DOVOLENÁ  2004 -  UKRAJINA

     CO  PŘEDCHÁZELO?

     Už několik let jezdí Soptík na Ukrajinu. Na návštěvu k jistému Vasilovi, kterého zná už 10 let. Je to Hucul – horal z Karpat. A stejně dlouho nás ukecává, abychom tam jeli na dovču. Jenže mi nejsme šílenci. Ukrajina = mafie= ztráta motorek. A Sopťa na nás zlákal. Když se v září 2003 opět vrátil z návštěvy Ukrajiny, pozval nás všechny do Chlíf baru, kde nám připravil „ukrajinský dejchánek“. Nakoupil na Ukrajině suroviny- pivko, vodku, klobásy, salámy, maso, sýry a kaviár – a připravil nám hostinu téměř královskou. V Chlífu to vypadalo jako na svatbě. Nažrali jsme se, vožrali a poblili- a to všechno, jak tvrdil Soptík, za 1200 Kč (bylo nás 11). Bylo rozhodnuto. Soptík obstará víza a v létě jedeme.

     Soptík nakonec obstaral nejen víza, ale i pozvání a tím dovolená nabyla jakési oficiality. Jeli jsme tedy na pozvání ukrajinských MC . ROADS ANGELS MC – Transkarpatian. Jelo nás 8 – Soptík, Medák, Tráva, Pukavec, Kačena, Mirďa, Luďa, Jenčus a na slov.hranice nás doprovodil Klokan. Začátek cesty byl klasický- sraz u bufetu v Košíně. Kafe, pivko, cigárko a jedeme na Znojmo. Zastávka v Dačicích u Koníčka,u Pepy ve Znojmě a u Pavla v Popicích. Dostali jsme na cestu lahvičku domácí kořalky a pokračovali do Brodu nad Dyjí- na „naše“místo u Novomlýnské nádrže. Nástup jako vždy mohutný. Tentokrát snad mašinu nikdo nesvalil, ale já si to už nepamatuji. Ostatně, on si to asi nepamatuje nikdo.

    Druhý den ráno jsme vyjeli do Břeclavi. Prachy jsme už neměnili, protože jsme byli připravenější než loni. Až na Medáka – ten totiž před odjezdem zjistil, že nemá na Bejka technickou, a tak jí jel dělat do Lednice. Velkej techničák mu potom vezl Klokan domu. Potom se už jelo známou cestou na hrad – Piešťany, Topoľčany, Partizánske, Žarnovica.

Sopťa cestou zavolal a objednal sedm kolen. Když jsme dorazili, vedoucí nás přivítal už nasračku vožralej a my pojali tušení, že to tentokrát bude ostrý. A bylo! Vedoucí nás sice nechal najíst, ale v zápětí prohlásil, že má narozky a začal to do nás hrnout. Tatranský hrom zahřměl. ( Tatranský hrom – speciální kořalka s feferonkama.Pozn.autora) Propili jsme asi 5000 Sk. Šéf si ještě rozříznul nohu o střepy, které se válely po zemi a museli jsme ho ošetřit. Byli jsme rádi, že jsme trefili na chalupu.

     Třetí den. Ráno proběhlo u snídaně rozhodování, zda dojedeme až do Užhorodu, nebo zda přespíme ještě na slovenské straně. Zvolili jsme tu druhou variantu s tím, že to klošneme někde kolem Zemplínské Šíravy. Skočili jsme na mašiny a vyjeli směr Košice. Za Košicemi, při přejíždění vrchu Darkov, na kterém je památník bojů 2.svět. války, jsme si zajeli prima serpentiny. Sjeli jsme dolů k Sečovcům, tam to otočili a vylétli zpět nahoru. Mnozí z nás si krásně strhli hrany na gumách…. U památníku proběhl odpočinek, focení a důkladná prohlídka vystavené bojové techniky. Potom jsme to vzali přes Sečovce a Michlovce k Vinianskému jazeru. Je to kousek od Šíravy, ale je to daleko intimnější. Prostě je tam klid. Proběhlo koupání, večeře v bufáčku na břehu a spaní na paloučku u jezera.

     Čtvrtý den. Ranní koupel v jezeře nás nakopla na jízdu k ukrajinským hranicím. Teplota vystoupala k příjemným 28 stupňum a my dorazili k hranicím kolem poledne. Na slovenské straně – ve Vyšném Nemeckém proběhl průjezd bez komplikací. Pouze se divili, kamže jsme se to vydali. Teď už nás čekalo jen to dobrodružství s Ukrajinci.:-))) První závora- a  nafasování průjezdní bumašky bylo ještě v pohodě. Ani jsme moc nepředjížděli – radši. Odstavili jsme mašiny u krajnice a čekali, co se bude dít. Celníci klasicky zevlovali a my se potily v kůži na 30 stupních. Soptík k nim naběhl a nafasoval lejstro s nápisem „ANKETA“. Tu prý musíme všichni vyplnit. Byla napsaná azbukou a ještě v ukrajinštině a mnozí z nás se jí zoufale snažily přečíst. Nakonec to Soptík všechno vyplnil – na sedlech našich motorek. Bože, jak jsou zvědaví – kam jedeš, kudy pojedeš, kde přespíš, kde se vysereš….Když jsme to zmákli a zdálo se být všechno O.K. přišel k nám ten zevl v maskáčích a prohodil:“ Oružija jesť? Chvilku jsme nechápali a on prohlásil:“ Štyk?“ Jo tak chce vidět nože. Tasili jsme.:-)) Jeden po druhém si prohlédl. Tušili jsme nekalotu, ale když prošel i Pukavcův motýlek, zdálo se, že je vyhráno. Omyl – Mirďa  vlastnil ten nejmenší vystřelovák v Evropě a to se zevlovi nelíbilo. „ Nělzja!“-prohlásil voják a odešel i s nožem.Chvilku jsme se na sebe dívali a Soptík se šel zeptat, co jako bude. Jasně – chtěl 10 USD. Sopta to ukecával na 20 Hřiven(cca100Kč), ale nepochodil. Za dolary nás pustil. Popojeli jsme asi 30 metrů k dalšímu punktu. Tady si nás zapsali do jejich prapočítačů, na jakémže vozidle jedeme a opět potvrdili bumašku. Se dvěma razítky bylo vyhráno. Přejeli jsme k druhé závoře a odevzdali bumašku soldátovi u ní. Pustil nás a my projeli na rozbitou silnici k městu. Celé to trvalo 3 hodiny (Sopťa prý zažil i víc). Byli jsme vysušení jako tresky a volně sjížděli k Užhorodu. Soptík nás vedl do městského parku, kde má Vasil restauraci. Nevím, jak popisovat udivené pohledy domorodců. Takovou partičku ještě neviděli. Navíc, naše otevřené výfuky poskytovaly celé grupě náležitou zvukovou kulisu. To nás ale provázelo na celé cestě touto zemí.

   V restauraci nás už čekali Saša s Natašou, kteří se starají o její provoz. Zasedli jsme na zahrádce ve stínu stromů a dali si pivko. Jenom zasyčelo a hned druhé. Saša dal echo bikerům a ti, že za chvíli přijedou. Asi za půl hodiny jsme uslyšeli rachot. Do parku přiletělo asi sedm týpků. Roads Angels MC Transkarpatian. Mašiny měli různé, ale nás zajímali nejvíc jejich vytuněný Dněpry. Přivítali jsme se a hned se rozjel neformální rozhovor o tuningu. Potom jsme zasedli a dali řeč o připravovaném programu. Andělé nám navrhli, abychom jeli s nimi na nějakou akci do Oděsy. Prý je to přes Moldávii kousek Jenže jsme neměli víza do Moldávie a také jsme měli svůj program a tak z toho sešlo. Předali jsme jim dary –kořalku a triko Chlífbar pro presidenta – nějak nás nic jiného nenapadlo. Vypili jsme taky nějakou vodku – „Na vstréču“ a bavili se o tom, co dělat. Bylo brzy odpoledne, a tak jsme se jeli vykoupat. Dostali jsme průvodce – Anděla jménem Kolja, který jezdil na 1500 Intruderu s maďarskou SPZ. Zajeli jsme kousek za město a tam odbočili na prašnou polňačku. Co tady budeme dělat? Asi po jednom kilometru se před námi otevřel pohled na nádherný lom zatopený vodou. Spousta lidí a také krásných bab. Zaparkovali jsme , skočili do plavek, objednali pivko a načali další vodku. Po koupání – asi za hodinu – jsme se sbalili a jeli dotankovat na „zapravku“. Benzín za příjemných 12 Kč naplnil nádrže až po okraj. Kolja nás vedl na večeři do své pizzerie. Větší pizzerku jsme ještě neviděli. Najedli jsme se, očíhli místní děvočky a opět vysáli 4 lahve vodky. To už se stmívalo a odjezd od restaurace byl velkolepý. Posilněni vodkou a nadšeni z přijetí jsme to pořádně osolili. Mirďa si to dával po zadním zatímco mu Pukavec dělal kouřovou clonu při gumování. Celá restaurace stála venku a fandila. Mašiny jsme hodili do parku a postavili k jakémusi plechovému plotu za Vasilovu restauraci. Bylo nám řečeno, že je tu můžeme klidně nechat, protože budou hlídané. Z obytné buňky vylezl ukrajinský bezzubák ozbrojený pistoletem a ze dvou bud vypustil ty nejostřejší pitbuly, jaké jsem kdy viděl. K mašinám by se fakt nikdo nedostal. My jsme zatím nastoupili do přistavených taxíků a odjeli do „Ekvipáže“ největší diskotéky v Užhorodu.. Venku postávalo několik „zátylků“ –plešatých vyhazovačů v černých overalech budících respekt. Podali jsme si se všemi ruku – snad na důkaz míru –ale byli jsme už pěkně pod dávkou. Nahoře v patře se zasedlo ke stolům a poručili další lahve vodky. (za 60 Kč) Pozorovali jsme cvrkot. Z diskotéky byla rázem rockotéka a navíc tam jelo karaoke. Medák se odvázal a zanotoval „Mašinku“ a „ Nikdy jsem neviděl, tak špinavou prdel“. Sklidil zasloužený úspěch a potlesk. Potom už si nic nepamatujeme.

     Pátý den. Probudili jsme se v parku u mašin. Sice jsme se museli trochu hledat, protože jsme popadali tak různě, kam jsme došli, alem byli jsme všichni. Proběhla káva a my se shodli na tom, že „ántré“ nemělo chybu. Napočítali jsme 12 lahví vodky na 8 lidí. Výkon hodný bohatýrů. Dokonce jsme se dohodli na tom, jak vypadal náš návrat z diskotéky: cesta pěšky jakousi zkratkou přes prastarý lanový most přes řeku Už.

     Okolo poledne jsme byli zase na cestě. Z Užhorodu vede kousek dálnice – sice bez dělících čar, ale zvykli jsme si. Hlavně bylo všechno „bolšóje“-řeky, nápisy před městy a ukazatele, kruhové objezdy se závorami a kontrolními punkty z časů, kdy vás ještě bez bumašky nepustili ani z okresu do okresu. Míjeli jsme Zily a Uazy a vůbec – vozidla, která by u nás na silnici ani nepustili. Takovej Záporožec je fakt výdobytek socialismu. I tam se po výbuchu v Černobylu začalo říkat:“Záporožec nět mašina – a Kyjevec nět muščina. Cesta ubíhala a my se rozhodli poobědvat. Vybrali jsme velký motorest na okraji Mukačeva. Nějak na nás nebyli připraveni a tak trvalo celou hodinu než přinesli na stůl. Najedli jsme se a skočili na mašiny. První problem nastal při průjezdu Chustem, kdy Trávovi ruplo spojkový lanko na Fárošovi. Zastavili jsme a řešili, kde ho seženeme. Poptali jsme se domorodců, ati nás poslali na městský bazar. Tam prý seženeme všechno. Měli pravdu. Ani jsme nemuseli moc pátrat. Bazar byl kousek od místa, kde jsme stáli a lanko bylo k mání za cca 16 Kč. Vzali jsme jich víc. Potom jsme doletěli do Tjačeva. To už se blížilo Solotvino a Stremba, cíl naší cesty a tak jsme se rozhodli, že nakoupíme něco k jídlu. Opět zastávka ve městě. Pohoda. Lidi se zastavili a pokecali, holky byly milé a krásné. Nakoupili jsme 2 velké tašky klobás a vodky, přivázali to na mašiny a hurá do Solotvina. Tam bydlel „Doktor“- Sopťova hlavní spojka na Ukrajině. Projeli jsme celým městem a na konci zastavili u několika paneláků. Silnice kolem samá jáma – teda spíš to ani silnice nebyla. Sopťa vyběhl do patra ohlásit, že jsme tu, ale Doktor nás už stejně slyšel.:-)))) Popojeli jsme tedy o kousek dál, vlastně jen přes silnici k místní restauraci, poručili pivko a dali se do řeči s Doktorem. Šlo o to, domluvit se na programu a co všechno se dá stihnout. Původně jsme předpokládali, že se zdržíme pouze jeden den. V Solotvinu se totiž nachází druhý největší solný důl v Evropě (po rakouském Salzburgu) a ten jsme hodlali navštívit. Zároveň se v souvislosti s těžbou v okolí dolu vytvořili solná jezírka, která jsou dnes místem rekreace. A Doktor nám měl dělat průvodce. Domluvili jsme se tedy, že se vrátíme druhý den z blízké Stremby, kde jsme hodlali přenocovat u Vasilových rodičů. Dopili jsme pivko i láhev nezbytné vodky a vyjeli na poslední úsek dnešní cesty. Do Stremby zbývalo cca 20 km. Ovšem nejhorších kilometrů, protože jsme museli odbočit z hlavní silnice do hor. Projeli jsme Bílou Cerkvou a dorazili do městečka Velike Vodjané a tady odbočili doleva na Velky Bečkiv.        

      Těch posledních 10 km bylo opravdu na enduro, ale my se nořili do nitra Karpat naplnění očekáváním. Krásná příroda, koňské povozy, typické dřevěnice a vůbec. Když už se skoro zdálo, že silnice zmizí úplně byli jsme na místě. Ten hukot, když se blíží skvadra osmi mašin s vytuněnými výfuky horskými cestami musel být slyšet tak posledních pět kiláků. Čekali nás. Soptíka přivítali, jako by se jim vrátil ztracený syn. A nás s ním…. Byli jsme teď u Huculů a byli jsme „hósty“. Hosté u Vasilových rodičů, otce Jurije, mamky Oleny, švagra Kolji a sestry Ani. Do sednice se nás moc nevešlo, a tak se donesl stůl na dvůr. Během několika málo okamžiků se naplnil krajovými specialitami a samohonkou(Vasilova mamka pálí sama – prý tu nej…v celé vsi). Rozproudil se hovor, kde jsme všude byli a jak dlouho se zdržíme. Když jsme jim řekli, že pouze přespíme a pojedeme dál, skoro se urazili. Kolja prohlásil: „ Zavtra zarežu barana a budět šašlik. Astantě ješčo.“ No odolali byste?  Samozřejmě , že jsme se seznámili i s dalšími sousedy, protože se přišli podívat, kdo že to přijel. Jak šla řeč a tekla samohonka navrhli jsme návštěvu místní restaurace. Vydali jsme se na cestu a poseděli u pivka a vodky. Včas jsme se vraceli zpět, protože jsme byli ještě mrtví z Užhorodu. Bylo krásně teplo. Seděli jsme ještě chvilku u stolu na zápraží a povídali si. Aňa nás nestále lákala, abychom šli spát „v chátu“, teda jako do baráku. A my se bránili slovy, že jsme na dovolené a v posteli spíme celý rok. Vyspíme se klidně venku. Načež oponovala, že je sousedé pomluví. Přijeli jim hosté a oni je nechají spát venku na zemi- teda Soptík s Trávou si našli bidlo na seně. Nakonec Aňa rezignovala a vynosila nám na zápraží spoustu doma dělaných, tlustých vlněných dek. Jak jsme postupně odpadali, každý dostal ještě polštář pod hlavu. Nádherný den….

     Šestý den.. Krásně jsme se vyspali probudili se do slunečného dne.Zrekognoskovali jsme terén – prošli nejbližší okolí domu – mimochodem – na poli tu roste kukuřice jako telegrafní sloupy. Objevili jsme další potencionální chalupu,něco málo pojedli z domácích zdrojů – slanina, kyselé mléko, ovčí sýr Urda, bílý chléb, klobáska, holubci(zelné závitky s pohankou a rýží) a jeli do Solotvina. Doktor na nás čekal a dovedl nás k solnému dolu. Mašiny jsme nechali venku, nafasovali ochranné přilby na hlavu, nastoupili do fárací klece, která byla tak zrezlá, že moc důvěry nevzbuzovala a v naprosté tmě sfárali 300metrů pod zem. Tady se nacházelo speleoterapeutické oddělení místního alergologického sanatoria. Prostě taková nemocnice pod zemí. Nebudu Vás zatěžovat podrobnostmi, protože sám nevím, co se tady vlastně léčí. Prý je dobré, že je tady konstantní teplota, slaný vzduch i prostředí, které nedovoluje, aby tady přežili mikroorganizmy zatěžující např. dýchací cesty. Celé patro bylo vedeno jako lůžková část a klienti sanatoria tady pobývali až 8 hodin denně v pokojích vysekaných ve skále s jednoduchými lůžky. Celé patro velké 100 x 100 metrů v jednolitém solném masivu. Krása a zároveň taková tíseň – nic pro klaustrofobiky. Pobili jsme tady asi jednu hodinu i s odborným výkladem. Věnoval se nám samozřejmě Andrej Andrejevič – Doktor. Když jsme vyfárali nahoru, dostali jsme na památku krásné krystaly soli. Nasedli na mašiny a jeli se koupat do jezer. Opět jsme museli absolvovat strastiplnou cestu po prašné polňačce. Zapůjčili nám chatku, kde jsme se mohli převléci do plavek a skočili do vody. A skoro si rozbili huby, jak byla hustá.. J)) Nedalo se skoro vůbec plavat – 25% soli nebo tak nějak. Tady by ses neutopil, ani kdybys chtěl. Ale prima koupání a prý velmi zdravé. Akorát, že nebylo, kde tu sůl z těla smýt. Na celé jezírko jedna růžice s vodou pitnou –možná. Opět jsme se oblékli a odjeli do již nám známé restaurace u silnice. Zatímco nám Doktor připravoval flambované klobásky, my popíjeli pivko a pozorovali cvrkot. Po silnici se procházeli krávy, mezi nimi kličkovali Mercedesy a Lady a taky se objevil motorkář s vytuněným Dněprem. Zajel s námi na pokec. Trochu zapršelo a my se vydali zpět do Stremby, kde Kolja připravil onen slibovaný šašlik z berana. Doktor tentokrát přijel za námi a tak jsme strávili pohodový večer v družné zábavě. Tělo si na vodku už zvyklo a tak jsme se ani nerozbili.

     Den sedmý. Začalo loučení. Tedy až po nezbytném omytí ospalků v místním prameni – ti zhýčkanější si mohli dát i sprchu, kterou si tady Vasil nechal udělat. Zapomněl jsem se také zmínit, že Vaskovi rodiče mají docela velké(na místní poměry) hospodářství. V chlífku chrochtali tři krmníci,  vedle postávaly dvě kravky a telátko, patnáct oveček bylo na pastvě na poloninách a vrátí se až na podzim a kůň Šon(snad podle toho slavného herce Conneryho) byl podle Koljových slov na dovolené. Za pakatel cca 50 USD se popásal kdesi, kde byla výborná pastva. Tak k tomu loučení. Posnídali jsme vydatně a přemýšleli, jak se odvděčit za starostlivost a pohoštění. Problém byl, že ani Kolja ani Aňa si od nás nechtěli vzít ani dolar. Naopak – Kolja přidal ještě kůži z berana, vydělanou samozřejmě a Soptík dostal pro mamku nádhernou deku z ovčí vlny. Sice jsme nevěděli, jak to na mašinách povezeme, ale tady se neodmítá. Prostě to nejde. A tak i když jsme přemýšleli o různých schovávačkách, kde bychom peníze nechali, vždy to vystopovali a vrátili nám je, abychom je prý neuráželi. Jo a ještě jsme dostali cca kilový šrůček domácí slaniny vysoký 6cm. Ta slanina byla jako máslo. No nic. Rozloučili jsme se a vyjeli. Museli jsme být opatrnější, protože po tom včerejším deštíku byli „silnice“ samá louže, jejichž hloubku nikdo neodhadne. A tak se stalo, že jsme v Bečkivu zjistili, že nám někdo chybí. Za dest minut se objevili kluci s tím, že Kačena svalil svého Blackbirda na nějakém blátě. Poslepoval si plasty americkou páskou a jelo se dál. Do Rachova(Rakhiv). Jen pro zajímavost – Rachov býval posledním okresem prvorepublikového Československa. Nořili jsme se stále hlouběji do nitra Karpat. Celou cestu vlastně jedeme Národním parkem, po silnici, kterou lemuje řeka Tisa a za řekou už je Rumunsko. Krása… Po několika kilometrech jsme dojeli ke kontrolnímu punktu. Prostě se najednou objeví přes silnici závora a u ní několik vojáků ve zbrani. Zkontrolují si vaše doklady a nebo také ne  a pustí Vás dál. Na kraji Rachova jsme zastavili u „zapravky“- benzínky, doplnili nádrže a poptali jsme se na možnost omytí našich motorek. Zrovna naproti byla Avtomejka a tak jsme tam zajeli. Za drobný obolus cca10 hřiven nám umyli vapkou mašiny. Nabízeli i vosky a tak, ale to jsme odmítli. Zajeli jsme do města a zasedli v centru na zahrádku u nějaké restaurace. Zatímco jsme popíjeli kávu a minerálku, Soptík si zajel na návštěvu ke svým známým(zase nějaká ženská). Zdrželi jsme se asi hodinu a vyrazili z města na Jasinju a Ivano-Frankovsk. Sopťa ná varoval, že to možná nebude ready, protože si nějak mlhavě pamatoval, že kdysi tento cca 50 km úsek jeli autem hodinu. Silnice nás překvapila – a dokonce jsme si dali prima serpentiny. Samozřejmě jsme minuli ještě jeden punkt. Poslední Zakarpatský, protože až přejedeme Ivanofrankovský pereval(průsmyk), budeme už na Prikarpatii. V jedné zatáčce jsme potkali převrácený kamion a těm několika, které nás míjeli vařily brzdy. Vylítli jsme na nejvyšší bod přejezdu Karpat – pereval. Je to místo, kde je krásný rozhled na okolní kopce, dá se tady najíst a nakoupit výtvory místních lidových umělců –především řezbářů. Našli jsme tady chátrající  hotelový komplex v jehož části jsme pojedli na místní poměry předražené jídlo-vysokohorská přirážka. Prošli jsme se po nejbližším okolí a Soptík nám ukázal raritku – staré hraniční kameny. Na jedné straně znak Československé republiky  a na straně druhé Polsko. Dějiny si s tímto kouskem země fakt zařádili.

 Pokračujeme v cestě – teď už dolů z hor. Prikarpatija – tahle strana hor byla za komančů rekreační oblastí bohatých Kyjevanů. Míjíme velké hotely, které zejí prázdnotou a pomalu chátrají. Kdysi to tady muselo žít. Přijíždíme do Jaremči. Dnes se tady koná festival – slavnosti města. Je tady všude spousta lidí svátečně oděných – holkám to v šatech sluší –uff. Musíme objet centrum po objížďce a malinko se motáme. Na chvilku jsme zastavili a Soptík nás ukecává, abychom se zdrželi a zažili také něco jiného než silnici a hospody. Nesetkává se ovšem z pochopením a tak se jede dál. Silnici lemuje řeka Prut – oblíbený cíl rafťáků a my se rozhodujeme přespat. Na jednom místě sjíždíme k řece na krásný zelený palouček a rozbíjíme ležení. Nedaleko stanují ještě nějací lidé z Kyjeva. Pokoušíme se opláchnout v řece. Voda je ale ledová a přístup špatný. Děláme oheň – pijeme vodku, žereme klobásy a je nám fajn.

      Den osmý. Probouzíme se na stejném místě, jako jsme usnuli – u Prutu a domlouváme se,jak pojedeme. Jestli na Lvov a přes Polsko zpět, nebo se vrátíme přes Mukačevo a Užhorod. Zvolili jsme druhou možnost a vyrážíme na cestu do Ivano-frankovska. Do města jsme nezajížděli. Zůstali jsme na okruhu a našli pouze benzínku , natankovali plnou a pokračovali na město Dolina. Krajina je tady už moc jednotvárná. Je to rovina  a silnice jsou taky jako když střelí. Nuda. Cestou se nic vyjímečného neděje a tak přijíždíme do města a zasedáme k vydatnému obědu. Projeli jsme Dolinou a pokračujeme na město Strij. Nejedeme až do Strije, nýbrž využíváme jakési zkratky a míříme zpět do hor směr Mukačevo. Co říci o této cestě? Překvapilo nás, že se tady docela pilně pracuje na kvalitním povrchu. Staví tu ovšem slovinská firma a bulharští dělníci. A tak se nám taky stalo, že jsme jeli pět kiláků v penetraci. Humus. Plakali jsme. Opět krásné počasí a hory neměli chybu –až na ty silnice. Cestou se zastavujeme na kávu v motorestu a uvažujeme o tom, kde dnes složíme hlavu. Rozhodujeme se, že už moc daleko nepojedeme a tak zůstáváme v oblasti městečka Skole cca 100 km od Mukačeva. Odbočili jsme do hor a postavili tábor na jižním svahu u lesa. Otvíral se odsud nádherný pohled na okolní kopce a také na západ slunce. Skutečně romantické místo. Rozdělali jsme oheň, ohřáli nějaké konzervy, zakrojili chléb a začali hodovat. Vše by bylo v pohodě, kdyby Medáka nepřepadl moribundus. Poblil se a snad i posral –prostě mazec. Ani nevíme z čeho to mohl mít. Sopťa říkal, že mu tady také bývalo zle, než si zvykl na místní stravu a přemíru vodky. Tak už jen dobrou noc….

     Den devátý. Vstávání bylo v pohodě. Vyrazili jsme na cestu s tím, že se nikde nebudeme moc zdržovat. Hodlali jsme dojet do Užhorodu, nakoupit na místním bazare vodku a cigára a taky žraso a hurá do civilizace – relativní. Jenže ouha – těch 140 km do Užhorodu bylo v pohodě, ale bazar měl v pondělí zavřeno. Někteří z nás – zejména Pukavec – byli pořádně rozladěni. Chtěl nakoupit maso v zemi, kde maso ještě bylo masem, jak s oblibou říkal. A ještě nás cestou zastavili poldové. Teda zastavili – spíš my jsme zastavili jim. Kousek za Mukačevem na nás zamával polda z protisměru. Valili jsme asi 140km rychlostí a tak nám chvilku trvalo než jsme zastavili. Oni však nelenili a vydali se za námi autem. Jednáním byl pověřen Soptík – znalec poměrů. Poldové na něho uhodili s tím, že určitě jezdíme rychle, ale hlavně – a teď pozor!!!- že jsme před třemi dny, když jsme jeli po stejné silnici, riskantně předjížděli přes plnou čáru, a že nás viděli. Dohodli jsme se, že nebudeme protestovat. Člověk nikdy neví, že? Takže – zaplatit pokutu na „zberkásu“-pokladnu – 40 hřiven(200Kč). Soptík na to, že bychom se rádi nějak domluvili a ze šéfa-načálnika vypadlo, že by to mohlo být i za 20 hřiven každý. Složili jsme se na to a načálnik si sbalil do kapsy svou měsíční výplatu. Dostalo se nám ještě poučení, že nemáme „narušáť“ a že si máme dát bacha, protože o pár kilometrů dál se měří. Sice nevím čím, ale raději jsme jeli už opatrně. No nic – zajeli jsme do vyhlášené užhorodské restaurace na oběd. Zvrhnul se v lukulské hody. Peněz bylo dost, a tak jsme si dali borščik a zapékané telecí se sýrem a hranolky. Padli dvě lahve vodky a pro další jsme zajeli a narvali bagáž chlastem a cigárami. A potom už na hranice. Výjezd byl o něco jednodušší a tak jsme byli snad během hodiny odbaveni. Nastartovali jsme, přejeli na slovenskou stranu a vyřídili formality i tady. Mezitím však začalo pršet a počasí vůbec vypadalo hrozně. A co čert nechtěl, Kačena na Slovensku nenastartoval Blacka…. Proběhla rozborka mašiny a zjištění, že na vině je klasický problém Hond – regulátor dobíjení. Mezitím se rozpršelo… Domluvili jsme se, že přespíme opět na Vinném jazere, protože to tam už známe. Kačena se Soptíkem zůstali na hranicích s tím, že se někdo vrátí s baterií do Blacka. To čekání bylo pro ně docela dlouhé. Kluci museli ujet cca 40 km k jezeru, vyndat baterku a potom se zase někdo vrátit. Kačena se Soptíkem zatím pozorovali na hranicích, jak tam cikáni prodávají svoje děti. Hnus…L Už se stmívalo, když přijel Tráva. Byla zima a pršelo. Rychle jsme namontovali baterii a vyrazili. Tráva první, za ním Kačena bez světel a nakonec Sopťa, který se mu snažil svítit na cestu. Zajímavá jízda.. U jezera se zatím diskutovalo o tom, co se dá dělat. Jet něco sehnat do Michalovců, nebo improvizace jiného druhu. Nakonec jsme se s majitelem bufetu domluvili na tom, že v sousední vsi bydlí nějaký bývalí závodník, který vozí a opravuje motorky, ten by mohl pomoci. O.k. Necháme to na ráno. Byla to však bezesná noc. Chcalo a chcalo a navíc foukalo od jezera hrozně ledově, že se v tom nedalo vůbec usnout.

     Ráno desátý den bylo bezútěšné. Stále pršelo a teplota klesla na deset stupňů. Seděli jsme v přístřešku u bufetu a nechtělo se nám ani žít. A museli jsme něco udělat s tím Blackem. Soptík ukecal majitele bufetu, aby nás vyvezl k tomu dotyčnému chlápkovi domů. Sice se tvářil všelijak, ale snad proto, že jsme u něj tolik projedli a pili, nás tam nakonec hodil. Chlapík byl velice ochotný, ale regulátor neměl. Prý se ale poptá. Nakonec ho sehnal někde v Michalovcích. Nevím kolik za něj Pavel dal – byl snad z R1, ale nakonec to jelo. My jsme zatím celý den mrzli v bufetu na břehu jezera. Nakonec jsme to nevydrželi a zaplatili jsme si chatu. Zatopili a cítili se jako v ráji. Naše věci osichaly, jak na topení uvnitř, tak u krytého ohně, který jsme si rozdělali. Sešli jsme se do jedné místnosti a pořádně to teplo oslavili. Pařba z ukrajinských zásob byla velkolepá. Usnuli jsme v očekávání věcí příštích.

     Den jedenáctý. Neustále prší. Začali jsme se obávat, že nás tady odřízne nějaká povodeň a také už to bylo dlouhé čekání. Pojedeme. Vezmem to do Tater –přes Košice. To byla přátelé jízda. Jeli jsme krokem, promočení do poslední nitky a promrzlí na kost. A pršet nepřestávalo. Ani jsme moc nezastavovali, protože se nám potom nechtělo jet. Trpělivost i síly došli v Popradu. Ujeli jsme sotva 200 kiláků. Za Popradem jsme zajeli do kempu. Zaplatili chatu, zatopili a na směny se chodili najíst a půjčovali si navzájem suché věci. Už jsme ani neměli sílu na posezení.

      Ráno byl pohled na oblohu o něco radostnější. Ale jen o něco. Sedli jsme rezignovaně do sedel a vyrazili.Medák si zapomněl při kontrole oleje zavřít víčko a tak po pár kilometrech měl nohu po kolena zasranou.Zavtipkoval ,že to je impregnace kvůli dešti ,ale všichni věděly sví.Taky mu akorát praskl zip u bundy ,takže ho kluci obvázaly gumicuky a oblepily americkou páskou. Opět jsme zmokli. Jeli jsme po tatranské dálnici a teprve u Lipt. Mikuláše přestalo pršet. Potom jsme si to přeháňkami šinuli k hranicím. Makov, Olomouc, Brno… Poraženecká nálada v kolektivu byla hnusná. Nikdo nebyl schopen ani zavtipkovat. Na benzínce akorát natankovat, dát kafe a zase dál. Bez šťávy a nálady – před očima jsme pouze měli – DOMŮ. Udělali jsme ten den asi 600 km.(jindy se dohadujeme jestli ujedeme 200J).