivko PEJA, pravé Kosovské. Sopťa jde sondnout situaci a přichází s tím, že nad barákem naproti je krásná louka, vůbec na / z ní není vidět na ulici a je to tam krásně zastrčený.

Nějak se nám to nepozdává. Kozel se ptá výčepáka, kde by tady šlo zaklošit. A on hned vypálí, támhle nahoře na louce! Jde nám to ukázat. Ptáme se ho, jestli tam můžeme vyjet s motorkama. On, že prý jestli vyjedeme, tak proč ne. Je to tedy krpál po kostkách a veprostřed jsou schody, ale hecujeme se. Postupně vyjedeme a Pukavec nás chválí, že je na nás pyšnej . . Odstrojíme se a jdeme chlastat, což jsme slíbili, za kloš zadarmo. Najednou se všude vylidní a my v celým resortu zůstáváme sami. Objednáváme si obalovanýho Skanderbega.

https://en.wikipedia.org/wiki/Skanderbeg

Pan domácí nám doporučuje 2 saláty. Vynikající, chrochtáme si blahem. Výčepák Faca nelení a abysme si viděli do huby, tak leze na strom a míří na nás halogen. Kozel na něj křičí “zůstaň”, že si ho vyfotí.

Ještě dáváme kafe. Dáváme mu za velkou snahu supportku a on jí lepí doprostřed hlavních vchodových dveří. Příjíždí boss, jeho brácha, jen aby nás pozdravil.

Platíme, dvakrát salát a všechny kafe jsou zadarmo na haus, to se jen tak nevidí. Jdem chrápat. Strejda ještě zaběhne pro Peju pro všechny a vychutnáváme si zurčení všudypřítomné vody. Pukavec z toho šel přes noc 6 x na hajzl.


 


 

Den šestý, pondělí 22.7.:


 

Vstáváme už ze zvyku celkem brzo (7:00) a dnes to má i důvod. Chystáme se na výstup k prameni řeky Beli Drin viz.odkaz výše.

Jdeme všichni. Vezmeme to skrz hodně nóbl hotel, kde mají v nádržích pstruhy, jako všude tady a Pukavec je krmí z ruky rohlíkem. Je všude klid a pusto a nádherná příroda. Vyjdeme k vodopádu, je to pecka, 25m, fotíme se, máme přesvícené držky a zmrzlé nohy.

Pak jdeme k jeskyním, které jsou zavřené, tak je fotíme aspoň přes mříže a Maja má prekérku se záchodem. Jdeme zpět, jen Brožík se odpojuje a jde jinou cestou v domění, že se někde napojí. Nakonec se musí vracet celou cestu zpět, ale nelituje. Přicházíme zrovna na snídani, respektive otvírají a tak objednáváme omelety. Šéf jede pro vejce. Chodíme si tedy postupně balit a sjíždíme. Být namoknuto, tak by to nebyl hezký pohled, takhle je to cajk.

Loučíme se a letíme na Klinë, Prishtinë a dolů na Lipjan, Ferizaj a hraniční přechod KOS – NMK (Severní Makedonie) Han i Elezit. Medákovi začne svítit hladový oko, tak se přesouvá ze třetího místa na zadek, aby to tolik nehnal. Když přilítneme na Shellku, kde nás sere obsluha, co nejdřív chaosí a přeposílá lidi od stojanu, ke stojanu a pak dělá ještě větší chaos s přenosnou čtečkou na karty. Zjišťujeme, že od posledního tankování jsme ujeli 270km (je toto možné?).

Domlouváme, že se najíme ještě za éčka v Kosovu. Před hranicema to otáčíme, vidíme motorky. Posléze zjišťujeme, že to jsou 4 páry čechů. Sopťa se s nima hned dává do řeči a obsluha, když vidí české značky, pouští z youtube českou muziku, to je mazec. Bavíme se, že sem jezdí dost Čechů, Strejda se ptá jaká národnost, že jsou Ty motorkáři, co se s nima Sopťa baví. Mlhoooo, již dobrou hodinu se o tom bavíme, že jsou to Češi.

Dáváme jídlo, výborný, pivo, limo a kafe. Češi odjíždí a okolo nás se střídají na jídlo celníci. Výčepák nám říká, že má rád motorkáře a že má R6, ukazuje fotku a říká, že byl na olympiádě za Kosovo v zápase. Zajímavé, minimálně uši měl placatý jak Krpálek.

Jedem na hranice. Předjíždíme, nikdo se necuká a Medák si hlídá Kozla, aby byl za ním, že zas budou domlouvat ztrátu třídní knihy. Teda dokladů. Celník si Medáka dává stranou. Auuu. Vylejzá důležitější celník a říká, nemáte originál zelený karty. Kozel říká, to víme, je to tištěné na čb tiskárně, blablabla, už to má naučené. Tak prej naposledy, jeďte....uf

Moc jsme toho ze Severní Makedonie neviděli, ale nějak nám nesedí. Divný řidiči, padající kamení, tak projíždíme Skopje. Kumanovo a už zas stoupáme k severu, k domovu. Kozel si na benzíně tuní slzící, až mírně tekoucí levý přední tlumič – Majova vychytávka z loňské dovolené, které se smál, pomáhá, díky.

Zase jdem přelejzat hranice, tentokrát NMK – SRB. Jelikož je 40 stupňů, jedeme zas dopředu a jednomu Donkovi v klimatizovaný káře se to nelíbí. Vyběhne, něco štěká a jde žalovat celníkovi, že jsme předjeli. Vyběhne na něj náš Donk, Strejda a seřve ho, že mu klidně půjčí svoje hadry, ať si to jde vystát sám. Srbskej Donk sklapne paty ještě i po tom, co ho vyfuckuje celník. Tady nevyžadujou grýn kárd, takže Medák cajk.

Valíme a chceme dojet k Vlasinsko jezero. Čili přes Bujanovac, Vranjskou Banju a Surdulicu. Tady si dáváme enduro vložku. Naběhli jsme si sami. Na mapě žluto-bílá cesta 20-30km to dáme. Makadam, díra na díře, záplaty. No kostitřas. Vyjíždíme v Surdulici, kde si nakoupíme v místních dvou krámkách. Prodavačky jsou hrozně milé a mají rádi motorkáře, fešná padesátnice si nás i fotí.

Přijíždíme k jezeru a hledač klošů, Strejček, jede na průzkum. Vrací se s úsměvem od ucha k uchu. My nepochybujem od prvopočátku. Jen do helmy si prohodí „je tam trochu horší sjezd“. Ale to dáváme a otevře se nám letošní nejkrásnější KLOŠ. Pod jehličnákama motorky, na mítině oheň a výhled na jezero!

Rozbalujeme a jdem se koupat. Pukavec načíná jeho Tullamorku a všude okolo jsou Jeleni. Fotíme možnou Pfku a drbeme se v jezeře. Pak začne klasické obžerství a opitstvíKdyž došla Tullamore, Medák si vzpomněl, že u Brožíka viděl ještě jednu. Brožík má zítra narozeniny, tak jí chtěl načnout až zítra. Bohužel udělal školáckou chybu. Jirkovi jsme předčasně popřáli dlouhé zdraví a poděkovali za láhev. Je to prima prototyp. Dokonce mu dáváme i „dort“ (viz.foto). Děláme si kafe. Pukavec si plní hrnek 2+1kou a Sopťa říká Strejdovi, podej mi ten hrnek a Strejda ho vezme a hodí mu ho. Mlho, už dobrou půlhodinu se o tom bavíme, ten hrnek je plný.

Prvně kontaktujeme Psychopath racing team, kteří jsou na sociálních strojích na Ukrajině a v Rumunsku. Že bysme se sešli někde v Maďarsku?

Pijeme, kecáme a Strejda dělá melouch. Odoperovává si nehet na palci. Operace dopadne dobře a tak pak může s Kozlem zachránit Sopťu, kterého chytla megakřeč. Jsme z toho vysílený, Sopťa usíná a Medák, Kozel a Strejda mají žížu a tak si půjčují z pod Sopťovi ruky petku Jelena. Když jí dopijí, dají mu jí tam zpátky. Ale to jste neviděli co bylo za brajgl. Vy jste mi vypili Jelena! Ja se těšil, že budu celou noc lítat na záchod a teď nic...no dostali jsme pojeb na dvě doby.


 

Den sedmý, úterý 23.7.:


 

V noci Medák prvně vidí lišku. Nějak tomu nevěnujem pozornost, ale jelikož se to postupem času opakuje, budeme to asi muset řešit, psychiatr, psycholog?

Dnes se dohadujeme, že pojedeme dál nahoru směrem k Rumunsku, ale určitě přechrápeme ještě v Srbsku. Ještě nevíme kde, ladíme to za pochodu, respektive Sopťa hledá, my schvalujeme.

Kozlovi se Strejdou není nejlíp, že by něco špatného snědli? Dnes si dohadují detox, ale ten, který jde během dne odvolat.

Vyjíždíme z kloše lesní, vymletou cestou. Odvážíme odpadky a čekáme na Sopťu. Medák nachází mrtvého krtečka a jelikož je v něm dobroty málo, dává ho Brožíkovi na zadní kolo. Kulturní vložka. Sopťa nikde. Strejda se vrací dolů a Sopťa vykotil X11. Při výjezdu, chtěl jet cestou co jel Strejček na „motokrosu“ a podjel mu zadek a už ležel. Musel vyrvat nohu a už sundával bagáž. Se Strejčkem mastodonta zvedli a mohlo se jet.

Babušnica, Niš, Svrljig, kde obědváme. Fešné servírky nám otevírají dveře a všichni jsou úslužný. Jídlo je mega. Buď kebabče nebo ražniči z telete. I Pukavec si bere půlku s sebou, Strejda si jí balí do chleba, jako hamburgr. Večer se bude hodit.

Knjaževac a někde kolem Zaječaru na benzíně řešíme zas už kloš. Jsme trošku trudomyslní, Sopťa je naštvanej, že nechcem k maďarům, co s náma závoděj dragstery, do Debrecenu a tak se kurví i dnešní kloš. Dohodneme se (ještě, že jsme tak rozumný), že zkusíme Borsko jezero. Kozel má kontakt na Igora, kámoš kolegy Dragana, ale odmítá mu zavolat, aby nám poradil s klošem. Jedeme do Boru, že nakoupíme v Lidlu. Tady někde cestou Medák ztrácí hrnek z bagáže, Strejda s Majou mu ho zvedají, čímž se úplně roztrháme a když se zase sjedeme, Medák nám vynadá, že je to starej hrnek a že jsme ho měli nechat ležet, tak svět odplácí... Kozlovi se to cestou rozleží a volá Igorovi. Nakupte si, já přijedu a dovedu Vás na super kloš, říká Igor po amerikánsku.

Využíváme toho, že přijede autem a kupujeme meloun, brambory do ohně, Jelenů jaxviň a vodky od Maji a Medáka. Někdo pronesl „a co když přijede na motorce“? .

Doráží týpek v triku Batmana, náušnice v obou uších – Igor. Má nemocnou dceru, ale na místo nás dovede. Je to 18km od Boru. Říká, že je tam hard sjezd, ale že to dáme (jak to ví?).

Vlečem se za nějakou bábovkou jak hlemýždi, než ji předjedem. Pak odbočujem a je to hard makadam, ale ustojíme to a obhlížíme dvě místa. Igor s Kozlem a Sopťa s Medákem. Jedem na to první. Druhý prý bylo rovnější, ale už nepřejíždíme. Jsme v zátoce, 2 m od vody a jsme zas spokojený, jak jen chlífáci na kloši můžou být! Děkujeme Igorovi, fotíme se a loučíme se s ním. Pomohl. Ještě říká, kdyby nás chtěl někdo vyhodit, nebo nás rušil, ať zavoláme, prej má pár kontaktů.

Pobíhá tady štěně, nádherný, někdo si ho pohladí, ale to je utrejch, odmočit ruce do louhu.

Odjíždí a někdo zas pesimisticky pronese „jestli zaprší, tak tady zůstaneme navždy“.

Loupíme dřevo na oheň, kde se dá, dnes ho potřebujeme víc, na brambory. Je ho tady dost, nařeže nám ho Brožík ruční pilkou. Sopťa nám ukazuje jelito od motorky, dostává na to mast od dr. Dohadujeme se teda co zítra. Sejdeme se teda s Psychopathama u Gábora v Hajdúszoboszló? Sopťa říká cituji „je to cca 450km“. Tak si popřemýšlíme a říkáme „TO DÁME“. Je to jen o 100 víc, než co dáváme normálně. Jenže 450 to bylo z místa u Dunaje, kde jsme předtím chtěli spát, pak jsme si zajeli 70 km k jezeru.

Kozel volá Gáborovi a domlouvá návštěvu. Je to narychlo, ale jinak to nešlo. Sopťa to domlouvá s Psychopathama. Ok, tedy.

Baštíme, přilepšujeme si melounem a vodkou s Jelenem. Maja si přihýbá asi nějak víc, v domnění, že musí, když jí koupil a je veselej, pak vztahovačnej a pak jde radši spát. Ještě slíbí, že bude u Gábora překládat, že neumí anglicky jako Kozel, ale že se hravě domluví, super, máme druhého překladatele. Na druhý straně jezera je nějaký mejdlo, ale nějak nás to neomezuje ani neruší.

Celou noc fouká a jsou tady zas jiný zvuky, ale je to krásnej kloš.


 

Den osmý, středa 24.7.:


 

Vstáváme jako vždy, káva, koupačka, snídaně, automatické balení. A jasný cíl 450 km daleko, jsme na to připravený. Až na Maju, je mu pod psa. Nechce nic, pak do sebe natlačí koblihy, kousek melouna, ale tvrdě odmítá koupačku. Bude to mít dnes těžký chlapec.

Vyjedeme celkem v klidu, ale nějak se rozdělíme a na rozcestí se někteří málem vydají na zcestí. Jedeme na Kladovo, hraniční město mezi SRB – ROM. Stavíme pro benzín v Negotinu a poté čerpadlář musí uzavřít záchody z důvodu přeplnění, zajímavé.

První setkání s Dunajem slavíme, že stavíme na odopčinek a koukáme na asi kilometrovej tanker.

Přechod u Železných vrat je v klidu, jen zas nějakej chaos s pruhama, že nás přemísťuje, ale cajk.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelezn%C3%A1_vrata

Medáka už nikdo neřeší, je z nejhoršího venku. Pukavec mu jen připomene, že ho ještě v Čechách můžou chytnout cajti a chtít malej techničák.

Orsova, Lugoj, Timišoara. Někde tady obědváme v tirácký jídelně. Maja nemůže a všechno vrátí, Pukavec má studený játra, celkově je to chutný, ale Bosna to není. Už tady zjišťujem, že to asi těch slíbených 450km nebude, nějak to nevychází...

Arad, Salonta, Oradea. Přechod ROM – HUN už bez přechodu, valíme na Debrecen a máme toho plný kecky. Skoro každý den jsme jezdili kolem 300-400km a dnes cítíme, že je to o dost víc.

A konečně HAJDÚSZOBOSZLÓ. Ten název jsme se naučili a modlili jsme se, aby už jsme viděli ceduli. Podle dohody máme najít benzínu, ale kdo jí kam schoval, kurva? Penny market postačí. Medák dojde Maďarům koupit dvě kořky a dětem čokolády. Voláme Gáborovi, ať si pro nás přijede. Pohled na tachometr dnešního tripu je 604km. Dorazí Gábor, vítáme se a Kozel mu pro jistotu šlápne Steelama na nohu v žabce, sorry Gábore.

Dorážíme ke Gáborovi na zahradu a vítáme se s Psychopatama. Je jich 6 a rozjíždíme 1. Meždunárodnyj sljot bajkerov. Poctivě dolňujeme tekutiny, jíme výbornej segedín z kotle.

Chvilku panikaříme, když začne kapat, ale nemáme sil na vzdor. Řeší se opravy bajků, naštěstí jen z grupy psychoušů. Medák s Kozlem zas řeší výpomoc techniků z východního bloku. Kecáme paté přes deváté, družíme se s Gaborovou manželkou Májou, která doteď myslela, že jsme vymyšlený. Teď už bude věřit, že existujeme. Pukavec spí na dětské trampolíně. Strejda s Kozlem pod ní, aby na ně nepršelo. Ostaní popadají kam se dá.


 

Den devatý, čtvrtek 25.7.:


 

Budíme se a zas radiace jako piča. Psychopath-i se balí svižněji, fotíme se a loučíme. My ještě snídáme, segedín, Medák si dělá už podruhé na dofče z ponožek potítko a taky se loučíme. Děkujeme Gáborovi a Máje za pohostinnost a slibujeme, už jen kvůli Mathému, který musel do práce, že příště dorazíme o víkendu. Áve maďaři.

Jedeme na Miskolc, je to po těch všech zatáčkách nuda a šeď, snad Slovensko bude lepší. Dohodneme se, že se Sopťa za HUN – SR hranicema odpojí a pojede navštívit svého třídního z vojenský školy Pištu, co tady kousek bydlí. My se chceme najíst, a třeba počkat na Sopťu v knajpě, nebo na předem domluveném kloši u Lučence. Nový roudkeptn si splete města na R a místo na Rimavskou Sobotu, jedeme na Rožnavu. Hledáme to jídlo, ale hledej v kupce sena ihľu.

Vracíme se odkud jsme vyjeli a jíme v Tornaľe. Servírka prapodivná (hlášky, že tady v hotelu dělá i noční, sedí) a jídlo zajímavé. Dáme si knedlo, vepřo, zelo a je z toho segedín, Medák si dá fitness menu s rýží a dá si XXL porci a je to rýže, kuřecí maso a ananas. Odjebať sa odtialto.

Rimavská Sobota, Lučenec a tady najít vodní nádrž Ľuboreč. Přejedem odbočku, ale ptáme se u krámu, v obci Závada. Pití je tam v bufetu, ale jídlo žádné. Sjedeme tam. Prezident hledá kloš za hrází, ale samej rybář a žádnej volnej flek. Domlouváme se, že sjedeme k bufači a poptáme se.

Naproti bufáči u křoví je flek jak pro nás. Ohniště, místo, pecka. Ptáme se a je prej naše. Udělá nám prý i cenu na pivo. Místo 1,10E jen za Euro...

Příjíždí Sopťa. Trošku se zdržel, neb si u učitele vypláchl hubu slivkou.

Jdem se hned na startu vykoupat. Koukáme na karavan, Sopťa už je zas v čilém hovoru. Co to je za národnost? Mlho! Již dobré tři minuty se o tom bavíme Tak nás čecháček aspoň cvakne všechny ve vodě, vyženem vlky a jdem na to.

Místo prima, pití je, teď co jídlo? Trošku se stydíme, že to bude mastňáctví, ale hlad je hlad. Šéf nám dává leták a prej sem dovaží jídlo. Pizzy a podobné poloprodukty. Ale když vidíme vepřové koleno, tak máme jasno. Pět kolen, tři pizzy na snídani + jedna zdarma Sopťovi a hamburger pro Strejčka. Chvilku si počkáme, ale už přijíždí fešná závoznice, Medák jí zve na dvůr a my se můžeme oddat obžerství. Přátelé to byly boule, nejen za ušima!

Vítězí Maja s Medákem, v závěsu je Kozel. Pukavec v přímém souboji prohrává a nechává si kus na snídani. No jo, ale teď už tam to pivo nepoteče. Dáme poslední a jdem spát. Je příjemně a zas posloucháme zvuky okolí, je to paráda.

Ovšem pouze do té doby, než sem najede asi 5 aut a kokoti slovenský, vožralý, pustí naplno magič a za křovím slaví rozlučku nebo nějakou jinou píčovinu. Otevírá se nám kudla v kapse, je kolem 2AM a my nemůžeme spát. Medák v duchu, podle hlasů, počítá kolik tam může být týpků na bitku, Maja sedí v tureckém sedu, že tam vlítne, Kozel čekuje auto, aby nás nepřejelo a Brožík se ze stejného důvodu stěhuje. Jen Sopťa klidně oddychuje. Když už se zdá konflikt nevyhnutelný, polovina aut odjíždí, pak další a je klid.


 

Den desátý, pátek 26.7.:


 

Budíme se nezvykle svěží, vytahuje nás radiace a jdem se koupat. Dojídáme pizzu a rozebíráme noc. Sopťa se jde za křoví podívat, je tam prej bordel jaxviň. Hned vyhlásí jednoho z omladiny, že ať si ten bordel uklidí, když byli v noci tak hlučný. Maja vidí hlavního řváče a hned ho překřtí na Špindíru, prostě špinavej špindíra. Medák vypráví, že v noci viděl opět lišku a Strejček se ho zastává, že on jí cítil...nevíme, koho mezi sebou máme. Plánujem v bufáči trasu, kloš už někde v Čechách, ať zítra nevalíme 400km, loučíme se se šéfem a pryč.

Sopťa volá bratrancovi, že prej nějakej lom. U Litovle, Olomouce. Medák navrhuje přehradu někde u Rožnova. To se dohodneme cestou.

Šéf nás posílá na Čičmany, že tam je dobrá silnice pre motorkárov a je to obec s velkou památkovou rezervací slovenské lidové architektury. Razíme na Detvu, Banskú, Turčianské Teplice a uhybáme na Klačno a Čičmany. Zajedeme na oběd do salaše na Fačkovském sedle, kousek od odbočky na Čičmany. Cestou se stane další “milá” záležitost Medákovi. No nemá ten chlapec smůlu?

Předjíždíme kamion a od Pukavce  odletí černý čtverec velikosti cca 50 x 50 cm. Medák se při rychlosti xxx km/h (censored by author) chytá za nohu, ale pak naštěstí pokračuje dál, jelikož má předjíždějícího Kozla na zádech. Zástěrka či co to bylo, ho trefilo do motorky, urvalo mu to blinkr, padák a trefilo ho to do nohy a pryč zpátky pod kamion. Snad už si tu smůlu vybral.

Jíme v salaši, kde jsou nepříjemné servírky a draho. Kozlovi zapomenou na jídlo, Sopťovi na česnečku, Medákovi přinesou teplou citronádu za 2,50Euro, no děs běs.

Bič a pryč. Takže Čičmany. Po jídle se dohadujem, že na kulturu kašleme. Ale Medák, když už okolo jedeme, tak chce projet vesnicí. Sopťa s Pukem jedou obchvatem okolo. Ostatní za Medem. Projedem vesnicí a snažíme se dohnat první dvojici. Ale ta se mezitím vrátila k vesnici, takže dojíždíme ducha.

Předvoj, v čele s Medákem, valí dál, ale asi 12km před Ilavou stavíme. Kdo si myslíte, že píchnul? Medák by za to, co si vytrpěl, měl vyhrát ve sportce.

V obci Zliechov stavíme a rozjíždí se akce. Voláme Sopťovi, kde jsme, ať dorazej. Brožík vyndavá knoty a bombice. Medák knotuje, zařezává, doufoukává. První dva piloti přijížděj a my máme zalepeno. Není to na nabídku práce v F1?

Cestou do Ilavy trošku zaprší, ale nic co by nás mělo vyděsit. Jen Maja hlásí, že mu to hrozně klouzalo. U pumpy dofukujem a kam dál? Slavičín, Luhačovice, Vizovice, Zlín. Tam tankujeme a Sopťa zjišťuje nějakej rybník Jadran u Lipníka nad Bečvou. Už jsme zase dobitý, tak vybíráme tuhle variantu, je blíž. Projet zam.danej Zlín dá zabrat, pak se ještě zamotáme v Lipníku, ale už nacházíme rybník, kde si všímáme značky 30km/h. Jedeme tedy podle předpisů a dorážíme k osvěžovně.

Vypadá to tady mnohem líp, než na loňském posledním kloši, v autokempu Mohelnice. Medák a Brožík se jdou zeptat šéfa co a jak. Přijdou smutný a nasraný. Celej Balkán přejedem a v poho a tady se prý nedá kempovat, rybáři volají hned cajty a pánové, říká šéf, vjeli jste do zákazu vjezdu. FUCK!

No, ale pak říká. Nemám rád uniformy, sereme na cajty. Motorky si dáte mezi budovy, to je můj pozemek, udělám Vam kuřecí steaky, natočím 25 piv, bo jdu dneska brzo dom. Včera byl čtvrtek a to já pil do 4 do rána. Týpek.

Jak řekl, tak udělal. Najedli jsme se, napili, ještě domluva ráno na snídani a že se půjdeme koupat. Ale měli jsme milé sousedky, tak jsme zabředli hovor a z holek vypadlo, že byly na loučení se svobodou v Srbsku, ten samej den a možná i to samý jezero, kde my.Bylo jich tam taky 7, no náhoda na náhodu. Maja jim vypráví, jak zpíval Metallicu a říká “mě až slzy plakaly”, tím nás úplně odzbrojí a tlemíme se na celé kolo. Pokecali jsme a držíc se hesla “pes, který štěká, nekouše” holky odjely. Vyfotili jsme se na možnou PFku, ale bohužel fotky jsou tmavé, i když nápad skvělý.

Měli jsme slinu, jako zavalenej horník, ale pivo došlo. Návrhy, že půjdeme do kilometr vzdáleného města, neprošli a tak se asi půjde spát. Kozel je ještě hecnut Strejčkem, ať vylepí Bohemáckou samolepku na hajzly a podpoří tím Baníkovské, Opavské a Slovácké. Pak už na kutě. Budaři pod střechu a čtyři mušketýři pod širák.


 

Den jedenáctý, sobota 27.7.:


 

Budíme se a čekáme při hygieně a balení na domácího a snídani. Dáváme si držkovku anebo uzené cigárko a kafe. Platíme, Pukavec vybaluje z kraťasů klíčky a že popojedem.

Holomóc, Mohelnice (Pukavec se křižuje), Hlinsko. Trochu nám sprchne. Bereme benzín a Kozlovi po celým Balkánu, kde platil kartou, nefunguje. Haló, pane, zamítnuto. Zvěř.

Na další benzíně si Strejček stěžuje, že měl krizovku. Dálnice, němčour blokoval levej pruh, Maja ho tedy vzal z pravého a on schválně Strejdovi přibrzdil. Už se viděl v kufru, ale naštěstí se nic nestalo.

Pokukujem po obědě. Někde okolo HavlBrodu stavíme v hospodě a během čekání spadne nebe. Jídlo všelijaké, ale co už, jsme doma. Platíme, Strejda se ptá, jestli mu dovolíme jet v Humpolci na Vlašim. Teď už ano, ale kolama dolu.

Cíl cesty, jako i start, je pumpa v Sudoměřicích. Tady jsme vždycky plný energie a totálně zmlácený a smutný o pár dnů později. Říkáme si, že jsme poslední dva roky vytěsnili rozlučku v Chlífu poslední večer, tak si slibujem, že příští rok to napravíme.

A plány na další dovču? Popřemýšlíme.


 

Dý end.


 

Doslov:


 

Dovolená se povedla. Počasí jak víno, mnohdy až moc. Kultura dobrá. Kloše úžasný. Na hranicích sranda, díky Medákovi, jinak pohoda. Medák po příjezdu nachází techničák a grýn kárd na stole.

Někde v Severní Makedonii jsme platili mýta, 1 + 1 Euro (dvě mýtný brány) a pak jsme přijeli na srbský hranice a Strejček se ptá „kolik se platí tady“? . Každý dle libosti. Prostě klasická pohoda a super parta chlífáků a přátel klubu.

Igor v Srbsku a pak i Gábor v Maďarsku pomohli a ještě psali, že můžeme přijet kdykoliv, že jsme kamarádi a jsme vítaný.

Gáborovo nadšení:

Hi Kozel

You guys are my friend so you can come any time to my house.(just call my atlist 30 minutes before:)  )

thanks for pictures!!!

one more question how to write " you know " ty woléj

Gabor

Plán trasy:

https://en.mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.1812746&y=46.0774607&z=6&sid=5d419dae00cfe84034f4a0c5

Údaje z palubního kompjúteru prezidenta:

3666 najeto km

max speed 217,6 km

prum.rychlost 79,5 km

odjeto 45:58 hod

Vysvětlivky:

Balkán -je geografický a historický název pro území na Balkánském poloostrově

Klondaik – spřátelený klub ze SP

Atombordel -prostředek chemické ochrany PCHOJ
 

Holport - společné držení a užívání něčeho

Dynnie – meloun v řeči jiného kmene

Durmitor – je pohoří které se nachází na severu Černé Hory

KTM – rakouský výrobce off-road motocyklů


 

Taluta - příkop vedle silnice. Hovorový nebo nářečný výraz používaný na Táborsku a v blízkém okolí. Rovněž se vyskytuje na Prachaticku..