DOVOLENÁ 2009

 

OKOLO  REPUBLIKY  S  VÝLETEM  NA  SLOVENSKO

Účast: Tráva, Pukavec, Medák, Strejda, Soptík, Luďa, Onderman,  Kešák, Mlaďas,

           Maja, Vohry

                                                                                                                                                                                  

Co předcházelo:

   Letos jsme se o dovolené nějak moc nebavili. Byl sice stanovený klasický termín na třetí týden v červenci, ale cíl byl trochu nejasný. Pravda je, že jsme se už nějakou dobu bavili o tom, že bychom mohli objevit nějaké nové destinace. To abychom nejezdili stále na ta samá místa, i když nám bylo vždycky dobře. Dokonce i  chalupu na Hradě vynecháme – Ruda se loni příliš nepochlapil a slovenské kalby se po přijetí eura docela prodražují. Plány byly takové neplánované.  Chtěli jsme vlastně jet úplně naopak. Z Tábora směrem na západ. Já osobně jsem byl  tak zaneprázdněný, že jsem jel úplně naslepo. Dobrá-necháme se letos překvapit…

 

DEN PRVNÍ

   Srazík na obvyklém místě – na Košíně u Tábora.  Na místě byli všichni včas na 16-tou  hodinu. Odtud jsme vyrazili směr Lipno. Na Lipně – respektive někde kolem něho má Luďa kamaráda z vojny. Jezdili spolu v BéVéPéčku. Prostě jedeme na návštěvu k nějakému bigošovi.  O.K.  Počasí bylo ideální. Teplota akorát na to abychom si dali ostřejší jízdu. Dlužno podotknout, že jsmetoho letos spolu ještě moc nenajezdili a proto to byl takový testovací ride – kolik toho jako že zmákneme.         

   Startujeme  směr  Týn nad Vltavou. Loni jsme si dali elektrárnu v Dukovanech jako předkrm – letos valíme přímo do Temelína. Interaktivní expozice jaderné energie stála za to. Mnozí z nás se mohli poprvé podívat na film v 3Déčku. Sice žádné prudké efekty jako z Hollywoudu, ale 3Déčko.  Z Temelína v docela slušném vedru i tempu letíme na Netolice a Chvalšiny a kolem Krumlova k Lipnu. Je to moc v pohodě jízda. Vlastně docela letíme – jako vždy. Kolem Lipna prima silnice. Za Krumlovem uhýbáme na Horní Dvořiště a jedeme na konec světa – do Herbertova.                                                           I tady žijí lidé – a bigoši především. J V Herbertově dáváme rychlý pokec s Lůďovým kámošem a domlouváme na večer pařbu u jeho bráchy.  Musím říci, že naše lidově demokratická armáda na tom v době, kdy tam sloužili tihle kluci, musela  být fakt hustě. Zorganizovat picí a grilovací akci pro partičku bajkerů během cca 20 ti minut byl snad svěťák… Zbývalo se přesunout o pár kiláčků dál. Ehm..  No a na silnici č. 163 mezi Dolním Dvořištěm a Vyšším Brodem nastal první problém.               Už ani nevím  kdo to  byl, ale někdo tam  vometl policajty. Byli to sice měšťáci z Vyšáku, ale čerti.  Po zaparkování na zahradě rodinného domu v Herbertově, kolem které tekla nejen překrásná Vltava, ale vedla také ona inkriminovaná silnice č. 163, se nad námi – na té silnici – objevili policajti. A chtěli nás řešit…                                                                                                                                                                     Chvilku jsme se tvářili, jako že jsme tam už dlouho a že o ničem nevíme. Byli neodbytní.    Zakázali jsme jim vstup na soukromí pozemek, ale oni si chtěli zavolat tomu majiteli. Nakonec jsme skončili v jakémsi rozhovoru, který měl být v podstatě domluvou. Poldové očíhli naše mašiny a byli v klidu. Nástup ale měli hustej.  Soptík s Luďou si ještě udělali krátký výlet do bezcelní zóny ve Studánkách za účelem nákupu kořalky a mohlo se začít pařit. Posezení na břehu Vltavy se protáhlo do pozdních večerních hodin. Lůďa zase odpadl jako první. Hlavy jsme složili vedle motorek , Vltava nám hučela za hlavou a kořalka v hlavách.

 

DEN DRUHÝ

   Ráno jsme se probrali – umyli se ve Vltavě – jako správní Češi a posnídali. Pobalili a protože zprávy o počasí hovořili o tom, že se od západu žene jakési peklo, rozhodli se že to přece jen otočíme na východ. Do Znojma. Předtím ale využijeme toho, kde jsme a dáme okružní jízdu kolem Lipna. Vyjeli jsme na trip. Vyšší Brod – Loučovice –přední výtoň předmostí. Odtud přívozem do Frymburku  a budeme to prezentovat jako návštěvu severských zemí. Čekání na přívoz se trochu protáhlo, tak jsme si ho zpříjemnili koupačkou ve studeném Lipně. Potom už nalodit o hurá na druhou stranu.  Po druhém břehu zpět do Lipna,Vyšáku a odtud na Kaplici, Nové Hrady a Třeboň. V Třeboni jsme trochu – trochu víc prolili a tak jsme se za Třeboní zastavili na oběd v motorestu – Rožmberské hospodě ve Staré Hlíně.                                                                                                                  

  Odtud jsme pokračovali na Jindřichův Hradec a po staré známé silnici  přes Kunžak do Znojma.   Pepu jsme zase nachytali v nedbalkách. Zdrbli jsme co se dalo a popojeli do Popic.  Pavla jsme samozřejmě předem varovali, že jedeme. Byli jsme přivítáni s otevřenou náručí. Adam zase o kousek povyrostl , Věrka je stále v pohodě, Markéta má novýho chlápka a snad už je v pohodě a Pavel – ten už předal starost  o sklípek  mladýmu. Hmm?  Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet ke kapličce nad Popicemi. Byli tak nějak šťastní, že jsme zase spolu na tripu. Prošli jsme se, poseděli, dali si brčko a udělali si takovou neformální schůzičku. Bylo to fakt krásný posezení.    Viz. zápis    Letos  jsme si zapařili ve vší počestnosti. Myslím si, že nedošlo ani k žádným větším excesům.  Nakonec spinkat.

 

DEN TŘETÍ

   Vzbudili jsme se do zakaboněného dne. Posnídali polévku vyprošťovačku a dumali nad trasou.  Kudy pojedeme? Snad bychom mohli zastavit někde v Beskydech… Počasí nevypadalo valně a my se ještě chtěli podívat na krásy Znojma. Znojemské podzemí je stejně známé ,  jako jejich okurky. Dobrá tedy. Popojeli jsme na náměstí, zaparkovali a okoukli situaci. Do prohlídky zbýval ještě nějaký čas a tak jsme si vylezli na místní věž. Prohlídka podzemí byla zajímavá – byla tam pěkná kosa, a když jsme vylezli – chcalo. Vrrrr.  Zašli jsme tedy ještě na oběd, že by jako mohlo přestat – ale déšť snad ještě zesílil. No nic – museli jsme se pohnout. Slabší kusi si navlékly nemoky a sedli   jsme na bajky. Silnice na Pohořelice byla utrpením. Byli jsme prolitý, nedalo se předjíždět a my na benzínce dumali , kam složit hlavu.  Napadlo nás, že by nás mohl zachránit Vohryho bratránek Standa, který je vlastníkem jakési reality nedaleko Novomlýnských nádrží.                                                                                                            Za tu cca 55-ti kilometrovou trasu jsme prolili durch. Do Pouzdřan dojeli pouze trosky mužů, kteří na mašiny původně sedali.     Sopťovi se ještě ve finále posral zip na bundě a tak si ji musel stáhnout gumacukem.   Standa byl velkorysý. Nejen že nás vpustil do svého, poměrně luxusně zrekonstruovaného sklípku, ale ještě nám zařídil ochutnávku vín u svého souseda. A tak jsme si dali sušit věci, převlékli se do posledního suchého oblečení, pokud jsme nějaké měli a vydali se do podzemí vinařského. Za pouhých 200 Kč jsme si mohli tankovat prima vínečka,  a Standa nám k tomu držel výklad o výrobě tohoto moku. Za nějakou tu hodinku  jsme už měli dávku a Standa rozjel akci při které se dostal k nejlepšímu vínu ve sklepě – slámovému. Nasál do koštýře a pěkně nás počastoval. Byl však chycen při činu majitelem Pepou a musel mu slíbit nějakou finanční kompenzaci. Na dně sklenky jsme všichni pozapomněli na to, v jakém stavu jsme dorazili.                                                        Když už nás vyhodili ze sklípku – přešli jsme do sklepní restaurace, kterou vlastní Pepův syn Renda.  Cesta byla sice krátká, ale krušná, protože se šlo po mokré cestě do kopce. Několik kámošů to skoro nevylezlo a Sopťa, který se zdržel ve sklípku to nevylezl ani s předním náhonem. Zasral se tak od bahna, že ho museli odbahnit hadicí. V restauraci to bylo už total death. Nějak jsme se dostali do postelí….Jak???

 

DEN ČTVRTÝ

   Pobyt u Standy nebyl jen tak. Standa nás po ránu pěkně zaúkoloval . Vyčasilo se a nám ne a ne doschnout nacucaný hadry. Prokopli jsme tedy krumpáčem velký plechový sud a jali se pálit Standovo účetnictví za několik let. Sud pěkně sálal a tak jsme spojili příjemné s užitečným a sušili a sušili – kolem sudu.  V poledne jsme si odskočili na oběd do vsi a potom už pomalu balili. Kam dojedeme – tam zůstaneme. Vyjeli jsme z Pouzdřan na Hustopeče, Kyjov, Buchlovice a Staré Město  . Vybrali jsme si  Lázně Leopoldov, kde byl jakýsi autokemp  Smraďavka.   Ten název nás zaujal a tak jsme tam zamířili.   Dlužno podotknout, že Smraďavka to nebyla jen podle názvu, nýbrž i podle kvality místní klobásy, kterou jsme si dali v místní osvěžovně. Pronajali jsme si místní chatky, ale dostat se k nim bez úhony na motorkách se nám nepodařilo. Tedy nám jo, ale Medákovi se to nějak vymklo z rukou a složil to tam v kopci.  Večer jsme se vysprchovali a nastoupily v místním občerstvení v plné polní.Popis akce standardní ožíračka borovičkou. Ondra se vyvoněl takovým způsobem, že s ní nikdo nechtěl být v chatce. Jo a ještě jeden džouk se tam povedl. Stáli  jsme takhle venku s Trávou a Ondra dostával čočku od kluků. Tráva jim chtěl něco říct a zapomněl, že mají zavřený okno… No a tak si tam to okno pěkně políbil… Povedený.  Spát…

 

DEN PÁTÝ

   Seděli jsme ráno ve Smraďavce a dumali nad tím, kam se jako že pojede. Snídani jsme si objednali už den předtím, takže se nám už nestalo, že by jsme dostali smradlavou klobásu.  Ze všeobecné rozpravy vyplynulo, že když už jedeme kolem republiky, mohli bychom zavítat do nejvýchodnějšího cípu naší vlasti. Na mapě jsme našli vesnici  s poetickým  jménem,   Hrčava. Bylo to někde ve Slezských Beskydech. A abychom nemuseli tam i zpět po stejné silnici  přejedem kousek přes Slovensko do Jablunkova.  Hurá na cestu. Máme pevný bod.                                                              Uherské Hradiště – Luhačovice- Valašské Klobouky,  Karolínku a Makov na Slovensko.  Na Slovenské straně jsme se museli promotat po hnusných silnicích přes Turzovku a Olešnou do Čadci a zpět do Čech. Pakárna…Ale potom, ten klídek v Beskydech.. Hned za hranicemi jsme odbočili do kopců a jeli dokud silnice neskončila – Hrčava – náš cíl. Česko – Slovensko – Polské trojmezí. Našli jsme hospůdku a – jak velí naše tradice – poručili si lokální dobroty – zejména Borovičku. Zrekognoskovali jsme terén a našli prima místečko na kopci ze kterého jsme se dívali přes Slovensko do Polska. Ráj na konci světa. Bylo krásně a my si poprvé rozdělali ohníček. Kluci ještě došli do vsi koupit dostatečnou zásobu kořalky – borovičky.  Už z hospody jsme byli náležitě načatí a tady to dorazili. Kolem ohně se pomalu rozjížděl rituál zaříkávání deště, kterému se oddáváme každou dovolenou. Tentokrát si to vzal pod palec Onderman. A musím, říct, že zaříkával tak vehementně, že jsme se chvilkami báli o jeho zdraví. Ještěrku kterou jsme našli sušenou v pet láhvi jsme měli jako obětní talisman. Ondra si v zápalu zaříkávání vylil na hlavu kávu, kterou mu Soptík asi minutu před tím zalil vařící vodou. Ještě, že byl nablízku Tráva a hned ho polil vodou jinak by se do rána sloupal. Magor…  Postupně jsme popadali do transu a později do milosrdného komatu.

 

DEN ŠESTÝ

   Ráno jsme se probudili. Uff. To bylo něco. Po borovičce bývají krušné stavy. Vysrali jsme vožralý hovna, pokecali o trase a vyrazili. Tentokrát opatrně, protože jsme byli ve stavu, který se moc neslučoval s jízdou. Cíl BOBR.  Jablunkov – Třinec – Ostrava. Poklidný pojezd mezi těmito městy, protože je tady taková doprava, že to ani jinak nejde. Za Ostravou jsme se zastavili v Hrabyni v památníku československé armády. Je tam úplně nová expozice a docela senám to líbilo. Snad jen, že to někteří kluci proběhli moc rychle. Hned vedle jsme si zašli na baštu do nové restaurace a po jídle popojeli přes Opavu a Velké Heraltice k Bobrovi do Pochně.  Hmm. Nějak se nám nic hledat nechtělo. Ale u Bobra je zase Markétka a ta nám krásní s každým rokem dospívání.  Klasické přivítání a rumovej dýchánek. Chalupu měl Bobr volnou a tak jsme mohli přespat pěkně v čistém. Markétina mamina se hned mezi dveřmi zeptala, co budeme vařit… Sopťovi se moc nechtělo, ale ona navrhla, že má koš hub, tak ať udělám smaženici a polévku. A tak se i stalo. Ostatně za asistence Markétky by asi uvařil i Medák – takto nepřítel sporáku. U Bobra se taky měl objevit Kešák. Už se nám ozýval z různých míst republiky, kudy se k nám probojovával . Jenže my se zase zdunili. A tak se stalo, že v noci zvonil telefon Kozlovi o 106 a nikdo to nezvedal. U Bobra totiž není signál.  A tak když Kozel nakonec  foun zvedl a dozvěděl se od Kešáka, že je v Opavě a kam že to má jet – Kozel odpověděl známým pokřikem Bohemians  huligens :“Jebat Opavu“ . Kešák byl v píči. A tak se za ním nakonec vydal Soptík na mašině. Ve dvě v noci dorazili k Bobrovi a ulehli.

 

DEN SEDMÝ

   Probudili jsme se a bylo nás o jednoho více. Věděl o tom ale jen Soptík.... He...Vydatná snídaně nás zase trochu postavila na nohy a začali jsme se bavit o tom, kudy že to vezmeme od Bobra. Sopťa zaagitoval, že bychom si mohli zavzpomínat na první dovolenou a projet to z Moravy "zkratkou" přes Polsko. Nakonec se to povedlo. Byly sice hlasy, že to tam bude všelijaký, ať neriskujeme a tak - jenže cestu na Bruntál,Rýmařov, Šumperk atd. jsme jeli už mnohokrát... A tak jsme se vydali na cca 200 km cestu přes Karlovu Studánku, Lipovou - Lázně (tady jsme si to trochu zkomplikovali průjezdem centra a cestou po jakési pra-silnici), Vápennou a Žulovou do Javorníku. V Javorníku jssme si dali pauzu na oběd. Trochu jsme se prošli po městě, které bylo docela poničené po nedávných přívalových deštích. Jinak tady bylo docela černo...Cikánov. Naobědvali jsme se a psychicky se připravovali na opuštění republiky v Bílém potoku. Mimochodem bylo moc hezky...teda spíš až moc hezky... pekelnej pařák byl.. A tak se stalo, že když jsme  po obědě nahodili mašiny - z Lůďovýho Horneta se začalo kouřit a to že vydatně. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme zjistili odkud to pochází a nakonec to byl kabel k zadnímu světlu. Horší bylo, že jsme nezjistili příčinu. Nicméně Lůďa to během chvilky potunil a zahlásil, že pojede někde vzadu, aby to nevadilo. Tak ...hurá na trip do Polska.

   Přelítli jsme za Bílým potokem hranici a valili na Paczków, Zĺoty Stok a směrem ke Kĺodsku. Silnice byla v pohodě a dokonce ani probvoz nebyl tak hustý - dalo se to. Situace zhoustla až v Kĺodsku, kde musíte projet centrem města a potom po podivném obchvatu směrem na Náchod. Přecpáno kamionama. V Náchodě jsme na chvilku zastavili abychom se domluvili na odpočinku a dotankování. Nakonec jsme zvolili benzínku na výjezdu z Náchoda a tam jsme se také domluvili, že bychom se mohli vykoupat na Rozkoši. Popojeli jsme k vodě, ale bylo to tam tak nevábné, že jsme se rozhodli, že vydržíme někam jinam.

   Vylítli jsme tedy znovu na trasu a dojeli až do Trutnova. Tady jsme se dozvěděli, že v jakémsi Pekle kousek od Trutnova byl o víkendu sraz a že je tam moc hezky. Poptali jsme se po okolí - resp. na benzínce a popojeli tam. Byla to idilka. Kousek od Trutnova mezi lesy ležel krásný rybník u kterého se povalovalo několik místních krasavic - bohužel i s chlápkama a taky nejaký gerounti. Vedle hospůdka s velice příjemnou obsluhou a majitel - jakýsi sympatický endurista, který kvůli nepřízni počasí  musel zrušit akci. Nicméně u něho bydlelo několik snad Holandských bikerů, kteří si dávali hory na KTMkách. Z víkendu mu zbylo mooooc klobásek, tak jsme si na nich pochutnávali a přitom se domluvili na tom, že u něho na louce u lesa zakempujeme a uděláme ohýnek. V rybníčku (mimochodem docela studeném) jsme vyhnali vlky z prdelí a spokojeně zaklošli. Moooc prima.Točil se krakonoš.Když už jsme skoro všichni spaly tak venca došel koupit 1L rumu-prej na kluka-a divil se že ho nikdo nechtěl.

 

 

DEN OSMÝ

 

   Probíráme se pomalu do nového dne. Je výborné, že se můžeme poránu vykoupat v rybníku. Jdeme na snídani spolu s cizinci a domlouváme si další trip. Pojedeme podhůřím Krkonoší a potom přes nádrž Souš v Jizerkách na sever. Cílem bude nejsevernější místo republiky Lobendava - Severní.

   Pomalu se dáme na cestu. Mladé Buky, Rudník, Vrchlabí, Poniklá, Vysoké nad Jizerou, Černá říčka a Souš. Na Souši jsme si prohlédli krásnou nádrž a objeli jí pomalu kolem směrem na Hejnice. Nesmí se tam jezdit a tak jsme si dávali majzla, aby nás nenachytali. Cestou se před námi uhýbali vyděšení bruslaři a bruslařky. Přijeli jsme k boudě Smědava a zaparkovali. Trapně jsme si mysleli, že se najíme. Trapně.Kešák tam potkal známé, ale nic znich nevypadlo. Nakonec jsme opět osedlali bajky a vyjeli do Hejnic, kde sna d budeme mít štěstí. Hned v první Hejnické hospodě jsme se relativně dobře a levně nabaštili. Byla to taková dělnická hospoda s posezením venku. To se juž pomalu začalo kabonit počasí. Zase jsme skočili do sedel a valili přes Raspenavu a Oldřichov v Hájích směrem na Liberec. Odtud už bylo vidět jak se na severu černá obloha. Doufali jsme, že se tomu nějak vyhneme a najdeme něco na spaní kolen Severní. Pokračovali jsme do Cvikova a potom na Rumburk, Šluknov a Lobendavu. Počasí začalo vypadat pekelně. Nicméně do Severní jsme dojeli - až na místo kde opět končila silnice a k německé hranici to bylo asi 2 kilometry. Místní pomník padlým v první světové válce neobsahoval jediné české jméno. Vyfotili jsme se a rozhodli se, že ujedeme těm mrakům do Pekelných dolů. Naplánovali jsme cestu přes Krásnou Lípu, abychom nejeli stejnou cestou. Jenže - silnice se opravovala a tak jsme se v oněh končinách toulali až moc dlouho. Zvedal se vítr a začínalo mrholit a potom se spustil déšť doprovázený slušným větrem. To už jsme byli skoro ve Svoru. Najednou si Soptík všiml, že mu to nějak klouže v zatáčkách a asi to nebude mokrou silnicí. Prázdná guma... A jako naschvál žádná střecha na schování. Zastavil tedy ve Svoru u silnice a domluvil se s klukama, že počká a oni ať jedou na benzinku do Cvikova. Kešák zůstal s ním. Dotlačili spolu mašinu k hospodě a dali si kafe. Pořádně při tom prolili. Venku zatím zuřila bouře. Tam, kde ještě před několika okamžiky stáli kluci s bajkama se najednou zřítil zlomení stožár... Tomu říkám štěstí v neštěstí. Vzpříčil se tam přes silnici kamión a silnice byla neprůjezdná. Bouře byla rychlá, ale vražedná. Kluci doufali, že ostatní dojeli včas. Cca za hodinku se objevil Maja s servisním sprejem. Nastříkali jsme to do gumy ale nepomohlo to. Díra byla největší na světě. Dlužno podotknout, že ta Sopťova guma byla už pěkná šlupka a jeho tvrzení že je dobrábylo k pláči. Nakonec jsme našli v místě týpka s pneuservisem a ten se to pokusil úspěšně zalepit. Trvalo to a my se telefonicky domluvili, že kluci zatím popojedou do Pekelných dolů. Majovi se při přejíždění po Svoru povedl taky pěknej kousek: vjel do louže při otáčení a ta byla tak hluboká, že to do ní zapíchl a svalil mašinu na zem.. Hmm?:-)

   Po opravě defektu jsme vyrazili do dolů za klukama - já, Kešák a Maja. Krajinu jsme cestou moc nepoznávali. Všude se váleli větve ze stromů - obrovské polomy. Kluci nám potom říkali, že se k Pekelnejm dolům doslova prořezávali spolu s hasičema. Dojeli jsme nakonec na místo - zase prolitý. Ten sever je prokletej. Vypili jsme spoustu gročků a piváčků. V dolech už nepracovali naše oblíbený holky- byla tam nějaká nesympatická hydra. Domluvili jsme se,že přespíme a zaplatíme ráno. Dobrou...

 

 

DEN DEVÁTÝ

 

   Ráno. Resuscitace. Hlavně nejet z Pekelnej dolů stejně jako vloni - nebo předloni? Nevěděli jsme ale, jaká bude situace na trase, protože zprávy naznačovaly, že bouře byla obrovská. Pojedeme domů - do Chlífbaru, ale kudy?? Vyjeli jsme směrem na Mimoň, Ralsko a Mnichovo Hradiště. Chtěli jsme se v Kněžmostě podívat na střelinice, kde měla být klubovna místních bajkerů. Alespoň Soptík to tvrdil. Nikoho jsme tam nenašli.

   Nabaštili jsme se v motorestu u silnice a vyrazili k domovu. Cestou přes Bousov, Nymburk, Kolín a Uhlířské Janovice jsme akorát zírali, co napáchala vichřice a říkali jsme si, jaké jsme měli štěstí.

   Do Chlífbaru jsme dorazili v podvečer a Pukavec nachystal opulentní hody. Zakončili jsme společnou dovolenou. Tak zase příští rok. Třeba do Bulharska.                

 

               Foto Zde