Dovolená 2007

   Takže na tuhle dovolenou  jsme se chystali –ostatně jako vždy - už od zimy. Tedy řekli jsme si cíl – Ukrajina a termín 18.7.2007 – s tím, že časem vymyslíme, kam pojedeme a co tam budeme dělat. Hlavně abychom věděli, kdo pojede a měli dost peněz. No a protože změna je život – změnili se i naše plány.

   Naši kamarádi MFC Padonki  z Užhorodu nám dali vědět, že o tomhle termínu budou někde 160 km za Kyjevem, ale kdybychom přijeli o týden dříve –budou v Užhorodu pořádat sraz. To byl pro nás docela pádný argument, abychom změnili termín. Pravda je, že to některým jedincům způsobilo drobné potíže. Také jsme se z jara potkali s partou Katowických Outlaws, a ti nás pozvali do svého klubu.

   Základní body cesty teda byly stanoveny – Užhorod a Katowice.

Sraz 11.7.2007 u Pavla v Popicích. Semlelo se toho ještě moc – Strejčkovi ukradli jeho Esvéčko, Kačena s Králíkem zase nejeli a těsně před dovčou se nám vrátil Václav z Ameriky. Navíc nás oslovil Maja – jestli by na tu dovču nemohl s námi. Odsouhlasili jsme, že ho bereme, takže na dovolenou jede toto osazenstvo: Soptík, Pukavec, Mlaďas, Tráva, Mirďa, Lůďa, Onderman, Vohry, Medák a Maja. Tz. Eleven, Bandit 1200, R1, Fároš, Fároš, Hornet 600, VTR, VFR, Blackbird a R1. Deset nás ještě nikdy nejelo – bude to zajímavý.

DEN  0.

   Pukavec, Tráva a Mlaďas vyrazili na trasu už v úterý 10.7.. Měli volno, tak proč váhat. Trochu se na ten termín zkazilo počasí, a tak cestou na Tábor, Chýnov, Kamenici nad Lipou a Horní Cerekev pěkně prolili. V Cerekvi se ohřáli u piva v hospodě a jeli dál. Mezitím Soptík přezouval u Libora ve Zbožnici – doma rychle sbalil sakypaky a vyrazil za nimi na stíhací jízdu. Jenže – v Cerekvi po typech ani vidu. V hospodě sice prý byli, ale zase zmizeli – a telefony nedostupné. Vysočina! Sopťův známý v Cerekvi prohlásil, že budou asi za Javořicí – tam signál není. Konečně asi v 8 večer telefon. „Jsme v penzionu ve Lhotě za tím kopcem a není tu signál“J) Bylo to asi 10 – 12 km daleko  a Soptík vyrazil. Po menším hledání chlápky našel – napapané a kalící v pěkném penzionku. K jídlu už nic nebylo, a tak se zakousl alespoň do výborného 12° piva Černá Hora. Společnost oživila ještě příjemná dívka se kterou se fajn kecalo. Byli jsme utahaní a tak hurá do pelechu. Jenže to by bylo moc jednoduché na první den. Na pokoji Sopťa tásnul ještě lahvinku ukrajinské vodky na trénink. Všichni čtyři se rozbili a usnuli.

DEN 1.

   Do deseti dopoledne jsme měli vypadnout z pokoje a také jsme to udělali. Posnídali jsme a domluvili jsme se, že uděláme krátkou enduro vložku na místní zříceninu. Hmm – nápad za všechny prachy. Jízda lesní cestou – kolem sběračů borůvek, kteří nás proklínali, že jezdíme v rezervaci – netrvala moc dlouho. Bylo mokro a Pukavec to složil na kořenu a ulomil držák i ze zadní brzdou. Bylo dusno a potili jsme se jako dveře vod chlíva. Vyřešili jsme to stahovacími pásky a raději zůstali na silnici. Směr Znojmo! Za Telčí jsme zase zmokli. Tráva s Pukavcem se navlíkli do nemoků a pokračovali dál – Mor. Budějovice a před Znojmem jsme uhnuli, že to vezmeme mimo centrum. Kolem 13 hodin jsme dorazili k Pepovi. Ten chlapík se vůbec nezměnil. Proběhnul pokec, kávička – Pukavec zatím demontoval brzdu a Vokurka s ní odfrčel někam na svaření. Soptík si odjel do města udělat pojištění a chlapíci zatím namontovali brzdu a popojeli k Pavlovi do Popic. Dávali jsme si tam privátek a čekali na příjezd ostatních. První překvápko bylo, když nás Markétka uvítala se zbrusu novým svištěm – holkouL Na chvíli jsme pojali podezření, že v tom má prsty (vlastně něco jiného) někdo od nás, ale nikdo si nic nepamatoval – vždyť to jsou taky hrozný mejdany. Měli jsme ještě něco málo času a tak jsme šli na výlet k místní kapličce. TO VÁM BYL VÝLET! Vyčasilo se, dobrá nálada se projevila tím, že to Pukavec smotnul. Opláchli jsme se u místního pramene a užívali stavy, polehávaje na lavičkách. V tom přilétli ostatní.

   Přílet šesti vytuněných mašin zněl v malebné jihomoravské vísce jako když přichází tajfunJ Kluci si dali v poledne srazík v tradičním Košíně. Přijel taky Kešák – alespoň na chvilku a popřát šťastnou cestu. Potom už se jelo klasickou najetou trasou – Tábor, Jindřichův Hradec, Dačice – zastávka „U koníčka“ na kávu a občerstvení. Mirďa si cestou urazil brzdovou páčku o patník v jedné zatáčce. Nevím, jak to potom zvládal, ale vzhledem k tomu, že Pukavec to dojel taky – no oni kluci vlastně moc nebrzděj..J Z Dačic si to chlápci namířili přes Vranov nad Dyjí na Znojmo a Popice. Ten tajfun jsem Vám už popisoval a tak to opakovat nebudu. Každopádně je už všichni očekávali a mohlo se zavelet k mejdanu. Pavel našťouchnul bečku pivka a tím začala naše společná dovolená.

Holkám to za pípou fakt slušelo – s přibývající opilostí čím dál více. Za stolem jsme postupně i usínali – Lůďa jako první – to by se už muselo stát něco hustého, aby tomu bylo jinak. Na mejdanu taky byli nějací padlí bojovníci. Kluci si postupně půjčovali výzdobu Pavlova Klubu B-52 a tvářili se u toho fakt hustě… A potom jsme zemřeli..

Den 2.

   Ráno jsme se probrali – jak taky jinak –docela svěží. Nedokážu se úplně vcítit do ostatních týpků, ale nutnost další jízdy je někdy rozhodující. Věrka nám připravila vydatnou snídani, Mirďa si dotunil ulomenou páčku a potom jsme už mohli jet. Pavel si osedlal svoje BMW a vyrazil s námi. Jelo se nám výborně. Pavel má silnice na Moravě docela najeté a není to žádný břídil. Vedl nás výborně přes Hodonín na Slovensko až do Brezové pod Bradlom. Na Bradle jsme navštívili mohylu našeho společného státotvůrce M.R. Štefánika. Byli jsme tam poprvé a moc se nám tam líbilo. Potom jsme se už rozloučili s Pavlem, který se vracel domů a my vyrazili na Hrad. A to vostře – vždyť nás na konci cesty čekala opulentní hostina, stoly prohýbající se pod grilovanými koleny, Tatranský hrom a bujačina u Rudy – v Reštaurácii pod Hradom.Také proběhlo povinné focení u komína . Dorazili jsme na místo kolem šesté hodiny večerní. Počasí prima jelo se fajn a my se fakt těšili. Proběhla klasická koupel v Hronu .Vohry vyháněl vlka až z vody vyhnal prapodivné stvoření. Maja si koupel musel dát povinně stejně, jako by si měl dát výstup na zříceninu a mezitím se nosilo na stůl. Kolena byla letos nějaká přesolená a tak se stala věc nevídaná – Mirďa nedojedl svou porci. Ruda nám oznámil, že u chalupy je posekaná tráva – čímž nás potěšil. Už prostě ví…a těšil se na nás. Útrata – jako vždy jsme nešetřili. No a potom už výjezd na chalupu. Tentokrát bez větších problémů. Akorát Ondermanovi se to nějak vymklo z rukou a spal tam, kam by se ostatní nešli ani vymočit. J

Den 3.

   Snídaně u Rudy byla klasická. Ti, co to potřebovali si dali ještě koupačku a potom už na cestu do Užhorodu. Odzkoušenou trasou přes Bánskou Štiavnicu do Zvolena, přes Revúcu a Rožňavu jsme se přibližovali k Ukrajině. Opět zastávka na tradiční meloun v Dargovském průsmyku a potom už hranice.

   Na hranicích klasika. Zase jsme trefili střídání služeb v šest odpoledne a tak nám to trvalo dvě hodiny než jsme přejeli. Známe už ty formality a na hranicích znají nás, takže v podstatě bez výraznějších problémů. Místo srazu jsme znali. Byl to plac hned proti parku, kde má restauraci Saša. Zajeli jsme tam a hned bylo pozvižení. Ono přeci jen deset mašin z ciziny se na Ukrajině jen tak nevidí. Saša od Padonků nás hned začal opíjet a taky nás poslal na registraci. Registace – vlastně vstupné na sraz stálo 33 dolarů. Trochu nás to zaskočilo, ale vzhledem k tomu, že v ceně byl vstup na celý víkend, triko, odznaky, vodka a jídlo tak to docela ušlo. V průběhu registrace začal slejvák jako prase. Zmokli jsme, ale už jsme nikam nemuseli – škoda jen, že mraky se nad Užhorod posadili jako prdel na hrnec a mi tušili, že to bude krušné. Navíc místo, kde se sraz odehrával se nám příliš nelíbilo a tak jsme se rozhodli přespat v Relaxu u Saši. Popojeli jsme tam. Saša nebyl ve městě a tak se nás ujala Nataša a Sašův syn Paša. Kalil s náma až do rána, na stole se postupně objevovali šašliky, brambory, saláty, borščiky a samozřejmě lahve vodky a ještě nás nechal přespat uvnitř restaurace, protože venku stále hrozil déšť. Výborní lidé! To jsme netušili, že ten víkend bude permanentní mejdan, bude plný zážitků na které jen tak nezapomeneme.

Den 4.

   Ráno jsme se probudili a zjistili jsme, jak se to vlastně včera všechno událo. Paša nám dal něco k snídani a my, abychom neseděli celý den na zadku, popojeli k benzínce natankovat. Užhorod už se pomalu mění – ne že by to bylo moderní město s fungující infrastrukturou, ale každopádně tam přibývá nových staveb a zejména supermarketů. Na benzínce jsme se potkali z bikerama až z Tjumeně. Na ruský poměry fakt hustý typy – slíbili jsme si, že pokecáme na srazíku a vyjeli jsme na Karier – to je lom kousek od města, který známe z předešlých návštěv. Onderman s sebou vyvezl jednu buchtičku z baru. Ta se chudák tak popálila o výfuk, že jsme jí litovali. Ošetřili jsme jí a ona ani necekla. Leželi jsme u vody asi dvě hodiny. Plavali, skákali a pili pivko. Potom už jsme se vrátili na srazík. Začali se navazovat kontakty s místními bikery. A protože se v mezičase vlastně nic moc nedělo, někteří kluci prchli zase do parku. Medák, Mlaďas a Soptík se zdrželi s tím, že na zakalí na srazu. Soptík dojel do města pro kořalky a rozjel se družba. Pokecali jsme s kusama ze Žitomiru, Chmelnického i s Kozákama ze Záporožské  Siče. Taky s presidentem Padonků z Moskvy. Probíral se život motorkářů – různé vztahy mezi zájmovými skupinami a partami – samozřejmě akcičky a pojezdy po Matičce Rusi.Občas jsme se podívaly po místních děvách.byly tu zajímavé stroje.Hladina alkoholu stoupala – dokonce se nám povedlo pomocí modelu skolit několik místních jedinců. A když říkám skolit, myslím to opravdu – jeden týpek  po šesti prdech hodil ukázkový záda z lavičky a nakonec se někde ztratil. Měli bychom se nabaštit – od kluků jsme měli jejich poukázky na jídlo a tak jsme zkusili místní Bograš, který se vařil přímo na místě v cca 200 litrovém kotli. A tak jsme postupně prožrali i lupeny kluků, kteří odjeli do parku. Když už jsme měli všichni pořádnou dávku, přimotali se k nám užgorodští Padonki s tím, že by jsme měli udělat rozhovor pro místní TV kanál. Poslali jsme Soptíka, protože jediný vládne řečí. Což o to, řečí by vládl, ale jazykem už moc nemohl. Přesto se u motorek vydržel nějakou dobu exhibovat před kamerou – zejména proto, že reportérka byla fakt kus. Zkoušel to i přes její malou dceru – nastartoval mašinu, hodil holčičku na nádrž a zatůroval – jezdit už stejně nemohl. Na kameru hlásil něco o tom, že Padonki jsou prima kusy a že jsme je velice rádi přijeli podpořit na jejich akcičku.  To byl asi jeho poslední výkřik – potom už si nic nepamatuje. Na pódiu se postupně svlékali nějací kluci –na rozdíl od našich srazů – kde se svlékají holky. Proběhla jakási svatba a když se začalo šeřit vtrhla na jeviště rocková kapela „Árie“ až z Moskvy – zlatý hřeb programu. Objasnili nám, že je to fakt legenda ještě ze sovětských časů – něco jako náš Olympic – ale spíš to byli Keksáci. Ale to si už nikdo nepamatuje. Všechno jsme prokalili a kluci v parku si na nás vzpomněli. Bylo nutné se přesunout o 200 metrů dál, jenže – Sopťa nemohl chodit a tak ho kluci probudili a začali ho rozcházet, aby mohl odjet. Nebyl nikdo, kdo by mohl odjet s jeho mašinou. A tak, když vydržel minutu stát, posadili jsme ho na mašinu. Vyjel z fleku a taktak to ukočíroval k hlavní silnici a tam to skoro složil před fízlama. Zastavil a nemohl se rozjet. Už to vypadalo, že ho budou muset poldové postrčit, když tu fouknul vítr a jelo se. Nějak cestou zabloudili v parku, kde jsou cesty pouze pro pěší, a tak nakonec Soptíkovi parkoval mašinu Tráva. Sešli jsme se u Saši. Sopťa se uložil a ostatní ještě kalili.Někdo se ptal po Mlaďasovi a my zjistili,že s námi nepřijel.Proběhla panika a ihned se nastartovali telefony.Po chvíli volání se spojení podařilo a Mlaďas se ozval.Prej asi špatně odbočil a teď čeká na hlavní silnici u vjezdu na sraz.Vohry naskočil na svou Babušku a ihned se vydal na záchranou misi.Po dvaceti minutách se oba vrátily do parku.Vohry vyprávěl,že zastavil taky u vjezdu na sraz.Kozla neviděl a tak mu zavolal.Chvíli se dohadovaly kdo kde stojí,až se našli.Stály od sebe deset metrů ,ale každý na jiné straně silnice. Kolem hospody se začali stahovat policajti. První to odnesl Onderman, který trpěl jakousi stíhou a myslel, že nás úkáčka jdou přepadnout a tak je preventivně odháněl klackem. Číhal na ně za živými ploty a útočil zákeřně ze zálohy. Až ho chytli „čerti“. President ho musel vyplatit 10-ti dolary. . Vodka dělá s lidmi divy. A tak zatímco Mirďa tokal s holkama a už to vypadalo na šťouch – Onderman (opět) na ně řval, že jsou kundy a ať vypadnou. Holky se lekli a odcházeli a mrduchtivej Mirďa se za nimi vydal. Což byla chyba – na konci parku byl uloven číhajícími poldy při močení a stažen o obsah peněženky (30 dolarů) a cíga–„za znečišťování parku“, kde se válely hromady odpadků.J Potom už byl klid. Akorát se k nám na zahrádku vecpal jakýsi „děžurnij“ hlídač a pod průhlednou záminkou, že nás pohlídá – dopil všechnu naši vodku, pivo a vykouřil naše cíga. Ráno si ještě řekl o 20 hřiven za službu.

DEN 5.

   Ráno jsme se dali všichni dohromady. Ani to nebyla taková šichta. Vodka je na Ukrajině fakt luxusní. Dohodli jsme se na plánu další cesty a spočítali ztráty. Zabalili věci a popojeli na místo srazu. Tam už ale nikdo nebyl a tak hurá do Red bullu – Sašova moto baru. Tam jsme je našli. Jeli jsme se jen rozloučit, ale Saša do nás ještě narval oběd a kořalku. Takže jsme vyjeli o něco později, ale stálo to za to. Ukrajince jsme počastovali naší speciální zelenou kořkou, takže prý ještě 2 dny běhali po městě v rubaškách a bez spoďárů. Nakoupíme si v supermarketu proviant a jedeme klošit do Karpat.

   Vyrážíme z Užhorodu kolem jedné hodiny směrem na Mukačevo a po karpatské magistrále na Strij. Naposledy jsme tudy jeli před třemi lety, kdy byla ještě ve výstavbě. Krásná silnice plná zatáček v nádherné přírodě. Někde v srdci hor chceme přespat. Docela to odsejpá a tak se asi po 2 hodinách zastavujeme v motelu u silnice na kávu. Všichni si ji dají až na Lůďu a Mirďu. Ti jedou ve vodce, aby příliš nevystřízlivěli a přitom se holedbají, že právě oni nám dnes najdou takové spaní, na jaké jen tak nezapomeneme. Moc jsme jim nevěřili.J  A taky že jo. Nejdříve Lůďa „objevil“ to samé místo jako před těmi třemi lety. Tam ale nebyla voda na opláchnutí prachu a navíc se Mirďa hned při vjezdu na louku udělal – svalil mašinu na bok a o chvilku později Lůďa „pověsil“ mašinu na motor, když jí poslal přes hluboké vyjeté koleje skryté v trávě. Prosil nás ať ho vyndámeJ Vzdali jsme to popojeli dál. Jenže další flek, kousek od silnice byl plný „nášlapných min“ a vůbec se nám tam nelíbilo. Vrátili jsme se tedy asi 10 kiláků zpátky k řece Strij, která tu křižovala silnici. Odbočili jsme na prašnou cestu a o kousek dál našli pěkný plácek – spasenou loučku – hned u řeky. Rozbili jsme tábor, opláchli se v řece, zapálili oheň a jali se hodovat. Každý měl svůj vlastní litr kořalky, opékali jsme klobásky a baštili špek. Pohodička. Teda až na to, že se Luděk usídlil u Soptíka na celtě a tak se neustále hádali, kdo komu překáží. Lůďa nakonec vedle Sopti usnul a v postatě si jeho celtu přivlastnil. Vydrželi jsme asi do 12 a usnuli.

DEN 6.

   Ráno jsme spočítali lahve – vypili jsme 8,5 litru z deseti. Dobrý skóreJ Zrovna probíhala ranní hygiena, když se na louku přihnalo několik krav a za nimi místní bábuška. Když nás uviděla pokřižovala se a odehnala kravky jinam. Ovšem za nějakou chvíli se vrátila a přinesla čerstvé mléko a podmáslí. Nabízela nám, ale my jsme nějak nemohli. Snad jen Soptík a Maja posbírali odvahu. Nakonec jsme jí za ochotu dali zbytek vodky, nějaký salám a šišku chleba. Byla moc šťastná, přála nám „ščastlivo puti“ a žehnala nám. Bylo to divně hezký. 

   Uklidili jsme po sobě – vždyť se tam pasou krávy a vyjeli směrem na Strij a Dolinu. Bylo sakramentský vedro. Ve Striji najednou krásná silnice končí a přechází v betonku. Zastavili jsme u benzínky a nějakou dobu se tam zdrželi. Byli jsme vařený. Chvilku po tom, co jsme znovu vyjeli nás ulovili policajti. Seděli v civilním autě kousek za stopkou, která byla u železničního přejezdu po kterém minimálně od rozpadu SSSR nic nejelo. Dokonce se tam opalovali lidi. Stálo nás to 200 hřiven. Hajzlové. Nechtěli jsme se s nimi hádat, protože bylo hnusný vedro. Odbočili jsme na Ivano – frankovsk a dojeli do Doliny a odtud na Rožňativ. Tady jsme se dali doprava, projeli několik městeček a zastavili se na oběd. Dali jsme si řízek s bramborem, nějaký pivka a pokračovali do Jaseně. Tady má Soptík kámoše se kterým udělal nějakej kšeft a on nás pozval na návštěvu. Bohdan – tak se jmenuje, tady dělá šéfa polesí. Jaseň je předposlední vesnicí pod Karpaty. Potom už silnice končí. Teče tudy prý nejčistší horská řeka na Ukrajině a jsou tu obrovské pstruhové sádky. Bohdan nás přivítal na dvorku a posadil pod pergolu. Ani jsme se tam všichni nevešli. Je to takový málomluvný chlapík cca 50 let. Hned nalil kořalku a přinesl něco na „zakusku“. Ještě do nás narval s manželkou nějakou bramborovou kaši a už nás vedl na „ostrov“. Soptík tomu tak říkal, ale ostrov to není. Je to vlastně kus země, který je oddělený řekou od míst, kam je přístup po silnici. Na ostrov se musí přes úzký most, který je zavěšen pouze na lanech. Je tady lesnická základna. Několik dřevěnic jako ubytovny pro lesní dělníky a stáje pro koně. Tady nám Bohdan půjčil jednu chalupu. Už přejezd přes most byl hustej. Když jsme ale viděli, že to projel Bohdan s Nivou, která se tam sotva vešla, odvážili jsme se i my. Jenom nás to houpání skoro sundalo z mašin. Ten vzduch a krásná travička…učiněný ráj. Bohdan nám ještě dal igelitku plnou jeleního masa, spoustu slaniny a nějaké vepřové. Opět jsme udělali tábor, ohniště a potom odjezd na mašinách k řece na koupačku. Mirďa si v nejčistší řece na Ukrajině rozřízl nohu o rozbitou láhev – jak jinak- od vodky. Krve jak z vola. Byl ošetřen a hlavně musel hodně pít – vodkuJ Když jsme se ptali Bohdana na pitnou vodu, ukázal směrem ke studni s rumpálem. Tam je vody dost. Soptík, Maja a Tráva se tam šli umít. Voda byla svěží, chutnala skvěle a umytí v ní blahodárné. Až do chvíle, kdy Tráva vytáhnul kýbl a v něm plavalo cosi….. zřejmě to byl slimák, ale tak velkýho a hnusnýho jsme fakt ještě neviděli. Tráva se okamžitě poblil a ještě si cpal prsty do krku - celý večer potom kloktal vodkou – prý aby nic nechyt! Před ostatními jsme to zatajili, abychom v tom nebyli sami. Jsme přeci parta a když moribundus - tak všichni. Večer jsme si udělali šašlik. Jo bylo nám tu blaze. Ohníček plápolal, maso vonělo a vodka kolovala. Kouřili jsme doutníky a najednou se Maja začal topit. Uprostřed louky. A na nohou měl brusle.!!!Po ukrajinské vodce a čtyřech dnech pití jsou haluze běžný. Hodili jsme mu kládu a on se jí chytil a přežil.J Soptík se mu smál jako magor a ostatní byli taky pěkně zmaštěný. Masíčko bylo vynikající a pak jsme usnuli.

DEN 7.

   Ráno bylo nádherné. Polehávali jsme a vůbec se nám odsud nechtělo. Byli jsme ale slabí. Udělali jsme nějakou údržbu na mašinách, sbalili se, domluvili se na tom, že popojedem někam ke Lvovu. Poklidili jsme po sobě a jeli se rozloučit k Bohdanovi. Jenže z Bohdana vypadla zpráva, že u Lvova vykolejil vlak s fosforem a hoří to tam. Celá oblast se evakuuje. Změnili jsme teda zámysl s tím, že se tedy Lvovu vyhneme. Z Doliny pojedeme rovnou na hranice s Polskem do Przemysle. Opět nějaká vodka na cestu a hurá na trasu. Zase bylo pěkný vedro a tak jsme hned v Dolině zasedli k zrzavému moku a obědu. Ve stylovém motelu u silnice jsme si dali nějaké těstoviny a pokecali s Ukrajinci. Potom už „jen“ 130 km na hranice. Celkem nudná krajina a jedno pěkné město – Sambir. Na poslední benzínce jsme si natankovali do plnejch, utratili poslední hřivny za kořalky a cigára. Čekala nás pěkná pakárna na hranicích. Přejížděli jsme je snad 3 hodiny. Když jsme vjížděli do Polska už se stmívalo. Na mapě jsme si našli kemp přímo v Przemyslu. Byla tma a my nevěděli, jak tam trefíme. Naštěstí se nás na benzínce ujali dva Poláci, kteří nás džípem nějaké energetické společnosti protáhli městem ke kempu. V kempu proběhlo jednání – přespat pod širákem můžeme, ale bez ohně. Velice ochotná paní nám ještě zapnula bojlery, abychom se mohli osprchovat teplou vodou. Jídlo jsme skočili nakoupit do obchodu vedle kempu, který měl snad do deseti otevřeno. Utábořili jsme se uprostřed louky, kolem deklu od kanalizace. Výborný nápad – na kanále se záhy objevili všechny věci jako na stole – jídlo, vodka, pivo Zywiec. Místo ohně jsme použili svíčky, které nám ta ochotná paní dala. Proběhla sprcha, něco jsme zakousli, vypili a usnuli, protože jsme byli úplně mrtví. To byl další den.

DEN 8.

   Ráno zase vedro. Vstávali jsme pomalu a každý využíval stín své mašiny k prodloužení resuscitace. Tráva se pustil do drobné opravy mašiny a hned u něho byl nějaký starý Polák s tlustejma lupama na očích a radil. Teda on spíše kibicoval. Po ranní sprše jsme si zasedli nad mapu a radili se nad další cestou. Outlawsové v Katowicích neměli na čas a tak jsme zvažovali další možné varianty cesty. Jedna z nich byla – přejet hned přes Duklu na Slovensko. Bylo to kousek – 50 km. Nebo přejet Polsko a podívat se alespoň do Tater z polské strany a potom na Slovač, anebo přejet Polsko až do Těšína. Nakonec jsme zvolil kompromis – když se nám v Polsku bude líbit – těch prvních 50 km – pojedeme dál. Když to nebude stát za nic – mizíme na Slovensko.

   Vyrazili jsme na Jaslo, Krosno a Nowy Sacz. Byla to prima cesta – vedla horama –samé serpentiny a to rozhodlo. Pojedeme dál. Do NP Pieniny. Bohužel se to malinko zhoršilo. Doprava postupně zhoustla a moc se jet nedalo. Přeci 10 mašin ukočírovat spolu v hustém provozu – nic moc. Odpoledne jsme se zastavili na benzínce, že se jako najíme. Dali jsme si guláš a jakési „slizské slaski“. Byl to humus a ještě navíc porce jak pro Žida z lágru.. Pukavec byl tak nasranej, že skoro dostal infarkt. Zvedli jsme se a odjeli. Po několika kilácích jsme odbočili do hor. Našli jsme si na mapě prima jezero s hradem nedaleko. Pomalu jsme k němu dojeli. Zastavili se a pokochali okolím a zároveň rekognoskovali terén. Potom už jen cca 5 km, místní obchod – pivo, tři kila bůčku, chleba a tábor u jezera Czorstynskie. Utábořili jsme se přímo na břehu. Soptík došel na dřevo do blízkého lesa, protože kolem bylo všechno spálené a rozdělal oheň. Vykoupali jsme se v relativně teplém jezeře přes které jsme viděli na zříceninu hradu. Potom už přišlo královské dělení – každej dostal kus masa na klacek – opekli jsme ho na ohni, sežrali a zapili to pivem a kořalkou. Pukavec a ostatní udělaly večerní hygienu v přehradě.Potom jsme popijely místní vodku.Nic moc.Tentokrát si Soptík ustlal u Lůdi. Pukavec ještě nahodil udičku a dokonce chytil rybu. Teda spíš rybičku a tak políčil na sumce – marně. Pokecali jsme a usnuli.

DEN 9.

   Ráno jsme si zaplavali, dali si kávu a domluvili trasu. Pojedeme na Nowy Targ a odsud na Slovensko. Vyrazili jsme na cestu. V Nowem Targu jsme zažili obrovské trhy a už jsme spěchali do slovenské Trstené. Tam jsme si dali oběd a polední horko přežili ve stínu stromů na místním náměstí. Potom už přes Dolný Kubín, Terchovovou do Kysuckého Nového Města, Čadci a přes Jablunkov domů. Hrozná cesta.. Samej tirák – silnice v rekonstrukci. Byli jsme hned úplně mrtví. Zastavili jsme za Jablunkovem v motelu a dali si něco k jídlu..Ani se nám na trasu nechtělo. Takový ten stav, když se konečně dostanete domů –resp. někam, kde to znáte, domluvíte se, ale přitom se tam nedá vůbec jezdit. Hmm. Nakonec jsme sedli na mašiny a jeli přes Ostravu do Opavy. Už bylo docela pozdě odpoledne, když jsme zastavili na opavské benzínce a studovali mapu – kde by se jako dalo přespat. Do oka nám padla vodní nádrž Pocheň. Zastavil u nás nějaký týpek a obdivoval mašiny. Zeptali jsme se ho, jak to na Pocheni vypadá. Typ se hned chytil: „ Na Pocheni kurva – povídá – má kurva kamoš hospodu. Je to kurva tež motorkař – veteranista. Ten Vás tam určitě nechá. Menuje se to „U bobra“ -kurva.“ Tak jsme vyrazili. Chlapík měl pravdu. Hned na břehu nádrže byla skutečně hospoda u Bobra a hned vedle hřiště na nohec. Na hřišti jsme nechali mašiny a zasedli ke stolu. Majitel sice spal – „páč je ožratý kurva jako prase“ , jak jsme se dověděli od obsluhy, ale snad nás tam nechá. Akorát kurva nemaji nic k jídlu, páč kurva deset bikerů fakt nečekali. Nakonec jsme se domluvili na tom, že nám dají poslední zbytky jídla na jeden talíř…bylo toho moc a stálo to kilo. Najedli jsme se napili, poseděli u vody a když se probral Bobr – nechal nám za litr(1000,-) celou chalupu a sám šel chrápat do karavanu. Osprchovali jsme se a uložili k spánku… Takovej luxus na dovolené jen tak nemíváme.

DEN 10.

   Probíračka poránu byla luxusní. Vylepšili nám jí místní osadníci vydatnou snídaní. Prostě se tam najednou objevila místní děvčata a přinesla na tácech palačinky s tvarohem a džemem, ohřáté párky a ještě nasmažené chleby obalené vajíčkem. Fakt se to nedalo sežrat. Snídaně za 500,- výborná, hodná králů silnic. Večer jsme se domluvili s Bobem z Ostroměře, že se u něho stavíme a případně se zdržíme přes noc, abychom ho trochu vypili.J Vzali jsme to přes Bruntál, Šumperk do Žamberka, kde jsme se nabaštili. V té restauraci bylo sice hezky, ale vedro k zalknutí. Soptík se nasral a zmizel jinam. Alespoň nám hlídal mašiny. Orazili jsme si v parku pod stromy a popojeli dál k Hradci Králové. Cestou jsme si chtěli dát nějakou kulturu a tak jsme na doporučení začali hledat rozhlednu. Projeli jsme asi 20 km a rozhlednu nenašli. Hmm. No nic jedeme do Ostroměře. Bob byl v práci. Zařídil si autobazar u místní státovky. Sedli jsme do restauračky hned vedle a poslali tam několik pivek. Bob ještě něco dodělal a popojeli jsme k němu. Ještě že má kalírnu hned před barákem. Kluci si to v Ostroměři kdysi taky vytunili pěkně. Teď se tam ale paří málo a tak jsme jim to tam trochu oživili. Bob se nás snažil odlákat někam do hospody, ale nevyšlo mu to. Prostě jsme se mu rozbili přímo před barákem. Postupně se zastavili místní kluci, kámoši se kterými se bohužel už moc nevidíme. Pokecali jsme a zakalili. Postupně jsme odpadli.

DEN 11.

   Po rozloučení jsme se pustli směrem na Jičín, Kolín a v Uhlířských Janovicích se zastavili na jídlo. Výborně jsme se najedli, odpočinuli si a ten kousek do Chlífu už dolítli jako nic. Nejdříve proběhla dekontaminace. Pořádně jsme se na dvoře umyli a spláchli prach z cest pivkem. Konečně doma. Živě jsme probírali zážitky, popíjeli pivko dopíjeli zásoby ukrajinské vodky a sežrali výbornou krkovici zapečenou se smetanou. Bylo nám prima. Unavení, ale šťastní jsme šli spát. Ráno jsme se rozjeli do svých domovů. Tak skončila dovolená 2007. Howgh!